8 Tdo 1375/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1375/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 3 To 732/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 250/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 7 T 250/2003, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že od listopadu 1994 do června 2000 úmyslně neplatil výživné na svého syna J. S. ve výši 350,- Kč měsíčně, dále od listopadu 1994 do června 1998 na syna J. S. ve výši 380,- Kč měsíčně a od listopadu 1994 do června 1996 ani výživné na dceru L. ve výši 400,- Kč měsíčně, jak mu bylo stanoveno usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 6. 1994, č. j. P 129/91-112 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 1994, č. j. 6 Co 2458/94-120, přičemž toto výživné bylo splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., takže na výživném, z něhož zaplatil pouze v roce 1995 částku 5.250,- Kč dluží matce dětí za uvedené období 17.606,- Kč a Městskému úřadu v D. - odboru sociálních věcí a zdravotnictví, jakožto nástupci Okresního úřadu v J. H., který vyplácel matce dětí za obviněného příspěvek na výživu, neboť ta se neplacením výživného dostala do finanční tísně, dluží částku 25.664,- Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době splatil na dlužném výživném 17.606,- Kč k rukám matky J. K. a 25.664,- Kč na účet Městského úřadu v D.

Proti tomuto rozsudku podala odvolání pouze státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci v neprospěch obviněného a zaměřila je proti výroku o trestu, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 3 To 732/2003, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 7 T 250/2003, částečně, toliko ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. S. při nezměněném výroku o vině uložil podle § 213 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích obviněný J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. K. H. napadl dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., v rámci nichž poukázal na to, že dne 8. 9. 2003, kdy se konalo v jeho trestní věci před odvolacím soudem veřejné zasedání, se nacházel na interním oddělení Okresní nemocnice ve S., kde byl hospitalizován od 5. 9. 2003 do 11. 9. 2003 a nemohl se veřejného zasedání zúčastnit, přestože to měl v úmyslu. Vznesl výhrady k úřednímu záznamu založenému ve spise, kterým byla vyjádřena jeho omluva prostřednictvím jeho švagrové, která podle obsahu tohoto záznamu měla pracovnici krajského soudu sdělit, že je hospitalizován se srdeční příhodou ve strakonické nemocnici, nemůže se dostavit k veřejnému zasedání a že jednání může proběhnout bez obviněného. Uvedl, že pokyn, aby veřejné zasedání proběhlo bez jeho přítomnosti, nedal. Muselo dojít k nedorozumění nebo ke zkreslení při zapisování sdělení od jeho švagrové. Zmínil, že měl zájem zúčastnit se veřejného zasedání a prokázat všechny skutečnosti ohledně svého zdravotního stavu a tím zajistit, aby byly odvolacím soudem zhodnoceny při novém ukládání trestu. Protože veřejné zasedání před odvolacím soudem proběhlo v jeho nepřítomnosti, byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Dále odvolacímu soudu vytkl, že při ukládání trestu nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, jak to vyžaduje ustanovení § 31 tr. zák., protože nezvažoval jeho aktuální zdravotní stav. V této souvislosti obviněný konkretizoval zdravotní problémy, jimiž trpěl v době, kdy bylo o trestu soudem druhého stupně rozhodováno. S ohledem na takto uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a vzhledem k vadám, které jeho vydání předcházely, aby věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn, jelikož nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání dne 8. 9. 2003 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť obviněný v době projednávání této trestní věci nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné a nemohlo být proto porušeno. Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl o tom, že veřejné zasedání bude konáno bez přítomnosti obviněného, čímž dostatečně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného za nezbytně nutnou, což koresponduje i s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom obviněný trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou účast u veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání v účasti u veřejného zasedání. Na základě těchto skutečností státní zástupce dovodil, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tudíž nebyl naplněn. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že argumentům, jimiž je podložen, nelze přisvědčit, neboť případná pochybení soudu spočívající v uložení nesprávného druhu a výměře trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. U projednávané trestní věci se však o žádnou z těchto alternativ nejedná. Výhrady obviněného ohledně výše a druhu uloženého trestu nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto obviněný podal dovolání z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného J. S. bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnuto, a vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., a to i přesto, že obviněný sám dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal a odvolací soud rozhodoval pouze na podkladě odvolání státního zástupce podaného proti výroku o trestu v neprospěch obviněného. Dovolací soud považoval za významné, že obviněný zaměřil své dovolání výhradně proti výroku o trestu, jak o něm rozhodl odvolací soud. Podal je též proto, že mu nebylo umožněno zúčastnit se projednání věci před odvolacím soudem z důvodu nezbytné hospitalizace v době konání veřejného zasedání před odvolacím soudem. Je tudíž patrné, že obviněný svým dovoláním vytýká nedostatky pouze v souvislosti s důvodem, pro které bylo podáno odvolání a s řízením před odvolacím soudem na něj navazujícím, aniž by se domáhal změn v těch částech rozhodnutí, proti nimž odvolání státního zástupce nesměřovalo. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného považuje za přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti výroku, který odvolací soud přezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud rovněž zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval též otázku, zda uplatněné dovolací důvody jsou po obsahové stránce způsobilé naplnit zákonné požadavky obsažené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř, neboť jen v případě jejich faktické existence mohou být dovolacím soudem přezkoumány.

Jedním z důvodů podaného dovolání je důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.

Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

Ve vztahu k těmto zásadám lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci. V obsahu spisu je na č. l. 81 založena dodejka připojená ke shodnému číslu spisu, z níž je zřejmé, že obviněný J. S. byl o veřejném zasedání nařízeném na den 8. 9. 2003 vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), který mu byl doručen do vlastních rukou dne 29. 8. 2003 (pro určení tohoto data vycházel dovolací soud z upřesnění, jak je uvedeno předsedou odvolacího senátu na č. l. 101 spisu, neboť na dodejce je jako datum omylem vyznačen den 28. 9. 2003).

Obviněný byl tudíž podle obsahu tohoto vyrozumění včas poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti.

Na č. l. 99 spisu je založen úřední záznam, který vyhotovil dne 8. 9. 2003 v 7.45 hodin pracovník Krajského soudu v Českých Budějovicích, podepsaný nečitelným podpisem, v jehož obsahu je uvedeno, že telefonicky omlouvá švagrová obviněného J. S., že se dnešního dne veřejného zasedání nezúčastní, poněvadž je v nemocnici ve S. (infarkt) a jednání může proběhnout bez něho .

Z tohoto úředního záznamu je patrné, že obviněný na doručené vyrozumění reagoval uvedenou omluvou své neúčasti na jednání, aniž by požádal o odročení veřejného zasedání či sdělil, že na své účasti při veřejném zasedání trvá. Odvolací soud, pokud jednal v nepřítomnosti obviněného, vycházel z projevu jeho vůle, jak byl zaznamenán v citovaném úředním záznamu, v němž byl souhlas obviněného s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti výslovně konstatován.

Na správnosti postupu odvolacího soudu, který projednal odvolání státního zástupce bez přítomnosti obviněného, nic nemění skutečnost, kterou obviněný uvedl až v rámci podaného dovolání, že své švagrové nedal takové instrukce, jaké soud v úředním záznamu zaznamenal a poukázal na to, že měl zájem se veřejného jednání zúčastnit, aby mohl v rámci něho uplatnit svou obhajobu. Za daného stavu, kdy obviněný byl o veřejném zasedání toliko vyrozuměn a kromě vzkazu prostřednictvím švagrové nedal soudu jinak najevo, že chce být veřejnému zasedání přítomen, nebylo povinností tohoto soudu jakkoli ověřovat obsahovou správnost citovaného telefonátu, když z ničeho nevyplýval důvod převzaté informaci nevěřit.

Krajský soud v Českých Budějovicích proto neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 8. 9. 2003 konal v nepřítomnosti obviněného, a nedošlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného zasedání toliko vyrozuměn, z čehož je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost u něj za nezbytnou. Za situace, kdy obviněný ve svém dopise výslovně nepožadoval odročení veřejného zasedání nařízeného na 8. 9. 2003, naopak po své švagrové vzkázal, že na své osobní účasti netrvá, postupoval odvolací soud v souladu se shora citovanou právní úpravou. Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k další argumentaci obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné uvést, že v souladu s tímto důvodem lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu této části dovolání vyplývá, že obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadenému rozhodnutí ve vztahu k uloženému trestu vytýká, že soud nedostatečně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 tr. zák. jeho osobní poměry, zejména jeho aktuální zdravotní stav, který považoval za rozhodující při rozhodování o výši a druhu trestu, a v důsledku své nepřítomnosti u veřejného zasedání je nemohl dostatečně zdůraznit. Trest, který odvolací soud obviněnému uložil, proto považoval za nepřiměřený a neodrážející dostatečně všechny polehčující okolnosti.

Je tudíž zřejmé, že obviněný v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu poukazoval výhradně na nedostatky spočívající v tom, jakým způsobem soud hodnotil skutečnosti významné pro ukládání výše a druhu trestu ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák. až § 34 tr. zák. Takové požadavky však nedopadají na žádný dovolací důvod, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Je proto zřejmé, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky, které pod tento dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný vymezený v ustanovení § 265b tr. ř. nelze podřadit. Ve vztahu k nim proto neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu v této části dovolání obviněného přezkoumat.

Nejvyšší soud se tudíž mohl po obsahové stránce zabývat pouze námitkami směřujícími k okolnostem vyjádřeným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který shledal na základě skutečností shora rozvedených zjevně neopodstatněným, a rozhodl tak, že dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová