8 Tdo 1372/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 1372/2016-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného K. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 2 To 104/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 77/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 2 To 104/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3 T 77/2015-172.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Šumperku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

1. Okresní soud v Šumperku původním rozsudkem v této trestní věci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 3 T 77/2015-149, obviněného K. S. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby , kterou mu bylo kladeno za vinu, že

v době od 1. 2. 2010 do 12. 2. 2012, tedy do doby zletilosti syna *) X. Y. , v L., okres V. ani jinde, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého nezletilého syna X. Y. , která mu plynula ze zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, kdy uvedená povinnost mu byla upravena rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 0P 135/2008, který nabyl právní moci 7. 1. 2010 na částku 2 000 Kč měsíčně, kterou byl povinen platit vždy k prvému dni každého měsíce k rukám matky nezletilého L. S. za uvedené období tak dluží L. S. částku ve výši 50 000 Kč , kdy v předmětném období měl prostředky k placení takto stanoveného výživného ,

neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Své rozhodnutí stručně zdůvodnil tím, že obviněný sice nezasílal stanovené výživné k rukám matky, ale svému nezletilému synovi přispíval jiným způsobem. 2. Citované rozhodnutí ovšem napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Šumperku odvoláním. Z jejího podnětu Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 2 To 295/2015, zprošťující rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně, neboť je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové . Přitom vyjádřil názor, že pro naplnění zákonných znaků posuzovaného přečinu je významná skutečnost, že obviněný nehradil výživné způsobem stanoveným rozhodnutím soudu, nikoli to, že přispíval jiným způsobem. Poukázal i na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice a rovněž zmínil, že nalézací soud se případně bude zabývat i otázkou použitelnosti tzv. zásady subsidiarity trestního řízení vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 3. Okresní soud v Šumperku po doplněném dokazování novým rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3 T 77/2015-172, uznal obviněného vinným, že

v době od 1. 2. 2010 do 12. 2. 2012, tedy do doby zletilosti syna X. Y. , v L., okres V., ani jinde, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého nezletilého syna X. Y. , která mu plynula ze zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, kdy uvedená povinnost mu byla upravena rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 0P 135/2008, který nabyl právní moci 7. 1. 2010 na částku 2 000 Kč měsíčně, kterou byl povinen platit vždy k prvému dni každého měsíce k rukám matky nezletilého L. S. za uvedené období tak dluží L. S. částku ve výši 45 000 Kč , kdy v předmětném období měl prostředky k placení takto stanoveného výživného.

4. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. a uložil mu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu stanovil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil a schopností splácet dlužné výživné. 5. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozhodl tak, že je usnesením ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 2 To 104/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl .

6. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Štípka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 7. Dovolatel sice v úvodu svého podání připustil, že k platbám výživného stanoveným výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně nedocházelo, bylo tomu však proto, že se s L. S., matkou svého tehdy nezletilého syna, dohodl na úhradě výživného jiným způsobem, a to tím, že bude za ni platit finanční pohledávky z titulu exekučních řízení, která jsou proti ní vedena. Tuto dohodu bezezbytku splnil, přičemž listinnými důkazy doložil zaplacení částky přesahující 50 000 Kč (které byly v této trestní věci žalovány). Taktéž připomněl, že jmenovaná svědkyně na něj podala trestní oznámení po dvou letech od nabytí zletilosti syna X. , z čehož lze dovodit nejen existenci zmíněné dohody, ale i účelovost jejího jednání vedeného snahou získat další finanční prostředky, které zcela jistě nebudou sloužit na výživu X. Y. . Závěrem ještě obviněný dodal, že s ohledem na zásadu ultima ratio měla být tato věc projednávána v občanskoprávním řízení, a neměla být na něj podávána obžaloba. 8. Vzhledem ke shora uvedeným námitkám dovolatel (aniž přitom odkázal na konkrétní ustanovení trestního řádu) navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 2 To 104/2016, a rozsudek Okresního soudu Šumperku ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3 T 77/2015-172, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc znovu projednal a rozhodl. 9. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která nejprve konstatovala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný již v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, takže se jimi opakovaně zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. 10. Státní zástupkyně dále poukázala zejména na výpověď svědkyně L. S., která popřela, že by s obviněným uzavřela dohodu, že nebude požadovat výživné, pokud se bude starat o úvěr. Potvrdila, že mezi ní a obviněným byla vzájemná dohoda, že obviněný zaplatí úvěr za pohostinství, podepsali dohodu, že se postará o pohledávky a o výživné ve výši 2.000 Kč. Požadovala sice více, nestalo se tak ani tak, obviněný hospodu nesplácel a výživné rovněž neplatil. Také syn obviněného X. Y. . jako svědek potvrdil vzájemnou neschopnost komunikace mezi otcem a matkou, nicméně sám se necítil být poškozen, když s oběma rodiči má dobrý vztah. Ani po doplněném dokazování výslechem svědka K. S., tedy druhého syna obviněného, a svědkyně R. K., přítelkyně syna K. S. mladšího, nebylo zjištěno, že by tito svědci potvrdili obhajobu obviněného v tom, že by existovala dohoda mezi obviněným a svědkyní L. S., že pokud bude obviněný platit úvěr, nemusí platit výživné. 11. Podle státní zástupkyně skutečnost, že ze strany obviněného nějaké plnění ve vztahu k jeho tehdy nezletilému synovi v období od 1. 2. 2010 do 12. 2. 2012 proběhlo, vyplývá z listinných a písemných dokladů spisového materiálu, kdy jde především o platby pojistného v celkové výši 15 312 Kč. Ze sporožirového účtu X. Y. . vyplývá, že v předmětném období mu otec na účet zaslal částku ve výši 10 760 Kč. O platbách kapesného nejsou k dispozici objektivní doklady, ačkoliv svědek X. Y. . potvrzuje příjem peněz mimo účet. Přesto však v celkovém souhrnu za žalované období rozhodně nejde o částku, kterou měl obviněný plnit k rukám matky tehdy nezletilého syna, která v žalované době byla odpovědnou osobou za výchovu a výživu tehdy nezletilého syna. Současně poukázala na to, že soudy se zabývaly také otázkou použitelnosti zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy neshledaly důvod k aplikaci uvedeného zákonného ustanovení, k čemuž dodala, že aplikací této zásady se zabýval také Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že pokud jsou porušeny povinnosti vyplývající z ustanovení práva civilního a příslušné jednání má i znaky trestného činu, pak nemůže být pochyb o tom, že civilně právní úprava je již nedostačující. 12. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem. 13. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 7. 10. 2016). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel. 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 17. Dané vymezení dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku plně respektoval, když se domáhal výhradně změny právního posouzení skutku, za jehož spáchání byl odsouzen. S ohledem na konkrétní argumenty obviněného neshledal Nejvyšší soud důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. 18. Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce . Jeho objektem je nárok na výživu, který byl v období, kdy se celé posuzované jednání odehrálo, založen ustanoveními zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen zákon o rodině ). Z relevantních ustanovení tohoto zákona nutno odkázat především na ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Podle ustanovení § 85 odst. 3 zákona o rodině při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. Podle § 96 odst. 1 tohoto zákona při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Konečně podle § 99 odst. 1, věty první, citovaného zákona platí, že změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. 19. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (srov. např. rozsudek soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004, uveřejněný pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). 20. V přezkoumávané věci i přes to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu jsou poměrně kusá není důvodu zpochybňovat naplnění objektivní stránky daného přečinu ze strany obviněného. Sám totiž v průběhu dokazování jednak nepopřel, že po celé období cca dvou let měl dostatek finančních prostředků, aby mohl opatrovnickým soudem určené výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně platit (byť současně odmítl blíže upřesnit zdroj svých příjmů, a to i za období cca šesti měsíců, kdy byl přihlášen na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání), jednak doznal, že toto výživné stanoveným způsobem, tedy k rukám matky nezletilého, skutečně neplatil. Hájil se sice tím, že výživné hradil jiným způsobem, a to konkrétně buď poskytováním určitých finančních částek přímo svému tehdy nezletilému synovi X. Y. ., či placením některých jeho výdajů anebo splácením dluhů za svou bývalou manželku, svědkyni L. S., na základě jejich údajné dohody. 21. Takový argument ovšem Nejvyšší soud (ve shodě se soudy nižších stupňů) přijmout nemohl. Účelem výživného je totiž uspokojování základních potřeb nezletilého dítěte, a proto jej nelze nahradit žádnými jinými platbami, jako např. splácením dluhů za rodiče pečujícího o dítě. Analogicky je v této souvislosti možno odkázat i na § 97 odst. 3 zákona o rodině, který nepřipouští ani jakékoliv započtení proti pohledávkám na výživné. Rovněž konstantní judikatura obecných soudů se k nahrazování plateb výživného platbami jinými staví veskrze odmítavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 172/96, publikovaný pod č. 17/1997 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 209/2003). 22. Nepatrně složitější situace panuje v otázce naplnění subjektivní stránky posuzovaného deliktu. Nejvyšší soud sice nezpochybňuje, že i zavinění v některé z jeho forem je u dovolatele dáno, soudům nižších instancí musí ale vytknout, že se danou problematikou v podstatě vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně sice ve skutkové větě výroku uvedl, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost , což zopakoval i ve větě právní, v odůvodnění svého rozhodnutí však této formě zavinění již žádnou pozornost nevěnoval. Odvolací soud se následně v odůvodnění svého usnesení v podstatě omezil na jednu větu, v níž konstatoval obviněný byl srozuměn s povinností plnit výživné a protiprávního jednání se tedy dopustil minimálně v úmyslu nepřímém, vyplývajícím z § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. stranu 5). Takové paušální odůvodnění považuje Nejvyšší soud za naprosto nedostatečné nejen proto, že u přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je možné zavinění jak úmyslné, tak i nedbalostní, ale zejména vzhledem ke specifičnosti tohoto případu, kdy se dovolatel na výchově i výživě svého syna nepochybně podílel. Míra jeho reálného podílu na této záležitosti (kterou se soudy opět zabývaly pouze povrchně) by přitom mohla mít na formu zavinění značný vliv, přičemž za situace, kdy by jeho finanční i osobní účast na výchově a výživě jeho syna více či méně rovnala nebo dokonce převyšovala jeho soudem určenou povinnost hradit výživné, mohlo by v úvahu připadat i jen nedbalostní zavinění ve smyslu § 16 tr. zákoníku. 23. Nejvyšší soud nemohl ani přehlédnout, že odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména již odsuzujícího rozsudku) postrádají i jakékoliv úvahy týkající se celkové výše dluhu na výživném. Přitom jak bylo zmíněno výše jsou soudy povinny posoudit rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku. O ničem takovém ale není v uvedených rozhodnutích ani zmínka. Soudy obou nižších stupňů nejprve pouze přejaly částku 50 000 Kč uvedenou v obžalobě, kterou následně, bez jakéhokoliv zdůvodnění, ponížily o 5 000 Kč (srov. shora body 1. a 3. tohoto usnesení). Proto i v této části lze rozhodnutí soudů označit za nepřezkoumatelná. 24. Kromě až dosud uvedených výhrad k rozhodnutím obou nižších soudů se Nejvyšší soud neztotožnil především s jejich přístupem k otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe . Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. 25. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana nejen majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118). 26. Přezkoumávaný případ je do značné míry specifický. Je zřejmé, že dovolatel není typickým neplatičem výživného. Naopak ze svědecké výpovědi jeho syna X. Y. vyplynulo, že se s otcem pravidelně stýkal a ten jej dostatečně finančně zabezpečoval, platil mu například pojištění, částečně hradil jeho návštěvy u zubaře, kupoval mu různé věci užívané v běžném životě (např. mobilní telefon či počítač), posílal mu peníze na účet nebo mu je (ve větší míře) poskytoval tzv. na ruku . Přitom jen samotné platby pojištění a převody finančních prostředků na bankovní účet X. Y. přesahovaly polovinu částky dlužného výživného. Jmenovaný svědek dále potvrdil, že v průběhu žalovaného období takřka pravidelně za otcem jezdil a trávil u něho víkendy (zhruba 1x za 3 týdny), a že v létě u něho strávil celé 2 měsíce, když se připravoval na opravnou zkoušku na střední škole. Pokud na závěr své výpovědi výslovně uvedl, že se ohledně vyživovací povinnosti ani jinak necítí poškozen, lze důvodně pochybovat, zda byl za popsané situace porušen zájem společnosti na zabezpečení výživy nezletilých dětí do té míry, aby z toho bylo nutné vyvodit trestní odpovědnost dovolatele. 27. Oba soudy nižších instancí se ve svých rozhodnutích odvolávaly na judikaturu Nejvyššího soudu a přímo k otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe poukázaly na jeho usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 4 Tdo 539/2015, v němž tento soud v dovolacím řízení užití této zásady vyloučil. Nutno však podotknout, že ve zmíněném případě šlo o diametrálně odlišný skutkový děj. V právě citované kauze totiž pachatel (otec) ničím nepřispíval na výživu svého již zletilého syna, který již pracoval a k tomu studoval vysokou školu. Hlavním tématem zde bylo, zda vyživovací povinnost stále trvala či nikoliv, přičemž otec v této souvislosti namítal, že syn měl uvedený rozpor řešit podáním žaloby v občanskoprávním řízení místo podání trestního oznámení. Nejvyšší soud tehdy stanovil, že vyživovací povinnost nadále trvala a otec jako osoba povinná si měl z vlastní iniciativy zjistit všechny okolnosti rozhodné pro placení výživného. Dále konstatoval, že šlo o zcela standardní případ jednání podřaditelného pod ustanovení § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a proto shledal užití nástrojů práva občanského jako nepostačující. 28. Posuzovaný případ je bezpochyby odlišný. Dalo by se souhlasit s tím, že i dovolatel si měl z vlastní iniciativy zjistit všechny okolnosti ohledně hrazení výživného, tedy i způsob jeho placení k rukám matky nezletilého syna. Proto Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty souzeného přečinu. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že ve dříve judikovaném případě otec na výživu svého syna vůbec ničím nepřispíval, zatímco dovolatel v tomto případě činil pravý opak. To ve svém důsledku znamená, že právě v otázce míry porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, potažmo tedy v problematice společenské škodlivosti obou skutků (tedy v kritériích pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe) tkví zcela zásadní rozdíl mezi oběma kauzami. Jinými slovy, nižšími soudy citovaný judikát je pro rozhodnutí o (ne)užití principu ultima ratio v této trestní věci téměř nepoužitelný. 29. Podstatně přiléhavější na posuzovaný případ je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 965/2013, kde otec po dohodě s matkou nezletilého dítěte výživné neplatil, o dítě se však staral a dostatečně jej hmotně zabezpečoval. Soudy nižších stupňů jej proto s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostily obžaloby a Nejvyšší soud tato rozhodnutí potvrdil, když odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce. 30. Stejně tak se jeví přiléhavým a na přezkoumávanou věc aplikovatelným případ řešený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012 (publikovaný pod č. 25/2014 ve Sb. rozh. tr.), v němž Nejvyšší soud sice na jedné straně potvrdil, že započtení proti pohledávkám na výživné poskytované nezletilým dědem není přípustné, na druhé straně však současně dovodil, že za takové situace je třeba zvlášť pečlivě posuzovat celkovou škodlivost případu z hlediska § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 31. Obdobný zájem a péči o svého syna (jako v prvém z naposledy uvedených případů) pak lze shledat i u dovolatele v přezkoumávané věci, a právě to považuje Nejvyšší soud za nejdůležitější pro rozhodnutí o dovolatelově vině. Ten navíc poukazoval na dohodu mezi ním a jeho bývalou manželkou ohledně jiného způsobu hrazení výživného, pro což by opravdu svědčil značný časový odstup mezi obdobím v daném řízení zkoumaného neplacení výživného (v letech 2010 až 2012) a podáním trestního oznámení (v roce 2014). Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že i v této trestní věci aplikace principu subsidiarity trestní represe přichází zcela reálně v úvahu. 32. Jen pro úplnost a poněkud nad rámec hlavního předmětu tohoto dovolacího řízení je třeba uvést, že z obsahu spisu je mimo jakoukoliv pochybnost, že svědkyně L. S. na jedné straně podala na dovolatele trestní oznámení sice až 2 roky poté, co její syn X. Y. dosáhl zletilosti (přitom nebylo zjištěno, že by se předtím dovolávala pomoci u příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí), ale na druhé straně pouhých několik dní poté, co obdržela exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo jiných příjmů na částku 245 960 Kč (tento dluh se týkal právě podnikání obou bývalých manželů). V této souvislosti lze zopakovat i slova svědka X. Y. , že celý problém vznikl z podnikání a není to tedy vůbec o něm, a že rodiče spolu nejsou schopni komunikovat. I z toho lze odůvodněně usuzovat, že skutečným motivem podání trestního oznámení a navazujícího trestního řízení byl zmíněný dluh, a že případně přisouzené výživné mělo sloužit primárně k jeho úhradě, a nikoliv přímo k uspokojení potřeb X. Y. , jenž nyní studuje vysokou školu a na něhož jeho obviněný otec i v současné době přispívá. 33. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud přiklání k závěru, že posuzované jednání obviněného týkající se (výhradně) jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. shora citované stanovisko Nejvyššího soudu, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a další výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z tohoto důvodu by považoval postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku za zcela opodstatněný. 34. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného rozhodl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 2 To 104/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3 T 77/2015-172. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 35. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání. 36. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména by se měl daleko podrobněji a pečlivěji než doposud zabývat skutkovým dějem posuzovaného případu (finanční situací obou rodičů a jejímu vlivu na tuto věc, možné existenci dohody rodičů o jiném plnění vyživovací povinnosti, i míře účasti obviněného na výchově a výživě svého syna, minimální výši dluhu na výživném apod.), aby tím dostál požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. S ohledem na to, že se výpovědi tří hlavních aktérů do značné míry lišily, bude ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jeho povinností hodnotit věrohodnost všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a zaujmout k tomu své stanovisko. V neposlední řadě se musí soustředit na možnost aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, posoudit zejména míru porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a z toho plynoucí společenskou škodlivost jednání dovolatele. Své nové rozhodnutí také musí (na rozdíl od obou předchozích) řádně odůvodnit, jak ukládá § 125 odst. 1 tr. ř. Nelze totiž akceptovat omezení vlastní hodnotící pasáže v odůvodnění rozhodnutí na jeden odstavec o osmi (první zprošťující rozsudek), resp. sedmi řádcích (druhý odsuzující rozsudek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017 JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.