8 Tdo 1409/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1, 3 písm. h) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 1409/2016-32

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného M. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 To 31/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 1/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 61 T 1/2016, byl obviněný M. J. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že

dne 20. 8. 2015 v době mezi 1:00 hod. až 1:30 hod. ve Z. na ulici Z., v rodinném domě, v ložnici s úmyslem usmrtit jedenkrát bodnul nožem o celkové délce 24 cm s délkou čepele 13,5 cm a rukojetí 10,5 cm do zad mezi lopatky svého, na břiše v posteli ležícího a spícího, přítele L. D., čímž mu způsobil bodnou ránu zad mezi lopatkami ve střední čáře těla v úrovni 4. 5. hrudního obratle s délkou bodného kanálu 7 cm bez průniku bodného kanálu do dutiny hrudní, kdy jen shodou šťastných náhod a nepředvídaných okolností, bez vůle obžalovaného a pod vlivem okamžitého odborného lékařského ošetření poškozeného L. D. na traumatologické ambulanci v Krajské nemocnici Tomáše Bati, a. s., ve Z., nedošlo ke smrti poškozeného, neboť výraznější žilní krvácení si vyžádalo kromě chirurgické revize a sešití rány i použití dalších speciálních prostředků k zastavení krvácení,

přičemž se obžalovaný svého trestného jednání dopustil opětovně, když v minulosti byl již odsouzen Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 52 T 5/2002, kterým byl dne 5. 6. 2002 odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu podle § 100 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, částku ve výši 10 129 Kč, a nahradit nemajetkovou újmu poškozenému L. D., trvale bytem Z., ve výši 2 259 Kč. Poškozeného L. D. (dále též jen poškozený ) odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pobočky ve Zlíně odvolání. Na základě obou těchto podání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 To 31/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a zabezpečovací detenci. Nově podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložil za nedotčený zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s tmavou rukojetí. Nakonec odvolací soud vyslovil, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nedotčen.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Chrásteckého (v substituci Mgr. Karlem Sedláčkem) proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Hned v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel deklaroval svou hlavní námitku vůči oběma napadeným rozhodnutím. Podle jeho názoru ze skutkových zjištění soudů nižších instancí nelze bez důvodných pochybností dovodit jeho eventuální úmysl způsobit poškozenému smrt . Proto vyslovil přesvědčení, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu . 6. Následně obviněný zopakoval rozhodující skutkové okolnosti daného případu, přičemž zdůraznil zejména to, že poškozeného bodl pouze jednou, a poté svého jednání zanechal, ačkoliv mu v pokračování v útoku nebránily jakékoliv překážky. V rámci telefonátu na tísňovou linku 155 sám aktivně přispěl k lokalizaci místa, kde došlo ke zranění. Útok byl nanejvýš střední intenzity s tím, že poranění si vyžádalo pouze jeden den hospitalizace poškozeného a nebude mít žádné trvalé následky. Rovněž připomněl své dlouhotrvající problémy s alkoholem i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jiřího Martinů, podle něhož (obviněný) trpí smíšenou poruchou osobnosti, v době jednání byl ve stavu akutní alkoholové intoxikace, která mohla vést k lehkému až podstatnému snížení schopností rozpoznávacích a ovládacích. 7. Poté dovolatel konstatoval, že neví, proč svého partnera bodl do zad. Jeho útok však v žádném případě nebyl natolik intenzivní, aby bylo možno z jeho povahy usoudit na nepřímý úmysl způsobit poškozenému smrt. Své konání přisoudil stavu patické opilosti či nepříčetnosti. Dále obecně uvedl, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména úmyslu nepřímého, bývá velmi obtížné. Zvláště vysoké nároky jsou na něj kladeny v případě nedokonání trestného činu. Pokud se srozumění pachatele s určitým následkem nepodaří prokázat, je nutné jej v souladu se zásadou in dubio pro reo buď zprostit, příp. aplikovat mírnější ustanovení trestního zákoníku. V této souvislosti opět zopakoval, že nebylo prokázáno, že jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozeného ve smyslu § 140 tr. zákoníku. Kromě již zmíněné nižší intenzity svého útoku též vyzdvihl nutnost zabývat se způsobeným následkem, kdy opět připomněl charakter zranění poškozeného i skutečnost, že s útokem přestal, ačkoliv mu nic nebránilo jej dokončit. 8. Z výše popsaných důvodů proto obviněný (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 To 31/2016, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení .

9. K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Podle jeho názoru sice lze námitku obviněného pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jako opodstatněnou ji však shledávat nelze. 10. Předně státní zástupce považoval za potřebné uvést, že o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jde právě i v případě, je-li omezeno pouze na opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Z porovnání dovolací námitky obviněného s jeho námitkami uplatněnými v předchozích stadiích řízení přitom nepochybně vyplývá, že jsou obsahově zcela shodné, přičemž oba soudy, zejména pak soud odvolací, se s nimi ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. 11. Následně státní zástupce uvedl, že obviněný k útoku proti poškozenému použil nůž o délce čepele 13,5 cm, tedy nástroj, o němž je obecně známo, že jím reálně lze napadenou osobu usmrtit. Útok byl veden v době spánku poškozeného do jeho zad mezi lopatkami. Netřeba přitom žádného odborného vzdělání ke znalosti toho, že útok takovým nožem do uvedených míst těla může zasáhnout životně důležité orgány a způsobit smrtelný následek. Ze znaleckého posudku znalce MUDr. Martina Dobiáše se podává, že délka bodného kanálu byla 7 cm, přičemž v obecné rovině k zasažení vnitřních struktur těla postačí poranění do hloubky 3 až 5 cm. Pouze shodou šťastných náhod a okolností nezávislých na vůli obviněného tak nedošlo ke vzniku vážných, život bezprostředně ohrožujících stavů definovaných znalcem. Tedy např. k poranění cév páteřního kanálu či cév hrudní stěny se vznikem masivního krvácení, k poranění plicní tkáně, k zasažení srdce či tepny plic a srdečnice, k pneumothoraxu, kdy se do pleurální dutiny dostane vzduch, nastane kolaps plíce a je reálné riziko udušení, apod. 12. Státní zástupce připomenul, že obviněný nezpochybňuje vědomostní složku zavinění. Rozporuje toliko složku volní, a to především s poukazem na menší intenzitu útoku, krátkou dobu hospitalizace poškozeného a své chování po činu. Obecně vzato ne každý útok nožem proti tělu poškozené osoby lze kvalifikovat jako zločin vraždy či jeho pokus. Ve shodě s oběma soudy však vyslovil státní zástupce názor, že obviněný nejen věděl, že zjištěným mechanismem může poškozenému způsobit smrt, ale pro tento případ byl s následkem svého jednání, a tedy možným usmrcením poškozeného L. D., i srozuměn. 13. Státní zástupce tento svůj postoj odůvodnil tím, že přestože byl útok nožem veden jen nejvýše střední intenzitou, netřeba k usmrcení uvedeným způsobem vynaložit nijak masivní sílu. Jak potvrdil znalec MUDr. Martin Dobiáš, poté co dojde k proniknutí nástroje kůží, násilí potřebné k proniknutí hlouběji do těla již nemusí být nijak velké. To, že doba hospitalizace trvala pouze něco přes 24 hodin, není rozhodující. Obviněný je stíhán jen pro pokus trestného činu, přičemž krátká doba hospitalizace v nemocnici byla pouze dílem náhody (v tom směru, že jen šťastnou shodou okolností nedošlo k mnohem závažnějšímu poranění, které by vyžadovalo dlouhou dobu trvající ošetřování) a včasné a kvalifikované lékařské pomoci. Pokud obviněný ospravedlňoval své jednání tvrzením, že v útoku poté nepokračoval, státní zástupce připomněl skutková zjištění, podle nichž zaútočil na spícího poškozeného. Bezprostředně poté, co se poškozený po bodnutí nožem probudil a chtěl odejít a přivolat si záchranku, obviněný neučinil v podstatě nic, co by mohlo předpokládanému následku zabránit. Poškozenému dokonce bránil v telefonátu na rychlou záchrannou pomoc a bránil mu v opuštění bytu. Poškozený tedy věc mohl oznámit až posléze, když obviněného pod falešnou záminkou vylákal ke dveřím domu. Na uvedeném nic nemění ani následný telefonát obviněného s operátorkou, kdy se navíc v době po útoku, a to i před policisty a lékařkou, snažil své jednání zakrýt. 14. Proto státní zástupce vyslovil názor, že jednání obviněného soudy důvodně posoudily jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, spáchaný v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z důvodů shora rozvedených považoval dovolání obviněného za neopodstatněné a navrhl, aby bylo v tomto smyslu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto . Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 15. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 10. 2016). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř. 17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). 19. Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 20. Celá dovolací argumentace obviněného směřovala do otázky (ne)naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, konkrétně do problematiky, zda je z jeho jednání možné dovodit nepřímý úmysl, (tedy srozumění) směřující k usmrcení poškozeného. Konkrétní uplatněné námitky obviněného pak obvykle vycházely ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pouze v případě závěru o jeho příčetnosti se domáhal jejich změny. Tímto tedy vesměs respektoval zákonný rámec jím zvoleného dovolacího důvodu, když jeho klíčový argument i většina jeho dílčích výhrad přímo zapadaly do právního posouzení skutku. Nadto v tomto smyslu akcentoval také jednu ze zásad spravedlivého procesu in dubio pro reo. Nejvyšší soud z tohoto důvodu vznesené dovolací námitky věcně posoudil, s postojem obviněného se ovšem neztotožnil. Naopak se plně přiklonil ke stanovisku obou soudů nižších instancí, které se danými (v dovolání opětovně uplatněnými) výhradami podrobně zabývaly a zcela správně se s nimi vypořádaly. Proto může dovolací soud na jejich rozhodnutí v zásadě odkázat a jen v určitých směrech některé skutečnosti zdůraznit či doplnit. 21. Obecně platí, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). 22. Srozuměním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem . Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem , tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.). 23. Oba nižší soudy též velice správně poukázaly na ustálenou judikaturu, především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002, a ze dne 15. 12. 1010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010. Obě tato rozhodnutí se věnují právě otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy ve formě úmyslu eventuálního, přičemž druhé z nich nevylučuje jeho naplnění ani v případě nezjištění pohnutky, kterou byl pachatel veden. Za rozhodující skutečnosti lze podle uvedených judikátů považovat okolnosti, intenzitu a způsob provedení útoku, charakter zbraně, kterou pachatel při útoku použil a místo na těle poškozeného, proti němuž je útok veden (zde je kladen důraz zejména na výskyt životně důležitých orgánů v té konkrétní části těla) . 24. Za velmi důležitou shledal Nejvyšší soud v posuzovaném případě tu okolnost, že dovolatel zaútočil na poškozeného v době jeho spánku , tedy v okamžiku, kdy nekladl (a ani klást nemohl) žádný odpor. Obviněný si proto mohl libovolně vybrat jak způsob napadení poškozeného, tak i místo, na které by zaútočil, aniž by byl jakkoliv omezen případnou obranou poškozeného. Za této situace vzal nůž o délce čepele 13,5 cm a jednou ranou střední intenzity jej bodl do zad mezi lopatky . Je zcela nepochybné, že ve zmíněné části těla se nacházejí životně důležité orgány, stejně tak je více než zřejmé, že nůž o uvedených rozměrech je způsobilý usmrtit člověka. To jsou obecně známá fakta, s nimiž byl jistě seznámen i dovolatel, a to nejen vzhledem k jeho předchozí zkušenosti se zavražděním člověka (několika ranami nožem do oblasti hrudi). Nižší soudy se pečlivě zaobíraly i výsledky znaleckého zkoumání, z nichž mimo jiné plyne, že pouze shodou mnoha šťastných náhod nedošlo k vážnějšímu zranění poškozeného či dokonce jeho smrti. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Martin Dobiáš při svém výslechu u hlavního líčení vyjmenoval celou řadu možných poranění, jež mohl poškozený při takto vedeném útoku (byť jen střední intenzity) utrpět a jejich možné a často až život ohrožující následky (vše popsáno v odůvodnění rozsudků obou soudů). 25. Nejvyšší soud je proto ve shodě s oběma nižšími soudy přesvědčen, že i při pouhé jedné ráně střední intenzity musel být obviněný s ohledem na charakter užitého nástroje i místo na těle, jež bylo cílem útoku, srozuměn s reálnou možností usmrcení bezbranného poškozeného. Mohl totiž zcela důvodně předpokládat právě zasažení některého z životně důležitých orgánů a v takovém případě již nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit. Přestože dovolatel tvrdil, že svého přítele ve skutečnosti zavraždit nechtěl, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba dovodit jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem (tedy jak přežití poškozeného, tak i jeho úmrtí). Je-li subjektivní stránka trestného činu, v tomto případě vraždy, naplněna, nehraje již skutečný následek pachatelova jednání natolik podstatnou roli a nedojde-li ke smrti poškozeného, zůstává stále namístě uznat pachatele vinným pokusem vraždy ve smyslu § 21 odst. 1. tr. zákoníku. 26. Dovolatel se rovněž hájil tím, že v době činu byl pod vlivem alkoholu, což mělo vést až k úplnému vymizení rozpoznávacích, případně ovládacích schopností, údajně tedy jednal ve stavu tzv. patické opilosti. Taková námitka však již zásadně nespadá pod uplatněný dovolací důvod, neboť jejím účelem je snaha o změnu skutkových zjištění. Nadto lze konstatovat, že soudy nižších stupňů se i s tímto argumentem spolehlivě vypořádaly, a to s plným respektem k požadavkům § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když vyzdvihly především výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, PhDr. Pavla Koldy, jenž patickou opilost vyloučil, a dále výpovědi zasahujících policistů, podle nichž obviněný nepůsobil podnapilým dojmem. Nelze ani nevidět, jak na to správně poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření, že obviněný poté, co se poškozený po bodnutí nožem probudil a chtěl odejít a přivolat si záchranku, nejenže neučinil v podstatě nic, co by mohlo předpokládanému následku zabránit, ale dokonce poškozenému bránil jak v telefonátu na rychlou záchrannou pomoc, tak v opuštění bytu. Poškozený tak mohl událost oznámit teprve poté, co se mu podařilo vylákat obviněného pod smyšlenou záminkou ke dveřím domu. Na tom nic nemůže změnit ani zjištění soudů o následném telefonátu obviněného s operátorkou, zvláště když současně zjistily, že se snažil i před policisty a lékařkou své jednání zakrýt. 27. Lze proto shrnout, že z provedených důkazů soudy nejprve učinily správná skutková zjištění, která následně správně podřadily pod odpovídající ustanovení trestního zákoníku, tedy pod § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Po subjektivní stránce pak správně u obviněného dovodily úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud rovněž neshledal žádné porušení základních, ústavně garantovaných pravidel spravedlivého procesu, ani obviněným připomínané zásady in dubio pro reo, a to jak při hodnocení důkazů, tak při právním posouzení skutku.

28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017

JUDr. Jan Bláha předseda senátu