8 Tdo 1384/2005
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1384/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2005 dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 5 To 22/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 16/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 5 To 22/2005, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 2 T 16/2004, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 8.000,- Kč a pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtrnáct dnů (nepřesně citován § 54 odst. 3 tr. zák.); podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 5. 12. 2003 kolem 17.10 hodin v P. na ulici K. řídil nákladní automobil LIAZ, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

Státní zástupce i obviněný napadli tento rozsudek odvoláními. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti jeho výroku o trestu, odvolání obviněného směřovalo proti jeho výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 5 To 22/2005, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti usnesení krajského soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i výroku trestu, a odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.

Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho odsouzením v trestním řízení byla porušena základní zásada trestního práva ne bis in idem, neboť byl v přestupkovém i v trestním řízení odsouzen a potrestán dvakrát za stejný čin. Přestupkový delikt i případný delikt trestněprávní byly podle jeho názoru spáchány v jednočinném souběhu, a proto uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení založilo překážku pro zahájení trestního stíhání a pokračování v něm. V této souvislosti odkázal na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Zdůraznil, že předmětem trestního stíhání nebylo to, že řídil motorové vozidlo mimo ul. K. v P., ale skutečnost, že ho řídil právě na této ulici, tedy nikoliv jízda před tím, než do ní vjel, ani jízda poté, co z této ulice vyjel. Shodně s již uplatňovanou obhajobou dále uvedl, že skutku, který mu je kladen za vinu, se dopustil za podmínek krajní nouze ve smyslu § 14 tr. zák. Uvedl, že jednal jednak ve snaze dovézt L. K., který měl vážné zdravotní problémy, k jeho lékům a vzhledem k možnosti časového prodlení zvolil ten nejúčinnější způsob, tedy dovézt ho k nim sám. Další okolností naplňující podmínky krajní nouze byla podle něj snaha odvrátit nebezpečí poškození, resp. úplného zničení, majetku zaměstnavatele, ke kterému by došlo v důsledku zatuhnutí betonu v míchačce. Uvedl, že byla prokázána jeho snaha zajistit jiného řidiče, a za logické též považoval, že nepožádali policejní hlídku o zajištění zdravotní péče ani o převoz vozidla, neboť se nacházeli asi 200 m od cílového místa a L. K. si pro léky již došel sám. Pokud by nebylo na místě aplikovat přísná kritéria krajní nouze podle § 14 tr. zák., pak je nutné přihlédnout ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti, který je nepatrný, a nedosáhl tak hranice trestnosti jeho činu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a aby sám ve věci rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. se trestní stíhání pro skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zastavuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněná argumentace svým obsahem vyhovuje deklarovaným dovolacím důvodům, ale námitky opodstatněné nejsou. Nelze podle něj přistoupit na konstrukci obviněného, že je jedním a týmž skutkem jednak jeho jednání posouzené jako přestupek proti pravidlům silničního provozu, spočívající v porušení zákazu vjezdu, a jednak jednání spočívající v řízení motorového vozidla přes pravomocně uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, posouzené jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Zdůraznil, že dopravní přestupek byl jen nepodstatnou součástí celého trestného jednání obviněného a jeho vyřízení blokovou pokutou nemůže být chápáno jako rozhodnutí o celém skutku, a dále odkázal na závěry odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnil. Obdobně označil za výstižný i výklad odvolacího soudu týkající se stavu krajní nouze podle § 14 tr. zák. a souhlasil s tím, že o jednání v krajní nouzi se jednat nemohlo. Protože nejsou reálně dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., nemůže být dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ten je podmíněn existencí jiného důvodu dovolání. Státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je v části opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné, v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nelze odmítnout.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.

Podstatou námitek obviněného spadajících pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je tvrzení, že skutek kvalifikovaný rozhodnutími soudů obou stupňů jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl již předtím posouzen v přestupkového řízení jako přestupek a byla mu za něj uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč. Posouzení téhož činu jako přestupku a uložení pokuty bránilo podle něj vedení trestního stíhání. Odsouzení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. pokládal za porušení zásady ne bis in idem vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a za důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

Je evidentní, že v daných souvislostech nejde o zásadu ne bis in idem v podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak v podobě obsažené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř.

Významné je podle obviněného právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v tomto kontextu též připomíná ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen Úmluva ) publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má v českém překladu název Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů trestní obvinění a obviněný z trestného činu ) stávající praxe soudů se za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu ne bis in idem ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin trestný čin. Na tento vztah je pamatováno vnitrostátními ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek přestupek, trestný čin přestupek a přestupek trestný čin, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zbývá se zabývat toliko vztahem přestupek trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Tento prostor se otvírá vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek (k tomu též JUDr. M. R., JUDr. P. P. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky ne bis in idem z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství 6/2005).

Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a zákazu dvojího trestání, je v konkrétním případě závislá na tom, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se jednalo o čin se stejnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.

Co se rozumí týmž skutkem zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem čin .

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že obviněný řídil v P. na ulici K. nákladní automobil tov. zn. LIAZ, ačkoli mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. V odůvodnění tohoto rozsudku je pak uvedeno, že při řízení vozidla byl obviněný zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR proto, že vjel do míst označených dopravní značkou zákaz vjezdu.

Z obsahu spisu se podává, že obviněnému byla v blokovém řízení za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. za porušení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., jehož se dopustil dne 5. 12. 2003 v 17.10 hodin v ulici K. v P. a jež spočíval v nerespektování dopravní značky B 1 zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech, uložena pokuta 1.000,- Kč. O tom byl vystaven pokutový blok série BB/2002, č. B 0506730 a obviněný blokovou pokutu zaplatil (č. l. 15, 75).

Obviněný se jednání, ve kterém je spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopustil bez ohledu na to, zda vjel do ulice opatřené dopravní značkou zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech či nikoliv; řídil totiž motorové vozidlo, ačkoli mu taková činnost byla pravomocným rozhodnutím soudu zakázána. Okolnosti, které vedly k uložení pokuty v blokovém řízení za přestupek, tj. nerespektování dopravní značky B 1 zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech, netvoří nedílnou součást jednání, které je významné z hlediska trestního práva. Obviněný se vedle jednání, které bylo významné z hlediska trestního práva, dopustil dalšího jednání, které je relevantní jen z hlediska přestupkového zákona. Tato jednání se v podstatných rysech neshodují a každé z nich směřovalo proti jinému chráněnému zájmu a mělo i jiné následky. Zatímco v případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněný vykonával činnost, která mu byla pravomocným rozhodnutím soudu zakázána, v případě přestupku porušil pravidla silničního provozu zakotvená v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, která byl povinen dodržovat, přestože vykonával činnost, která mu byla zakázána.

Z toho vyplývá, že po pravomocné rozhodnutí o přestupku a následující trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se netýkalo téhož skutku a v žádném případě nelze hovořit o stejných znacích skutkové podstaty tohoto trestného činu a dřívějšího přestupku. Nic na těchto závěrech nemění ani to, že k porušení právních předpisů, tj. trestního zákona i zákona o přestupcích, resp. zákona o provozu na pozemních komunikacích, mělo dojít při řízení motorového vozidla či v souvislosti s jeho řízením právě po ulici K. v P., jak zdůrazňoval obviněný.

Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, není přiléhavý, neboť v rámci tohoto rozhodnutí byla posuzována evidentně situace, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následovalo trestní stíhání ohledně téhož skutku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin mající v podstatě stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. O takovou situaci se však v případě dovolatele evidentně nejednalo. V této části bylo dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že skutek není trestným činem, neboť jednal za podmínek krajní nouze podle § 14 tr. zák., a i kdyby nebylo možno použít ustanovení § 14 tr. zák., nedosáhl konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost stupně vyžadovaného trestním zákonem.

Protože dovolání nebylo možné v této části odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný řídil motorové vozidlo na ulici K. v P., ač mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.

Obviněný však vytkl, že byl nesprávně tímto trestným činem uznán vinným, poněvadž se činu dopustil za podmínek krajní nouze.

Podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Podstatou krajní nouze coby důvodu, který vylučuje nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost, je odvracení přímo hrozícího nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Stav krajní nouze předpokládá, že nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem nelze za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

S námitkou obviněného, že jednal v krajní nouzi, se zabývaly soudy obou stupňů, avšak skutková zjištění, která se měla stát východiskem pro posouzení této otázky, nebyla shodná.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že obviněný dne 5. 12. 2003 řídil v P. na ulici K. nákladní automobil tov. zn. LIAZ, ačkoli mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

Obviněný se posouzení svého jednání jako jednání v krajní nouzi dovolával s odkazem na vážné zdravotní problémy svého spolupracovníka a původně řidiče nákladního automobilu svědka L. K. a dále zdůrazňoval svoji snahu odvrátit nebezpečí poškození či úplného zničení majetku svého zaměstnavatele, jež hrozilo, pokud by nebyl nákladní automobil míchačka betonu včas vyčištěn.

Soud prvního stupně stav krajní nouze vyloučil proto, že obhajobě obviněného neuvěřil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledal okolnosti, které by svědčily pro krajní nouzi. Nebylo podle něj bezpečně potvrzeno, že obviněný řídil vozidlo, které bylo určeno k přepravě betonu, a vyvodil, že obviněný zdravotní stav svého spolujezdce uplatnil účelově, neboť dalšími důkazy jeho tvrzení prokázáno nebylo (strana 3).

Naproti tomu odvolací soud ve svém usnesení zdravotní problémy svědka L. K. i skutečnost, že vozidlo, které obviněný řídil, bylo určeno k přepravě betonu, připustil (aniž by sám provedl relevantní důkaz). Uvedl mimo jiné, že obviněný se popsaného jednání dopustil v situaci, kdy jeho spolupracovník zřejmě měl určité zdravotní problémy a problematická mohla být situace i jeho zaměstnavatele, když v tomto směru nebyla jeho obhajoba vyvrácena (strana 3). Současně ale odvolací soud učinil závěr, že ani zdravotní stav svědka L. K., ani problémy, které mohly vzniknout vyschnutím betonu, nebyly okolnostmi, které by odůvodňovaly jednání obviněného jako krajní nouzi ve smyslu § 14 tr. zák. (strana 2, 3).

Je zjevné, že odvolací soud posuzoval splnění podmínek krajní nouze na podkladě odlišných skutkových okolností, které však přesně nekonkretizoval. Z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, jaká zjištění učinil ohledně zdravotního stavu svědka L. K. a jeho projevů, a stejně tak nelze pokládat za přesvědčivé závěry, jimiž se vypořádal s tvrzením obviněného, že bylo nutné učinit kroky nezbytné k vyčištění automobilu míchačky betonu. Nebylo objasněno, zda obviněný skutečně takové vozidlo řídil, zda v něm byly zbytky betonu, zda bylo možné zajistit jiného řidiče vozidla apod.

Po doplnění či upřesnění skutkových zjištění v obou naznačených hlediscích (při respektování zásady zákazu reformace in peius) bude teprve možné posoudit naplnění všech podmínek krajní nouze, event. zda šlo o zdánlivou (putativní) krajní nouzi či zda obviněný jednal jen za okolností blížících se podmínkám krajní nouze.

Za stávající situace se nelze spolehlivě vypořádat ani s dovolatelovou námitkou stran absence materiální stránky posuzovaného trestného činu.

Ustálená praxe soudů vychází z toho, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení o materiální podmínce trestnosti činu se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Vykonání byť jediné jízdy motorovým vozidlem pachatelem jako řidičem, a to v době, kdy mu byla tato činnost rozhodnutím soudu (nebo jiného státního orgánu) zakázána, může naplňovat znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud nebudou zjištěny okolnosti, které by výrazně snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti činu (k tomu též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 622/2003). Zda se jednalo právě o takové okolnosti, či okolnosti, které by bylo přiléhavé vzít na zřetel toliko v úvahách o druhu a výměře trestu, nelze s ohledem na nejasná skutková zjištění odvolacího soudu posoudit.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková