8 Tdo 1409/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 1409/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání obviněného I. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 5 To 222/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 81 T 72/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku Místku rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 81 T 72/2013, uznal obviněného I. S. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

I. 1. dne 18. 2. 2013 v době kolem 05:15 hod. ve F., na ul. P., v hypermarketu T., odcizil 2 zubní pasty zn. SENSODYNE, 6 zubních past zn. SENSODYNE PRONAMEL a 6 zubních past zn. SENSODYNE RAPID, které uschoval do své tašky, přičemž poté, kdy prošel bez jejich zaplacení kolem pokladen, byl zadržen zaměstnancem bezpečnostní služby, a obchodní společnosti Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v Praze 10, na ul. Vršovické čp. 1527/68b, IČ: 45308314, tak způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 1.250,- Kč,

2. dne 20. 3. 2013 v době kolem 14:00 hod. ve F. na ul. 17. l., v hypermarketu A., odcizil 3 parfémy zn. Adidas a 5 sprchových gelů zn. FA Sport Power Fresh, které uschoval do své bundy, přičemž poté, kdy prošel bez jejich zaplacení kolem pokladen, byl zadržen zaměstnancem bezpečnostní služby, a obchodní společnosti AHOLD Czech republic, a. s., se sídlem v Brně, ul. Slavíčkova čp. 1a, IČ: 44012373, tak způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 1.249,- Kč,

II. dne 14. 4. 2013 v době kolem 14:50 hod. ve F. na ul. S., v prodejně A. odcizil 3 balení koření zn. Podravka, 2 balení omáčky typ barbecue a 3 balení kávy zn. Nescafé Classic, které uschoval do svých tašek, přičemž poté, kdy prošel bez jejich zaplacení kolem pokladen, byl zadržen zaměstnanci bezpečnostní agentury, a obchodní společnosti AHOLD Czech republic, a. s., se sídlem v Brně, ul. Slavíčkova čp. 1a, IČ: 44012373, tak způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 647,50 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 16. 12. 2011, č. j. 7 T 52/2011-77, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2012, odsouzen pro dva přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 23. 11. 2012.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě I. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě II. rovněž jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 5 To 222/2013, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Procházky podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání namítl, že od počátku trestního stíhání uváděl, že má psychické problémy, v důsledku kterých neovládne své jednání. Snažil se o léčbu, ale ta mu nebyla umožněna. Ačkoliv navrhoval vyšetření znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, soudy jeho návrh zamítly a spokojily se s deset let starou zprávou z Vězeňské nemocnice v Brně. Tato zpráva o jeho duševním stavu, stejně jako zpráva MUDr. Víta Pávka, psychiatra, jenž mu poskytl v roce 2011 omluvenku pro Úřad práce, nemají vypovídací hodnotu. Soudy se tedy řádným způsobem nevypořádaly s jeho námitkami stran posouzení jeho psychického stavu a možné absenci ovládacích a rozpoznávacích schopností, a bez ohledu na takto nedostatečně provedené dokazování a v rozporu s ustanoveními § 26 a § 27 tr. zákoníku rozhodly o jeho vině.

V závěru svého podání proto dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.

Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) pouze písemně sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Třebaže to dovolatel explicitně neuvedl, z obsahu jeho podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah a úplnost dokazování provedeného před soudy obou stupňů (usiloval o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by posoudil jeho schopnost ovládat své jednání a rozpoznat jeho protiprávnost, když tvrdil, že v době činu byla jeho schopnost ovládnout se narušena) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Zejména lze odkázat na stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který poukázal na charakter a způsob provedení jednotlivých zlodějských útoků obviněným, na promyšlenost jeho trestné činnosti, která vykazovala určité rysy lstivosti, jakož i na racionalitu jeho jednání spočívající v tom, že při jednom jednání ještě předtím, než uschoval ukradené zboží v bundě, odstranil z něho bezpečnostní kódy. To rozhodně nesvědčí o pochybnostech o trestní odpovědnosti obviněného a o potřebě jej znalecky psychiatricky zkoumat.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový jeho aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného I. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2014

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a