8 Tdo 1388/2007
Datum rozhodnutí: 09.01.2008
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1388/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2008 o dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 282/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 5/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 5/2004, byl obviněný A. K. uznán vinným, že

1. dne 6. 1. 2001 uzavřel v P., se společností Č. L., a. s., leasingovou smlouvu na osobní motorové vozidlo Opel Astra, při převzetí vozidla uhradil akontaci ve výši 62.983,- Kč a následně devět měsíčních splátek, kterými na kupní cenu vozu uhradil celkem 67.481,30 Kč, avšak v rozporu s uzavřenou smlouvou vozidlo v září roku 2001 předal blíže nezjištěné osobě, od níž si sice vozidlo ještě převzal zpět, ale od uvedeného data leasingové splátky již nehradil a vozidlo si nadále ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti Č. L., a. s., škodu ve výši 40.149,50 Kč,

2. dne 14. 3. 2001 uzavřel v M. B. se společností G. C. L., a. s., leasingovou smlouvu na osobní motorové vozidlo Škoda Fabia, při převzetí vozidla uhradil akontaci ve výši 79.900,- Kč a následně šestnáct měsíčních splátek, kterými na kupní cenu vozu uhradil celkem 101.307,20 Kč, avšak vozidlo koncem roku 2001 předal blíže nezjištěné osobě a dále od měsíce července 2002 v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou rovněž přestal hradit měsíční leasingové splátky, na výzvy na vrácení vozidla nereagoval, čímž způsobil poškozené společnosti G. C. L., a. s., škodu ve výši 152.144,60 Kč .

Takto zjištěné skutky obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jak v případě jednání pod bodem 1., tak v případě jednání pod bodem 2. jako dva samostatné trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o jednání pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku, soud podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 5. 2002 (správně mělo být 21. 5. 2002), sp. zn. 6 T 41/2002, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 31 To 267/2002; za jednání pod bodem 2. tohoto rozsudku obviněného odsoudil podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců a pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

V dalším tento soud uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené G. C. l., a. s., částku ve výši 152.144,60 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních; na uvedené řízení odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody rovněž poškozenou společnost A. I., a. s.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 5 To 46/2005, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. R. v celém rozsahu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 5 To 46/2005, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců a výrok o zařazení obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou za skutek a trestný čin pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku, dále zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 5/2004, ve výroku, jímž byl obviněnému za skutek a trestný čin pod bodem 2. uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na uvedenou část zrušeného usnesení odvolacího soudu a zrušenou část rozsudku soudu prvního stupně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Jmenovaný odvolací soud po vrácení spisového materiálu pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 282/2006, rozhodl o odvolání obviněného tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu a dále ve výroku o uložení trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněných výrocích o vině z napadeného rozsudku a při nezměněných výrocích o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 5. 2002 (správně mělo být 21. 5. 2002, jak na to dovolací soud upozornil již ve svém předchozím usnesení), sp. zn. 6 T 41/2002, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem pobočka Liberec ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 31 To 267/2002. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Obviněný ani s tímto novým rozhodnutím Městského soudu v Praze nesouhlasil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. R. znovu proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřoval ve skutečnosti, že veřejné zasedání o jeho odvolání bylo konáno v jeho nepřítomnosti. K tomu podotkl, že sice dne 8. 11. 2006 adresoval soudu žádost, aby veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, avšak přesto je přesvědčen, že soud nepostupoval správně, neboť s ohledem na ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. nebyla dodržena zákonná pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, když k jejímu zkrácení nedal výslovný souhlas.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud pochybil, když ve výroku svého rozsudku zrušil výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 5/2004, neboť tento výrok o trestu jím v podaném odvolání vůbec nebyl napaden a tak nabyl právní moci okamžikem uplynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Po připomenutí výrokové části usnesení Nejvyššího soudu uzavřel, že popsaným způsobem rozhodnutí Městský soud v Praze zároveň porušil zásadu zákazu reformace in peius zakotvenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.

Přestože dovolatel v rámci uvedeného dovolacího důvodu konstatoval, že si je vědom toho, že otázka výše ukládaného trestu a způsobu jeho výkonu nespadá pod rozsah přezkumu rozhodnutí Nejvyšším soudem v řízení o dovolání vyjma situace, kdy je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vyslovil současně přesvědčení, že způsob, jakým odvolací soud odůvodnil své úvahy o druhu a výši ukládaného trestu a zejména výrazy, které použil, vedou k pochybnostem o nestrannosti senátu, který ve věci rozhodoval.

K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který mu byl uložen odvolacím soudem, je trestem vyměřeným mimo trestní sazbu stanovenou v § 247 odst. 3 tr. zák. (2 až 8 let). Namítl tudíž, že uložený trest je v situaci, kdy Městský soud v Praze ve výroku svého rozsudku nepoužil žádné moderační ustanovení (např. § 40 tr. zák.), v podstatě trestem nezákonným, neboť trestní zákon jeho uložení neumožňuje.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně mu nařídil, aby tak podle § 265l odst. 3 tr. ř. učinil v jiném složení senátu.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Vyslovil především názor, že zatímco ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Nejvyšší soud zřejmě dospěje k závěru, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., ke zcela opačnému závěru by měl dospět ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto důvodu dovolání doplnil, že odvolací soud v řízení po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem musel respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., a proto nemohl obviněnému uložit přísnější trest odnětí svobody, jak se ve své podstatě dovolatel paradoxně domáhá, než ve výměře 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Státní zástupce je proto přesvědčen, že pokud by obviněný ve svém podání uplatnil jen tuto námitku, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou, protože obviněný se může domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch.

Státní zástupce se dále vyjádřil k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a uvedl, že tento důvod dovolání je ve vztahu k veřejnému zasedání v rámci řízení u odvolacího soudu naplněn především tehdy, jestliže je porušeno příslušné ustanovení o přítomnosti obviněného na takovém úkonu (zejména jde o ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř.). Pokud obviněný namítl, že při předvolání k veřejnému zasedání nebyla u něho dodržena pětidenní lhůta k přípravě podle § 233 odst. 2 tr. ř., pak takové případné porušení uvedeného ustanovení nelze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože ani poskytnutí kratší než stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u veřejného zasedání, ledaže nedodržení této lhůty by zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl osobně u veřejného zasedání účastnit. Státní zástupce proto uzavřel, že argumenty obsažené v této části dovolání vycházejí z důvodu, který v zákoně uveden není. Pokud by obviněný uplatnil pouze uvedený dovolací důvod, bylo by třeba jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.

K posledně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zmínil, že obviněný neuvedl nic, co by mělo jakýkoliv vztah k otázce posouzení skutku nebo k otázce jiného hmotně právního posouzení. Výhrady obviněného jsou totiž procesního charakteru a navíc z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jím nebylo nově rozhodováno o vině, ale pouze o trestu. Takový výrok však nelze s poukazem na hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat.

Zároveň státní zástupce poznamenal, že s ohledem na výroky obsažené ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu nebylo možné (ale ani nutné) rozsudkem odvolacího soudu rušit podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu pod bodem 1. (tento výrok totiž obviněný nenapadl odvoláním a ani nebyl v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušen), ale ani ve výroku o uložení trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců označený v rozsudku soudu prvého stupně pod bodem 2. (tento pravomocný výrok byl naopak výše zmíněným rozhodnutím dovolacího soudu zrušen); v souladu se zákonem by bylo, pokud by odvolací soud rozhodl pouze v intencích svého výroku učiněného podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. Toto pochybení je však ryze formálního charakteru, neboť je zřejmé, že v konečném důsledku byl obviněnému správně uložen za sbíhající se trestnou činnost projednávanou Okresním soudem v Liberci jediný souhrnný trest odnětí svobody podle zásad zakotvených v § 35 odst. 2 tr. zák., a to při současném respektování zásady zákazu reformace in peius, ke které bylo nutné přihlédnout s ohledem na výsledek předchozího dovolacího řízení.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného jako celek odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň upozornil na možnost učinit takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.

Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005 a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). V dané věci se však ani o takovou situaci nejednalo, ba naopak šlo o případ zcela opačný.

Z obsahu spisu je zřejmé, že na č. l. 330 a 331 jsou založeny zásilky k veřejnému zasedání adresované obviněnému na dvě známé adresy, které se mu nepodařilo doručit, a proto byly uloženy dne 19. 10. 2006. To bylo obviněnému oznámeno téhož dne a jelikož si zásilky v úložní době nevyzvedl, byly posléze vráceny soudu. Z obsílek je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 8. 11. 2006 ve 13.00 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org., o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení); k veřejnému zasedání tedy nebyl předvoláván, z čehož lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou.

Dále je ze spisu zřejmé, že se obviněný o uvedeném termínu veřejného zasedání nepochybně dozvěděl (zřejmě prostřednictvím své obhájkyně), neboť na č. l. 335 se nachází písemnost ze dne 7. 11. 2006 nazvaná žádost obviněného o konání veřejného zasedání u Městského soudu v Praze, nařízeného na den 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 282/2006, v jeho nepřítomnosti , která je podepsaná samotným obviněným.

Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání postupem soudu druhého stupně porušena nebyla. Jestliže obviněný sám písemně požádal, aby soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, dal tím nejen jednoznačně najevo, že se veřejného zasedání nechce zúčastnit, ale ve své podstatě souhlasil i se zkrácením pětidenní lhůty k přípravě. Pak ovšem nemohl být zkrácen ani na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod práva a ani v právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud by obviněný podal dovolání pouze z uvedeného dovolacího důvodu, přicházelo by v úvahu podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Z dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že soud druhého stupně nerozhodoval nově o vině (výrok o ní z rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen i po předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu), ale pouze o trestu. Takový výrok však nelze napadat s poukazem na hmotně právní důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., nehledě na to, že výhrady obviněného byly vysloveně procesního charakteru.

Pokud obviněný v této části dovolání namítal, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo jednak ke zrušení již pravomocného výroku o trestu, jednak k uložení trestu odnětí svobody mimo trestní sazbu a zároveň i k porušení zásady zákazu reformace in peius, lze připustit, že některé z těchto námitek by mohly korespondovat dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat taková případná pochybení soudu při ukládání trestu, která by měla spočívat například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 23 až § 26 tr. zák., příp. § 31 až § 34 tr. zák.

Obviněný v rámci jmenovaného dovolacího důvodu namítl, že odvolací soud mu uložil trest odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou v § 247 odst. 3 tr. zák., aniž použil některé moderační ustanovení (např. § 40 tr. zák.). Tím tento důvod dovolání uplatnil relevantně, byť zdánlivě ve svůj neprospěch, což vedlo státního zástupce k úvaze, že v tomto směru jde o dovolání podané osobou neoprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Případné odmítnutí této části dovolání podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. však v úvahu nepřicházelo, neboť obviněný se použitou argumentací nedomáhal pro sebe uložení přísnějšího trestu, nýbrž odvolacímu soudu vytýkal uložení trestu odnětí svobody mimo trestní sazbu bez použití moderačního ustanovení zákona.

Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nemohl považovat za důvodnou. Obviněný totiž nedocenil, že Městský soud v Praze byl při svém rozhodování vázán ustanovením § 265s odst. 2 tr. ř. a při ukládání (souhrnného) trestu odnětí svobody musel respektovat zásadu zákazu reformace in peius (v novém řízení po zrušení původního rozhodnutí Nejvyšším soudem v důsledku dovolání pouze obviněného nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch). Jinými slovy odvolací soud nemohl uložit trest přísnější, než byl obviněnému uložen předchozím rozhodnutím, tedy trest odnětí svobody ve výměře vyšší než 21 měsíců a se zařazením do přísnějšího typu věznice, než do věznice s ostrahou. Soud druhého stupně proto nepochybil, pokud obviněnému uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za veškerou sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že takový trest je co do jeho délky trestem uloženým pod dolní hranici zákonné trestní sazby, která v § 247 odst. 3 tr. zák. činí 2 roky až 8 let, ale ani fakt, že se tak stalo bez aplikace příslušného moderačního ustanovení.

Obviněnému (a rovněž státnímu zástupci) však Nejvyšší soud přisvědčil v argumentaci, že s ohledem na výroky obsažené v původním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 560/2006, nebylo možné (ale ani nutné), aby Městský soud v Praze napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 5/2004, ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu označený jako ad 1. (tento výrok totiž obviněný nenapadl odvoláním a ani nebyl v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušen), ale ani ve výroku o uložení trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců označený v rozsudku soudu prvého stupně jako ad 2. (tento pravomocný výrok byl naopak výše zmíněným rozhodnutím dovolacího soudu zrušen), a že v souladu se zákonem by bylo, pokud by Městský soud v Praze rozhodl pouze v intencích svého výroku učiněného podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud však současně dospěl k závěru, že popsané pochybení je toliko formálního charakteru. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že v konečném důsledku byl obviněnému uložen naprosto správně a v souladu se zákonem za dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 5/2004, a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 6 T 41/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 31 To 267/2002, jediný souhrnný trest odnětí svobody podle zásad zakotvených v § 35 odst. 2 tr. zák., a to při současném respektování zásady zákazu reformace in peius.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a