8 Tdo 1405/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1405/2013-18

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání obviněného R. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 3 To 293/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 100/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 9 T 100/2013, byl obviněný R. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. 10. 2012 v blíže nezjištěné době od 00.00 hod. do 00.10 hod. v B. na ulici N. před domem přistoupil zezadu ke zde procházejícímu M. M., kterého chytil za batoh, jejž nesl na zádech, a zatáhl ho do podloubí uvedeného domu, kde ho pod pohrůžkou zabití vyzval k vydání finanční hotovosti, kterou měl poškozený v kapse bundy, kterou si držel rukou, a vzhledem k tomu, že poškozený odmítl i přes výhrůžky peníze vydat, jej udeřil pěstí do obličeje, a poté jej kopl nohou do oblasti hýždí, a následně mu z kapsy bundy, kterou roztrhl, odcizil finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč a z místa utekl, čímž způsobil M. M. škodu v celkové výši 5.000,- Kč.

Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 99 T 180/2012, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 99 T 180/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 3 To 293/2013, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Zrůstka s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soudům obou stupňů vytkl, že dospěly k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování, a část důkazů provedly v rozporu se zákonem, čímž vznikl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry, které soudy na jejich podkladě učinily. I v případě, kdy by bylo provedené dokazování považováno za dostatečné, vyjádřil názor, že skutkový stav byl nesprávně právně kvalifikován, neboť soudy nesprávně posoudily naplnění objektivní stránky trestného činu a vadně rozhodly, že uvedený čin obviněný spáchal. Použitá právní kvalifikace je tak podle obviněného nesprávná proto, že nebylo uspokojivě prokázáno použití násilí nebo bezprostřední pohrůžky takovým násilím, a tudíž jeho čin měl být právně posouzen jako trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný též vytkl, že byl uznán vinným jen na základě svědecké výpovědi poškozeného M. M. a rekognice provedené rovněž touto osobou, což nemůže bez dalšího dokazování obstát tak, aby na základě těchto osamocených důkazů mohl být uznán vinným. Obviněný výpověď poškozeného považoval za nevěrohodnou, protože byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie trpí debilitou a poruchou osobnosti a má fixovány asociální rysy, nemá dobrou trestní minulost a je známa jeho závislost na alkoholu a hře na výherních automatech. Za tohoto stavu dokazování proto soudy nemohly učinit spolehlivý závěr o tom, že byl poškozený přepaden, a pokud ano, že se tohoto jednání dopustil právě obviněný. Zpochybnil i popis své osoby poškozeným a provedené dokazování považoval za nedostatečné i proto, že soudy neprovedly důkaz záznamem kamerového systému na D. ulici, aby bylo možné identifikovat osoby na této ulici se vyskytující v inkriminovanou dobu, neboť vedle výpovědi poškozeného neexistuje jiný důkaz prokazující, že se skutek stal tak, jak popisuje.

S ohledem na uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 3 To 293/2013, i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 9 T 100/2013, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 18. 11. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze též jeho prostřednictvím vytýkat jiné nesprávné hmotně právní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).

Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen extrémní nesoulad , resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Z obsahu podaného dovolání je však patrné, že obviněný takovou výhradu výslovně v dovolání neuplatnil.

Dovolání obviněného obsahuje převážně výtky proti postupu, jakým soudy hodnotily důkazy, a směřuje proti konkrétně zmiňovaným svědectvím, jež dovolatel konfrontoval s vlastní verzí obhajoby a především s výpovědí poškozeného M. M., jejž soudy na rozdíl od obviněného považovaly za věrohodného. Takto formulovanými výhradami se dovolatel domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, kdežto výpovědi hovořící výlučně v jeho neprospěch, jíž bylo prokázáno, že čin kladený mu za vinu spáchal, soudy uvěřit neměly. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný zásadně popírá, že by čin spáchal tak, jak jej soudy zjistily a ve výrokové části rozsudku popsaly.

Po obsahové stránce je z této části podaného dovolání patrné, že obviněný svými výtkami zvolený dovolací důvod nemohl naplnit. Je nutné vycházet z toho, že jakýkoli paušální, neurčitý a nekonkrétní odkaz není právní výhradou, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání opřel o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak rozvedené výhrady v něm soustředil proti vedení dokazování a způsobu hodnocení důkazů a vytýkal tak nesprávnost skutkových zjištění, nenaplnil těmito tvrzeními obecná kritéria vymezující dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

I přesto, že bylo dovolání v této části podáno z jiného než uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje za nutné uvést, že v dané věci nevznikají pochybnosti o tom, že soudy postupovaly v souladu se všemi zákonnými pravidly a požadavky vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že se soudy otázce viny obviněného věnovaly velmi pečlivě a soustředily dokazování právě na to, aby jeho vinu nade vší pochybnost prokázaly. V odůvodnění svého rozhodnutí (strany 3 až 4) soud prvního stupně v potřebné míře vysvětlil, o které důkazy své závěry o vině obviněného opřel a kterým důkazům a z jakých důvodů neuvěřil. Soud druhého stupně se s jeho skutkovými i právními závěry zcela ztotožnil a neshledal v postupu nalézacího soudu ani v jím vydaném rozhodnutí žádné nedostatky (strana 2 napadeného usnesení), když sám provedl důkaz přehráním kamerového záznamu, z něhož zjistil, že obviněný nejenom, že poškozeného sledoval (zřejmě i se svou přítelkyní) ještě v baru při hře na automatech, ale hernu opustil vzápětí poté, co tak učinil i poškozený.

Z celého kontextu argumentů uvedených v obou rozhodnutích je patrné, že soudy hodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a dospěly k závěru, že všechny ve věci provedené důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obviněného, a nevznikají tudíž žádné pochybnosti o tom, že obviněný jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Jestliže v rámci skutkových okolností, jak jsou popsány ve výroku rozsudečného rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný namítal, že nebyl spolehlivě zjištěn znak objektivní stránky trestného činu loupeže spočívající v tom, že by vůči poškozenému použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, a tudíž nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž maximálně přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jde o výhradu, která je založena jen zčásti na právních námitkách naplňujících obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem jen na tuto výhradu uplatněnou relevantně s označeným dovolacím důvodem se zřetelem na námitky proti správnosti použité právní kvalifikace je vhodné uvést, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí, jež jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, u zločinu loupeže musí předcházet zmocnění se věci, s tím že násilím má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, a musí jím být činěn nátlak na vůli napadeného. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe.

V posuzované věci, jak bylo výše rozvedeno, soudy prokázaly, že obviněný se záměrem zmocnit se finančního obnosu, o němž již z herny věděl, že má poškozený u sebe, nejprve poškozeného uchopil za batoh a zatáhl jej do podloubí domu. Zde mu se záměrem finanční prostředky od něj získat nejprve verbálně vyhrožoval fyzickou likvidací, a když mu poškozený odmítl peníze vydat, udeřil ho pěstí do obličeje a kopl nohou do oblasti hýždí, přičemž mu následně z kapsy bundy, kterou při tomto jednání roztrhl, odcizil finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč. Obviněný tedy činem, který mu je kladen za vinu, poškozenému jednak vyhrožoval zabitím a následně, když se poškozený odmítl podrobit vyslovené pohrůžce a finanční hotovost mu vydat, jej fyzicky napadl. Tím obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na závěr o správnosti použité právní kvalifikace nebylo možné v jednání obviněného shledat naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, jehož se obviněný v dovolání dožadoval, neboť o ten se jedná jen v případě, když zmocnění se cizí věci nepředchází násilí nebo pohrůžka takovým násilím.

Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný byl uznán vinným na podkladě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, který byl právně posouzen v souladu se zákonem. Se zřetelem na to, že obviněný uplatnil v dovolání námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, a obviněný již jen opakoval argumenty použité v původním řízení a v řádném opravném prostředku, jež dostatečně soudy nižších stupňů posoudily, jde o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2014 Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová