8 Tdo 1411/2009
Datum rozhodnutí: 09.12.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1411/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný V. L. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 To 180/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. C. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 1 T 9/2009, byl obviněný V. L. C. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 21. 1. 2009 kolem 16.00 hod. v B. na ulici O. v prostorách tržnice, po výzvě k předložení dokladů totožnosti učiněné policisty Služby cizinecké policie, oděnými v civilním oděvu a prokazujícími svou příslušnost k policii předložením služebního průkazu a slovní výzvou se pokoušel vytlačit z prostoru prodejního stánku úkon konající policistky pprap. N. N., a pprap. M. J., k tomu začal vietnamsky hlasitě svolávat další vietnamské prodejce z okolí, kteří se na místo začali sbíhat, rukama tlačil obě policistky ven z prodejní kóje, přičemž policistky uvízly mezi dveřmi kóje obklopeny dalšími prodejci. Následně obžalovaný udeřil pprap. M. J. pěstí do obličeje pod levé oko, poté ji uchopil v pase a natlačil do kovové konstrukce stánku a bil ji do různých částí těla, což činili i další jím přivolaní prodejci vietnamské národnosti. V bití a vytlačování pokračoval i přes výzvy obou policistek, aby svého jednání zanechal, přitom poškozené M. J. utrhl poutko kabelky v hodnotě 650,- Kč a svými útoky přestal až po zákroku policistky N. N., po kterém byl ihned zadržen a z místa odveden. Tímto jednáním způsobil M. J. trvající bolest hlavy s podezřením na otřes mozku spojenou s pálením levého oka .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uložil mu podle § 155 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 To 180/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. M. S. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání citoval tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu a následně poukázal na to, že v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, který zamítl jeho odvolání, je uvedeno, že Skutková zjištění, která jsou popsána v napadeném rozsudku, jsou zcela úplná a správná a po právní stránce bylo prokázané jednání obžalovaného také správně kvalifikováno. Poté zdůraznil, že z § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. je zřejmé, že znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je jednak užití násilí, jednak úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele. K tomu, aby byl obviněný tímto trestným činem uznán vinným, musí být oba tyto znaky skutkové podstaty zjištěny a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsány. (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 3 Tdo 1129/2003).

Dovolatel dále uvedl, že ani Městský soud v Brně, ani Krajský soud v Brně blíže nespecifikovaly, na jakou konkrétní pravomoc veřejného činitele svěřenou tomuto činiteli podle zákona měl (obviněný) v úmyslu působit. Pokud se v odůvodnění rozsudku uvádí, že útok byl bezprostřední reakcí právě na skutečnost, že se J. prokázala služebním průkazem a představila se jako policistka , není tím v žádném případě vymezena jakákoli konkrétní pravomoc, na niž mělo být působeno. Není tak prý naplněn a vymezen znak nutný k právní kvalifikaci podle § 155 tr. zák.

Obviněný rovněž namítl, že soudy v tomto směru nezjistily, v jaké služební věci se policistka v daném místě nacházela tedy zda byla oprávněna provádět služební úkony, a proto ani nemohly do skutkové věty rozsudku zahrnout otázku, na jakou konkrétní pravomoc veřejného činitele bylo působeno. Pro hmotně právní posouzení objektivní stránky je přitom nezbytné vyřešit tuto předběžnou otázku. Není totiž obecně dána pravomoc veřejného činitele požadovat předložení osobních dokladů jakékoliv osoby. Takováto pravomoc veřejného činitele je vždy vázána na striktní zákonné podmínky. A jedině naplněním takovýchto zákonných podmínek je teprve dána pravomoc veřejného činitele. Proto pokud soudy nevymezily konkrétní pravomoc k požadování předložení dokladů od obviněného (a navíc ji nevymezily ani ve skutkové větě), trpí rozhodnutí vadou, jež spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nebyly totiž naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Obviněný také poukázal na to, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Pro závěr o vině tedy musí být kromě naplnění formálních znaků objektivní stránky naplněn i materiální znak. V dané věci (pro trestný čin útoku na veřejného činitele) nepostačuje jakákoli intenzita společenské nebezpečnosti, jinými slovy řečeno čin naplňující formální znaky je takovýmto trestným činem až tehdy, když dosáhne jisté intenzity. Až pak je totiž dána společenská nebezpečnost odůvodňující závěr o spáchání a vině z tohoto trestného činu. Pokud ovšem soud dostatečně neprokázal a nezjistil, co všechno měl konkrétně spáchat, nemohl ani adekvátně posoudit otázku naplnění společenské nebezpečnosti jeho jednání.

Dovolatel zdůraznil, že sama pprap. M. J. ve své výpovědi u hlavního líčení konaného dne 10. 2. 2009 (odkázal přitom na stranu č. 3 protokolu, druhý odstavec textu ) uvedla, že Padělky jsme nezajistili, protože ten Čech s dvěma ženami mně vyrazil dveřmi, protože chtěl jít ven. , a dále, že Další Vietnamci mě také napadali, ale nevím, kteří to byli, ani nevím, kdo z nich mi dal facku, nebo mě kopnul. , takže mu nezbylo než konstatovat, že soud nesprávně posoudil společenskou nebezpečnost jeho jednání, neboť na základě tohoto nesprávně dovodil závěr o jeho vině.

Obviněný konečně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65 , z nějž plyne, že společenská nebezpečnost je dána pouze v případě použití fyzické síly určité intenzity. A citoval z něj: K naplnění pojmu užití násilí nestačí však jen uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím samo o sobě. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného. Své úvahy uzavřel konstatováním, že když soudy nedostatečně prokázaly jeho jednání, nevyřešily tím ani otázku společenské nebezpečnosti rozhodné z pohledu hmotného práva.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Obviněný totiž jednak namítl, že soudy blíže nespecifikovaly, na jakou konkrétní pravomoc veřejného činitele svěřenou pprap. M. J. podle zákona měl v úmyslu působit, resp. že v žádném případě nebyla vymezena jakákoli konkrétní pravomoc, na niž mělo být působeno, a jednak namítl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť v daném případě nebyl naplněn materiální znak trestného činu.

Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.

V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele.

Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Úmysl pachatele přitom musí směřovat k tomu, aby napadený veřejný činitel buď svou pravomoc vůbec nevykovával, nebo ji vykonal jinak, nebýt použitého násilí.

Veřejným činitelem podle § 89 odst. 9 tr. zák. se rozumí (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Bezpečnostním sborem se rozumí Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace. Příslušníky bezpečnostního sboru jsou fyzické osoby, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu. Výkonem služby se pak (mimo jiné) rozumí úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostního sboru.

Podle § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 273/2008 Sb. ) policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále případně jen mezinárodní smlouva ).

Podle § 63 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. se prokázáním totožnosti rozumí prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození a v případě potřeby také adresy místa trvalého pobytu, adresy místa pobytu nebo adresy bydliště v zahraničí, rodného čísla a státní příslušnosti. Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti.

Podle § 63 odst. 2 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb. je policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu zdržující se v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky; podle písm. e) tohoto ustanovení je policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu odpovídající popisu hledané nebo pohřešované osoby.

Protože pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a posléze i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba připomenout, že ze skutkových zjištění popsaných v této větě vyplývá, že obviněný po výzvě k předložení dokladů totožnosti učiněné policisty Služby cizinecké policie, oděnými v civilním oděvu a prokazujícími svou příslušnost k policii předložením služebního průkazu a slovní výzvou se pokoušel vytlačit z prostoru prodejního stánku úkon konající policistky pprap. N. N., a pprap. M. J., rukama tlačil obě policistky ven z prodejní kóje Následně udeřil pprap. M. J. pěstí do obličeje pod levé oko, poté ji uchopil v pase a natlačil do kovové konstrukce stánku a bil ji do různých částí těla, což činili i další jím přivolaní prodejci vietnamské národnosti. V bití a vytlačování pokračoval i přes výzvy obou policistek .

V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je pak tato skutková věta rozvedena (konkretizována) tak, že všichni tři policisté uvedeného dne službu měli a v náplni jejich činnosti byla právě kontrola oprávněnosti pobytu cizinců na území ČR a dodržování pobytového režimu cizinců. (srov. stranu 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu; obdobně též stranu 3 odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3) navíc uvedl, že Nepochybně šlo o výkon státního dozoru formou kontroly a šlo tedy o výkon veřejné správy v souladu se zákonem o státní kontrole .

S ohledem na shora uvedené je proto zřejmé, že námitka obviněného, že soudy blíže nespecifikovaly, na jakou konkrétní pravomoc veřejného činitele svěřenou policistkám podle zákona měl v úmyslu působit, je naprosto neopodstatněná, neboť v samotné skutkově větě výroku rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil po výzvě k předložení dokladů totožnosti, kterou učinily policistky, které prokázaly svoji příslušnost k policii . Tato skutečnost je pak blíže a zcela přesně konkretizována v odůvodněních rozhodnutí obou soudů (viz shora).

Nad rámec již uvedeného se jeví vhodným uvést, že počínání obou policistek mělo plné opodstatnění. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, dostalo se jim informace, že se v prostorách tržnice na Olomoucké ulici v Brně nelegálně zdržuje cizinec (vietnamské národnosti mužského pohlaví), proto právě na základě ní a k jejímu prověření prováděly v prostorách tržnice zmíněnou kontrolu.

Pokud pak jde o námitku obviněného, že jeho jednání nenaplnilo materiální znak trestného činu (zřejmě měl na mysli ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.), neboť soudy prý dostatečně neprokázaly a nezjistily, co všechno měl konkrétně údajně spáchat, a proto nemohly ani adekvátně posoudit otázku naplnění společenské nebezpečnosti jeho jednání, považuje Nejvyšší soud za vhodné znovu připomenout ta skutková zjištění nalézacího soudu, podle nichž obviněný po výzvě k předložení dokladů totožnosti se pokoušel vytlačit z prostoru prodejního stánku úkon konající policistky, rukama je tlačil ven z prodejní kóje a následně udeřil pprap. M. J. pěstí do obličeje pod levé oko; poté ji uchopil v pase a natlačil do kovové konstrukce stánku a bil ji do různých částí těla, což činili i další jím přivolaní prodejci vietnamské národnosti. V bití a vytlačování obviněný pokračoval i přes výzvy obou policistek, aby svého jednání zanechal, přitom poškozené M. J. utrhl poutko kabelky v hodnotě 650,- Kč a svými útoky přestal až po zákroku policistky N. N. Takovým jednáním způsobil M. J. trvající bolest hlavy s podezřením na otřes mozku spojenou s pálením levého oka.

Jakkoliv obviněný v tomto směru správně odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/1966-I Sb. rozh. trest. (obviněný je identifikoval jako rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1966, sp. zn. 1 Tz 96/65 srov. shora), nelze mu přisvědčit v úvaze, že by jeho aplikakace v daném případě přicházela v úvahu. Vždyť bylo zjištěno, že obviněný se dopustil násilí ve smyslu § 155 tr. zák., když zaútočil proti tělu poškozené policistky, při němž použil fyzické síly a dokonce poškozené způsobil ublížení na zdraví. Už proto je jeho námitka, že soudy neposoudily adekvátně otázku naplnění společenské nebezpečnosti jeho jednání, naprosto neopodstatněná.

Nejvyšší soud proto neměl důvod zpochybňovat právní závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. prosince 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a