8 Tdo 1373/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1373/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2005 o dovoláních obviněných V. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a mladistvého V. G., t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Tm 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. G. a mladistvého V. G. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, byli uznáni vinnými obviněný V. G. trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., obviněný mladistvý (dále jen mladistvý) V. G. proviněním vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a odsouzeni obviněný V. G. podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; mladistvý V. G. podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona č. 218/2003 Sb. a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro mladistvé. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným V. z. p. ČR, územní pracoviště R. n. K. částku 58.381,- Kč a M. Š. částku 8.946,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu dopustili tím, že po vzájemné domluvě a vytipování poškozené mladistvý V. G. zajistil skupinu nezletilých osob: M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., kterým nabídl možnost získat finanční prostředky, dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod. do 18.00 hod. jeli osobním automobilem řízeným obviněným V. G. st. do O. u R. n. K., kde obviněný V. G. st. označil dům poškozené A. O., oba obvinění nezletilé instruovali odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, mladistvý V. G. a všechny nezletilé osoby vnikli do domu poškozené A. O. a zde ji fyzicky napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy a bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a požadovali vydání peněz a dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku, poté prohledáním zařízení rodinného domku zde nalezli finanční částku v přesně nezjištěné výši, minimálně 2.000,- Kč, rodinný dům uzamkli a klíč vyhodili a poškozenou zde zanechali, odcizené peníze předali obviněnému V. G. st., který poblíž domu poškozené čekal v automobilu; poškozená v důsledku jednání mladistvého V. G. a nezletilých osob utrpěla mnohočetná poranění hlavy a mnohočetná bodnořezná poranění na krku (celkem 8 ran) a dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž utrpěné poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, kromě toho byla poškozená po napadení vystavena značným psychickým útrapám, měla úzkost, pocit ohrožení na životě, strach z dalšího útoku a bolesti na hranici snesitelnosti, přičemž uvedené útrapy trvaly od útoku pachatelů až do doby, dokud neupadla do komatu krátce před smrtí, ke které došlo dne 16. 8. 2004 a jejíž příčinou byl hnisavý až abscedující lalůčkový zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku, a to přes odbornou lékařskou pomoc, která byla poškozené po jejím nálezu dne 12. 8. 2004 ve 21.00 poskytnuta v Oblastní nemocnici v R. n. K.

Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti jeho výrokům o vině i trestu.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obviněného V. G. částečně zrušen, a to ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. G. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s mladistvým V. G, V. z. p. ČR, uzemní pracoviště R. n. K. škodu ve výši 58.381,- Kč a M. Š. škodu ve výši 8.946,- Kč. Odvolání mladistvého V. G.bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný V. G. trestného činu dopustil tím, že dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod. do 18.00 hod. odvezl svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., z K. n. O. do O. u R. n. K., kde společně s mladistvým V. G. označil dům poškozené A. O. a instruoval je odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, mladistvý V. G. a všechny nezletilé osoby vnikli do domu poškozené a zde ji fyzicky napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy a bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a požadovali vydání peněz a dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku, poté prohledali domek a odcizili částku nejméně 2.000,- Kč, kterou předali obviněnému V. G., který poblíž domu čekal v automobilu; poškozená v důsledku útoku mladistvého a nezletilých utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. G. i mladistvý V. G. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Shodně v něm odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný V. G. znovu opakoval, že popírá jakoukoliv účast na trestné činnosti, tedy i to, že mladistvého V. G. a nezletilé jmenované ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu vezl na místo činu. Pokud by ale vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolacím soudem, pak skutková zjištění nenasvědčují tomu, že se jako spolupachatel podílel na vraždě spáchané dalšími osobami, a jeho jednání nelze podle něj posoudit ani jako účastenství na tomto trestném činu. V podrobnostech poukázal na rozpory ve výpovědích mladistvého V. G. a nezletilých osob i na závěry znaleckého posudku, z nichž vyplývá, že všichni nezletilí jsou velice lhaví. Zdůraznil, že hodnocením výpovědí mladistvého V. G. a výpovědí nezletilých ve vzájemných souvislostech při respektování zásady in dubio pro reo lze uvažovat nejvýše o tom, že mohl mít vědomost o tom, že přímí pachatelé jdou do domu poškozené s úmyslem z něj něco odcizit, event. za použití násilí, které však rozhodně před vstupem do objektu nezahrnovalo i možné usmrcení poškozené. Za tohoto stavu mohlo být jeho jednání posouzeno pouze jako příprava k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně jeho osoby v celém rozsahu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Mladistvý V. G. vyjádřil přesvědčení, že skutkový děj, který byl provedenými důkazy v průběhu trestního řízení zjištěn, měl být posouzen jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Pokud soudy vycházely v dosavadním řízení ze závěru, že mezi účastníky útoku na poškozenou existovala dohoda o tom, že poškozené odcizí finanční prostředky i za cenu jejího usmrcení, pak takový závěr učinily na základě důkazů, které nebyly provedeny v souladu s trestním řádem. Konkrétně poukázal na výpovědi některých nezletilých osob, které byly provedeny s odkazem na ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. jako úkony neodkladné či neopakovatelné. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že provedení těchto úkonů mělo charakter úkonů neodkladných, aniž by odůvodnil, z jakých příčin bylo možné předmětné úkony takto hodnotit. Podle něj žádné nebezpečí z prodlení nehrozilo, neboť všechny vyslýchané osoby byly k dispozici, jejich výslechy mohly být provedeny i po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhájce; postupem orgánů činných v přípravném řízení byl podle jeho názoru zkrácen na svém právu na obhajobu. Z toho vyvozoval, že závěry soudů, že se měl dopustit provinění vraždy, byly založeny na důkazech, které nebyly provedeny procesně bezvadně, a proto nemohl být prokázán ani jeho úmysl poškozenou usmrtit a že takový úmysl vyplynul z předchozí domluvy zúčastněných osob. Uvedl, že útok na poškozenou nesměřoval s úmyslem ji zabít, ale měl pouze paralyzovat její odpor, aby se nebránila zmocnění se peněz, a ani z charakteru útoku nelze jednoznačně vyvozovat ani nepřímý úmysl poškozenou usmrtit. Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obou obviněných uvedla, že obviněný V. G. založil své dovolací námitky výlučně na polemice s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily skutkové zjištění, že jednal se zištným motivem v úmyslu usmrtit poškozenou. Nejde proto o právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o skutkové námitky, které do rámce tohoto dovolacího důvodu nespadají. V podstatě totéž lze podle ní vztáhnout i na dovolací námitky mladistvého V. G. Upozornila ale, že mladistvý materiálně uplatnil v dovolání i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (třebaže ho výslovně neoznačil), a to námitkou, že ve věci byly provedeny výslechy tří nezletilých osob, jimž nebyl přítomen jeho obhájce, neboť se mělo jednat o neodkladné úkony. Podle názoru státní zástupkyně nebylo zásadní překážky, aby byl o úkonech vyrozuměn obhájce mladistvého, který mu měl být za tím účelem neprodleně ustanoven (nebyl-li by zvolen), a proto považovala dovolání mladistvého za důvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. G. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a k dovolání mladistvého V. G. aby rozsudky Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání podaného obviněným V. G. vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež. Ve shodě s obhajobou uplatněnou v předchozích stadiích řízení popřel jakoukoliv účast na trestné činnosti včetně odvozu mladistvého V. G. a dalších nezletilých osob na místo činu. Pokud hovořil o tom, že ani skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nenasvědčují tomu, že se jako spolupachatel podílel na vraždě spáchané dalšími osobami a že v jeho jednání nelze spatřovat ani žádnou z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák., pak zpochybnění správnosti právních závěrů soudů podmínil vlastní verzí skutkového děje založenou na odlišném hodnocení důkazů. V podstatě totiž vytkl, že soudy provedené důkazy, především výpovědi mladistvého V. G. a nezletilých M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., nehodnotily správně a v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jestliže by provedené důkazy hodnotily v souladu s touto zásadou, bylo by možné podle něj uvažovat nejvýše o tom, že mohl mít vědomost o úmyslu přímých pachatelů něco z bytu poškozené odcizit, eventuelně za použití násilí, které však nezahrnovalo i možné usmrcení poškozené.

Je zjevné, že obviněný V. G. námitku nesprávného právního posouzení skutku vystavil primárně na odlišných skutkových zjištěních, poněvadž v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu je konkrétně uvedeno zjištění (shodné již se zjištěním učiněným soudem prvního stupně), že obviněný odvezl svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., před dům poškozené a instruoval je odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, načež mladistvý a nezletilí vnikli do domu poškozené a použili vůči ní zde popsané násilí; v důsledku útoku těchto osob poškozená utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.

V odůvodnění rozsudku pak odvolací soud doplnil, že obviněný V. G. byl nejméně srozuměn s tím, že mladistvý a další nezletilí užijí proti poškozené fyzického násilí a byl srozuměn s tím, že ji mohou usmrtit. Jednání tohoto obviněného zasadil do širšího rámce jednání všech zaangažovaných osob a zdůraznil, že tím, že všechny osoby odvezl na místo činu, instruoval je, převzal od nich odcizené peníze, slíbil jim odvoz zpět a také je zpět odvezl, přičemž využil nezletilých osob, o kterých věděl, že nejsou trestně odpovědní, jako nástroje pro realizaci svého cíle, jednal jako pachatel vraždy (nejednalo se o účastenství) a ve vztahu k mladistvému V. G. jako spolupachatel tohoto trestného činu.

Obviněný V. G. založil své dovolací námitky na polemice s těmito zjištěními soudů, od nichž se odvíjí i odpovídající právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy. Domáhal-li se právního posouzení skutku jako přípravy k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1 tr. zák., činil tak na podkladě odlišných skutkových okolností, které ve skutkových zjištěních soudů oporu nemají. Nad rámec řečeného je na místě dodat, že ani skutková zjištění předestřená obviněným by nedovolovala kvalifikovat jej jako přípravu k trestnému činu loupeže, poněvadž trestný čin byl mladistvým a nezletilými osobami dokonán; o přípravě by bylo možné hovořit jen tenkrát, jestliže by nedošlo k pokusu ani k dokonání trestného činu.

Obdobně lze ve vztahu k dovolání obviněného mladistvého V. G. konstatovat, že i on uplatnil námitky, směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Hradci Králové a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze, soud pro mládež. Mladistvý vytkl, že závěr soudů obou stupňů o jeho úmyslu poškozenou usmrtit, který měl vyplynout z předchozí dohody zúčastněných osob, se opíral o důkazy, které nebyly provedeny procesně bezvadně. Oproti skutkovým zjištěním soudů uváděl, že útok na poškozenou nesměřoval s úmyslem ji zabít, ale měl pouze paralyzovat její odpor, aby se nebránila zmocnění peněz. Ani z charakteru útoku a z povahy zranění poškozené nelze podle něj vyvodit ani nepřímý úmysl poškozenou usmrtit. Z této modifikace popisu skutku vyvozoval, že skutek měl být posouzen jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. I v případě tohoto dovolatele je evidentní, že změnu právního posouzení skutku podmínil změnou skutkových zjištění, neboť soud prvního stupně v tzv. skutkové větě zevrubně popsal, že poté co zajistil skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., kterým nabídl možnost získat finanční prostředky, odjeli ve vozidle řízeném obviněným V. G., jeho otcem, do místa bydliště poškozené, kde obvinění V. G. a mladistvý V. G. nezletilé instruovali odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit jí smrt, načež mladistvý i všechny nezletilé osoby vnikli do domu poškozené, kde ji fyzicky napadli způsobem zde popsaným a způsobili jí mnohočetná poranění hlavy, mnohočetná bodnořezná poranění na krku, dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž utrpěné poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, kromě toho byla poškozená po napadení vystavena značným psychickým útrapám, měla značnou úzkost, pocit ohrožení na životě, strach z dalších útoků a bolesti na hranici snesitelnosti, přičemž uvedené útrapy trvaly od útoku pachatelů až do doby, dokud neupadla do komatu krátce před smrtí, jejíž příčinou byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.

Výhrady mladistvého vůči závěru, že výslechy některých nezletilých osob (přesně je neoznačil) byly nesprávně hodnoceny jako neodkladné úkony, dovolací soud hodnotil jako námitku procesně právní povahy, již nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mladistvý v těchto souvislostech namítl, že důkazy nebyly provedeny procesně způsobilým postupem a konkrétně vytkl, že odvolací soud ani nezdůvodnil, z jakých důvodů byly tyto úkony považovány za neodkladné. Podle něj z hlediska proveditelnosti předmětných výslechů rozhodně nebezpečí z prodlení nehrozilo, neboť všechny vyslýchané osoby byly k dispozici a jejich výslechy mohly být nesporně provedeny i později po zahájení trestního řízení za přítomnosti obhájce mladistvého. Postupem orgánů činných v přípravném řízení se cítil zkrácen na svém právu na obhajobu a zdůraznil, že účast soudce při provádění těchto výslechů garantuje pouze procesní zákonnost prováděných důkazů, nezaručuje, že se skutečně jedná o neodkladné úkony.

Ze smyslu této části dovolacích námitek mladistvého zjevně vyplývá, že mladistvý nesouhlasil s tím, že výslechy nezletilých osob provedené před zahájením trestního stíhání byly hodnoceny jako neodkladné úkony. Podle něj výslechy nezletilých osob povahu neodkladných úkonů neměly, z čehož vyvozoval, že nemohly být hodnoceny jako relevantní důkaz. Taková námitka však svojí podstatou není subsumovatelná pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak vyvozovala ve vyjádření k dovolání státní zástupkyně. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. To mladistvý nenamítl; těžiště jeho výhrad bylo soustředěno výlučně k povaze výslechů nezletilých před zahájením jeho trestního stíhání, byly-li hodnoceny jako úkony neodkladné.

Přestože námitky mladistvého nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., považuje dovolací soud pro úplnost za vhodné dodat, že orgány činné v trestním řízení nepochybily, kvalifikovaly-li výslechy nezletilých M. C., J. H. a M. K. ze dne 30. 8. 2004, o něž v tomto případě jde (nejde však o jediné důkazy mladistvého usvědčující), jako úkony neodkladné.

Z protokolu o výslechu těchto nezletilých osob ze dne 30. 8. 2004 vyplývá, že byly konány jako úkony neodkladné, přičemž byly provedeny za splnění podmínek § 158a tr. ř. za účasti soudce a též orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to výslech nezletilého M. K. v době 13.45 hodin 16.00 hodin (č. l. 359-364), nezletilého J. H. v době 16.30 hodin 19.10 hodin (č. l. 344-348) a nezletilého M. C. v době 19.10 hodin 21.50 hodin (č. l. 317-321). Z obsahu spisu je též zjevné, že teprve ve výpovědích těchto nezletilých osob byly poprvé obsaženy takové konkrétní skutečnosti, které dostatečně odůvodňovaly závěr, že jednání, jež popsaly, a jež bylo významné z pohledu trestního práva, spáchal jako trestně odpovědný subjekt i mladistvý V. G. Na podkladě těchto důkazů bylo ostatně dne 31. 8. 2004 mladistvému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání poté, co byl mladistvý tohoto dne v 8.00 hodin zadržen. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 1. 2. 2005 se podává, že mladistvý ani obhájce žádný z úkonů nežádali opakovat (č. l. 634). Orgány činné v přípravném řízení správně kvalifikovaly výpovědi nezletilých jako důkazy neodkladné, poněvadž se jednalo o úkony, které v konkrétní situaci (významný je věk svědků a okolnosti, k nimž se vyjadřovali) vzhledem k nebezpečí ztráty důkazu nesnesly z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 4 tr. ř.). Opodstatněně nebyl tento závěr zpochybněn ani soudy obou stupňů. V dané situaci nebylo ani objektivně možné výslechy nezletilých konat za přítomnosti obhájce mladistvého, poněvadž teprve výpovědi nezletilých osob byly podkladem pro použití opatření proti němu a pro zahájení trestního stíhání proti němu. Ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., na něž odkazovala ve svém vyjádření státní zástupkyně, se zde z důvodů logických a věcných uplatnit nemohlo.

Se zřetelem na povahu vad, které oba dovolatelé vytýkali, je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, event. procesně právní, jejichž prostřednictvím se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu (či provinění) vraždy v podobě zjištěné soudy nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Jimi vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Protože dovolání byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková