8 Tdo 139/2009
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 139/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovoláních obviněných O. K., a J. L., roz. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 13 To 216/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 197/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 1 T 197/2007, byli obvinění O. K. a J. L. uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. oba shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnosti nahradit společně a nerozdílně poškozenému J. K. škodu ve výši 19.840,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestných činů dopustili (v ideálním souběhu) tím, že dne 14. 6. 2007 kolem 14:15 hod. v obci V., okr. P., společně razantně vstoupili bez vyzvání do domu, kde oslovili majitele domu J. K., kterému sdělili, že jsou od zdravotní pojišťovny a přivezli mu 1.000,- Kč, přičemž mají pouze bankovku v hodnotě 2.000,- Kč a potřebují tuto rozměnit; ve chvíli, kdy poškozený vyndával peněženku s finanční hotovostí ve výši 18.000,- Kč, obvinění se na něho vrhli, zkroutili mu ruce za záda, povalili jej na postel, peněženku mu vytrhli z ruky a z domu utekli, přičemž při odchodu vzali ze stolu volně odložený mobilní telefon zn. Motorola MC 3 41J11 v hodnotě 1.840,- Kč, čímž J. K. způsobili škodu v celkové výši 19.840,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění O. K. a J. L. odvoláními, která zaměřili proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 13 To 216/2008, byl z podnětu odvolání obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli dědici poškozeného J. K. L. L. a J. B. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění O. K. a J. L. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřili je především do výroku o vině a odkázali v nich na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný O. K. popřel, že by se předmětného jednání dopustil, a dále tvrdil, že skutkový děj, tak jak ho popsal poškozený ve své výpovědi, z níž soudy převážně vycházely, nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ale znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Poškozený podle něho uvedl, že mu byla nejprve z ruky vytržena peněženka a až následně byl povalen na pohovku a bylo proti němu užito násilí. Ke zmocnění se předmětné peněženky tak nebylo v žádném případě použito násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, a nemůže se tak jednat o trestný čin loupeže. Násilí bylo použito až bezprostředně po vytržení peněženky, a to s úmyslem uchovat si cizí věc. Obviněný se dále domníval, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se soudy nevypořádaly s veškerou argumentací obviněných. Pominuly zejména skutečnost, že policie podezírala ze spáchání činu osobu či osoby, které na místo přijely osobním vozidlem zn. Škoda Favorit bílé barvy, a nevypořádal se ani s tvrzením poškozeného, že se v rozhodné době kolem jeho domu pohybovaly tři osoby. Obviněný O. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu Hradci Králové pobočka v Pardubicích a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Taktéž obviněný J. L. tvrdil, že se trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, nedopustil a trestná činnost mu nebyla jednoznačně prokázána. Poukazoval zejména na provedenou rekognici, během níž ho poškozený neidentifikoval jako osobu, která ho okradla. Vznikly tak pochybnosti o jeho vině, které nebyly do konce trestního řízení odstraněny, přičemž upozorňoval i na tu část výpovědi poškozeného, v níž tento uváděl, že se na místě pohybovali tři lidé. Stran telefonních záznamů namítal, že nebylo prokázáno, jakým způsobem se jednotlivé telefony a SIM karty dostávaly do rukou různých lidí a kdo všechno z nich telefonoval. Vyslovil domněnku, že soud byl při rozhodování o jeho vině a trestu ovlivněn jeho předchozí majetkovou trestnou činností, ačkoliv správně měl aplikovat zásadu in dubio pro reo. Obviněný J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu Hradci Králové pobočka v Pardubicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušil a aby jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že názor obviněného O. K. o absenci zákonných znaků trestného činu loupeže je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy obou stupňů. Z popisu skutku je zcela zřejmé, obvinění ve chvíli, kdy poškozený vyndával peněženku s finanční hotovostí 18.000,- Kč, se na něj vrhli, zkroutili mu ruce za záda, povalili na postel, peněženku mu vytrhli z ruky a z domu utekli. To koresponduje s právní větou, podle níž se obvinění trestného činu loupeže dopustili tím, že proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V této části námitek obviněný O. K. podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, podle ní shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, že prostředkem ke zmocnění se peněz poškozeného bylo kroucení rukou a jeho sražení na postel a že poté, co ho násilím učinili bezbranným, se ještě zmocnili jeho telefonu. Skutkové námitky dovolatele by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a řádně odůvodnil. To se však nestalo. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, jež jsou formulována ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, než jaká měly podle dovolatelů učinit. Oba dovolatelé se podle státní zástupkyně podaným dovoláním domáhali především přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání de facto uplatnili na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě, deklarovaný dovolací důvod tedy jejich námitkami ve skutečnosti naplněn není. Navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného O. K. je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného J. L. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že oba obvinění uplatnili především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Pardubicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích. Shodně tvrdili, že se trestné činnosti nedopustili, a v podstatě vytkli, že soudy nesprávně hodnotily výpověď poškozeného J. K., neodstranily pochybnosti o tom, kolik osob se na místě činu v kritické době pohybovalo, neprověřily, kdo a jakým způsobem nakládal s odcizeným telefonem.

Se zřetelem na povahu dovolateli takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustili. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovoláních obviněných tvořily součást jejich obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Vysvětlily, proč opřely své závěry o vině obviněných především o neměnnou výpověď poškozeného J. K., nepřímé důkazy potvrzující výpověď poškozeného, tj. výpovědi svědkyň J. V., D. K. a záznamy telefonních hovorů uskutečněných obviněnými z odcizeného mobilního telefonu. Soudy rovněž rozvedly, proč neuvěřily obviněným, jejichž tvrzení se rozcházela a byla neustále měněna, přičemž soudy považovaly tyto změny za účelové. Se závěry soudu prvního stupně o vině obviněných a právní kvalifikací skutku (jako trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.) se ztotožnil i odvolací soud a ani Nejvyšší soud neshledal pochybení, která by bylo třeba odstranit prostřednictvím mimořádného opravného prostředku.

Dovolací soud má za to, že - striktně posuzováno - výhrady obviněného O. K. vůči právnímu posouzení soudy popsaného skutku též jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. jsou skutečně výhradami především skutkové povahy, jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření, nicméně shledává potřebným se relevantně vyjádřit k rozdílu mezi možností právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. na straně jedné a jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Obviněný O. K. postavil svoji dovolací argumentaci na takovém popisu násilného jednání vůči poškozenému J. K., starému a bezmocnému muži, pro nějž bylo příznačné, že nejprve došlo k vytržení peněženky s finančními prostředky z ruky poškozeného a následně byl poškozený povalen na pohovku a bylo proti němu užito násilí. To ovšem koliduje se zjištěním soudů, že oba obvinění společným jednáním pod lživou záminkou potřeby rozměnit bankovku v hodnotě 2.000,- Kč dosáhli toho, že poškozený ve snaze jim vyhovět vyndával svoji peněženku s penězi, v té chvíli se na něj vrhli, zkroutili mu ruce za záda, povalili jej na postel, peněženku mu vytrhli z ruky a z domu utekli, přičemž při odchodu vzali ze stolu volně odložený mobilní telefon.

Takový popis jejich jednání zcela odráží všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak vyjádřil v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soud prvního stupně. Násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže se rozumí typicky použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a zpravidla tedy zmocnění věci předchází. Musí být zjevné, že při zmocnění se věci je vůle poškozeného předchozím užitím násilí ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava před dalším násilím apod.). Podle ustálené praxe soudů jestliže napadený pevně věc svírá a snaží se klást odpor, který pachatel násilím překonává např. tím, že věcí cloumá, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil, jde o násilí ve smyslu zákonných znaků § 234 tr. zák. (na rozdíl od situace nenadálého vytržení věci z ruky k tomu též rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost nutno dodat, že o loupež jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (k tomu např. rozhodnutí č. 16/1993-I. Sb. rozh. tr.).

O trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. by mohlo jít tenkrát, pokud by se pachatel pokusil bezprostředně po činu uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, tj. tehdy, jestliže by násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí následovala až po odcizení věci (př. poškozený pachatele ihned po činu pronásleduje a pachatel jej fyzicky napadne nebo mu vyhrožuje bezprostředním násilím). O tuto situaci se evidentně nejednalo. Dovolací námitky obviněného, že násilí proti poškozenému bylo užito až poté, co mu byla vytržena peněženka, nemohou obstát.

Soudy stran posouzení užití násilí vycházely z výpovědi poškozeného J. K. Ten v přípravném řízení (č. l. 88, 89) i v průběhu hlavního líčení (č. l. 170) vypovídal shodně a uvedl, že když otevřel dveře, uviděl dva chlapy. Ti ho pozdravili a řekli, že jsou od pojišťovny a že pojišťovna mu prý poslala 1.000,- Kč. Oni však mají jen bankovku v hodnotě 2.000,- Kč, a tak požadovali, aby jim tisíc korun vrátil. Šel proto k pohovce, kde měl pod polštářem schovanou peněženku. Když ji vytáhl, oba muži se na něj vrhli, zkroutili mu ruce za zády, povalili ho na postel, vytrhli mu peněženku. Když utekli, tak si všimnul, že mu ze stolu vzali i mobilní telefon.

Právě z těchto zjištění je zřejmé, že poškozený nechtěl peněženku obviněným vydat, držel ji v ruce a násilí proti němu bylo užito proto, aby byl eliminován jeho jakýkoliv odpor. Vytržení peněženky tak bylo součástí násilného děje. Po překonání prvotního odporu, který nebyl sice nikterak výrazný s ohledem na neočekávanost útoku a stáří poškozeného, kdy útočnici, mající zjevnou fyzickou převahu, získali při potyčce peněženku, poškozenému zkroutili ruce za záda a povalili jej na postel. Tím byl jeho odpor zcela překonán a obviněným nic nebránilo ve zmocnění se ještě mobilního telefonu položeného na stole. Obvinění si předchozím překonáním odporu poškozeného vytvořily podmínky k možnému zmocnění se dalších věcí, a proto i zmocnění se volně ležícího telefonu bylo správně posuzováno jako součást jejich loupežného jednání.

Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněných kvalifikovaly vedle trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. též jako trestný čin loupeže 234 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako trestný krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak se toho domáhal dovolatel O. K.

Protože dovolání obviněného J. L. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo; dovolání obviněného O. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková