8 Tdo 1418/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




8 Tdo 1418/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2011 o dovolání obviněného L. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 42 To 172/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 44/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného L. Š.
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 2 T 44/2010, uznal obviněného L. Š. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným skutky popsanými pod body 1) až 25) citovaného rozsudku, které právně kvalifikoval takto: pod body 1) až 20) jednak jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., pod body 21) až 25) jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), jednak jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto skutky mu uložil podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí, a to dvou kusů šroubováků, plochého sekáčku, lepící pásky, svítilny a pákových nůžek. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozeným vyjmenovaným ve výrokové části rozsudku škodu (v přesně stanovených částkách), některé poškozené (vyjmenované tamtéž) pak odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 42 To 172/2010, tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve zrušené části sám nově rozhodl tak, že podle § 37a tr. zák. zrušil z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 2 T 181/2009, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 42 To 85/2010, výrok o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku (skutky ad 1., 2.) a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. (skutek ad 4.), celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody ohledně poškozených J. K., bytem T., C. B., společnosti Vrtal, velkoobchod s nápoji, s. r. o. J., Z., a M. H., bytem T., V. N., a poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, P., T.

Poté odvolací soud obviněného nově uznal vinným skutky popsanými pod body I./ 1. 4., II./ 1. - 7., III./1. 11., IV./ 1. 5., jež právně kvalifikoval v bodech I./ 1. 4. jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, jehož se dopustil dílem sám, dílem jako spolupachatel podle § 23 trestního zákoníku, jednak jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil dílem sám, dílem jako spolupachatel podle § 23 trestního zákoníku, v bodech II./ 1. 7. jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., v bodech III./1. 11. jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a v bodech IV./ 1. 5. jako přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a přečiny a za trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 2 T 181/2009, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 42 To 85/2010, nedotčen, mu uložil podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí, a to dvou kusů šroubováků, plochého sekáčku, lepící pásky, svítilny a pákových nůžek. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl také o povinnosti obviněného nahradit poškozeným vyjmenovaným ve výrokové části rozsudku škodu (v přesně stanovených částkách), přičemž některé poškozené (vyjmenované tamtéž) odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Konečně odvolací soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek popsaný v bodě 5) rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 2 T 44/2010, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný, a současně podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozeného M. B., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. et Bc. Luboše Klimenta podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení vytknul odvolacímu soudu, že nevzal v potaz jím tvrzené nesrovnalosti v čase a místě, resp. nezohlednil jeho tvrzení, že některé skutky kladené mu za vinu nemohl spáchat, neboť se nacházel na jiných místech nebo měl podle výroku o vině dokonce páchat dva skutky ve stejnou dobu na různých místech; soud přitom ani nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování, kterým měla být prokázána nemožnost skutků se dopustit. Spáchání 44 dílčích skutků v různých okresech během jednoho roku označil vzhledem k časovým odstupům a jeho nemoci za neproveditelné. Dále uvedl, že hlavním důvodem k jeho odsouzení bylo jeho doznání učiněné před soudem prvního stupně, k němuž však došlo v důsledku nátlaku, který byl na něj vyvíjen v průběhu vyšetřování, a rovněž v důsledku epilepsie, kterou trpí, což jeho věrohodnost zpochybňuje. Současně namítl, že soudy pochybily, pokud ke zjištění jeho zdravotního stavu neprovedly důkaz znaleckým posudkem. Trestní řízení bylo dle jeho názoru vedeno tendenčně a celkově se příčí základním zásadám právního státu. Konečně zdůraznil, že zprošťující část výrokové části rozsudku dovoláním nenapadl.

V závěru podání dovolatel navrhl (aniž však citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě, ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 42 To 172/2010, s výjimkou zprošťující výrokové části C/, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání napadá především správnost provedeného dokazování a správnost učiněných skutkových závěrů, když namítá, že dokazování nebylo realizováno v potřebném rozsahu, resp. provedené důkazy, zejména jeho výslech učiněný před soudem prvního stupně, nebyly řádně hodnoceny, a že se nedopustil právě takového jednání, jaké je mu kladeno za vinu. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.

Pouze na okraj státní zástupce doplnil, že pokud obviněný namítal objektivní nemožnost spáchání některých dílčích útoků v důsledku toho, že ve stejném čase jich měl spáchat několik na více místech, není namístě takovému tvrzení přisvědčit. K určitému časovému přesahu totiž podle učiněných skutkových zjištění, popsaných zejména ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě, dochází pouze u doby spáchání stran skutků uvedených pod body I/1 a 2, pod body I/3 a 4 a dále pod body IV/1, 2, 3 a 4, ovšem s tím, že v žádném z těchto případů není s ohledem na místa činů a rámcové časové vymezení jejich spáchání jednou osobou, a tedy ani obviněným, vyloučeno.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal především neúplnost dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů (vytýkal soudu druhého stupně, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, že neuvěřil jeho obhajobě a nevzal v úvahu ani jeho tvrzení o místní a časové nesrovnalosti některých z útoků). Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Závěrem je vhodné poznamenat, že Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil teprve v návaznosti na rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1282/2010, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 42 To 85/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 2 T 181/2009, aby nemohla být zpochybněna kontinuita rozhodování v obou posuzovaných trestních věcech.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a