8 Tdo 1403/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1403/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 3 To 371/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 277/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M., o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 71 T 277/2005, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že

1) v období ode dne 10. 2. 2005 do konce měsíce února 2005, nejméně ve dvou případech nutil poškozenou S. M., aby na Policii ČR při podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě podle § 230 odst. 1 tr. zák., nevypovídala v rozporu s jeho výpovědí a nevypovídala nic o tom, že po jeho pokusu o sebevraždu nalezla jím psaný dopis na rozloučenou, kdy poškozené vyhrožoval tím, že pokud toto neučiní, tak se její děti nemusí vrátit ze školy domů, dále poškozené říkal, že se mu líbí její syn D., že by ho mohl vzít k sobě domů a jí poslat pouze jeho prst v balíčku a v případě, že něco řekne Policii ČR, má seznam lidí, kterým se chce pomstít, a že ji na ten seznam přidá, a pokud se bude do věcí míchat, že na jejího manžela pošle rusáky , kteří mu ho naservírují, kdy v poškozené tyto jeho výhružky vzbudily důvodnou obavu o bezpečí především jejích dětí, neboť si byla vědoma, že obviněný již byl v minulosti pro pohlavní zneužívání chlapců trestán, ze strachu proto policii o nalezeném dopisu nic neřekla, čímž úmyslně odradil poškozenou od řádného plnění jejích svědeckých povinností,

2) v období ode dne 15. 5. 2005 do konce měsíce července 2005, nejméně ve třech případech, nutil poškozenou S. M., aby na Policii ČR během svých svědeckých výpovědí ve věci obviněného P. K., vypovídala shodně s jeho trestním oznámením, které učinil na Obvodním oddělení Policie ČR, na svého přítele P. K., kterému byla poškozená na jeho přání přítomna, kdy poškozené vyhrožoval tím, že pokud toto neučiní, pošle na ni homosexuály, kteří ji znásilní pěstí, dále, že může poškozenou zabít a nic se mu nestane, protože se léčí na psychiatrii a nikdo ho za to neodsoudí, dále pak, že pokud nebude vypovídat u kpt. K. jako svědek podle něho, tak ublíží jejím dětem a nechá ublížit jejímu manželovi, kdy v poškozené tyto jeho výhružky vzbudily důvodnou obavu o bezpečí především jejích dětí, neboť si byla vědoma, že obviněný byl již v minulosti pro pohlavní zneužívání chlapců trestán, ze strachu proto na Policii ČR během svých svědeckých výpovědí ve věci obviněného P. K. vypovídala z části jinak, než odpovídalo skutečnosti, čímž úmyslně odradil poškozenou od řádného plnění jejích svědeckých povinností.

Za tento trestný čin byl podle § 235 odst. 2 tr. zák., obviněný J. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 3 To 371/2006, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. J. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 3 To 371/2006, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 71 T 277/2005, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k bodu 1) rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že poškozená S. M. ve věci vedené pro podezření ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě vystupovala v procesním postavení osoby podávající vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. Protože tato věc nedospěla ani do stádia zahájení trestního řízení, poškozená nebyla formálně v postavení svědka, nelze ji považovat ani za svědka v materiálním smyslu. Pro tento svůj názor vycházel z právní úpravy u trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého podsudku podle § 175 odst. 2 tr. zák. s tím, že vymezuje a fakticky odlišuje trestní následky křivé výpovědi svědka a osoby podávající vysvětlení, když křivé výpovědi se může dopustit jen svědek, nikoliv osoba podávající vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. Ve vztahu k tomuto skutku obviněný též namítl nedostatky v materiální stránce, protože tento čin nedosahuje vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti. Ohledně výroku o vině popsaného v bodě 2) rozsudku nalézacího soudu obviněný poukázal na to, že v jeho popisu absentuje takové skutkové zjištění, z něhož by bylo možné dovodit právní znak § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti . V tomto konkrétním případě obviněný nespatřoval podklad pro možný závěr, že jeho výhrůžky směřovaly proti poškozené jako svědkovi, jehož základní povinností je vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, a to i vzhledem k tomu, že ze skutku není zřejmý ani úmysl obviněného pod pohrůžkou nutit svědka, aby tyto povinnosti porušil. Namítl rovněž to, že ze skutkové věty nelze dovodit, k jaké křivé svědecké výpovědi měla být poškozená nucena a způsob, jaký je s ohledem na uvedený znak popsán, označil za nedostatečný a vágní.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 3 To 371/2006 ve všech jeho výrocích, zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2006 pod sp. zn. 71 T 277/2005 ve výrocích o vině a trestu a aby přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám obviněného uvedeným ve vztahu ke skutku pod bodem 1), že poškozená, nebyla v procením postavení svědkyně, ale jen v rámci prošetřování podezření ve smyslu § 158 tr. ř., uvedl, že jednání pachatele podle § 235 odst. 1 tr. zák. směřuje proti osobě, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu). Je-li takový čin spáchán s úmyslem odradit tohoto svědka od řádného plnění jeho povinnosti vyplývající z trestního řádu, takové jednání je třeba při splnění i materiální podmínky použití § 88 odst. 1 tr. zák. kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek byl či nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi, popř. zda v konkrétní věci nakonec došlo ke sdělení obvinění. Poukázal též na to, že v konkrétní věci navíc vůle obviněného jednoznačně směřovala k trestnímu stíhání P. V. Poukázal též na to, že popsané jednání obviněného vykazuje společenskou nebezpečnost vyšší než nepatrnou, a to jednak proto, že byly naplněny formální znaky uvedeného trestného činu, což již k potřebné výši stupně společenské nebezpečnosti v obecné rovině postačuje, ale byly dány i další okolnosti pro určení materiální stránky zákonem vyžadované. Státní zástupce též nepřisvědčil námitkám obviněného ohledně bodu 2), že výhrůžky proti poškozené nebyly učiněny vůči svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat, a že není zřejmé, k jaké křivé svědecké výpovědi měla být poškozená nucena, a odkázal v tomto směru na jasný a dostatečný popis skutkových zjištění uvedený v napadených rozhodnutích, s tím, že formulace skutkové věty poskytuje dostatečný podklad pro vytýkaný právní závěr.

Z těchto důvodů státní zástupce konstatoval, že veškeré námitky obviněného J. M. učiněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, a to i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného M. proto navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

S ohledem na obsah podaného dovolání dále shledal, že námitky dovolání jsou způsobilé naplnit důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda z těchto důvodů podané dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že obviněný brojil proti právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. je vhodné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Z hlediska takto uvedené právní kvalifikace není podstatné, že poškozená S. M. nebyla v procesním postavení svědkyně, ale jen osoby podávající vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř., jak obviněný ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně vytýká.

Svědkem je ve smyslu § 97 tr. ř. fyzická osoba, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, jež sama vnímala svými smysly.

Za svědka ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka (ve formálním smyslu), ale i osobu, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srov. stanovisko č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák., má tedy význam chápání svědka nejen v jeho formálním smyslu, tedy že jde o fyzickou osobu, která má již práva a povinnosti svědka podle trestního řádu tj., že byla orgánem činným v trestním řízení předvolána k výslechu anebo se sama či z podnětu některé ze stran dostavila k podání svědecké výpovědi k orgánu činnému v trestním řízení, ale i v jeho materiálním smyslu. Za svědka v jeho materiálním významu se považuje ten, kdo vnímal skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a který o nich může vypovídat, a není rozhodné, zda již byl vyzván k výpovědi ať orgány činnými v trestním řízení nebo některou procesní stranou, anebo se sám k výpovědi přihlásil. Jinými slovy je svědkem v materiálním smyslu osoba, která je nositelem informace obsahující svědectví, kdežto svědkem ve formálním smyslu se stane tehdy, pokud se předání této informace realizuje v trestním řízení.

Z těchto zásad je zřejmé, že svědkem v materiálním chápání jeho významu, je i ten, kdo při prošetřování a objasňování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 odst. 3 tr. ř. (tedy před tím než bylo zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě), v rámci podání vysvětlení před policejním orgánem podle § 158 odst. 5 tr. ř., vypovídá o skutečnostech, které svými smysly vnímal ohledně věci, která je předmětem tohoto objasňování.

Z těchto důvodů S. M., která ve dnech 10. 2. 2005 až 14. 3. 2005 před policejním orgánem Policie České republiky - Městské ředitelství, Služba kriminální policie vyšetřování, ve věci podezření ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě podle § 230 odst. 1 tr. zák., kterým se objasňovalo, zda se na pokusu sebevraždy, o níž se obviněný J. M. pokusil dne 9. 2. 2005, neúčastnil P. V., podávala vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř., nebyla ve formálním postavení svědka, jak má na mysli ustanovení § 97 tr. ř. S ohledem na obsah podaných informací, které v této pozici uvedla, není pochyb o tom, že dne 9. 2. 2005, kdy k pokusu o sebevraždu obviněného J. M. došlo, a též i později, vnímala svými smysly okolnosti významné pro šetření uvedeného podezření z trestného činu, tedy především to, že dne 10. 2. 2005 příbuzní obviněného nalezli jím sepsaný dopis na rozloučenou, jehož obsah poškozená s dalšími přečetla, a tudíž není pochyb o tom, že S. M. byla v uvedené věci svědkyní v materiálním smyslu.

Jestliže bylo podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, prokázáno u skutku pod bodem 1), že obviněný v období ode dne 10. 2. 2005 do konce měsíce února 2005, nejméně ve dvou případech nutil poškozenou S. M., aby na Policii ČR při podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě podle § 230 odst. 1 tr. zák., nevypovídala v rozporu s jeho výpovědí a nezmiňovala se o tom, že po jeho pokusu o sebevraždu nalezla jím psaný dopis na rozloučenou, za situace, kdy poškozené vyhrožoval, že pokud nebude vypovídat tak, jak si on přeje, tak se její děti nemusí vrátit ze školy domů, že by mohl vzít k sobě domů jejího syna D. a jí poslat pouze jeho prst v balíčku atd. ze strachu proto policii o nalezeném dopisu nic neřekla, bylo nad všechny pochybnosti zjištěno, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.

Nejvyšší soud proto ze všech skutečností shora uvedených, i těch, k nimž správně dospěly soudy prvního i druhého stupně a rozvedly je, shledal, že skutková věta obsažená ve výrokové části rozsudku ve spojitosti s příslušnými pasážemi odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných použitou právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1).

Námitkami ve vztahu k činu, který je popsán pod bodem 2) obviněný vytýkal, že skutková zjištění nedávají dostatek podkladů pro závěr, že obviněný výhrůžky, které na adresu poškozené uvedl, byly činěny vůči svědkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti jako znaku trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák.

Pojem v souvislosti s výkonem jejich povinnosti (v projednávaném případě se z alternativně uvedených osob svědka, znalce a tlumočníka jedná o svědka), je pojem velice široký [rozhodně širší než pojem pro výkon naplňující znak skutkové podstaty trestného činu podle § 221 odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 222 odst. 2 písm. a) tr. zák.], u něhož musí jít o vztah záležející v ovlivňování výkonu povinností svědka. Těmito povinnostmi jsou: na předvolání se dostavit a vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 tr. ř.), při výslechu zachovávat státem uloženou nebo uznanou mlčenlivost (§ 99 odst. 2 tr. ř.), při výslechu vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet (§ 101 odst. 2 tr. ř.), v rámci výslechu se podrobit příkazu napsat potřebný počet slov, je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu (§ 101 odst. 4 tr. ř.), pokud používá při výslechu písemné poznámky, na požádání je předložit vyslýchajícímu k nahlédnutí (§ 93 odst. 1 a § 103 tr. ř.), při rekognici na výzvu vyslýchajícího nejprve popsat osobu nebo věc, o jejíž znovupoznání jde (§ 93 odst. 2 tr. ř., § 103 tr. ř). Uvedené povinnosti svědek samozřejmě plní teprve, když je ve formálním postavení svědka.

Skutková zjištění shora ve vztahu ke skutku pod bodem 1) popsaná dávají dostatečný skutkový podklad pro vyvození právních závěrů o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák., protože je z nich zřejmé, že obviněný poškozenou nutil, aby v trestní věci, vedené Policií České republiky - Městské ředitelství, Služba kriminální policie vyšetřování, v postavení svědkyně (tedy jako svědkyně i ve formálním smyslu) vypovídala okolnosti, které sama svými smysly vnímala, nepravdivě.

Z obsahu věci se podává, že ve shora označené trestní věci bylo na základě trestního oznámení obviněného J. M. podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného P. K., pro trestné činy podle § 235 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. V těchto trestních oznámeních uváděl mimo jiné (na č. l. 134), že po vzájemné rozepři mu jeho přítel P. K. zkroutil levou ruku za záda a zlomil mu prsteník na této ruce, což viděla jeho kamarádka S. M. , (na č. l. 143), že mu jeho kamarádka S. M. řekla, že jí P. K. ukradl mobil . Tyto okolnosti jako svědkyně po poučení ve smyslu § 97 tr. ř., § 99 odst. 1, 3 tr. ř., § 100 odst. 1, 2, 3 tr. ř. § 103 tr. ř. a násl. S. M. ve svých výpovědích (č. l. 174), (č. l. 183) a (č. l. 186) potvrdila. Již však v průběhu tohoto trestního řízení, ač v těchto výpovědích setrvávala na tom, co vyplývalo z protokolu o oznámeních podaných obviněným J. M., dne 7. 6. 2005 (tedy již po první z uvedených výpovědí) mimo protokol o výpovědi svědkyně, před kpt. K. vyjádřila své obavy a strach z obviněného J. M. proto, že jí vyhrožoval, že ublíží jí i jejím dětem. Na základě těchto skutečností, i přes své obavy S. M. podala trestní oznámení na obviněného J. M., v němž k předmětnému činu pod bodem 2) rozsudečného výroku uvedla, a že v době, kdy svědčila v trestní věci P. K., nevypovídala pravdu, protože jí vyhrožoval, že když nebude vypovídat v souvislosti s tím, jak on ve věci okolnosti popsal, že se jí pomstí (formu výhrůžek uvedla ve shodě s tím, jak je popsáno i ve skutkových zjištěných). Vždy po její výpovědi také chtěl, aby mu sdělila, jak vypovídala.

V souladu s těmito okolnostmi vyplývajícími z obsahu spisu jsou i v odůvodnění soudu prvního stupně podrobněji rozvedeny skutečnosti, na jejichž základě soud prvního stupně učinil skutková zjištění tak, jak byla shora popsána.

Takto rozvedené poznatky plně korespondují s právními pravidly, jak byly výše rozvedeny ve vztahu ke znaku, v souvislosti s výkonem povinnosti svědkyně , neboť ze všech skutečností plyne jasný závěr, že obviněný J. M. pohrůžkami násilí poškozenou nutil, aby jako svědkyně uváděla konkrétní skutečnosti jinak, než jak je sama svými smysly vnímala, tedy aby jako svědkyně nevypovídala pravdivě, což je v rozporu s povinností svědka ve smyslu § 100 odst. 1 tr. zák.

Nelze tedy pochybovat o tom, že obviněný se činu shora popsaného svým jednáním dopustil a realizoval svůj úmysl pohrůžkami násilí působit na poškozenou S. M. v souvislosti s výkonem její povinnosti svědkyně.

Nejvyšší soud v souvislosti se všemi uvedenými skutečnostmi shledal, že skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že popsané jednání naplňuje po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl obviněný uznán vinným. V této souvislosti považuje nad rámec podaného dovolání za vhodné poukázat na to, že soudy obou stupňů činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, posoudily jako jeden trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., tedy jeden pokračující skutek spáchaný dvěma dílčími činy a nikoli jako dva samostatné skutky, neboť tomu neodpovídá vyjádřené právní posouzení ani trest ukládaný jen za jeden trestný čin (nikoliv podle § 35 odst. 1 tr. zák. jako trest úhrnný v případě dvou trestných činů). Proto lze učinit závěr, že i když soudy v napadených rozhodnutích pominuly vysvětlení této otázky je podle uvedených právních závěrů zřejmé, že shledaly naplnění podmínky pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.

S ohledem na tyto úvahy je nutné výhrady obviněného týkající se nedostatků ve vztahu k materiální stránce uvedeného trestného činu vztáhnout na celý trestný čin, jímž byl uznán vinným a k těmto jeho výhradám je nutné nejprve v obecné rovině připomenout, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Ve vztahu k oběma dílčím činům, jimiž byl obviněný uznán vinným, soudy, i pokud jde o závěry vztahující se k jejich materiální stránce, zaujaly správná stanoviska, neboť jednání obviněného vykazuje vysokou společenskou nebezpečnost, jednak pro velkou důraznost výhrůžek, které proti poškozené použil, i jejich opakovanost a jednak i proto, že důvodem jeho chování byla snaha přivodit trestní stíhání oběma mužům (P. V. i P. K.), aby se jim mstil za to, že se odmítali podrobit jeho požadavkům (na společné soužití nebo jiné úsluhy). Tento vysoký stupeň nebezpečnosti je dotvářen i tím, že donucením S. M. k nepravdivé výpovědi chtěl zajistit před orgány činnými v trestním řízení větší přesvědčivost v rozporu s realitou tvrzených skutečností. V případě činu v bodě 2) je nutné přihlédnout i k tomu, že na základě jeho trestního oznámení, byla na P. K. podána obžaloba pro činy, z nichž jej nepravdivě obvinil (na to, s jakým výsledkem toto trestní řízení vedené proti P. K. skončilo, dokazování zaměřeno nebylo), což je následek, který společenskou nebezpečnost projednávaného činu výrazně zvyšuje. K tíži obviněného bylo též přihlédnuto i k tomu, že byl již v minulosti několikrát odsouzen.

Ze všech uvedených důvodů dovolací soud shledal, že materiální stránka byla zcela správně posouzena a jde o trestný čin, který ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a to i ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. V daném případě je totiž splněna i materiální podmínka ve vztahu k přitěžující okolnosti ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť právě to, že obviněný poškozenou pohrůžkou násilí nutil, aby nepravdivě vypovídala o okolnostech, které vnímala jako svědkyně, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud považuje napadená rozhodnutí za správná a ve vztahu k použité právní kvalifikaci odkazuje pro stručnost na závěry soudu prvního stupně, který se těmito otázkami dostatečně zabýval.

Nejvyšší soud takto konstatované závěry, které ve svých rozhodnutích učinily soudy obou stupňů, považoval za správné a plně korespondující jak s provedenými skutkovými zjištěními, tak i plně v souladu se způsobem, jímž zákon trestný čin vydírání v ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. vymezuje. Dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

K druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T 481 s T 491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).

Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kterou měl obviněný ve svém dovolání nejspíš na mysli, je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z dalších důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z výše vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl obsahově naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací soud dovolání obviněného J. M. celkově posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová