8 Tdo 1407/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 122 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1407/2015-34

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněného J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 232/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 149/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 4 T 149/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil činem popsaným tak, že
dne 11. 9. 2013 kolem 15.00 hodin v P., V., ulici F., na křižovatce s ulicí K., provedl vloupání do vozidla, kdy nejprve šroubovákem rozbil skleněnou výplň okna pravých předních dveří u zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Volvo V70 2.5 D, černé barvy, poté se nahnul do vozidla horní polovinou těla v úmyslu odcizit tam uložený batoh, kdy následně na místo přiběhl majitel vozidla T. Ž., který obviněnému zabránil ve spáchání trestné činnosti a pokusil se jej na místě zadržet, došlo k šarvátce, přičemž společně upadli na zem, kde jej obviněný fyzicky napadl, tak, že jej kopal do hlavy, obličeje a celého těla, přičemž následně na místo incidentu přispěchal na pomoc poškozenému P. M. a v okamžiku, kdy se pokoušel obviněného s poškozeným T. Ž. od sebe oddělit, na pokyn obviněného zvedla poblíž místa stojící odsouzená N. J. ze země jeho plynovou zbraň zn. EKOL Lady, cal. 9 mm P.A.K. a namířila ji proti T. Ž. a P. M. se slovy přestaň nebo střelím s tím, aby pustili ze sevření obviněného J. S, , který poté nastříkal poškozenému T. Ž. do obličeje neznámou slzotvornou látku, jíž ho částečně oslepil, následně se obviněný poškozenému T. Ž. z držení vytrhl a společně s odsouzenou N. J. z místa utekli, poškozený T. Ž. poté oba obviněné pronásledoval, přičemž po chvíli se mu podařilo zadržet pouze odsouzenou N. J., a v důsledku předchozího fyzického napadení utrpěl poškozený T. Ž. brýlový krevní výron v okolí levého oka, oděrku na nose, pohmoždění měkkých tkání levé lícní krajiny, pohmoždění měkkých tkání levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého kolene a pohmoždění a oděrky levého hlezna, a tato zranění si vyžádala lékařské ošetření, poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 7 dní, a na vozidle mu vznikla škoda ve výši do 2.300 Kč a na poškozeném oděvu ve výši 3.200 Kč,
obviněný se tohoto činu dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 T 52/2013, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2013, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Za uvedené trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí expanzní zbraně s jedním druhově příslušným zásobníkem a 17 ks plynových nábojů.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 232/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, jež zaměřil výhradně proti přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za nesprávný považoval výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví proto, že mu nelze přičítat k tíži zranění, jež poškozený utrpěl na koleni. S poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví uvedl, že bez zranění kolene by ostatní zranění nedosahovala charakteru ublížení na zdraví. V návaznosti na toto konstatování namítl, že okolnosti zranění kolene nebyly zjištěny, když veškeré dokazování bylo zaměřeno pouze na poranění obličeje poškozeného, zatímco podrobnější dokazování ve vztahu k poranění kolene vedeno nebylo s tím, že poškozený sám uvedl, že si nohu přisedl. Vzhledem k tomu shledal právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za nesprávnou.

Přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku neměl být uznán vinným proto, že se jej měl dopustit formou napadení jiného , ke kterému však nedošlo, neboť sám byl napaden poškozeným, jenž byl iniciátorem rvačky. V době fyzického útoku již nebyl ve vozidle, a tudíž útok proti majetku poškozeného již netrval. Poukázal na část výpovědi poškozeného, podle níž když na obviněného skočil, byl již z auta venku , a dovodil, že fyzické napadení započal poškozený, a to nikoli v úmyslu a s cílem obviněného zadržet, neboť obviněný ihned neutíkal, nýbrž jej ztrestat, což nemůže být kryto institutem nutné obrany. Odsouzený byl povinen snášet zadržení, avšak nikoli již bití a lynč . Za této situace označil za absurdní závěr o spáchání přečinu výtržnictví, když to nebyl on, kdo poškozeného napadl, nýbrž tomu bylo právě naopak. Z uvedených důvodů obviněný neakceptoval závěry soudu, že by poškozený v době fyzického kontaktu pouze bránil obviněnému v provedení krádeže, a ani argumentaci Městského soudu v Praze, že ke spáchání přečinu výtržnictví došlo v důsledku namíření plynové pistole na poškozeného i na další osoby kolem něj stojící, protože takové jednání mu obžalobou za vinu kladeno nebylo.

Podle obviněného soudy jednak aplikovaly nepřípustnou extenzi hodnocení závažnosti újmy na zdraví, když nezohlednily zavinění ve vztahu k poranění kolene a stanovisko znalce vyložily v neprospěch obviněného, a jednak jej uznaly vinným přečinem výtržnictví, přestože iniciátorem fyzického konfliktu byl poškozený, a odvolací soud jednak vyvodil skutečnosti, jež jsou v rozporu s tvrzením samotného poškozeného, a jednak opřel závěr o spáchání přečinu výtržnictví o jednání, které nebylo předmětem sdělení obvinění ani následného trestního řízení.

Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 232/2015, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), jenž právní námitky nepovažoval za důvodné a ztotožnil se s názorem odvolacího soudu navazujícím na odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož je na základě doplněného dokazování nově použitá právní kvalifikace skutkově podložená a dopadá na všechny zákonné znaky uvedených trestných činů včetně úmyslného zavinění. Zdůraznil, že čin zapříčinil a vyvolal obviněný svým protiprávním jednáním, na které reagoval poškozený s legitimním cílem bránit svůj napadený majetek v rámci mezí nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, případně tzv. občanského zadržení podezřelé osoby podle § 76 odst. 2 tr. ř. Následnou agresivní reakci fyzicky dobře disponovaného obviněného vedenou s jednoznačnou pohnutkou místo činu urychleně opustit a nebýt dopaden, nelze posoudit jako přiměřenou daným okolnostem či dokonce jako jednání v nutné obraně podle zmíněného § 29 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr.). Zmínil množství a razanci úderů obviněného proti poškozenému, jež dostatečně odůvodňují i nepřímý úmysl obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k újmě spočívající v ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, při níž byl právě obviněný agresorem. Zjištěné jednání obviněného na místě veřejnosti přístupném označil za narušující klid a pořádek a krajně neakceptovatelné, neboť započalo jako z útok na cizí majetek a pokračovalo napadením a opakovaným bitím poškozeného, včetně užití nezjištěné slzotvorné látky, resp. plynovou pistolí. Soudy proto tento čin správně kvalifikovaly jako výtržnost podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupce připomenul, že argumenty obviněného uvedené v podaném dovolání byly již z větší části uplatněny v rámci jeho obhajoby v předchozím trestním řízení a trestní soudy obou stupňů se s nimi dostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, přičemž podle něj přinejmenším částečně nelze zdůvodnění podaného dovolání, spočívající v podrobném hodnocení skutkových zjištění, pramenících z výpovědí slyšených svědků či znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a v následně provedených skutkových závěrech soudů podřadit pod obviněným aplikovaný ani žádný jiný zákonem v § 265b tr. ř. stanovený dovolací důvod. Ze všech rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání podaného na základě důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. , neboť odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 149/2013, podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a obviněný dovolání podal též z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006).

Obviněný v podaném dovolání uvedené zásady bezezbytku neakceptoval, neboť v něm částečně brojil jednak proti učiněným skutkovým zjištěním a jednak proti tomu, jaké závěry soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Tyto námitky s ohledem na shora uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat za učiněné v souladu s důvody, pro něž lze dovolání podat, a proto Nejvyšší soud neměl zákonnou povinnost je přezkoumávat. Navíc je třeba připomenout, že se Nejvyšší soud touto trestní věcí již zabýval z obdobných námitek, jako jsou uplatněny i nyní, a rozhodl o nich usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, jímž v části týkající se obviněného J. S. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 161/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 149/2013, i navazující rozhodnutí, a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to zejména se zřetelem k té části jednání obviněného, jímž bylo poškozenému ublíženo na zdraví, jež bylo tehdy právně kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Vzhledem k tomu, že z obsahu nyní dovoláním napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů dostály svým povinnostem plynoucím z ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., neboť v rámci nového hlavního líčení soud prvního stupně doplnil dokazování ve směru, který mu Nejvyšší soud ve svém uvedeném prvním rozhodnutí uložil (vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, poškozeného, spoluobviněnou N. J. i další svědky a přehrál videozáznamy z místa činu č. 629 až 633, 640 až 643 a 647 až 655 spisu), a tyto důkazy též vyhodnotil v souladu se zásadou plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř, je třeba uvedené skutkové výhrady obviněného považovat nejen za stojící mimo označený dovolací důvod, ale i za zcela nedůvodné s ohledem na procesně správné a zákonné postupy soudů obou stupňů.

Jen pro úplnost lze zmínit, že obviněným nyní uplatněné výhrady, spočívající v tom, že on sám jednal v nutné obraně na základě napadení poškozeného, Nejvyšší soud v předešlém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, zkoumal a v odůvodnění své závěry podrobně rozvedl na straně 5 a 6, a na tuto argumentaci, na níž ani nyní není důvodu cokoliv měnit, jen pro stručnost odkazuje.

Relevantně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil výhrady proti nedostatku zavinění ve vztahu ke zranění, jež bylo poškozenému způsobeno, jimiž vytýkal, že poranění kolene si poškozený způsobil sám, a další utrpěná poranění nedosahují povahy ani lehké újmy na zdraví, a proti právní kvalifikaci trestným činem výtržnictví, a na jejich podkladě Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou závěry o vině přečiny podle § 146 odst. 1 a § 358 odst. 1 tr. zákoníku správné.

Obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Uvedený přečin je úmyslným trestným činem, u něhož postačuje nepřímý úmysl.

Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.

Za ublížení na zdraví lze pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti, nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížení na zdraví bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami čivstva, nechutí k jídlu, déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo. Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Pro posouzení uvedeného pojmu ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 6/1967-II. Sb. rozh. tr.).

Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

V posuzované věci soudy nižších stupňů vyšly z prokázaného závěru, že mezi obviněným a poškozeným došlo k šarvátce, přičemž společně s obviněným upadli na zem, kde obviněný jej vzápětí na zemi fyzicky napadl, a to tak, že jej kopal do hlavy, obličeje a celého těla poškozený utrpěl brýlový krevní výron v okolí levého oka, oděrku na nose, pohmoždění měkkých tkání levé lícní krajiny, pohmoždění měkkých tkání levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého kolene a pohmoždění a oděrky levého hlezna zranění si vyžádalo lékařské ošetření, kdy byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 7 dní .

Z takto popsaného skutku, je zřejmé, že poranění kolene (poškození kolenních vazů levého kolene) je zahrnuto mezi všemi zraněními, která poškozený při útoku obviněného utrpěl. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu je však i přes popsaný skutkový závěr patrné, že zranění kolene nezvažoval v rámci svých úvah o povaze zranění ve vztahu k naplnění znaku ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 62 až 74), ve spojení s výpovědí znalce učiněnou v hlavním líčení dne 26. 5. 2015 (č. l. 647 až 651) považoval za prokázané, že si ho poškozený přivodil v důsledku rotačního mechanismu , nikoli pádem na zem. Toto zranění tudíž nevzniklo v důsledku konkrétního jednání obviněného, a proto k němu nelze dovodit úmysl obviněného. Současně však odvolací soud vysvětlil, že zbývající zranění (tedy bez poranění kolene) dosahují intenzity prosté újmy na zdraví ve smyslu zvažovaného ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle znalce šlo o středně těžké poranění způsobující poruchu zdraví po dobu jednoho týdne (viz stranu 5 usnesení odvolacího soudu, č. l. 455, 648 až 651 spisu).

Z uvedeného je zřejmé, že při použití právní kvalifikace přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku soudy zcela správně, i přesto, že poranění kolene ponechaly ve skutkových zjištěních, nevztahovaly k němu úmyslné zavinění obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ale do vzniklé újmy (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku) zahrnuly jen ta zranění, jež byla brachiálně, zejména v obličeji, poškozenému způsobena, neboť i ta byla v souhrnu újmou, jež poškozeného v obvyklém životě omezila na dobu trvající jeden týden. Soudy zcela správně tyto své právní závěry opřely o všechny ve věci zjištěné okolnosti, mimo jiné i o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, což plně koresponduje se soudní praxí, podle níž je charakter poranění proto nutno zkoumat i na podkladě dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetřování si vyžádalo, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy se povahou újmy způsobené poškozenému, jež byla pokryta nepřímým úmyslem obviněného, v potřebné míře zabývaly a zejména odvolací soud i v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, v jakých zraněních shledal naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a tento jeho závěr je v souladu se zákonem.

K námitkám obviněného zaměřeným proti právní kvalifikaci jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že obviněný je formuloval zásadně tak, že jimi vytýkal, že o výtržnické jednání z jeho strany se nemohlo jednat, protože on sám útok nevyvolal, ale byl to poškozený, kdo jej nenapadal, což je skutečnost dotýkající se otázek spojených s výhradami ohledně nutné obrany, která, jak bylo uvedeno shora, byla vypořádána na straně 5 a 6 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, a proto lze na příslušnou pasáž opět odkázat. Výhrady obviněného nelze akceptovat, neboť to byl právě obviněný sám, kdo celý incident vyvolal tím, že násilím vnikl do vozidla poškozeného, z něhož chtěl odcizit věci, jež se v jeho prostoru nacházely. Poškozený svou odvahou zabránil v dokonání krádeže, a pokud chtěl obviněného zadržet, byl k takovému kroku oprávněn. Následný fyzický útok ze strany obviněného vůči němu byl veden s poměrně velkou intenzitou, a to i s přihlédnutím k asistenci odsouzené N. J., která na požádání obviněného použila plynovou pistoli. Za výtržnické chování je třeba považovat celý incident spočívající v napadení, a nikoliv jen ty části, jež obviněný z napadených rozhodnutí zjevně účelově vyjmul.

Soudy tento čin obviněného zcela správně posoudily rovněž podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a to v alternativně (podle tzv. právní věty), že se obviněný na místě veřejném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného.

Pokud jde o znak napadl jiného , výklad k němu byl podán v rámci trestného činu ublížení na zdraví, podle něhož bylo dostatečně srozumitelně vyjádřeno, že obviněný se napadení a v jakém rozsahu vůči poškozenému dopustil, čímž tento znak byl plně objasněn. Je však třeba poukázat na to, že uvedený znak v rámci přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je širším pojmem než jen újma na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, která je vázána na poruchu zdraví vymezenou v § 122 odst. 1 tr. zákoníku. U výtržnictví jde o pojem širší, neboť u něj jde o jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě a bezpečnosti osoby, zahrnuje i vulgární slovní výpady apod. V konkrétních souvislostech projednávaného činu lze pod ně zahrnout i to, že byl použit slzný plyn a celkovou situaci, k níž v rámci napadení nejen poškozeného T. Ž., ale i P. M. došlo. Není proto pochyb o tom, že se jednalo o výtržnické chování, které má s ohledem na všechny zjištěné skutkové okolnosti vyšší společenskou škodlivost.

Ze všech uvedených důvodů lze pro stručnost poukázat na odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně, jenž se dostatečně zabýval všemi znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a naplnění jeho jednotlivých znaků v potřebné míře vysvětlil (viz strana 8 uvedeného rozsudku).

Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem, námitky obviněného jako celek posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněného tudíž podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu