8 Tdo 1426/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1426/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání obviněného P. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 9 To 233/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 228/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 2 T 228/2009, byl obviněný P. R. uznán vinným pod body 1), 2) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., pod bodem 3) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 4) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Za tyto a další sbíhající se trestné činy byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 2 T 1/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného P. P. a o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. R. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že společným jednáním se spoluobviněným P. P.

1) v období od 6. 6. 2008 do 3. 11. 2008 ve více případech v R. za užití násilí brali poškozenému J. P. cenné věci jako peníze, mobilní telefony a ozdobné řetízky v přesně nezjištěné hodnotě, a to po většinou tím způsobem, že obviněný P. P. ho držel, aby se poškozený nemohl bránit, a obviněný P. R. ho prohledával a bral mu shora uvedené věci, které měl v tu dobu poškozený u sebe, přičemž toto jejich jednání vyvrcholilo tím,

a) v přesně nezjištěné době od 27. 9. 2008 do 4. 10. 2008 v R. přinutil obviněný P. R. fackami a hrozbou užití baseballové pálky poškozeného J. P., aby nastoupil do jeho vozidla zn. Ford Sierra, vzal mu telefon zn. Nokia 7200, peněženku a nůž a společně s obviněným P. P. jej odvezli za R. na lesní parkoviště, kde ho oba tloukli rukama, a nakonec ho odvezli na ubytovnu R. H., kde jej s nožem v ruce přinutili, aby podepsal smlouvu, na základě níž prodává svůj automobil zn. Fiat Uno nezjištěné osobě, a tento automobil si pak na přesně nezjištěnou dobu ponechali,

b) v přesně nezjištěné době od října 2008 do 3. 11. 2008 v T. ulici v R. obviněný P. R. s vojenským bajonetem v ruce přinutil poškozeného J. P., aby vystoupil ze svého vozidla zn. VW Polo, a pak společně s obviněným P. P. mu automobil prohledali a vzali poškozenému mobilní telefon zn. Siemens a nářadí,

2) v přesně nezjištěné době koncem srpna 2008 odvezli poškozeného M. T. na lesní parkoviště u obce O., soudní okres R., tam ho zbili, prohledali jeho oděv a odcizili mu mobilní telefon zn. Nokia E65, univerzální adaptér a digitální váhu, přičemž jej propustili pouze pod podmínkou, že jim donese pervitin.

Trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchal podle zjištění soudu pod bodem 3) obviněný P. R. tím, že počátkem měsíce srpna 2008 v R. v ulici S. K. N. udeřil poškozeného M.T. do obličeje a se slovy, aby si z něj nedělal prdel, jej přiměl, aby nastoupil do jeho automobilu, kde ho prohledal a vzal mu mobilní telefon zn. Nokia 5200, přičemž jeho vrácení podmiňoval tím, že mu poškozený přinese drogu pervitin, což také poškozený učinil, a obviněný mu po tomto jeho mobilní telefon vrátil.

Podle skutkových zjištění pod bodem 4) rozsudku se jmenovaný obviněný trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 12. 4. 2009 v P. ulici v R. se slovy, ať ho nesere nebo vystoupí, přinutil poškozeného M. T., aby nastoupil do jeho automobilu, přičemž s mačetou v ruce poškozenému vyhrožoval, že pojedou do lesa, pokud mu nedodá pervitin, prohledal ho a vzal mu mobilní telefon zn. Nokia 5200, přičemž ho propustil s tím, aby se ozval, až bude drogy mít.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. R. i P. P. odvoláními. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 9 To 233/2010, byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. R. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť mezi skutkovými zjištěními, která soudy vzaly za podklad výroku o vině na straně jedné a zjištěnými důkazy na straně druhé je extrémní rozpor, v důsledku čehož neměl být vůbec uznán vinným.

V obecné rovině ve vztahu k bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zpochybňoval tvrzení poškozeného J. P., která jsou podle dovolatele rozporná a neurčitá, neboť poškozený nebyl schopen s jistotou konkretizovat, v kolika případech, v jakém čase mělo k útokům docházet, nedokázal specifikovat výši hotovosti či hodnotu jiných cenných věcí, které mu měly být uloupeny. Na podkladě těchto pochybností vyvozoval, že nelze dospět k závěru o jeho vině. Rovněž ve vztahu k bodu 1) a) zpochybňoval výpověď poškozeného J. P., poukazoval na okolnost, že neustále měnil svá tvrzení stran doby, kdy mělo dojít k inkriminovanému jednání, kdo jej měl napadnout baseballovou pálkou, kdy a za jakých okolností mu byl předán jeho vůz Fiat Uno. S odkazem na výpověď svědka J. G., který uváděl, že k jednání mělo dojít někdy před Vánocemi 2008, tvrdil, že obvinění ze spáchání skutku pod bodem 1) b) je smyšlené, neboť v té době se nacházel ve vazbě, odkud byl propuštěn až 20. 1. 2009. Protože se poškozený J. P. o vazbě dovolatele dozvěděl až u hlavního líčení, změnil svou výpověď v tom smyslu, že k jednání obviněného mohlo dojít i v době od 4. 10. do 3. 11. 2008. Dále dovolatel tvrdil, že se nedopustil ani jednání pod body 2), 3), 4), a to zejména proto, že v období od 10. 4. 2008 do 16. 4. 2008 byl u příbuzných své družky v Ú., kde trávil Velikonoce. Výpověď M. T. označil za smyšlenou a připomněl, že se tuto skutečnost snažil prokázat opětovným výslechem poškozeného, který mu po hlavním líčení při eskortě sdělil, že vypovídal v jeho neprospěch proto, že na něho měl vztek, avšak soudy jím navrhovaný důkaz neprovedly. Měl za nesporné, že jej soudy uznaly vinným na základě zcela nevěrohodných důkazů, a tedy na podkladě nesprávného hmotně právního posouzení provedených důkazů . Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného vycházely ze zpochybňování skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, přičemž obviněný P. R. brojil proti věrohodnosti svědků poškozených J. P. a M. T., případně tvrdil, že se v kritickou dobu nenacházel na místě činu. V rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, dovolacímu soudu předkládal k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od podoby skutku, ze kterého vycházely při svém rozhodování soudy prvního a druhého stupně, a domáhal se tak zjištění jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým postupně dospěly soudy obou stupňů. Námitku extrémního rozporu považoval státní zástupce za iracionální, neboť tvrzení o jeho existenci je ve své podstatě opřeno o poukaz na existenci vadného hodnocení důkazů, což by ani teoreticky nemohlo vést k překonání závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1224/2007 a sp. zn. 6 Tdo 939/2008, na něž odkazoval. Obviněný P. R. tak podle státního zástupce napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Učinil proto návrh, aby bylo jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Rakovníku a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Praze. Dovolatel především namítal, že neměl být uznán vinným činy popsanými ve výroku o vině rozsudku. Měl za to, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědků poškozených J. P. a M. T., kteří podle jeho přesvědčení neustále měnili své výpovědi; akcentoval, že zejména poškozený J. P. nebyl schopen vymezit četnost a dobu páchání trestné činnosti, neuměl ani přesněji specifikovat výši škody. Tvrdil, že svědectví J. P. i M. T. jsou smyšlená a vedená snahou mu ublížit, nelze o ně tedy opřít spolehlivé závěry o jeho vině. Vytýkal též, že mu nebyla dána možnost prokázat nevěrohodnost výpovědi M. T. jeho opakovaným výslechem.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení důkazů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal odlišného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků J. P. a M. T., změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že trestné činy nespáchal. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 8 až 10 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď poškozených J. P. a M. T., u nichž soudy neshledaly důvody vypovídat nepravdivě v neprospěch obviněného či okolnosti svědčící o jejich nevěrohodnosti, proto uvěřily jejich svědeckým výpovědím, které si v zásadě vzájemně neodporovaly a nezůstaly osamoceny, jelikož byly podepřeny výpověďmi dalších svědků, jako např. P. V., A. Z. či J. G. Z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný jednal vůči poškozeným loupeživě a vyděračsky, když za použití násilí nebo jeho pohrůžkou získával od poškozených finanční prostředky, cenné předměty a nutil zejména M. T. k opatření drogy - pervitinu. Soud prvního stupně přesvědčivě rozvedl, proč uvěřil tvrzením poškozených, kteří sice nebyli osobami bezúhonnými, nicméně způsob, jakým popsali jednání obviněných, přičemž uváděli zcela konkrétní informace včetně expresivních výrazů, svědčil o jejich pravdivosti. Nalézací soud rovněž reagoval na korekce, které ve svých výpovědích učinil poškozený J. P. v návaznosti na časové vymezení skutků, a logicky je přičítal jednak způsobu života poškozeného, jednak také četnosti útoků ze strany obviněných vůči jeho osobě. Stranou pozornosti nezůstala ani sociální charakteristika poškozených. Soud prvního stupně přiléhavě zdůraznil, že způsob života poškozených žijících na okraji společnosti a jejich snadný přístup k pervitinu (poškozený M. T. jej vyráběl, poškozený J. P. ho míval často u sebe) vedl oba obviněné k přesvědčení, že pro ně budou nejsnadnějším zdrojem pro opatření této látky, neboť vycházeli z předpokladu, že se poškození po útocích nikdy neobrátí na orgány činné v trestním řízení, aby tak neriskovali vlastní trestní stíhání. Závěry soudu prvního stupně sdílel i odvolací soud, který také vysvětlil, proč lze pokládat návrhy dovolatele na opakované výslechy svědka M. T., popř. J. P. za nadbytečné, nezpůsobilé jakkoliv relevantně zvrátit přesvědčivá skutková zjištění soudu prvního stupně. Protože úvahy soudů obou stupňů jsou logické a srozumitelné, dovolací soud nemá žádný rozumný důvod je zpochybnit.

Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková