8 Tdo 1400/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 151 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. ř.




8 Tdo 1400/2015-50


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněného
A. L.
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 14 To 136/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 5/2015,
takto
:


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
se

zrušuje
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 14 To 136/2015, týkající se výroku o náhradě nemajetkové újmy, a rozsudek Okresního soudu v Táboře dne 17. 3. 2015, sp. zn. 6 T 5/2015, v části výroku o náhradě nemajetkové újmy.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
se zrušují
také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že poškození A. S., bytem B., L., V. K., bytem S. r., T., A. Ž., B. L., bytem B., L., R. S., bytem S. r., T., B., V. K., bytem S. r., K., J. t., J. Ř., bytem B., L., Z. Ř., bytem B., L., P. S., bytem S. r., T., H. a Z. K., bytem S. r., T., L., se podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazují s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 6 T 5/2015, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1, § 151 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že

dne 4. 9. 2014 v době od 21.50 hodin do 22.10 hodin poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a koncentrace alkoholu v jeho krvi činila nejméně 1,76 g/kg, řídil v T. z parkoviště u hotelu P. do ulice Č. osobní motorové vozidlo tovární značky ŠKODA ROOMSTER, které je majetkem J. L., ačkoliv nebyl schopen řízení vozidla zcela bezpečně ovládat, což se projevilo tím, že při vyjíždění z parkoviště u hotelu P. narazil do dalšího zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky MERCEDES BENZ, jehož majitelem je S. Z., a dále tím, že při jízdě po ulici Č. vyjel vozidlem částečně do protisměru, kde v tu dobu projíždělo osobní motorové vozidlo tovární značky OPEL CORSA, se kterým se v křižovatce s ulicí K. střetl, řidička tohoto protijedoucího vozidla A. S., přitom utrpěla smrtelné zranění, po nehodě obviněný, aniž by se hodnověrně přesvědčil o stavu poškozené A. S., z místa nehody odešel.


Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za užití § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Vedle tohoto trestu byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozeným A. S. částku 1.000.000 Kč, V. K. částku 700.000 Kč, B. L. částku 800.000 Kč, R. S. částku 800.000 Kč, V. K. ml. částku 150.000 Kč, J. Ř. částku 100.000 Kč, Z. Ř. částku 100.000 Kč, P. S. částku 100.000 Kč a Z. K. částku 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svých uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.


Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 14 To 136/2015, o odvolání obviněného směřující proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek částečně zrušil ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným V. K. st., B. L. a R. S. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným V. K. st. částku 500.000 Kč, B. L. částku 600.000 Kč a R. S. částku 600.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené se zbytkem uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal uvedený rozsudek nedotčen.


Proti tomuto rozsudku Krajského soudu podal obviněný A. L. prostřednictvím obhájce podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž v bodě I. zrekapituloval dosavadní průběh řízení a v bodě II. námitky o nesprávném právním posouzení skutku rozčlenil na tři části. Pod bodem II.A. napadal pokus přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1, § 151 tr. zákoníku, v části II.B. vytýkal nesprávné závěry ohledně výkladu povinností řidiče vyplývající ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 361/2000 Sb. ), a v bodě II.C. poukazoval na nedostatky v hmotněprávním stanovení výše nemajetkové újmy podle § 2953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ).


V bodě II.A. dovolání obviněný zdůraznil, že své zavinění na vzniku dopravní nehody nezpochybňuje a je připraven za to nést i osobní odpovědnost, a ani v dovolání proti němu žádné výhrady neuplatňuje, ale směřuje je proti pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 k § 151 tr. zákoníku. I kdyby soudy k jeho výpovědi nepřihlížely, z provedeného dokazování nevyplývá závěr o tom, že by poskytnout pomoc odmítal. Na místě nehody byl jako první svědek B. S., který nejdříve přišel k automobilu obviněného, jenž v něm ještě seděl na místě řidiče a odmítl svědkovu pomoc, a proto pokračoval k automobilu poškozené, ke kterému následně přišel i obviněný, jemuž svědek B. S. sdělil, že poškozená je zřejmě mrtvá. Obviněný chvíli stál na místě, pak chodil kolem nehody, až nakonec odešel o kousek dál mezi panelové domy, kde telefonoval, a kam pro něj přišla Policie České republiky, s níž spolupracoval. Utéct nechtěl, odběrům se podrobil dobrovolně. Rovněž svědkyně H. C., která se snažila dát poškozené pomoc, pracující jako záchranářka, uvedla, že na první pohled bylo zřejmé, že poškozená je mrtvá.


Podle obviněného nelze vždy bez rozdílu vyžadovat, aby se řidič hodnověrně přesvědčil o smrti mozku, každý případ je nutné posuzovat samostatně, a je důležité najít hranici, při níž viník nehody mohl rozumně a důvodně očekávat, že oběť již nežije. V daných okolnostech měly soudy přihlédnout se zřetelem na reakce obviněného i k tomu, že byť byl pod vlivem alkoholu a vlastní nehodou rozrušen, nebyl schopen osobně poškozené pomoc poskytnout, když věděl, že na místě jsou jiní lidé, kteří tak činili. Proto v daných souvislostech považoval za prospěšnější, že se do ničeho nepletl .


V části dovolání označené bodem II.B. obviněný poukazoval na spoluvinu poškozené A. S., která jela nadměrnou rychlostí a i ona porušila pravidlo jízdy vpravo, jak bylo potvrzeno i znaleckým posudkem znalce Ing. Vladimíra Drdy. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že považoval překročení rychlosti ze strany poškozené o 10km/h za nepodstatné. Podle obviněného byla spoluvina poškozené evidentní a jednoznačně prokázána soudy, mimo jiné i proto, že v místě nehody již začínal ve směru jízdy poškozené odbočovací pruh doprava, takže tato měla k dispozici o 1 metr více prostoru na pravé straně vozu, mohla se tak již do tohoto pruhu řadit, když, jak bylo navíc v řízení zjištěno, poškozená doprava skutečně odbočit chtěla. Soudy se však touto otázkou dostatečně nezabývaly ani přesto, že spoluvina poškozené má vliv na druh a výši trestu, jenž byl obviněnému uložen, a je významná i pro závěry týkající se výše náhrady nemajetkové újmy, jež byla obviněnému uložena.


Bodem II.C. obviněný napadal výrok o náhradě nemajetkové újmy, jemuž vytýkal, že výše částky, kterou je povinen pozůstalým zaplatit, dostatečně neodráží faktický zdravotní stav poškozené, která v době své smrti v důsledku dopravní nehody dosáhla věku 80 let a její zdravotní stav byl vážný i před nehodou, a to v důsledku diagnózy nádorového onemocnění mozku. Soudy podle obviněného pochybily, pokud při rozhodování o výši nemajetkové újmy jednotlivým poškozeným nezohlednily prognózu délky života poškozené ani další rozhodné skutečnosti, a nedostály ani své zákonné povinnosti podle § 2953 obč. zák. nezkoumat dopad uložené povinnosti do majetkové sféry obviněného. Podle obviněného nepostačuje, pokud soud prvního stupně uvedl, že tuto okolnost zkoumat nemusí, neboť plnění bude poškozeným poskytovat odpovědnostní pojišťovna provozovatele vozidla, protože nevzal v potaz, že obviněný způsobil dopravní nehodu pod vlivem alkoholu, a tudíž pojišťovna po něm bude následně vyplacené plnění požadovat, což se i stalo. Přestože odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil právě ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy a výši plnění obviněnému u poškozených V. K. st., B. L. a R. S., poněkud snížil, ani tento soud k námitce obviněného ve vztahu k aplikaci § 2953 obč. zák., nevyhověl, neboť se zásadně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dané ustanovení občanského zákoníku má význam toliko z hlediska dobytnosti pohledávky, a jelikož za dovolatele bude plnit odpovědnostní pojišťovna provozovatele vozidla, nepovažoval za nutné se této otázce věnovat. Tento názor soudů však obviněný nesdílí, neboť takovým výkladem daného ustanovení by toto postrádalo logiku, a ve svém důsledku by poškozené znevýhodňovalo.


S ohledem na uvedené námitky obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 14 To 136/2015, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 6 T 5/2015, a věc přikázal Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí, a to případně v jiném složení senátu.



K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž námitky obviněného naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažoval za opodstatněné. K bodu II.A. dovolání uvedl, že poskytnutím potřebné pomoci podle § 151 tr. zákoníku je ve smyslu rozhodnutí č. 9/1967 Sb. rozh. tr. třeba rozumět pomoc potřebnou k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby. Takovou potřebnou pomocí může být podle okolností i přivolání sanitního vozu nebo policisty. Není-li poskytnutí takové pomoci řidičem potřebné, což může být např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami, nedopustí se řidič trestného činu podle § 151 tr. zákoníku, ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl. Zdůraznil, že tento trestný čin je dokonán již tím, že řidič dopravního prostředku úmyslně neposkytne po dopravní nehodě, na níž měl účast, potřebnou pomoc osobě, pokud tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, a že pro jeho spáchání není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný. O dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Za situace, když řidič dopravního prostředku úmyslně ujel, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nachází, jde o pokus přečinu podle § 21 odst. 1, § 151 tr. zákoníku.


Státní zástupce s poukazem na skutková zjištění zdůraznil, že obviněný věděl a viděl, že řidička je v bezvědomí, byl tak povinen jí poskytnout pomoc. S ohledem na jeho ovlivnění alkoholem, měl poskytnout minimálně stejnou pomoc jako svědek B. S., případně jako svědkyně D. M., minimálně tedy mohl přivolat rychlou záchrannou službu. Nic takového však obviněný neučinil a pouze spoléhal na to, že tuto pomoc poskytnou jiné osoby, které samy na dopravní nehodě účast neměly. Obviněný se o zdravotní stav poškozené nezajímal, ani se hodnověrným způsobem nepřesvědčil o tom, zda žije, případně jakou pomoc potřebuje. Na místě pouze postával, telefonoval, a poté odešel mezi nedaleké domy. Za potřebné přesvědčení se o zdravotním stavu poškozené přitom nelze považovat dotaz na svědka, který se o záchranu poškozené pokoušel a obviněnému sdělil, že poškozená je zřejmě mrtvá. Taková odpověď od svědka, který není lékařem, totiž obviněného neopravňovala k tomu, aby rezignoval na jakékoli pokusy o pomoc poškozené, neboť nebyl ve stavu, který by bylo možno označit za nepříčetnost, když na místě činu i telefonoval. Jednání obviněného vykazuje znaky přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.


S námitkou obviněného v bodě II. B. dovolání, týkající se spoluzavinění poškozené se státní zástupce neztotožnil, neboť to, že poškozená nejela vpravo, případně že by dokonce částí svého vozidla vjela do jízdního pruhu obviněného, ze skutkových zjištění nevyplývá. Soudy se s touto námitkou vypořádaly (viz např. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně) a vysvětlily, že ani u překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozenou v dané souvislosti nemá pro závěr o zavinění obviněného podstatný vliv, neboť je vždy nutné hodnotit vzájemný poměr porušených povinností, intenzitu jejich porušení a zejména pak jejich význam pro vznik následků v dané konkrétní situaci. Obviněný porušil základní povinnosti řidiče, neboť řídil pod vlivem alkoholu a nejel při pravém kraji vozovky, ale naopak zasáhl částí vozidla do jízdního pruhu poškozené. Bez tohoto porušení povinností na jeho straně by k dopravní nehodě nedošlo.


Ve vztahu k požadavku obviněného v bodě II.C. na ponížení náhrady nemajetkové újmy státní zástupce odkázal zejména na strany 16 19 rozsudku odvolacího soudu, který náležitě zohlednil vzájemné vztahy poškozené a konkrétních pozůstalých, blízkost takového vztahu a i jejich vzájemnou závislost, stejně jako i dosavadní majetkové poměry obviněného. Pokud obviněný poukázal na chybné neužití postupu podle § 2953 obč. zák., pak státní zástupce ve svém vyjádření zdůraznil, že k takovému přiměřenému snížení náhrady škody lze přistoupit jen z důvodů zvláštního zřetele hodných, které v daném případě na straně obviněného evidentně shledány nebyly. S ohledem na to, že státní zástupce dovolání obviněného nepovažoval za opodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.


Obviněný, jemuž Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, prostřednictvím svého obhájce sdělil skutečnosti obsahově totožné s těmi, o něž opřel své dovolání. Pokud se k dovolání obviněného písemně vyjadřovali rovněž poškození, Nejvyšší soud k jeho obsahu nepřihlížel, protože poškození takové právo v dovolacím řízení ze zákona nemají.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda bylo ve všech jeho částech uplatněno v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož lze dovolání na jeho podkladě podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je proto možné vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).


Obviněný zákonným hlediskům označeného dovolacího důvodu sice dostál, ale jen v bodech II.A. a II.C., jimiž vytýkal nesprávné právní posouzení pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1, § 151 tr. zákoníku, a nedostatečnou aplikaci hmotněprávních ustanovení u stanovení výše náhrady nemajetkové újmy pozůstalým. Pokud jde o výhradu pod bodem II.B., jíž obviněný brojil proti tomu, že soudy neshledaly spoluzavinění poškozené A. S. na dopravní nehodě ve způsobu její jízdy, obviněný uvedený dovolací důvod nenaplnil, protože tuto výhradu namítal na základě jiných než soudy zjištěných skutkových okolností.


První z naznačených výhrad obviněného v dovolání uvedená pod bodem II.A. se vztahuje k pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1 , § 151 tr. zákoníku, neboť obviněný tuto právní kvalifikaci považuje za nesprávnou s tím, že se zajímal o stav poškozené, jíž však pomáhal svědek B. S., který mu sdělil, že poškozená nejeví známky života. Do pomoci poškozené se nezapojil, protože se tomuto svědkovi nechtěl plést , ale nedaleko místa nehody setrvával až do příjezdu policie, s níž spolupracoval.


Nejvyšší soud připomíná, že s touto obhajobou obviněného se již vypořádaly soudy obou stupňů a z obsahu napadených rozhodnutí lze poukázat na to, že k událostem po střetu soud prvního stupně uvedl, že z výpovědi svědka B. S. zjistil, že tento svědek byl na místě nehody jako první, když jeho dům je od nehody vzdálen cca 20 metrů. Jakmile uslyšel ránu, vyběhl ven a snažil se pomoci oběma řidičům. Obviněný, který v době příchodu svědka seděl ještě ve vozidle, jeho pomoc zavrtěním hlavy odmítl, svědek se proto věnoval druhému řidiči, tedy poškozené, které se snažil poskytnout pomoc, avšak nepodařilo se mu nahmatat její tep a poškozená ani nejevila žádné známky života. Za dané situace ke svědkovi přistoupil obviněný a dotázal se jej, co se stalo, na což svědek obviněnému odpověděl, že poškozená je zřejmě mrtvá. Obviněný na svědka po tomto sdělení chvíli hleděl a následně odešel. Svědek se dále věnoval poškozené a jejímu vozidlu, ze kterého vylétaly jiskry a bylo tak potřeba vypnout motor. Poté se na místo nehody dostavila svědkyně H. C., která se poškozené rovněž snažila poskytnout první pomoc, obviněného si na místě nehody vůbec nevšimla. Svědkyně D. M. uvedla, že obviněný na místě nehody chodil podél, ( ) chodil a telefonoval , toho, že by byl opilý, si sama nevšimla, avšak obviněný jí řekl, že pil. Po příjezdu policie obviněný odešel směrem k panelovým domům (strana 7 rozsudku soudu prvního stupně).


Rovněž je třeba připomenout, že poté, co soud prvního stupně provedl důkaz záznamem zdravotnické záchranné služby, zjistil, že ačkoli byla předmětná nehoda nahlášena na dispečink záchranné služby i policie několikrát, ani v jednom případě ji neoznámil obviněný. Z výpovědi zasahujícího policisty Z. T. vzal za prokázané, že obviněný byl zajištěn mezi panelovými domy, kde jej policisté našli na upozornění svědků. Při příchodu policistů se však nesnažil nikam utéci, telefonoval, resp. mačkáním tlačítek odmítal přijetí telefonních hovorů, a byl zkroušený. Policistů se také ptal, co je paní poškozené (strana 7 napadeného rozsudku). Na základě takto zjištěného a popsaného skutkového děje soud prvního stupně považoval za naplněné znaky skutkové podstaty pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 k § 151 tr. zákoníku, a to zejména proto, že obviněný v době po nehodě měl k dispozici mobilní telefon a byl schopen zavolat záchrannou službu, avšak nic z toho neučinil. Naopak z místa nehody odešel, aniž by se jakkoliv zapojil do záchrany poškozené, a to byť jen jeho asistencí na místě nehody (strany 10 11 rozsudku). S tímto závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil odvolací soud, který k obdobným námitkám jako jsou uváděny v dovolání, ohledně naplnění znaků uvedeného pokusu konstatoval, že i přesto, že bylo prokázáno, že obviněný přišel k vozidlu poškozené a tázal se svědka B. S. na její stav, nijak se konkrétně aktivně na pomoci poškozené nejenom že nepodílel, ale ani se o žádnou vlastní pomoc v jakékoliv formě nepokusil. V daném případě nepovažoval za rozhodné, že obviněný z místa, kde k nehodě došlo, neodešel ihned a že setrvával opodál, protože podstatným rozhodné shledal, že obviněný nepřivolal poškozené záchrannou službu, když si v daných časových souvislostech nemohl být jistý, že poškozená je skutečně mrtvá. Tím, že nevyvinul žádnou aktivitu směrem k záchraně poškozené, a navíc po určité době z místa odešel, naplnil znaky pokusu přečinu podle §21 odst. 1, § 151 odst. 1 tr. zákoníku. K obhajobě obviněného odvolací soud uvedl, že sdělení od B. S. jako osoby bez lékařského vzdělání náhodně na místě se vyskytující nelze považovat za hodnověrnou informaci, která by mohla vést k opodstatněnému přesvědčení o skutečném úmrtí poškozené, a proto jej nezbavuje trestní odpovědnosti podle § 151 tr. zákoníku. Odvolací soud uvedl, že tento trestný čin je dokonán neposkytnutím pomoci řidičem, bez ohledu na to, jaké to mělo důsledky pro poškozeného, nebo zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný. Pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v uvedeném činu shledal proto, že poškozená, jak se později prokázalo, byla v důsledku dopravní nehody téměř okamžitě mrtvá.


Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů obou stupňů, jež považuje za správné, k námitkám obviněného uplatněným v dovolání dodává, že přečinu podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.


Poskytnutím potřebné pomoci se rozumí taková pomoc, která je potřebná k ochraně života a zdraví poškozené osoby, není-li však takové poskytnutí pomoci řidičem potřebné, např. proto, že pomoc je zajištěna kvalifikovanými osobami, nedopouští se řidič trestného činu podle § 151 tr. zákoníku, ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl (srov. rozhodnutí č. R 37/1996 Sb. rozh. tr.). Potřebná pomoc přitom může záležet podle okolností případu i v přivolání sanitního vozu nebo policisty, anebo když pachatel opustil místo činu, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se nachází poškozená osoba. V takovém případě je pak nerozhodné, zda poškozená osoba v době spáchání citovaného trestného činu ještě žila, či nikoli. Skutečnost, že pachatel po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu, a místo nehody opustil proto, že jeho rozhodování bylo ovlivněno silnou opilostí (převážily jeho vlastní zájmy nad zájmem o osud poškozeného), avšak nešlo o stav, jejž by bylo možno označit za nepříčetnost, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 9/2002 Sb. rozh. tr.).


Přečin podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již neposkytnutím pomoci dané osobě, přičemž pro spáchání tohoto trestného činu není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti řidiče pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1967, sp. zn. 4 Tz 49/67, publikovaný pod č. 4/1969 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 578/2013).

O dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku naopak nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev, avšak jestliže řidič dopravního prostředku za takové situace úmyslně ujel, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nachází, dopustí se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1 k § 151 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 1962, sp. zn. 3 To 384/1962, publikované pod. č. 38/1963 Sb. rozh. tr.).


Nejvyšší soud připomíná, že podle zjištění soudů obou stupňů obviněný, jenž dopravní nehodu zapříčinil, se po nehodě hodnověrně nepřesvědčil o stavu poškozené a z místa nehody odešel. Tím naplnil znaky přečinu podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku, neboť osobně nevyvinul žádnou snahu k tomu, aby poškozené sám pomohl, či se jinak v požadovaném duchu přesvědčil, že skutečně již nežije. Obviněný v daných souvislostech neposkytl žádnou pomoc, která byla v rámci zjištěných souvislostí k odvrácení smrti potřebná. Rozhodné bylo, že obviněný veškerou iniciativu ponechal na svědku B. S., event. jiných osobách, a sám se do pomoci poškozené nezapojoval, byť pobýval opodál, a zajímal se o zcela jiné záležitosti. Přitom za potřebnou pomoc v uvedené situaci bylo možné považovat např. přivolání záchranné služby, což obviněný učinit mohl, protože podle výsledků provedeného dokazování měl u sebe mobilní telefon, jenž k jiným telefonátům používal, vzdálen od místa nehody a poškozené, jíž poskytovaly pomoc jiné osoby (B. S. a M.). Navíc v této době, kdy se zajímal o své záležitosti a postával v nevelké vzdálenosti od místa nehody, nebyl stav poškozené znám, protože ještě nebyla žádnou konkrétní informací osoby se zdravotnickou odborností smrt poškozené konstatována. Svědkyně H. C., která je sice profesí záchranářka a dostavila se na místo nehody náhodně ještě před příjezdem záchranné služby, u poškozené ještě zaklíněné ve vozidle, zjistila, že nejeví známky života, protože jí nenasahala puls, mimo jiné zavolala záchranku, protože smrt konstatovat nemohla. Záchranná služba přijela na místo nehody později, a teprve až když byla poškozená za přítomnosti záchranářů vyproštěna, a poté, co tito provedli oživovací pokusy, po několika minutách zasahující lékař konstatoval smrt poškozené (srov. č. l. 113 a 264 p.v.). Z uvedeného plyne, že obviněný po celou dobu, tj. do příjezdu záchranářů, se na přivolání a zajištění pomoci poškozené nepodílel, v době, kdy nebylo doloženo, že je mrtvá, nepřispěl ani nijak k pomoci a starosti o ní. Rychlou záchrannou službu přivolala rovněž i svědkyně D. M., která se na místě nehody snažila poškozené poskytnout pomoc, a která obviněného viděla, jak chodil a telefonoval. Z telefonu svého ani jiného však na záchrannou službu, na jejíž dispečink byla několikrát uvedená nehoda nahlášena, ani v jednom případě netelefonoval. Tato forma pomoci poškozené z jeho iniciativy provedena nebyla. Obviněný však nepřispěl v pomoci poškozené ani tím, že by zajistil její vozidlo před možnými nebezpečnými důsledky, neboť to byl svědek B. S., který v havarovaném vozidle zkoumal stav poškozené, vypnul motor, z něhož se kouřilo a vylétaly z něho jiskry, a rovněž i vyvinul snahu poškozenou z vozidla vyprostit. Ani při těchto úkonech obviněný nepomáhal. Obviněný se nezajímal o poškozenou ani jiným způsobem např. poté, co se svědkyně H. C. poškozené ještě před příjezdem záchranné služby snažila poskytnout pomoc a zjistit její zdravotní stav, nezjišťoval nebo sám neověřoval, zda může něčím přispět, nebyl v dohledu této svědkyně a o poškozenou a její stav se ani v této situaci nezajímal.


Přitom, pokud jde o jeho ovlivnění alkoholem, z jeho chování, jak jej mohly osoby na místě nehody sledovat, bylo ovlivnění zřejmé, nikoliv však do stavu nepříčetnosti, protože i podle své výpovědi jednal za daných souvislostí přiměřeně vzniklé situaci, i tragickému následku. I svědectvím přítomných svědků bylo zjištěno, že chodil normálně, normálně mluvil nebo nezdálo se, že by byl opilý, ale sám ji řekl, že pil (strana 7 rozsudku soudu prvního stupně). Přestože u obviněného bylo zjištěno množství nejméně 1,76 g/kg, alkoholu v krvi, představuje tato hodnota dolní hranici středně silné podnapilosti, avšak obviněný se i v této opilosti choval poměrně adekvátně, nedošlo u něj ani k hrubým poruchám motoriky ani nesrozumitelnosti řeči (viz PAVLOVSKÝ, Pavel a kol.
Soudní psychiatrie a psychologie
, 4. aktualizované vydání, Praha : Grada Publishing, a. s., 2012, str. 59). Z obsahu spisu tedy nevyplynulo cokoli, co by nasvědčovalo tomu, že se obviněný nacházel v takovém stavu opilosti, který by ovlivnil jeho schopnosti natolik, že by nebyl schopen poskytnout poškozené pomoc, ale naopak všechny učiněné poznatky dokladují, že takové pomoci byl zcela způsobilý a schopen.


Skutečnost, kterou obviněný v dovolání dále namítal, tedy že na místě nehody vyčkal až do příjezdu záchranné služby, a teprve poté se z tohoto místa pouze vzdálil, nikoliv, že by prostor v blízkosti nehody zcela opustil, jej nezbavuje trestní odpovědnosti, neboť důležitým znakem jednání pachatele trestného činu podle § 151 tr. zákoníku není nutně jeho vzdálení se z místa nehody, ale jeho nečinnost, která se projevuje jako absence jednání směřujícího k záchraně poškozené, případně ke zmírnění následků, které byly dopravní nehodou vyvolány.


Na základě všech uvedených závěrů a úvah Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů shledal, že obviněný jako řidič dopravního prostředku způsobil dopravní nehodu, při níž zranil poškozenou, o které věděl, že je ve velice vážném zdravotním stavu, a neposkytl jí pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, čímž spáchal přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Nedokonaným zůstal tento přečin proto, že v souzeném případě bylo zjištěno, že smrt poškozené nastala bezprostředně po dopravní nehodě, neboť její příčinou bylo odhmoždění prodloužené míchy od Varolova mostu. Přestože poškozené nemohla být pomoc již fakticky poskytnuta, jde o tento přečin ve formě pokusu proto, že obviněný pojal úmysl pomoc neposkytnout, a aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se poškozená nalézá, z místa dopravní nehody, kterou způsobil, se vzdálil (srov. rozhodnutí č. 38/1963 Sb. rozh. tr.).


V bodě II.B. dovolání se obviněný dožadoval, aby na straně poškozené bylo shledáno spoluzavinění na vzniklém následku při dopravní nehodě, které dovozoval z toho, že poškozená o 10 km/h převýšila povolenou rychlost a že se dostala do protisměru, čímž vytýkal nesprávnost závěru o jeho plné odpovědnosti za následek spočívající ve smrti poškozené u přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bylo již výše uvedeno, že obviněný tyto své námitky konstruoval nikoliv na podkladě skutkových zjištění, jež soudy shledaly, ale vyvozoval je jen podle svých vlastních tvrzení, jež soudy nejenom že nezjistily, ale výslovně podle výsledků provedeného dokazování vyloučily.


V uvedené souvislosti je třeba k takto uvedeným výhradám obviněného uvést, že tvrzení obviněného o protisměrné jízdě vozidla řízeného poškozenou, neodpovídá provedenému dokazování, proto, že podle skutkových zjištění, soudy vzaly za prokázané a uvedly to i v popisu skutku, že obviněný čin spáchal tak, že ačkoliv nebyl schopen řízení vozidla v důsledku vysoké koncentrace alkoholu v krvi (1,76 g/kg) a toto zcela bezpečně ovládat, kromě jiného při jízdě po ulici Č. vyjel vozidlem částečně do protisměru, kde v tu dobu projížděl osobní automobil řízený poškozenou, se kterým se v křižovatce s ulicí K. střetl. Tento popis svědčí pro závěr, že to byl pouze obviněný, kdo vyjel ze svého směru jízdy, a tím porušil pravidla silničního provozu, konkrétně pak povinnosti řidiče uvedené v § 5 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Uvedený skutkový závěr soud prvního stupně učinil proto, že měl za prokázané z kamerového záznamu městské policie, podle něhož v době snímání vozidla obviněného bylo toto vozidlo spíše ve středu vozovky, načež na konci záběru se vozidlo obviněného dostalo levým předním kolem již za půlící čáru, tedy do protisměrného pruhu. Znaleckým posudkem znalce Ing. Vladimíra Drdy bylo podle závěrů tohoto soudu objasněno, že v okamžiku střetu musel být obviněný levou částí vozidla v protisměru. Soud prvního stupně podotkl také to, že pokud bylo místo střetu obou vozidel cca 40 cm široké, nemohla do protisměru přejet i poškozená, jelikož takový přesah přibližně odpovídá přesahu vozidla obviněného. Ten měl navíc v době střetu zařazen pátý rychlostní stupeň a je pravděpodobné, že se pohyboval vyšší rychlostí (strany 5 a 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).



Skutkové zjištění, že vozidlo poškozené v protisměru nejelo, vychází zejména ze závěrů znalce v oboru doprava, ekonomika, strojírenství Ing. Vladimíra Drdy, jenž u hlavního líčení (č. l. 265 266 spisu) vyloučil možnost, že by vozidlo poškozené přejelo za dělící čáru vozovky, a ani žádný jiný důkaz tuto obviněným osamoceně tvrzenou skutečnost neprokazuje. Soud prvního stupně navíc provedl důkaz záznamem kamerového systému městské policie z CD (č. l. 269 spisu), ze kterého vyplynulo, že v době těsně před nehodou jel obviněný již ve středu vozovky, nikoli při pravém okraji, a konec tohoto záznamu doložil, že vozidlo obviněného se pouhých několik metrů před střetem dostalo minimálně celým levým kolem za středovou čáru (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto důkazy tak svědčí výhradně o jízdě obviněného v protisměru, a o tom, že vozidlo poškozené se po celou dobu pohybovalo v její části vozovky, když toto bylo prokázáno nejen závěry znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Drdy, ale rovněž z dalších v řízení prokázaných skutečností, které oba soudy ve věci hodnotily. Zatímco poškozená byla podle výpovědi svědka R. S. zkušenou a odpovědnou řidičkou, která místem nehody projížděla často, obviněný byl v době nehody pod silným vlivem alkoholu, měl zařazen pátý rychlostí stupeň a kamerový záznam prokázal, že se těsně před nehodou pohyboval v protisměrném jízdním pruhu, tedy v jízdním pruhu poškozené (strany 6 7 rozsudku soudu prvního stupně). V provedeném řízení tak nebyl zajištěn jediný důkaz, který by ukazoval na to, že poškozená nejela ve svém jízdním pruhu a že by se tak na nehodě vedle obviněného spolupodílela. Pochybnosti o tom, že by poškozená nejela ve svém jízdním pruhu, nevznikly ani v řízení před odvolacím soudem, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně ohledně této otázky postupoval v intencích § 2 odst. 6 tr. ř., když tento soud posuzoval provedené důkazy pečlivě, a to nejen samostatně, ale i ve svém souhrnu, a obhajobě obviněného o spoluzavinění poškozené tak nepřisvědčil (strany 13 a 14 rozsudku odvolacího soudu).


Lze proto uzavřít, že soudy neučinily žádný skutkový závěr o tom, že by poškozená způsobem jízdy svého vozidla porušila ustanovení
§ 11 odst. 1
zákona č.
361/2000 Sb.
, o jízdě vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, proto tuto okolnost, která plyne výhradně z obhajoby obviněného, nelze zvažovat v rámci spoluzavinění, jehož se obviněný domáhá.


Pokud jde o uvedenou námitku ve vztahu k překročení povolené rychlosti na straně poškozené o 10 km/h, bylo výsledky provedeného dokazování rovněž prokázáno, že obhajoba obviněného, v rámci které poukazoval na vyšší než nejvyšší povolenou rychlost vozidla poškozené, což soudy také měly zohlednit jako míru spoluzavinění na způsobeném následku, byla též vyvrácena provedeným dokazováním, ve kterém sice přesná rychlost vozidla poškozené v době střetu nebyla spolehlivě prokázána, avšak znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že tato se mohla pohybovat v maximální horní hranici 67,4 km/h (č. l. 79 spisu). Z výslechu uvedeného znalce v hlavním líčení také vyplývá, že rozdíl v rychlosti o cca 10 km/h by na následky dopravní nehody neměl významnější vliv (č. l. 266 spisu).


S uvedenou skutkovou okolností se odvolací soud již v napadeném rozhodnutí vypořádal na straně 15, kde zvýšené rychlosti poškozené nepřikládal důležitost, neboť ostatními důkazy bylo prokázáno, že ke způsobenému následku vedlo výhradně jednání obviněného, a případná zvýšená rychlost vozidla poškozené neměla významný vliv. Jestliže odvolací soud učinil uvedený skutkový závěr, že překročení povolené rychlosti poškozenou je pro trestní odpovědnost obviněného nevýznamné, lze se s takovým závěrem ztotožnit a pro úplnost je vhodné dodat, že objektivní stránka trestného činu je určována především účastí pachatele na určité události, ze které vzešel ohrožující nebo poruchový následek pro konkrétní společenský vztah [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13].



Z provedeného dokazování je zřejmé, že to byl obviněný, kdo v rozporu s právními předpisy o pravidlech silničního provozu, tj. zákona č. 361/2000 Sb., porušil své povinnosti řidiče obsažené v § 5 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 tohoto zákona, když řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a při jízdě se nedržel pravidla jízdy v pravém jízdním pruhu, čímž způsobil dopravní nehodu, jejímž následkem byla smrt poškozené. Pokud by tyto povinnosti řidiče byly z jeho strany dodrženy, lze s ohledem na v řízení prokázané skutečnosti s určitostí předpokládat, že by ke střetu s vozidlem poškozené nedošlo, a ani uvedený následek by nevznikl. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem nebyla přerušena a uvedeným jednáním spočívajícím v překročení povolené jízdy se poškozená podílela skutečně měrou zcela zanedbatelnou, jak správně usoudil odvolací soud.


Na základě všech uvedených skutečností a závěrů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřující proti výroku o vině jako proti pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21, § 151 odst. 1 tr. zákoníku, tak i proti přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nejsou důvodné, protože soudy oba tyto trestné činy obviněného posoudily správně z hlediska všech znaků uvedených skutkových podstat, proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu jako správný ponechal beze změny.


Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy na podkladě dovolání v bodě II.C. obviněný vytýkal v zásadě dva nedostatky, a to jednak okolnost, že soudy v rámci svých úvah o výši nemajetkové újmy nezohlednily prognózu délky dalšího života poškozené s ohledem na její závažné onemocnění a věk, a jednak, že se vůbec nezabývaly aplikací moderačního ustanovení § 2953 obč. zák., což jsou skutečnosti, které měly dopad na výši nemajetkové újmy, která je podle obviněného nepřiměřeně vysoká a s ohledem na jeho poměry likvidační.


Nejvyšší soud k této námitce obviněného připomíná, že podle výroku rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na zčásti zrušený rozsudek soudu prvního stupně byl obviněný zavázán podle § 228 odst. 1 tr. ř. pozůstalým po zemřelé poškozené A. S. uhradit na nemajetkové újmě celkem 3.200.000,-Kč tak, že obviněnému uložil uhradit; manželu A. S. částku 1.000.000 Kč, synovi V. K. částku 500.000 Kč, dceři B. L. částku 600.000 Kč, synovi R. S. částku 600.000 Kč, a vnoučatům V. K. ml., částku 150.000 Kč, J. Ř. částku 100.000 Kč, Z. Ř. částku 100.000 Kč, P. S. částku 100.000 Kč a Z. K. částku 50.000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků tyto poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.


K tomuto výroku ve znění, o němž rozhodl soud prvního stupně své úvahy a závěry rozvedl na stranách 13 až 17, ve kterých uváděl podrobně obecná hlediska, z nichž vycházel, a to zejména s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, usnesení ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). V souladu s touto judikaturou soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy pozůstalým poškozeným bral v úvahu tři kritéria, ze kterých vycházel, přičemž prvním kritériem bylo posouzení závažnosti události a okolnosti, za nichž k ní došlo, jako druhé zvažoval okolnosti na straně poškozené zemřelé a poškozených pozůstalých, a jako třetí posuzoval poměry obviněného (viz strany 13 - 18 napadaného rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru lze pro stručnost na vcelku obsáhlé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odkázat s tím, že z jeho obsahu je zřejmé, že se pečlivě věnoval především dvěma prvním kritériím a podrobně posuzoval závažnost nehody a okolnosti, za nichž byla způsobena, i příčiny, které k ní vedly. Se stejnou důsledností hodnotil i vztahy pozůstalých s poškozenou a utrpení, jaké u nich nastalo v důsledku jejího tragického a náhlého úmrtí. Pro tyto závěry si soud prvního stupně opatřil potřebné podklady, včetně prohlášení jednotlivých pozůstalých o důsledcích ztráty poškozené na jejich další životy.


Soud jako první v rámci kritéria poměrů obviněného, hodnotil především jeho negativní postoj ke spáchané trestné činnosti, který se projevil mimo jiné tím, že se bezprostředně po dopravní nehodě místo snahy odstranit negativní následky této nehody, věnoval řešení svých osobních problémů a obav, které u něj po této nehodě nastaly. Za důležitou okolnost na straně obviněného pak soud považoval, že byl v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, přičemž ze skutečností nehodě předcházejících bylo zřejmé, že vozidlo neovládal, přesto v jízdě pokračoval a způsobil tak dopravní nehodu, jejímž následkem bylo usmrcení poškozené. K majetkovým poměrům obviněného soud prvního stupně uvedl, že tyto nemají pro danou věc přílišného významu, když tato otázka má význam v rovině reálnosti dobytnosti pohledávky poškozených, přičemž s ohledem na skutečnost, že přiznané plnění bude pozůstalým poškozeným uhrazeno z pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla, není potřeba se touto otázkou blíže zabývat (strany 14 až15 rozsudku soudu prvního stupně).



Odvolací soud, jenž k obdobným námitkám obviněného soustředěným proti výroku o náhradě nemajetkové újmy přezkoumával uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně, se zásadně s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, neboť jej změnil jen v tom, že snížil částky přiznané náhrady u dětí zemřelé, a proto v té části rozsudek zrušil, a znovu rozhodl tak, že tyto částky snížil u poškozených V. K. st., B. L. a R. S. celkem u každého o 200.000 Kč, čímž snížil celkovou výši náhrady nemajetkové újmy obviněnému uložené z původních 3.800.000 Kč na částku 3.200.000 Kč.


Z tohoto odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že důvodem bylo, že soud nalézací nedostatečně posoudil především intenzitu vzájemných vztahů mezi zemřelou a pozůstalými, věk pozůstalých a jejich hmotnou nezávislost na zemřelé a dále intenzitu dopadů jednání obviněného na jejich životy. Podle tohoto odůvodnění se odvolací soud věnoval i poměrům obviněného, ale vzhledem k tomu, že soud prvního stupně řádně poměry obviněného nezkoumal, doplnil dokazování o zprávu České pojišťovny, a. s., (č. l. 314), ze které bylo zjištěno, že tato pojišťovna považuje částky přiznané na náhradě nemajetkové újmy poškozeným za přemrštěné a nereflektující konkrétní situaci, když intenzita vztahů většiny pozůstalých s poškozenou byla standardní, odpovídající dobrým vztahům v rodině a věk zemřelé spolu s jejím onemocněním pak byl takový, že všichni příbuzní museli být alespoň částečně připraveni na její odchod. Vyjma manžela přitom byli pozůstalí na zemřelé hmotně nezávislí. Zástupce této pojišťovny ve zprávě upozornil na to, že v případě přisouzení takto vysokých náhrad, vzniká pro obviněného další trest, a dále je způsobeno značné příkoří celé jeho rodině. Odvolací soud provedl též důkaz výpisy z katastru nemovitostí (č. l. 362 - 365 spisu), podle nichž shledal, že obviněný je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba (č. l. 364 - 365 spisu) a dále, že byl až do 13. 11. 2014 jednatelem společnosti FARMA L., s. r. o., zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích, oddíl C, vložka 20720, když do 13. 1. 2015 byl rovněž jedním ze společníků této společnosti (č. l. 252 a násl. spisu). Z důkazů rovněž vyplynulo, že obviněný je nezaměstnaný, veden v evidenci úřadu práce, přičemž bylo zjištěno, že o práci nepřišel v souvislosti s dopravní nehodou, ale na základě jiných okolností (srov. stranu 11 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud k takto zjištěným skutečnostem v konci prvního odstavce na straně 19 svého rozhodnutí uvedl, že vyčíslení výše nemajetkové újmy zohledňuje i aktuální společenskou snahu posilovat práva poškozených v trestním řízení oproti pachatelům trestné činnosti . náhrada nemajetkové újmy v uvedené výši je podle přesvědčení odvolacího soudu v možnostech obviněného, vzhledem k jeho dosavadním majetkovým poměrům i plně produktivnímu věku.


Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, i když poměry obviněného vzaly do úvahy, neposuzovaly je s ohledem na to, jaký dopad pro obviněného a pro jeho rodinu bude mít náhrada nemajetkové újmy, jež mu byla uložena ve výši přesahující 3.000.000 Kč. Takto soudy uvažovaly i přesto, že byly k námitkám obviněného povinny zvážit jeho poměry v souladu na to, zda pro něj a jeho rodinu není výše celkové náhrady nemajetkové újmy likvidační, ač je právě na tuto okolnost, že takovou povahu mají, upozorňoval nejen obviněný, ale konstatovala to ve své zprávě i Česká pojišťovna, jíž si odvolací soud vyžádal.


Nejvyšší soud k požadavku obviněného na zohlednění tzv. moderačního práva, tedy potřeby uvážit zejména jeho rodinné a majetkové poměry i celkově jeho způsobilost v rámci svého života hradit uložené plnění, nejprve v obecné rovině připomíná, že rozhodování o náhradě nemajetkové újmy je stejně jako rozhodování o náhradě majetkové škody součástí adhezního řízení, které v podstatě nahrazuje řízení občanskoprávní, v němž by jinak nárok na náhradu škody či jiné újmy nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení poškozený uplatňoval. Při rozhodování v adhezním řízení je tak nutno respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.
Trestní řád
,
Trestní řád I. § 1 156. Komentář.
7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 508).


Jestliže adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatňován, výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán takový nárok poškozeného vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí v něm být respektovány i názory občanskoprávní nauky obsažené v odborné literatuře, které akcentují tzv. moderační právo.


Podle § 2953 odst. 1 obč. zák., z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom na zřetel zejména to, jak ke škodě došlo, a přihlédne k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.


Tímto ustanovením má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, v nauce je zdůrazňováno, že soud moderační právo použije, jsou-li pro snížení splněny podmínky, bez ohledu na to, zda tento postup byl některým z účastníků navržen.

Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní "likvidační" následky, tj. aby mu neznemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život. Stupeň a intenzita viny pachatelů nedbalostních trestných činů a trestných činů, jejichž těžší následek byl zaviněn z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než je tomu u pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně způsobeným těžším následkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III ÚS 2954/11).


S ohledem na to, že vzniklá nemajetková újma nebyla v projednávané věci způsobena úmyslně, ale došlo k ní z nedbalosti, není v dané věci nemožno uvedené moderační pravidlo použít, jehož použití je vyloučeno jen v případě, že škoda (tedy i nemajetková újma), byla způsobena úmyslně. V projednávané věci, i když je obviněný odsouzen za úmyslný trestný čin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1, § 151 odst. 1 tr. zákoníku, vznik nemajetkové újmy je důsledkem přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a tedy i vznik uvedené újmy má podklad v nedbalostním jednání, a proto soudy měly na podkladě námitek obviněného zkoumat, zda jsou v projednávané věci dány důvody zvláštního zřetele hodné, a s ohledem na to i to, zda uložená povinnost náhrady nemajetkové újmy poškozeným neznemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život a zda uložená povinnost nebude pro obviněného a jeho rodinu likvidační.


Nejvyšší soud však konstatuje, že i když soudy obou stupňů v projednávané věci zmínily některé z poměrů obviněného, výše uvedeným směrem je nezkoumaly. S ohledem na shora poznamenané pasáže z odůvodnění napadených rozhodnutí (strana 19 rozsudku odvolacího soudu a strana a 15 soudu prvního stupně) je třeba uvést, že obviněný byl odsouzen k zaplacení více než tří milionů korun na náhradě nemajetkové újmy, aniž by soudy dostatečně zkoumaly, jaké jsou osobní a majetkové poměry obviněného a zda uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v uvedené výši nebude mít pro obviněného jako odsouzeného důsledky z ekonomických hledisek zcela likvidační. Z napadených rozhodnutí není patrné, zda byl v adhezním řízení aspekt proporcionality obecnými soudy vůbec zvažován.


Takové soudní rozhodnutí, které ve výroku o náhradě náležitě nezohledňuje mimořádné osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody, nemůže být považováno za spravedlivé, neboť bez dostatečného posouzení poměrů obviněného soud nemůže objektivně uvážit, zda je namístě ve věci aplikovat tzv. moderační právo, které je zakotveno v § 2953 odst. 1 obč. zák., neboť i pro výrok takového rozhodnutí platí, že musí být náležitě odůvodněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III ÚS 2954/11).


Ačkoli povinnost nahradit majetkovou škodu či nemajetkovou újmu, k jejímuž vzniku došlo následkem spáchaného protiprávního činu, není z pohledu trestního práva trestem pro pachatele, tato povinnost pachatele přesto obvykle negativně zasáhne, soudy však přesto v projednávané věci kvalifikovaně neposuzovaly, zda se v daném případě jedná o mimořádnou situaci vedoucí k aplikaci § 2953 odst. 1 obč. zák., ač se takové skutečnosti nabízejí. Jednak je signálem o této možnosti i shora zmíněná zpráva České pojišťovny, a. s., jež na likvidační částky pro obviněného poukázala, jednak uvedená možnost se naznačuje i z okolností, jež jsou obsahem spisu, a které soud prvního i druhé stupně sice naznačily, ale v uvedených souvislostech nezvažovaly. V tomto smyslu Nejvyšší soud upozorňuje na to, že obviněný před tím, než byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, v němž se v současné době nachází, byl nezaměstnaný, za jakých podmínek však tomu tak bylo, již soudy neobjasnily. Skutečnost, že předtím byl jednatelem společnosti FARMA L., s. r. o., byla sice zjištěna, avšak i s tím, že obviněný v této společnosti již není zaměstnán, a proto jeho příjem, kdy soudy o jeho povinnosti k nemajetkové újmě rozhodovaly, neměly jakkoliv prokázán. Zohlednit však bylo nutné i to, že obviněný po dobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců bude mít problémy najít zaměstnání. Současně se však z obsahu výpovědi obviněného na č. l. 16 spisu (jinak nebyly jeho poměry ověřovány) podává, že obviněný je ženatý, má dvě děti, a že vlastní rodinný domek. Pokud jde o tuto nemovitost, informace k ní odvolací soud z jím doplněného dokazování zjistil, avšak v potřebné souvislosti je rovněž nevyhodnotil, zejména to, že na této nemovitosti vázne zástavní právo Hypoteční banky, a. s., a to pro pohledávku ve výši 1.080.000 Kč (č. l. 364 spisu).


Z uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že soudy obou stupňů si neopatřily potřebné důkazy, ohledně majetkové situace a rodinných poměrů obviněného, např. není patrné stáří dětí obviněného, majetkové poměry jeho manželky, zda rodina vlastní úspory či je bez prostředků, apod., nezvažovaly ani vzdělání obviněného a jeho možnost najít si po výkonu trestu odnětí svobody vhodné zaměstnání, což jsou okolnosti, které mohly dát odpověď na to, za jakých podmínek bude obviněný v budoucnosti schopen splácet více jak tři miliónovou částku a jaká příkoří to jemu či jeho rodinným příslušníkům, jichž se to bude rovněž bezprostředně týkat, přinese, resp., zda a jak bude obviněný schopen realizovat své základní životní potřeby, event., jak bude omezen v běžných životních potřebách, tedy jak a zda bude po zbytek svého života povinen hradit uvedené pohledávky, které pro něj mohou být likvidační.


Vzhledem k uvedenému, když Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů nedostály všem svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti rozhodné pro po všech stránkách objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit nemajetkovou újmu pozůstalým, dovolání obviněného v bodě II.C. shledal ohledně nedostatků ve výroku o náhradě nemajetkové újmy důvodným, a rozhodl proto tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 14 To 136/2015, v části výroku o náhradě nemajetkové újmy, a rozsudek Okresního soudu v Táboře dne 17. 3. 2015, sp. zn. 6 T 5/2015, v části výroku o náhradě nemajetkové újmy, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozené A. S., V. K., B. L., R. S., V. K. ml., J. Ř., Z. Ř., P. S., a Z. K. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, kde bude potřeba, aby tento soud uvedené otázky ve vztahu k uplatněným nárokům poškozených znovu přezkoumal a ve vztahu k moderačnímu právu vyjádřenému v § 2953 obč. zák. znovu rozhodl.


Poučení:
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2015


JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu