8 Tdo 1433/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. zák.




8 Tdo 1433/2010 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného L. C., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 14 To 75/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 146/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 14 To 75/2010.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 13 T 146/2009, byl obviněný L. C. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že:

dne 29. 4. 2009 okolo 21:05 hodin v S., okres T., na H. n., na zastávce MHD ve směru do T. fyzicky napadl poškozeného M. Č., revizora dopravní společnosti Comett Plus, spol. s r. o., T., , trvale bytem H., T., do kterého zezadu strčil tak, že ten spadl na jízdenkový automat a při pádu se o něj udeřil do hlavy, tím poškozenému způsobil tržnou ránu na čele a komoci mozku, tato zranění si vyžádala léčení do 17. 5. 2009, přičemž po tuto dobu byl poškozený M. Č. omezen na obvyklém způsobu života nevolností, bolestmi hlavy a závratěmi, tohoto jednání se L. C. dopustil poté, co byl M. Č. při jízdě autobusem linkou ve směru z autobusového nádraží do S. bez platné jízdenky kontrolován a byla mu uložena pokuta ve výši 400,- Kč, kdy byl následně vyzván, aby si buď zakoupil jízdenku nebo vystoupil, na což L. C. reagoval vulgární urážkou M. Č. a sdělením, že pojede dál, ať se mu to líbí nebo ne .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a uložil mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v délce devět měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 14 To 75/2010, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného (vymezenou shodně se skutkovou větou výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) postoupil Městskému úřadu v S., neboť dospěl k závěru, že nejde o trestné činy, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen dovolatelka ). Učinila tak v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Dovolatelka ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. uvedla, že se nelze ztotožnit se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou rozsahu omezení poškozeného v běžném způsobu života. Má za to, že v případě pochybností si měl odvolací soud vyžádat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, což neučinil, a nepřipustil si dokonce ani úvahu, že by jednání obviněného mohlo být posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Tyto výhrady zmínila, přestože si je vědoma, že stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, neboť směřují proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Dovolatelka se podrobněji zaměřila na právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pozornost soustředila na naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty. Zdůraznila, že k výtržnosti došlo na H. n. v S., tedy nejen obecně na místě veřejnosti přístupném, ale i na místě, které lze považovat za historický střed města. Ačkoli odvolací soud učinil závěr, že se incident odehrál beze svědků, je objektivním faktem, že v inkriminované době bylo toliko kolem 21.00 hodin, a že krátce před tím přijel na místo autobus MHD linky, takže lze spíše očekávat, že incidentu nějaký svědek přítomen byl. Naplnění znaku veřejně však není pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu nezbytné, došlo-li k jeho spáchání (tak jako v tomto případě) na místě veřejnosti přístupném . Útok obviněného spočíval ve fyzickém napadení poškozeného, jehož zranění nebylo zcela zanedbatelné a ublížení na zdraví se přinejmenším blížilo. O tom svědčí m.j. skutečnost, že se orgány činné v trestním řízení nebyly schopny sjednotit v názoru, zda toto zranění závažnosti ublížení na zdraví dosáhlo či nikoli. Dovolatelka poukázala i na to, že pachatelem byla osoba v minulosti opakovaně soudně trestaná, a to i pro násilnou trestnou činnost, bez zaměstnání, která se krátce před posuzovaným incidentem dopustila deliktního jednání (jízda načerno v MHD) a svým skutkem se mstila pracovníku, jenž tento delikt v rámci své pracovní činnosti odhalil a uložil pachateli v mezích svých oprávnění pokutu.
Pokud soud druhého stupně za těchto okolností uzavřel, že skutek není ani trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pak tento závěr dovolatelka označila za nesprávný z hlediska právního posouzení skutku, s čímž je logicky spjata i nemožnost takový skutek postoupit správnímu orgánu jako přestupek.

Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a poté věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, vyslovila souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. Z logiky věci je vhodné zmínit nejprve druhý z nich.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde konkrétně o postoupení věci, dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správnímu deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
Jelikož dovolatelka namítla, že odvolací soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, přestože se jedná (podle jejího přesvědčení) o trestný čin, je mimo jakoukoliv pochybnost, že jmenovaný dovolací důvod uplatnila relevantně.

Další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto kontextu je nutné uvést, že námitky vznesené dovolatelkou v rámci tohoto dovolacího důvodu byly rovněž uplatněny relevantně.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vádám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

K řešené problematice je zapotřebí zmínit (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině), že ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. naposledy citované rozhodnutí). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující jak znění skutkové věty výrokové části rozsudku, tak znění tzv. věty právní. Právě z této právní věty se přitom podává, že soud považoval za naplněné ty formální znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se činu dopustil tím, že ...na místě veřejnosti přístupném ..., ... napadl jiného .

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). V dané věci proto nemůže být sporu, že zastávka MHD na náměstí v S. ve 21.00 hod. je místem veřejnosti přístupným (o tom ostatně svědčí i samotný příjezd autobusu MHD na předmětnou zastávku či blízkost restaurace s diskotékou, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsaženého na jeho str. 3).

Napadením jiného se pak rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod. Ani v tomto směru nemůže být sporu o tom, že obviněný poškozeného fyzicky napadl. Tento útok je ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku také podrobně popsán, přičemž z něho jednoznačně vyplývá i jeho intenzita (srov.: ... zezadu strčil tak, že ten spadl na jízdenkový automat a při pádu se o něj udeřil do hlavy, tím poškozenému způsobil tržnou ránu na čele a komoci mozku, ). O tom, že šlo nejen o útok způsobilý přivodit poškozenému zranění, ale i o útok, jímž obviněný poškozenému zranění a je provázející zdravotní potíže skutečně způsobil, svědčí zjištění nalézacího soudu, že tato zranění si vyžádala léčení do 17. 5. 2009, přičemž po tuto dobu byl poškozený omezen na obvyklém způsobu života nevolností, bolestmi hlavy a závratěmi .

Tyto skutkové závěry soudu prvního stupně nikterak nezpochybnil ani soud odvolací. Pokud ale nakonec sám uzavřel, že jednání obviněného není trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., odůvodnil to tím, že společenská nebezpečnost takového počínání posouzená podle § 3 odst. 4 tr. zák. není větší než nepatrná.
K tomu je zapotřebí (opět jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§ 3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu je tedy to, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný. P rávní závěry soudů o materiální stránce projednávaného činu přitom musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že materiální podmínka trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. byla rovněž splněna. Jak již bylo zmíněno, útok obviněného byl naprosto neadekvátní agresivní reakcí na kontrolu prováděnou poškozeným coby revizorem MHD, při níž byla odhalena jeho jízda bez platné jízdenky (tzv. načerno), za což mu byl uložen oprávněný postih v podobě pokuty. Útok spočíval ve fyzickém napadení poškozeného, jehož zranění nebylo zcela zanedbatelné, jak se snažil soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí bagatelizovat, neboť si vyžádalo lékařské ošetření a více než dvoutýdenní dobu léčení. Při hodnocení materiálního znaku posuzovaného trestného činu nelze ponechat bez povšimnutí ani to, že jeho pachatelem byla osoba v minulosti opakovaně soudně trestaná (to i pro násilnou trestnou činnost), která se revizorovi MHD mstila za předtím prováděnou kontrolu.

Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pochybil, pokud podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu v S. k projednání jako přestupek. Takové rozhodnutí je vadné z obou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

Za této situace Nejvyšší soud k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 14 To 75/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak tomuto krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. Ten je vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným a je povinen provést úkony a doplnění Nejvyšším soudem nařízené (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného, odvolací soud před svým novým rozhodnutím nemůže ponechat bez povšimnutí ani reálnou možnost právní kvalifikace jednání obviněného též jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Nelze se totiž identifikovat s lakonicky interpretovaným závěrem soudu druhého stupně ohledně charakteru zranění poškozeného [ Ze své rozhodovací praxe přitom krajský soud ví, že s otřesem mozku je vždy spojeno zvracení a amnézie (ztráta paměti) na okamžik po úrazu srov. stranu 2 jeho usnesení]. Pokud v průběhu řízení vyvstaly (pro rozpory v lékařských zprávách) pochybnosti o rozsahu, povaze a charakteru zranění poškozeného, bylo namístě doplnit dokazování (třeba i vyžádáním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví), na jehož základě by bylo možno učinit odpovědný závěr v tom směru, zda zranění poškozeného dosahovala takové závažnosti, aby bylo možné jednání obviněného právně kvalifikovat též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

K tomu lze v obecné rovině též poznamenat, že za ublížení na zdraví je pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Bude se tedy jednat o změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod. Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. I když pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není kritériem jediným ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Posuzování každého případu přitom musí být komplexní a přísně individuální. Je třeba rovněž hodnotit, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. II/1965, č. 2/1966 Sb. rozh. trest.).

Soudní praxe i právní teorie při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného, popř. jeho pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Už proto je třeba odvolací soud upozornit, že v posuzované věci léčení zranění, které poškozený utrpěl dne 29. 4. 2009, trvalo až do 17. 5. 2009, tj. 18 dní. A chtěl-li tento soud zpochybnit skutkový závěr soudu prvního stupně, že poškozený utrpěl komoci mozku, je třeba mu připomenout, že obviněný při fyzickém útoku způsobil poškozenému i tržnou ránu na čele (stran tohoto zranění bude vhodné dalším dokazováním ještě upřesnit, jak velká tato rána byla, zda si vyžádala sešití, příp. kolika stehy, zda zanechala následky v podobě jizvy apod.). Kdyby i po tomto doplnění dokazování odvolací soud chtěl zpochybňovat v odsuzujícím rozsudku použitou právní kvalifikaci jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., musí se vypořádat i s otázkou, zda jednání obviněného nevykazuje zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a