8 Tdo 1405/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1405/2015-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněné A. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 13 To 179/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 43/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. L. odmítá .
Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 2 T 43/2014-505, který navazoval na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 25. 11. 2014, č. j. 13 To 512/2014-485, jímž byl původní (rovněž odsuzující) rozsudek ze dne 3. 9. 2014, č. j. 2 T 43/2014-434, v celém jeho rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, uznal obviněnou A. L. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) vinnou, že

dne 28. 6. 2013 kolem 13.45 v Ch., okr. Ú. n. O., na silnici K. při řízení jízdního kola se dostatečně nepřesvědčila o situaci za sebou, nedala rukou znamení o změně směru jízdy vlevo a začala odbočovat od pravého okraje komunikace vlevo mimo komunikaci k domu v době, kdy ji zleva předjížděl cyklista, a došlo ke střetu pravé páčky a přehazovačky tohoto jízdního kola s levoučástí sedla jízdního kola obviněné, došlo tak k pádu obou cyklistů na vozovku, přičemž cyklista P. S., posledně bytem Ch., P., utrpěl zranění, a to drobnou oděrku v temeni hlavy vlevo, stržený nehet na prsteníčku levé ruky, úrazové krvácení pod pomozečnice /spánkově-temenně oboustranně a na konvexitě mozku/, krev ve IV. komoře mozkové, ložisko pohmoždění mozku s krvácením vlevo /levý spánkový a temenní lalok mozku/, ložiska pohmoždění mozku s krvácením vpravo /spodina pravého čelního laloku, přední část pravého spánkového laloku/, úrazový otok mozku, zlomeninu jařmového oblouku vpravo, zlomeninu zevní stěny očnice vpravo i vlevo, zlomeninu temenní kosti vlevo a střední jámy lební spodiny vlevo, přičemž utrpěná zranění hlavy bezprostředně ohrožovala poškozeného na životě a smrt poškozeného byla bezprostředně odvrácena poskytnutím včasné, odborné a vysoce specializované péče, přesto dne 27. 7. 2013 poškozený P. S. zemřel, přičemž bezprostřední příčinou bylo selhání dechové a srdeční činnosti při lalůčkovém zánětu plic, zánětu průdušek, tromb mobilizacích plicnice a velké srdeční nedostatečnosti po tupém poranění hlavy, tedy v důsledku přidruživších se komplikací těžkého poranění hlavy, utrpěného při shora popsané dopravní nehodě, tedy v příčinné souvislosti s poraněními, která utrpěl při předmětné dopravní nehodě .

Takto (oproti původnímu rozsudku zevrubněji) popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a obviněné uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit způsobenou škodu, a to poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, ve výši 127 478 Kč, poškozené J. S., bytem Ch., P., ve výši 120 000 Kč, poškozenému P. S., bytem Ch., K., ve výši 120 000 Kč, poškozenému D. S., bytem Ch., P., ve výši 120 000 Kč, a poškozenému T. S., bytem Ch., P., ve výši 120 000 Kč. Se zbytkem jejich nároku soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené na řízení na věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali jak obviněná, tak poškození J., T., D. a P. S. odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 13 To 179/2015, tak, že v bodě I.) zrušil výrok o náhradě škody vztahující se k poškozenému T. S., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově v této části rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit tomuto poškozenému škodu ve výši 123 539 Kč, když současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení na věcech občanskoprávních. V bodě II.) rozsudku pak odvolání obviněné i ostatních poškozených podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Evy Vaňkové podala proti němu dne 21. 8. 2015 dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání dovolatelka nejprve uvedla, že předmětnou dopravní nehodu nezpůsobila. Uznala sice, že nezvedla levou ruku na znamení změny směru jízdy, ovšem pouze proto, že proti ní jelo na poměrně úzké komunikaci bílé dodávkové auto, od něhož jí hrozila v případě zvednutí ruky kolize. Před odbočovacím manévrem se pak ohlédla a snížila rychlost na minimum, takže ze způsobu její jízdy bylo patrné, k čemu se chystá. Poškozený P. S. (dále jen poškozený ) jel celou dobu za ní, měl tedy o situaci před sebou přehled, musel vidět, že zpomalila a ohlédla se, a proto mohl jednoznačně odhadnout její záměr k odbočení vlevo, čemuž měl přizpůsobit svou rychlost i styl jízdy. Navíc byl velmi zkušeným cyklistou a musel být zvyklý řešit krizové situace, ke kterým při provozu na pozemních komunikacích dochází.

Obviněná v návaznosti na to uvedla, že z trestního řízení vyplynulo, že v době střetu poškozený jel poměrně vysokou rychlostí kolem 30 km/hod. Přizvaný znalec dále uvedl, že odstup obou cyklistů během předjíždění byl pouze 0,7 metru, přičemž minimální bezpečná vzdálenost k předjetí cyklisty by měla být 1,5 metru. Viníkem této dopravní nehody tedy podle ní byl právě poškozený cyklista, který již v minulosti svou rychlou a agresivní jízdou obdobnou nehodu způsobil, za což byl Okresním soudem v Ústí nad Orlicí odsouzen (rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 T 23/2013). V letech 2011 a 2012 měl dvě další dopravní nehody, při nichž utrpěl poměrně závažná zranění, avšak ani po těchto zkušenostech nepoužíval cyklistickou helmu. Vyslechnutý znalec přitom potvrdil, že pokud by poškozený helmu v kritický moment měl, zcela jistě by nebyly následky předmětné dopravní nehody tak fatální.

Podle dovolatelky rovněž nebyla spolehlivým způsobem vyřešena ani otázka možného spoluzavinění smrti poškozeného oběma nemocnicemi, v nichž byl poškozený hospitalizován, tedy Fakultní nemocnicí v H. K. a O. nemocnicí. Ačkoliv byl podle lékařských zpráv zdravotní stav poškozeného značně nejistý, došlo dne 25. 7. 2013 k jeho převozu z jednoho zdravotnického zařízení do druhého, po němž se jeho zdravotní stav zhoršil tak dramaticky, že do dvou dnů zemřel. Ve svých zprávách vyžádaných soudem sice obě zmíněné nemocnice vyloučily možnost, že by tento převoz jakkoli k úmrtí poškozeného přispěl, oba tyto subjekty jsou však zcela zjevně zainteresované na výsledku předmětného řízení, a proto jejich zprávy nemohou být hodnoceny jako objektivní. Jak soud nalézací, tak i soud odvolací pochybily, když zmíněné zprávy považovaly za dostatečné a nepřistoupily k obhajobou navrhovanému vypracování doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví o posudek lékaře intenzivisty, neurochirurga, případně jiného lékaře oddělení ARO. Obviněná v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že převozem poškozeného, který byl příčinou jeho úmrtí, došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jejím jednáním (nezvednutí ruky na znamení změny směru jízdy) a následkem (smrtí poškozeného).

V závěru svého podání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 2. 6. 2015, č. j. 13 To 179/2015-580, podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém jeho rozsahu zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněné doručen v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. dne 22. 10. 2015, se k němu do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelka většinou svých námitek (srov. shora) napadala převážně rozsah provedeného dokazování, a tvrzením, že předmětnou nehodu nezpůsobila, či domněnkami o možném zavinění obou nemocnic na úmrtí poškozeného, rozporovala ve své podstatě způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily. Teprve na základě těchto skutečností (tedy až sekundárně) dovozovala údajné nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Argumentace tohoto druhu však pod zvolený dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť se obviněná omezila pouze na nastínění své verze skutkového děje a kritiku neprovedení jí navrhovaného důkazu, takže ve své podstatě žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry obou soudů nenamítla. Z těchto důvodů přicházelo reálně v úvahu odmítnout dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud byť s velkou mírou tolerance však dovodil, že pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit jen její námitku o přerušení příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem, byť i tuto výhradu podmiňovala jednak požadavkem na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem, jednak požadavkem na určitou změnu skutkových zjištění.

K této problematice je proto zapotřebí (alespoň stručně a v souladu s odbornou literaturou) uvést, že příčinný vztah (kauzální nexus) spojuje jednání s následkem. Je tedy dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na následky obvyklé, běžné . Tak například příčinný vztah mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem je zachován i v případě, dojde-li při léčení poškozeného ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení, nebo dokonce k jeho smrti, jak tomu bylo i v tomto případě.

Výše zmíněná teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je v trestněprávní nauce korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti . V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek ( zásada umělé izolace jevů ). Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu , následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila .

Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Důležité ovšem je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou . Míra způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu § 15 a 16 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U nedbalostních trestných činů jak tomu bylo i v posuzovaném případě je třeba u pachatele dovodit, že si měl a mohl alespoň představit, že se nastalý příčinný průběh může takto rozvinout.

S otázkou zavinění souvisí i tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti , podle níž se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina , která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u nedbalostních deliktů předvídat neměl a nemohl. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. již výše citované rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje , jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Smrt poškozeného (u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku) je tedy v příčinné souvislosti s jednáním pachatele i tehdy, jestliže nastala například v důsledku selhání krevního oběhu, ke kterému došlo zčásti následkem úrazu zaviněného pachatelem při dopravní nehodě, zčásti na podkladě povšechného kornatění tepen u staršího člověka. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoli. Přitom zejména u starších osob se následky úrazu mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného zdravotního stavu. Takový průběh poúrazových procesů je častý a pro průměrného pachatele předvídatelný. Pro trestní odpovědnost pachatele za vzniklý smrtelný následek stačí, že si měl a mohl takový průběh poúrazového procesu představit alespoň v hrubých rysech; není třeba, aby mu byl znám konkrétní zdravotní stav poškozeného, který jako jedna z příčin vede nakonec spolu se samotným úrazem k následku, v daném případě ke smrti poškozeného.

Naproti tomu by nebylo možno učinit závěr, že i tento příčinný průběh, jenž vedl ke zhoršení zdravotního stavu nebo ke smrti zraněného, byl pachatelem zaviněný, pokud by ke komplikacím došlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi, které mají základ v porušení povinností jinou osobou, a nikoli v jednání pachatele, a které pachatel proto nemůže předvídat (např. pokud by zraněný poškozený při dopravní nehodě, který byl převezen do nemocnice, zemřel v důsledku hrubého zanedbání péče ze strany zdravotníků nebo pádu v důsledku své neopatrnosti a neukázněnosti). V takovém případě by bylo možné pachatele uznat vinným jen za následek (účinek), který jím byl zaviněn (srov. výše citované rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi jednáním obviněné a smrtí poškozeného existuje příčinný vztah, k jehož přerušení nedošlo.

Zaviněné jednání obviněné ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dovodily soudy obou stupňů ze způsobu, jakým si obviněná při řízení jízdního kola a především při odbočování vlevo mimo komunikaci počínala (srov. zejména stranu 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a stranu 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomuto jejich celkově správnému závěru je třeba dodat jednak to, že obviněná zjištěným způsobem jízdy porušila nejen odvolacím soudem citované ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ale i ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se (mimo jiné) ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a jednak to, že na jejím primárním zavinění střetu s poškozeným v zásadě nic nemění ani zjištěné spoluzavinění poškozeného, který ji předjížděl se soudy zjištěným nedostatečným odstupem (v důsledku toho se snížila pouze míra jejího zavinění, což soudy následně vyjádřily ve výroku o náhradě škody). Na druhé straně spoluzavinění způsobeného následku ze strany poškozeného nelze spatřovat v tom, že se pohyboval na jízdním kole vyšší rychlostí a bez ochranné přilby, jak dovolatelka namítala, neboť rychlost poškozeného nebyla nepřiměřená (a už vůbec ne nepovolená), a nosit ochrannou přilbu mu shora citovaný zákon (vzhledem k jeho věku) neukládal.

Mezi popsaným nedbalostním jednáním obviněné a smrtí poškozeného existuje příčinný vztah, neboť poškozený při střetu s poškozenou a pádu na vozovku utrpěl velmi závažná zranění (především hlavy, spojené s pohmožděním mozku a následným bezvědomím, z něhož se až do své smrti neprobral). Právě tato zranění jej bezprostředně ohrožovala na životě, přičemž podle zjištění soudů (učiněného ze znaleckého posudku) smrt poškozeného v době bezprostředně po nehodě byla odvrácena jen poskytnutím včasné, odborné a vysoce specializované péče. Při takovém závažném stavu poškozeného si proto obviněná měla a mohla alespoň v hrubých rysech představit takový průběh poúrazového procesu, k němuž nakonec došlo a který skončil smrtí poškozeného. Především to jsou okolnosti, které její trestní odpovědnost za vzniklý smrtelný následek odůvodňují.

K dovolatelkou namítanému přerušení příčinné souvislosti nedošlo ani v důsledku převozu poškozeného z Fakultní nemocnice v H. K. do O. nemocnice, jak dovolatelka ve svém podání tvrdila. Oba soudy nižších instancí totiž ze zpráv obou jmenovaných nemocnic, které byly v souladu s dříve vypracovaným znaleckým posudkem, zjistily, že poškozený i po cca měsíčním léčení zůstával v bezvědomí s přetrvávající těžkou kvantitativní poruchou vědomí bez možnosti komunikace; k jeho smrti došlo v důsledku komplikací, které se přidružily k původnímu závažnému úrazu, k čemuž dochází u pacientů, kteří jsou dlouhodobě ve stavu bezvědomí, i na vysoce specializovaných pracovištích. K těmto komplikacím přitom nedošlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi, které by mohly mít základ v porušení povinností jinou osobou. Obviněná si proto takové komplikace mohla a měla představit jako možné, proto nelze mít za to, že by došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a smrtí poškozeného.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že zjištěné jednání obviněné oba soudy nižších stupňů posoudily správně jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Proto její dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu