8 Tdo 1412/2015
Datum rozhodnutí: 10.02.2016
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 27, 31, 35 předpisu č. 6/2002Sb.



8 Tdo 1412/2015-89

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného mladistvého TULIPÁNA *) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 5 Tm 6/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého TULIPÁNA odmítá .
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 5 Tm 6/2012, byl obviněný mladistvý (dále jen mladistvý ) TULIPÁN uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen zákon č. 218/2003 Sb. ), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době nejméně od 16. 8. 2011 do 3. 10. 2011 v prostorách páry, odpočívárny a na společných toaletách tzv. mokré zóny v O. c. sportu a zdraví v O. na ul. L., ačkoli dobře věděl, že poškozené nezl. KOPRETINĚ *), ještě nebylo 15 let, s ní za účelem svého sexuálního uspokojení měl opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, pohlavní styk, kdy ji nejprve osahával a hladil na zadku, prsech a genitáliích a přiměl ji také, aby mu ona hladila jeho ztopořený pohlavní úd, dále s ní měl opakovaně jak orální pohlavní styk, a to až do doby, než u něho došlo k ejakulaci do úst poškozené, tak anální pohlavní styk a vykonal na ní i soulož.

3. Označený rozsudek napadl mladistvý v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

4. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, byl mladistvý uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Z podnětu odvolání mladistvého byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 2 Tmo 52/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Po vrácení věci rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 5 Tm 6/2012. Tento rozsudek napadl mladistvý v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud, soud pro mládež, usnesením ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, z podnětu dovolání mladistvého uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci, soudu pro mládež, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), g) tr. ř. Měl za to, že z důvodu podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petra Bednáře rozhodoval ve věci vyloučený soudce a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Předeslal, že odvolací soud navzdory existenci usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, nedostál své povinnosti a rozsudek nalézacího soudu řádně nepřezkoumal. Rovněž nezhojil vady, jež mu byly vytknuty.

7. Dále poznamenal, že mu citované usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, bylo doručeno jiným předsedou senátu odvolacího soudu, než který v jeho věci posléze rozhodoval. Uvedené usnesení doručoval JUDr. Jaroslav Hudeček, soudce, jenž nebyl ani členem ve věci činného senátu, jemuž předsedal Mgr. Aleš Rýznar. V mladistvém byl vyvolán pocit nejistoty o tom, kdo bude o jeho řádném opravném prostředku rozhodovat.

8. Pokud jde o vytýkanou podjatost předsedy senátu Okresního soudu v Olomouci, namítl, že odvolací soud se nevypořádal s právní argumentací obsaženou v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1456/2007, a ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1291/2008). Byť soud do jisté míry revidoval svůj původní názor a připustil určitá pochybení předsedy senátu, toliko konstatoval, že tato neměla vliv na meritorní rozhodnutí. Podle mladistvého ale měl být předseda senátu vyloučen bez ohledu na to, zda podjatý byl či nikoli. O jeho nepodjatosti existovaly pochybnosti, a proto neměl rozhodovat. Mladistvý shodně jako v předchozím dovolání poukázal na údajné projevy podjatosti. Prvním z nich mělo být osočení jeho obhájce z nácviku výpovědi svědkyně H. P. Druhým pak důvěrný rozhovor s matkou poškozené KOPRETINY po němž v rámci výslechu znalců následovalo nevhodné vyjádření o tom, že si nevezme na svědomí, že poškozená po výslechu odejde na nádraží, kde spáchá sebevraždu. Nadto nikterak nezakročil, když znalkyně PhDr. Naděžda Dařílková uvedla, že poškozená byla zneužívána a že její výpověď je věrohodná. O profesním selhání předsedy senátu svědčí i jeho neznalost trestního řádu, neboť aniž by umožnil státní zástupkyni přednést obžalobu, začal provádět výslech mladistvého. Za třetí projev podjatosti považoval skutečnost, že předseda senátu neumožnil, aby obhajobu vykonával společně s obhájcem i advokátní koncipient Mgr. Kamil Filipi. Přestože měl uvedený koncipient pro ten účel speciální substituční plnou moc, předseda senátu jeho přítomnost u stolu obhajoby odmítl, a to se slovy, že on na to není zvědavý a že si to obhájce může nechat pro Ústavní soud nebo do Štrasburku. Tímto postupem došlo ke zkrácení práva mladistvého na řádnou obhajobu. Jako čtvrtý projev podjatosti označil část odůvodnění rozsudku, v němž je předsedou senátu opakovaně, tedy stejně jako v prvním rozsudku, hrubým a urážlivým způsobem srovnáván s členy české fotbalové reprezentace a jejich radovánkami s placenými prostitutkami . Proti demonstrativnímu porovnávání s fotbalisty se důrazně ohradil již ve svém prvním odvolání, jež předseda senátu zjevně ani nečetl. Co se týče pátého projevu podjatosti, předseda senátu zpochybnil odbornost znalce MUDr. Radima Uzla či obvinil obhájce mladistvého, když naznačil, že obhajoba neposkytla znalci veškeré podklady pro vypracování znaleckého posudku. Pokud jde o šestý projev podjatosti, předseda senátu zasahoval do provádění dokazování. Znemožnil MUDr. Šárce Grussmannové, znalkyni z oboru sexuologie, aby zodpověděla dotaz obhajoby, zda opakovaný a dlouhý sex zezadu na dlažbě je s ohledem na bolestivé otlaky kolen reálný. Rovněž se zastal znalkyně PhDr. Naděždy Dařílkové, když uvedl, že neřekla, že ke skutku došlo. Pronesenými výroky porušil ustanovení § 80 odst. 2 písm. b), e), f) a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V pořadí sedmým projevem podjatosti předsedy senátu bylo jeho chování vůči znalci Mgr. Zdeňku Kolaříkovi. Namísto toho, aby ocenil, že uvedený znalec ve snaze podat pravdivý posudek navštívil předmětné prostory, jeho jednání zkritizoval a dotázal se jej, kolik za posudek dostal zaplaceno. Mladistvý shrnul, že ve vztahu k prvním třem shora popsaným případům (projevům) podjatosti předsedy senátu byla ze strany obhajoby vznesena námitka podjatosti, o níž rozhodoval jednak předseda senátu a jednak soud, který podanou stížnost zamítl. Mladistvý měl za to, že stížnostní soud tak učinil, aniž by se vypořádal s veškerou argumentací obsaženou v řádném opravném prostředku.

9. Setrval na svém přesvědčení, že nalézací soud provedl neprocesní výslech poškozené, neboť ji jako osobu mladší než patnáct let vyslechl v nepřítomnosti zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí Mgr. Milana Tihelky. Zopakoval, že Mgr. Milan Tihelka se účastnil výslechu dvou svědkyň mladších patnácti let, avšak před výslechem poškozené odešel za souhlasu předsedy senátu z jednací síně. S názorem předsedy senátu, potažmo odvolacího soudu, že osobami majícími zkušenosti s výchovou mládeže ve smyslu § 102 odst. 1 tr. ř. byly přítomné znalkyně, které ve věci vypracovaly znalecký posudek, se neztotožnil. Jak vyplývá z judikatury (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 To 156/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, uveřejněné pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.), nahrazení osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže znalcem je nepřípustné. Byť je v poslední komentářové literatuře uvedeno, že zmíněný postup není vyloučen, podrobnější odůvodnění absentuje. Navíc nelze přehlédnout, že v konkrétním případě byly za osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže považovány znalkyně, vůči nimž byla vznesena relevantní námitka podjatosti.

10. Dovolatel vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu o neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem bylo s ohledem na to, že jediným usvědčujícím důkazem ve věci byla výpověď poškozené, špatné. Vyšetřovací pokus, jenž byl doporučován i znalci Mgr. Zdeňkem Kolaříkem, MUDr. Karlem Kunčarem a MUDr. Radimem Uzlem, měl vést ke zjištění, zda bylo možné na WC provádět sexuální polohy, zda je bylo možné provádět na dlažbě na kolenou, za tmy, zda to bylo reálné s ohledem na množství kyslíku a zda návštěvníci sportovního centra klepou v případě uzamčení WC na dveře. Jestliže by soud vyšetřovací pokus připustil, stejně jako obhajoba by zjistil, že dveře na WC zamezují přísunu vzduchu do prostoru, že po uzavření dveří a nerozsvícení světla je v místnosti naprostá tma a že závěry stran dušení nejsou na místě. Argumentaci, že by k vyšetřovacímu pokusu bylo obtížné získat figuranty, mladistvý odmítl, zmíněný důkaz označil za opomenutý a rozhodnutí soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná. Za opomenutý důkaz označil rovněž důkaz výslechem obsluhy mokré zóny, která se mohla vyjádřit minimálně k tomu, zda návštěvníci sahali na kliku WC, klepali na dveře a dožadovali se vysvětlení, proč je WC neustále uzamčené, a taktéž důkaz výslechem svědka D. V. a přehrání záznamu jeho výpovědi z hlavního líčení.

11. Mladistvý opětovně poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozené, o níž podle něj svědčí mimo jiné to, že při výslechu na policii uvedla, že den jeho narození si pamatuje proto, že se ve stejný den narodila její nejlepší kamarádka, přičemž v hlavním líčení netušila, kdo její nejlepší kamarádkou je. Je přesvědčen, že poškozená si svou výpověď v přípravném řízení s někým předem nacvičovala, avšak vzhledem ke svému sníženému intelektu ji nebyla schopna v hlavním líčení reprodukovat. Zásadní chybou soudů nižších stupňů proto bylo neprovedení obhajobou navrhovaného důkazu videozáznamem zachycujícím její výslech z přípravného řízení, z něhož by uvedené bylo patrno. Zopakoval, že výpověď poškozené je nekonzistentní, že poškozená již při druhém výslechu nezachovala základní kostru děje, uvedla jinou, již doprovodila odlišnými detaily. Své tvrzení podpořil zevrubným strukturálním rozborem zmíněné výpovědi, přičemž namítl, že odvolací soud se tímto strukturálním rozborem nikterak nezabýval. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou neprovedení důkazu výslechem znalkyně PhDr. Zlaty Krejčí, která si všimla, jak pohotově je poškozená schopna nacházet východiska z uváděných rozporů. Z hlediska věrohodnosti poškozené považuje za významné, že poškozená popřela skutečnosti, o nichž vypovídaly svědkyně K. H., M. T. a H. P., dále to, že poškozená i z důvodu lhaní docházela do P-centra a že se v rámci trestního řízení ke lži přiznala, když připustila, že lhala o kupování kondomů, dárků, o nalévání alkoholu, o svém otci a pití alkoholu s ním.

12. Stejně jako ve svém původním dovolání se zaměřil i na výpovědi znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Šárky Grussmannové. Zopakoval, že přestože znalkyně PhDr. Helena Khulová připustila motivy poškozené ke lhaní, nepopřela závěry svého znaleckého posudku o logické struktuře výpovědi poškozené. Znalkyně se neseznámila s obsahem spisu, popřípadě cíleně přehlédla skutečnosti svědčící v neprospěch kredibility poškozené. Nerozpoznala přímou řeč, avšak na podkladě přímé řeči poškozené vystavěla své psychologické závěry. K poškozené přistupovala neobjektivně, předjímala, že jako svědkyně pohlavního zneužití nelhala. Uzavřel, že znalecký posudek PhDr. Heleny Khulové je nepřesný, ne-li nepravdivý, a sama znalkyně je neerudovaná, nedůvěryhodná a vůči němu podjatá. Odvolací soud připustil, že ve výpovědi znalkyně byly rozpory, suše však konstatoval, že na posouzení věci neměly vliv. Mladistvý setrval rovněž na svém přesvědčení o podjatosti znalkyně MUDr. Šárky Grussmannové. Znalkyně jej považovala za vinného, jako k vinnému k němu přistupovala a jako o vinném o něm před soudem hovořila. Nezachovala si patřičný odstup a profesně selhala. Závěry znaleckých posudků a odborných vyjádření předložených obhajobou popřela s odůvodněním, že nebyly respektovány individuální zvláštnosti poškozené. Tuto svoji myšlenku však nikterak nerozvedla. Podle mínění mladistvého je znalkyně nekompetentní a neerudovaná, neboť jak je patrné nikoliv z protokolu o hlavním líčení, nýbrž ze zvukového záznamu hlavního líčení nebyla schopna zodpovídat dotazy obhajoby. Odvolací soud nevysvětlil, proč se přiklonil k jejím závěrům a odmítl závěry znalců MUDr. Radima Uzla a MUDr. Karla Kunčara. Námitkou podjatosti obou zmíněných znalkyň se soud nezabýval, a proto je na dovolacím soudu, aby se k povinnostem znalců při podávání znaleckých výpovědí a k jejich případné podjatosti ve vztahu k obviněnému vyjádřil.

13. Mladistvý namítl, že důkazy předestřené obhajobou byly hodnoceny a priori jako účelové. Nalézací soud např. učinil závěr o nevěrohodnosti znalce MUDr. Radima Uzla na podkladě nijak blíže specifikovaného článku na internetu, jenž nebyl jako důkaz proveden. Podle názoru mladistvého byly veškeré důkazy hodnoceny v jeho neprospěch. O tom svědčí zejména tendenční výklad výpovědí svědků J. B. a Mgr. J. P. nebo akcentování facebookové komunikace mezi ním a poškozenou. Soudu dále vytkl, že se nevypořádal s logikou toho, proč by někdo klepal na dveře uzamčeného WC, kdyby měl v blízkosti k dispozici volné toalety. Brojil také proti závěru, že měl něco nakoukané z pornofilmů . Takové tvrzení nemá oporu ve spisu. Oporu ve spisu nemá ani tvrzení, že svědek D. V. věděl, že mladistvý poškozenou nabádal ke sledování pornovideí. Pokud jde o svědka J. M., soud jeho subjektivní dojmy stran rozpoznání, kdy poškozená lže, staví nad odborné závěry znalce Mgr. Zdeňka Kolaříka. Domněnku soudu, že výpověď svědkyně PhDr. H. Ž., sportovní psycholožky, zapadá do kontextu výpovědí znalkyň MUDr. Naděždy Dařílkové a MUDr. Marty Tiché, CSc., považuje mladistvý za nepřijatelnou. Hodnocení poškozené ze strany PhDr. H. Ž. je zcela odlišné od hodnocení učiněné uvedenými znalkyněmi . Závěrem zmínil i rozpory mezi výpisy o příchodech a odchodech návštěvníků sportovního centra Omega a úředními záznamy policejního orgánu.

14. Konstatoval, že je nevinen, a navrhl, aby Nejvyšší soud, soud pro mládež, napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 5 Tm 6/2012, zrušil.

15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že mladistvý opětovně uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, přestože odvolací soud v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, podrobně rozvedl důkazní situaci a úvahy, které jej vedly k jeho rozhodnutí, a rovněž se vypořádal detailně s námitkou podjatosti. V této souvislosti poznamenala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Podotkla, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, jež je vyhrazena řádnému opravnému prostředku, či možnost posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Měla za to, že námitkami vyjádřenými v dovolání se odvolací soud náležitě a dostatečně podrobně zabýval, domnívala se, že jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tudíž na ně bez výhrad odkázala. Dodala, že vzhledem k tomu, že přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud, soud pro mládež, ani povinnost, ani důvod opodstatněnost námitek, které mladistvý uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, znovu přezkoumávat, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být podle jejího názoru odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

16. Kromě toho se podle státní zástupkyně mladistvý v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a že soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko podle ní vyjádřil i odvolací soud, přičemž na odůvodnění jeho rozhodnutí je možné bez dalšího odkázat. Přestože mladistvý uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy dovolací důvod, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, jeho dovolání obsahuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Tím, že soudům vytýkal způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdil, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, domáhal se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřoval své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Jelikož ani výhrady proti chování soudce nelze podle jejího mínění pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit, navrhla, aby Nejvyšší soud, soud pro mládež, dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání
18. Mladistvý své výhrady obsažené v dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), g) tr. ř.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

20. Ačkoliv mladistvý explicitně neuvedl, v čem spatřuje naplnění citovaného dovolacího důvodu, z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku se podává, že s odkazem na tento důvod dovolání namítá, že mu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, bylo doručeno jiným předsedou senátu odvolacího soudu, než který v jeho věci posléze rozhodoval. Z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku se tedy podává, že má za to, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen.

21. V této souvislosti je vhodné připomenout, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek k citovanému ustanovení). Obsazením soudu se však rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce).

22. V posuzované trestní věci rozhodl o odvolání mladistvého senát Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci č. 2 Tmo. Rozhodl o něm dne 13. 4. 2015 poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci ze dne 11. 10. 2013 bylo zrušeno v dovolacím řízení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, a věc mu byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, senát 2 Tmo rozhodující po vrácení věci Nejvyšším soudem sestával z předsedy senátu Mgr. Aleše Rýznara a soudců JUDr. Jiřího Straňáka a JUDr. Antona Bucheně (č. listu 773). Soudce JUDr. Anton Bucheň nahradil soudce JUDr. Michala Jelínka, člena senátu 2 Tmo, který byl z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci mladistvého podle § 31 odst. 1, § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen pro jeho poměr k projednávané věci (č. listu 756-758), neboť v době, kdy o věci mladistvého rozhodoval Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně, zastával funkci předsedy uvedeného soudu a vyřizoval stížnost obhájce mladistvého na postup předsedy senátu Mgr. Petra Bednáře.

23. Jelikož složení senátu 2 Tmo, který rozhodl o odvolání mladistvého, plně odpovídalo tehdy platnému rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci (srov. portál www.justice.cz ), nelze než uzavřít, že ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen. V senátě 2 Tmo zasedali ten předseda senátu a ti soudci, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce. Výtka mladistvého, že mu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, bylo doručováno soudcem JUDr. Jaroslavem Hudečkem, není ve světle výše naznačených skutečností relevantní. JUDr. Jaroslav Hudeček se nepodílel na rozhodování o řádném opravném prostředku mladistvého; z obsahu trestního spisu se nadto nepodává, že by mladistvému zmiňované usnesení Nejvyššího soudu skutečně doručoval. V daných souvislostech nelze rovněž přehlédnout, že předseda senátu 2 Tmo Mgr. Aleš Rýznar požádal Policii České republiky o doručení písemnosti obsahující předvolání mladistvého k veřejnému zasedání odvolacího soudu (č. listu 771), a že byl tedy tím, kdo veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání mladistvého, v souladu s trestním řádem připravoval (srov. § 233 tr. ř.).

24. Pokud jde o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., je třeba zdůraznit, že námitky, jimiž je podle dovolatele naplnění těchto důvodů dovolání opodstatněno, jsou prakticky totožné s těmi, jež byly obsaženy v prvním dovolání mladistvého, z jehož podnětu Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Nutno připomenout, že dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil proto, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami mladistvého, jež vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda došlo či mohlo dojít ke spáchání činu, jímž byl mladistvý uznán vinným, zda procesní postup nalézacího soudu byl v souladu se zákonem a zda předseda senátu tohoto soudu nebyl vyloučen z rozhodování ve věci. Jelikož Nejvyšší soud citované rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, opodstatněností uplatněných námitek se nezabýval a odvolacímu soudu uložil, aby odvolání mladistvého znovu projednal a ve svém rozhodnutí se odpovídajícím způsobem vypořádal se všemi relevantními výhradami.

25. Nejvyšší soud se tak s ohledem na výše uvedené nejprve zabýval tím, zda odvolací soud své pochybení napravil a ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, se vypořádal se všemi relevantními výhradami obsaženými v podaném řádném opravném prostředku; v návaznosti na to se pak zabýval tím, zda jsou námitky mladistvého opodstatněné.

26. Co se týče námitky, že předseda senátu Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petr Bednář byl vyloučen z rozhodování ve věci, tou se odvolací soud zabýval (str. 11 a 12 usnesení odvolacího soudu). Dovodil přitom, že byť se předseda senátu nalézacího soudu nechoval vždy profesionálně (zbytečně komentoval provádění některých důkazů a matce poškozené poskytl nesprávné poučení stran možnosti její účasti u hlavního líčení), rozhodnutí ve věci nebylo jeho jednáním ovlivněno, neboť soud vycházel z důležitých a rozhodujících důkazů. Odvolací soud nadto poznamenal, že o námitce podjatosti předsedy senátu Mgr. Petra Bednáře bylo již pravomocně rozhodnuto výrokem, že jmenovaný není vyloučen z projednávání trestní věci mladistvého (srov. usnesení Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 2 Tmo 53/2012). Rovněž poukázal na skutečnost, že předseda Okresního soudu v Olomouci (JUDr. Michal Jelínek) nevyhověl stížnosti obhájce mladistvého na postup předsedy senátu Mgr. Petra Bednáře a ani jeho návrhu, aby s tímto předsedou senátu bylo zahájeno kárné řízení, přičemž ve svém vyjádření zmínil postoj intervenující státní zástupkyně, jež neměla k postupu předsedy senátu výhrady, a rovněž své stanovisko, podle nějž je postup obhájce mladistvého hrubým porušením povinností zakotvených v § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

27. S argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a dovolání mladistvého ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledává zjevně neopodstatněným.

28. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

29. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

30. Jak bylo již shora naznačeno, výhrada, že předseda senátu Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petr Bednář ve věci rozhodl jako vyloučený orgán, byla v předchozím řízení již namítnuta (ať již samostatně, nebo v odvolání). V tomto směru tedy formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny.

31. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

32. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu.

33. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v § 30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 374-376).

34. Ve vztahu k námitkám mladistvého je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen Úmluva ), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen Listina ) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.

35. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva a ve shodě s ní i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/2013 ) . Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).

36. Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. věc Ch. proti České republice, č. 64935/01, rozsudek ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).

37. K výhradě mladistvého spočívající v tvrzení, že předseda senátu Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petr Bednář byl podjatý s ohledem na skutečnost, že zasahoval do výslechu svědkyně H. P., že vedl důvěrný rozhovor s matkou poškozené KOPRETINY , že poznamenal, že si nevezme poškozenou na svědomí, že nezakročil proti výroku znalkyně PhDr. Naděždy Dařílkové, že poškozená byla zneužívána a že její výpověď je věrohodná, že výslech mladistvého začal provádět, aniž by státní zástupkyni umožnil přednést obžalobu, že nedovolil, aby obhajobu vykonával společně s obhájcem i advokátní koncipient, a že zkritizoval znalecký posudek Mgr. Zdeňka Kolaříka, je zapotřebí poznamenat, že tato byla obsahem námitky podjatosti ze dne 11. 9. 2012 (srov. č. listu 316-329), o níž Okresní soud v Olomouci, soud pro mládež, usnesením ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, rozhodl tak, že podle § 31 odst. 1, § 30 odst. 1 tr. ř. předseda senátu Mgr. Petr Bednář není vyloučen z projednávání úkonů v trestní věci mladistvého TULIPÁNA vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Tm 6/2012. Následná stížnost mladistvého (č. listu 352) pak byla usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 2 Tmo 53/2012, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Dne 31. 1. 2013 podal mladistvý další námitku podjatosti (č. listu 450 a 451); tvrdil, že mu předseda senátu Mgr. Petr Bednář záměrně škodí a je podjatý. Okresní soud v Olomouci, soud pro mládež, usnesením ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 5 Tm 6/2012, rozhodl tak, že podle § 31 odst. 1, § 30 odst. 1 tr. ř. předseda senátu Mgr. Petr Bednář není vyloučen z projednávání úkonů trestního řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Tm 6/2012. Podjatost předsedy senátu namítal mladistvý i v rámci řádného opravného prostředku (č. listu 612-639), přičemž touto námitkou, jak výše naznačeno, se zabýval odvolací soud ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 Tmo 31/2013.

38. Za této situace je úkolem dovolacího soudu posoudit, zda závěr soudů, že předseda senátu Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petr Bednář není vyloučen z projednávání trestní věci mladistvého, byl správný.

39. Okresní soud v Olomouci, soud pro mládež, v usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, uvedl, že námitka podjatosti je naprosto účelová a je reakcí na odsuzující rozsudek; soud žádný objektivní důvod pro vyloučení předsedy senátu z projednávání věci neshledal. Pokud jde o výslech svědkyně H. P., zásah do jeho průběhu byl namístě, neboť svědkyni byly ze strany obhájce mladistvého kladeny sugestivní otázky, na něž jmenovaná odpovídala jednoslovně. Co se týče znaleckého posudku znalce Mgr. Zdeňka Kolaříka, bylo poukazováno na to, že znalci byly kladeny dotazy mimo jeho obor působnosti; hodnocení posudku však následovalo až po vyhlášení rozsudku. S matkou poškozené nebyl veden žádný důvěrný rozhovor. Jmenovaná stála na chodbě a při vstupu předsedy senátu do jednací síně k němu přistoupila a dotázala se jej, zda může být při jednání přítomna jako veřejnost, přičemž on odvětil, že nikoliv. V krátkosti jí sdělil, že veřejnost je ze zákona vyloučena, neboť je vedeno trestní řízení proti mladistvému. Výrok předsedy senátu, že si poškozenou nevezme na svědomí, byl pronesen v souladu se závěry znalců poškozená v souvislosti s šetřením posuzované věci projevila sebevražedné sklony. Pokud jde o vyjádření znalkyně PhDr. Naděždy Dařílkové, uvedené je vytrženo z kontextu. Znalkyně toliko reagovala na výpověď znalce Mgr. Zdeňka Kolaříka, který opakovaně zaměňoval znásilnění za pohlavní zneužití . Předseda senátu skutečně opomněl vyzvat státní zástupkyni, aby přednesla obžalobu. Jeho pochybení, které bylo způsobeno řešením požadavku obhajoby na přítomnost advokátního koncipienta, však neovlivnilo průběh dokazování a nezapříčinilo zkrácení práva mladistvého. Obžaloba byla mladistvému řádně a včas doručena, seznámil se s ní, nadto předseda senátu na začátku hlavního líčení, které bylo konáno s vyloučením veřejnosti, sdělil, co bude projednáváno. Okresní soud v Olomouci, soud pro mládež, uzavřel, že by bylo absurdní, aby se mladistvý nechával zastupovat advokátním koncipientem, když jeho obhájce byl v hlavním líčení přítomen.

40. Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, soud pro mládež, v usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 2 Tmo 53/2012, jímž zamítl stížnost mladistvého proti shora citovanému rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, podotknul, že pokud jde o důvody, které by naznačovaly podjatost předsedy senátu, zákonodárce má na mysli poněkud jiné skutečnosti, než mladistvý vytýká. Byť připustil, že hlavní líčení probíhalo v určitých fázích v napjaté atmosféře, skutečnosti svědčící o podjatosti předsedy senátu a o nutnosti jeho vyloučení z projednávání věci neshledal. Na námitky mladistvého bylo podle něj náležitě reagováno, a ačkoliv nesouhlasil s názorem, že matka poškozené se nemohla účastnit hlavního líčení (podle § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže se zákonní zástupci poškozených mohou hlavního líčení ve věci mladistvých účastnit), uvedl, že případná procesní pochybení a nesprávné skutkové a právní závěry jsou řešeny v rámci odvolacího řízení.

41. Okresní soud v Olomouci, soud pro mládež, v usnesení ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 5 Tm 6/2012, zopakoval, že námitka podjatosti je účelová a že žádné objektivní důvody pro vyloučení předsedy senátu z projednávání věci neexistují. Tvrzení, že předseda senátu Mgr. Petr Bednář mladistvému záměrně škodí, označil za způsobilé naplňovat znaky trestného činu křivého obvinění. Poznamenal, že předseda senátu nikoho z účastníků řízení nezná a že ani jeho případné procesní pochybení samo o sobě podjatost nezakládá.

42. Se zmíněnou argumentací soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť na základě obsahu trestního spisu nelze ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. v případě předsedy senátu Mgr. Petra Bednáře konstatovat. Procesní pochybení spočívající v nesprávném poučení matky poškozené a opomenutí výzvy, aby státní zástupkyně přednesla obžalobu, jež dovolací soud nechce nijak bagatelizovat, nezakládají v jednotlivosti, ale ani ve svém celku podjatost soudce. Nevhodné komentování provádění některých důkazů, jehož se předseda senátu, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, dopustil, pak může vzbuzovat jisté pochybnosti o jeho profesionálním chování, nikoliv však o jeho podjatosti. Na tomto místě se ovšem patří rovněž poukázat na ne zcela korektní vystupování obhájce mladistvého, jež k napjaté atmosféře při projednávání trestní věci mladistvého patrně přispělo. Jeho vyjádření, že si stěžuje na neznalost práva státní zástupkyně a předsedy senátu a že by bylo vhodné oba přezkoušet (srov. č. listu 431), za seriozní jistě označit nelze.

43. K výtkám mladistvého stran údajné podjatosti předsedy senátu je vhodné pro úplnost doplnit následující: Není pravdou, že předseda senátu zasahoval do provádění dokazování a znemožnil znalkyni MUDr. Šárce Grussmannové, aby zodpověděla dotaz obhajoby, zda opakovaný a dlouhý sex zezadu na dlažbě je s ohledem na bolestivé otlaky kolen reálný. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 6. 2013 se podává (č. listu 561), že znalkyně pohlavní styk mezi poškozenou a mladistvým tak, jak je poškozenou popisován, označila za možný, přičemž předseda senátu na podkladě výzvy obhájce, aby se znalkyně vyjádřila k bolestivosti kolen, tohoto obhájce upozornil, že se má znalkyně ptát na sexuologii a nikoliv na chirurgii či ortopedii. Z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by se předseda senátu zastal znalkyně PhDr. Naděždy Dařílkové a snažil se korigovat její vyjádření, že ke skutku došlo. Dále je vhodné připomenout, že hodnocení důkazů v rámci odůvodnění rozhodnutí (srov. znalecký posudek MUDr. Radima Uzla, str. 51 rozsudku) je na volné úvaze soudu a o podjatosti předsedy senátu ničeho nevypovídá. O podjatosti předsedy senátu nesvědčí ani poznámka (srov. str. 52 rozsudku), že jak dokládají případy z běžné praxe viz např. členové české fotbalové reprezentace, kteří si po mezistátním utkání zvali na hotelový pokoj slečny za účelem sexuální zábavy, předchozí fyzická činnost nevylučuje sexuální aktivitu.

44. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

45. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

46. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

47. Mladistvý v dovolání neuplatnil žádnou námitku, jíž by zpochybňoval správnost právního posouzení skutku. Netvrdil ani, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho výtky se stejně jako v jeho řádném opravném prostředku a rovněž v jeho prvním dovolání soustředily k otázkám nevěrohodnosti výpovědi poškozené KOPRETINY a zpochybnění zákonnosti provedení jejího výslechu. Mladistvý brojil proti závěrům znaleckých posudků znalkyň PhDr. Heleny Khulové i MUDr. Šárky Grussmannové a uplatnil výhrady vůči způsobu hodnocení znaleckých posudků předložených obhajobou. Taktéž vytkl, že došlo k opomenutí důkazů.

48. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že dovolací soud ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, odvolacímu soudu uložil, aby odvolání mladistvého znovu projednal a ve svém rozhodnutí se odpovídajícím způsobem zabýval všemi jeho relevantními výhradami proti procesnímu postupu nalézacího soudu, jakož i způsobu hodnocení provedených důkazů.

49. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud své povinnosti dostál a ve svém novém usnesení ze dne 13. 4. 2015 se na str. 9-12 vypořádal s těmi námitkami mladistvého, jež lze považovat za relevantní. Jeho rozhodnutí je tak již plně přezkoumatelné.

50. Po zjištění, že pochybení odvolacího soudu bylo napraveno, přistoupil dovolací soud ke zkoumání, zda v posuzované trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jak mladistvý tvrdí. Shledal přitom, že v řízení nebyly opomenuty důkazy, nebylo užito nepoužitelného důkazu a že důkazy nebyly hodnoceny svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.

51. Pokud jde o vytýkané opomenutí důkazů, nutno nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

52. Mladistvý vytkl, že nebyl proveden navrhovaný vyšetřovací pokus, že nebyla vyslechnuta obsluha mokré zóny a svědek D. V., jakož že nebyl přehrán záznam výpovědi tohoto svědka z hlavního líčení.

53. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že mladistvý v rámci hlavního líčení navrhl doplnit dokazování o vyšetřovací pokus (č. listu 243, 563) a že nalézací soud tomuto návrhu nevyhověl a usnesením jej zamítl (č. listu 284, 563). Podle soudu byl důkaz nadbytečný a nedůvodný a nemohl přinést nic nového. Pro účely navození situace by musely být realizovány stejné sexuální aktivity, což v režii soudu není proveditelné. Vyšetřovací pokus na sucho nevypoví nic o tom, zda k popsaným sexuálním aktivitám mohlo nebo nemohlo dojít. Soud nadto dovodil, že prostorové a časové možnosti vedou k závěru, že k těmto aktivitám dojít mohlo. Upozornil rovněž na pokyn odvolacího soudu, v němž nezbytnost provedení vyšetřovacího pokusu nebyla zmíněna, a zdůraznil, že vyšetřovací pokus bez přítomnosti poškozené ztrácí smysl (srov. str. 27 a 28 zrušeného rozsudku ze dne 24. 7. 2012, str. 50 pravomocného rozsudku ze dne 10. 6. 2013). Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že mladistvý v rámci svého řádného opravného prostředku na provedení vyšetřovacího pokusu setrval (č. listu 627) a taktéž navrhl důkaz výslechem obsluhy mokré zóny (č. listu 617), čtení protokolu o výpovědi svědka D. V. z přípravného řízení a přehrání záznamu výpovědi tohoto svědka z hlavního líčení (č. listu 633). Odvolací soud těmto návrhům nevyhověl. Vyšetřovací pokus by byl nadbytečný a nepřispěl by k objektivnímu posouzení celé věci. V době, kdy mělo ke skutku dojít, měl mladistvý 18 let a poškozená 13 let, a bylo pro ně tudíž snazší přizpůsobit se nepříznivým prostorovým podmínkám. Oba tehdy navíc intenzivně sportovali, proto by bylo obtížné získat figuranty, kteří by jejich stavu odpovídali. Z výpovědi poškozené nadto není zcela zřejmé, jak dlouho k sexuálním praktikám na WC docházelo, přičemž mladistvý skutek popírá. Z toho důvodu nelze stanovit žádný časový limit, po který by měl vyšetřovací pokus probíhat (srov. str. 10 usnesení). K dalším konkrétním návrhům na provedení důkazů se odvolací soud nevyjádřil. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí však uvedl, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, a není je proto zapotřebí doplňovat (str. 12 usnesení).

54. Z výše uvedeného je zjevné, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů. Soudy o důkazních návrzích rozhodly, přičemž vyložily, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedly. Byť se odvolací soud výslovně nevyjádřil k neprovedení důkazu výslechem obsluhy mokré zóny a svědka D. V. a přehráním záznamu výpovědi tohoto svědka z hlavního líčení, uvedl, že dokazování považuje za dostatečné a neshledává důvod pro jeho doplnění. V odůvodnění svého usnesení navíc zmínil, že není vyloučeno, že na dveře WC, za nimiž se odehrávaly sexuální aktivity mezi poškozenou a mladistvým, někdo klepal, aby dal najevo, že na WC chce jít a že je již dlouho obsazeno (str. 10 usnesení). Pokud jde o výpověď svědka D. V., konstatoval, že je mladistvým přeceňována (str. 11 usnesení).

55. K otázce případné procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené v hlavním líčení je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Mladistvý tvrdí, že nalézací soud provedl neprocesní výslech poškozené, neboť ji jako osobu mladší než patnáct let vyslechl v nepřítomnosti zástupce OSPOD. Má za to, že názor soudů obou stupňů, podle něhož osobami majícími zkušenosti s výchovou mládeže ve smyslu § 102 odst. 1 tr. ř. byly přítomné znalkyně, které ve věci vypracovaly znalecký posudek, není správný. Nejvyšší soud však přesvědčení dovolatele nesdílí. Úvahy soudů obou stupňů podpořené poukazem na komentářovou literaturu jsou zcela přiléhavé (srov. str. 48 rozsudku nalézacího soudu, str. 9 usnesení odvolacího soudu).

56. Podle § 102 odst. 1 věty první a druhé tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče.

57. Podle komentářové literatury k trestnímu řádu jestliže se výslechem osoby mladší než 18 let budou zjišťovat okolnosti uvedené v § 102 odst. 1 tr. ř., které mohou nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, je přibrání orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiné osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže k výslechu obligatorní. Jinou osobou (kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí), která má zkušenost s výchovou mládeže a jejíž přítomností u výslechu svědka mladšího než osmnáct let lze nahradit účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí, může být zejména pedagog, dětský psycholog nebo psychiatr. Nic patrně nebrání tomu, aby jiná zde uvedená osoba (pedagog, dětský psycholog apod.) byla zároveň ve věci znalcem přibraným např. k psychologickému vyšetření svědka mladšího než osmnáct let (viz k tomu možnost, aby se znalec účastnil výslechu svědků podle § 107 odst. 1 věty čtvrté). Přibrání rodičů vyslýchané osoby mladší než osmnáct let není obligatorní a zásadně nemůže nahradit povinnou přítomnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiné osoby mající zkušenost s výchovou mládeže podle § 102 odst. 1 věty první (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1501.).

58. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 1. 2013 vyplývá, že výslechu poškozené KOPRETINY byly přítomny znalkyně PhDr. Naděžda Dařílková a MUDr. Marta Tichá, CSc. (č. listu 430-434), jež s poškozenou bezprostředně před výslechem provedly pohovor (č. listu 428). Mgr. Milan Tihelka představující orgán sociálně-právní ochrany dětí přítomen nebyl, poněvadž již před výslechem svědka Mgr. J. P. odešel (č. listu 430). Přítomni nebyli ani rodiče poškozené. Naznali, že bude vhodnější, když při výslechu nebudou (č. listu 431). Proti postupu soudu, který v situaci, kdy výslechu osoby mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, nemohl být přítomen orgán sociálně-právní ochrany dětí, považoval za osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže přítomné znalkyně, nelze mít žádných výhrad. Jak bylo shora naznačeno, znalci přibráni ve věci k psychologickému či psychiatrickému vyšetření svědka mladšího než osmnáct let mohou být současně osobami majícími zkušenosti s výchovou mládeže. Uvedené není vyloučeno. Ostatně podle § 107 odst. 1 věty čtvrté tr. ř. znalci může být dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování.

59. Nejvyšší soud taktéž nemůže přisvědčit názoru dovolatele, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 47-58 rozsudku nalézacího soudu, str. 9-12 usnesení odvolacího soudu) naopak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřil. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit; soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí tomuto požadavku zjevně dostály (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

60. Nejvyšší soud však nad rámec výše uvedeného dodává, že mladistvý je ze stíhaného jednání usvědčován výpovědí poškozené KOPRETINY (č. listu 64-78, 430-434) ve spojení s výpověďmi svědků S. D. (č. listu 237-239), D. V. (č. listu 240-241), H. P. (č. listu 241), K. H. (č. listu 83-84), M. T. (č. listu 85-86) a T. K. (č. listu 429-430), facebookovou komunikací (č. listu 14-23) a znaleckými posudky znalkyň MUDr. Marty Tiché, CSc., a PhDr. Naděždy Dařílkové (č. listu 94-118) a PhDr. Heleny Khulové, MUDr. Šárky Grussmannové a MUDr. Dany Trávníčkové (č. listu 480-525), jakož i výpověďmi těchto znalkyň. Výpověď poškozené nelze označit za nevěrohodnou. Poškozená potvrdila, že ve svých třinácti letech měla s mladistvým opakovaně pohlavní styk v prostorách O. c. v O., kam oba chodili na tréninky bowlingu. Adekvátně svému věku, inteligenci a charakteru osobnosti popsala způsob a četnost sexuálních aktivit, přičemž rovněž uvedla, že mladistvý, jenž byl s jejím věkem obeznámen, jí vyhrožoval, že pokud se s tím, co spolu v O. c. provádějí, někomu svěří, udělá jí ze života peklo a na bowlingu řekne, že je děvka. Případné rozpory mezi dílčími sděleními poškozené, na něž mladistvý soustavně upozorňuje, nejsou natolik významné, aby výpověď jako celek znehodnotily a učinily ji bezobsažnou. Pokud jde o podstatu skutkového děje, poškozená vypovídala konstantně. Nadto nelze přehlédnout, že shora zmínění svědci stran toho, s čím se jim poškozená svěřila, vypovídali totožně, a že i obsah facebookové komunikace zapadá do celkového kontextu. Současně je nezbytné poukázat na mladistvým zpochybňované znalecké posudky výše uvedených znalkyň, z nichž se podává, že poškozená neusiluje o pomstu a nesnaží se mladistvému způsobit obtíže. V souvislosti s výtkou, že se soud přiklonil ke znaleckým posudkům MUDr. Marty Tiché, CSc., PhDr. Naděždy Dařílkové, PhDr. Heleny Khulové, MUDr. Šárky Grussmannové a MUDr. Dany Trávníčkové, podle nichž je poškozená věrohodná, a nikoliv k obhajobou akcentovaným závěrům znalců MUDr. Radima Uzla, MUDr. Karla Kunčara a Mgr. Zdeňka Kolaříka, lze shodně s odvolacím soudem uvést, že zmiňovaní znalci na rozdíl od znalkyň poškozenou nevyšetřili, a ve vztahu k její věrohodnosti tak mohli dojít pouze k obecným závěrům. Závěrem se patří doplnit, že přesvědčení mladistvého o podjatosti znalkyň je založeno na skutečnosti, že znalkyně shledaly poškozenou věrohodnou.

61. Dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2016

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.