8 Tdo 1372/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1372/2015-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2015 o dovolání obviněného P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 3 To 252/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 54/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 2 T 54/2015, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uvedeného trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; podle § 84 tr. zákoníku byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ústavní psychiatrické ochranné léčení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Praha 3, Orlická 4/2020, částku 1 664 Kč.

Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 3 To 252/2015, byl rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém ochranném léčení. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému bylo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že:

v přesně nezjištěných dobách v období nejméně od počátku roku 2010 do 15. 10. 2014 ve společně obývané části rodinného domu v obci M., okr. Ž.,

zpravidla pod vlivem alkoholu fyzicky a psychicky týral svoji manželku A. V., a to zejména tím způsobem, že ji bezdůvodně soustavně obviňoval z nevěry, dále ji opakovaně bil otevřenou dlaní do obličeje, a to ve stavech silné opilosti i každodenně, přičemž pokud se mu poškozená snažila utéct, tak ji kopal do zadku, nadto bezdůvodně po nocích křičel a nadával, dále tloukl s věcmi, rozbíjel zařízení bytu, často vynášel potraviny ze spíže a potraviny sypkého charakteru jako mouka, cukr, sůl či koření vysypával na podlahu a směšoval je dohromady, přičemž jeho agresivita se stupňovala do té míry, že se před ním poškozená zamykala ve svém pokoji, kdy kromě jiného

v přesně nezjištěné době na přelomu měsíců září a října roku 2014 vstoupil do pokoje, kde spala poškozená, tuto vzbudil, křičel na ni a opakoval přitom nesmyslné výroky, a když poškozená při jeho odchodu vstala, vzala klíč od pokoje a chtěla dveře od něj uzamknout, vytrhl jí klíč z ruky s tím, že se v pokoji zamykat nebude, a při následném vzájemném přetahování se o klíč způsobil náraz těla poškozené o zeď, čímž tato utrpěla zhmoždění levé části hrudního koše, což si nevyžádalo lékařské ošetření,

dne 15. 10. 2014 v době okolo 11.00 hodin v koupelně otevřel dveře od sprchového koutu, kde se sprchovala poškozená, a tuto se snažil vytáhnout z tohoto koutu, což se mu i přes odpor poškozené, která se mu v tom snažila zabránit postříkáním vodou proudící ze sprchy, podařilo, a následně se mu také podařilo ji povalit na zem, protože poškozená v důsledku jeho snahy uklouzla a upadla, přičemž se o hranu vany udeřila do prstů levé nohy, a když pak křičela bolestí, obviněný jí řekl, ať zavře hubu a nekřičí, a přitom ji otevřenou dlaní udeřil do pravé tváře a krku, a protože poškozená v křiku neustávala, klečíc na jejích žebrech jí zacpával ústa, a teprve po ztišení poškozené z koupelny odešel, čímž jí tak způsobil zhmoždění obličeje, zhmoždění levé poloviny hrudníku, zhmoždění kostrče a zhmoždění prstu levé nohy, což si vyžádalo lékařské ošetření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a dožadoval se toho, aby vyřešená právní otázka byla posouzena jinak .

Uvedl, že mu byla odepřena možnost, aby se k obvinění dostatečně vyjádřil. Soudy nevyslechly jeho obhajobu, neumožnily mu přednést podstatné skutečnosti. Namítl neobjektivnost fotodokumentace a ohledání. Poškozená A. V. vypovídala toliko ke strkanici při zamykání dětského pokoje; k údajnému napadení v koupelně a k poranění obličeje se nevyjádřila. Jeho zeť P. U. uvedl, že na poškozené žádné hematomy a podlitiny nikdy neviděl. Jeho dcera R. U. kromě toho, že to poškozenou hrozně bolelo , nic konkrétního neuvedla. Dcera P. S., přestože byla dne 15. 10. 2014 u něj a u poškozené na návštěvě, nevypovídala vůbec. Z výpovědí R. U. a J. B. vyplývá, že poškozenou musely půl hodiny přesvědčovat, aby se nechala odvézt do nemocnice na ošetření. Výpověď svědkyně B. K., která vyzněla v jeho prospěch, byla z neznámého důvodu brána s rezervou. V souvislosti s údajným ničením nábytku zmínil, že poškozená nepředložila žádnou fakturu za opravu a ani nesdělila, kdo opravu učinil. Pokud jde o tahanice o klíče od dětského pokoje, zdůraznil, že jelikož si poškozená klíče od všech dveří přivlastnila, musel dveře z důvodu přístupu ke společným věcem vysadit. K tomu došlo zhruba měsíc před Velikonoci, nikoliv na přelomu září a října. Vzhledem k tomu, že poškozené žádné zranění nezpůsobil, vznesl požadavek na vydání fotodokumentace a lékařské zprávy a na provedení expertízy, která by objasnila vývoj a zánik hematomů a podlitin. Rovněž vznesl požadavek na opětovný výslech R. U. a na výslech P. S.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a nařídil nové jednání, při kterém by byly odstraněny vytýkané nedostatky, a bylo spravedlivě rozhodnuto.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněný k dovolání přiložil vlastnoručně psané podání, jehož obsahem mají být údajně fakta, na která nemohl upozornit před soudy nižších soudů. Zmínil, že mu poškozená a zeť P. U. schovávali věci, že jej jmenovaný zeť napadl a zranil, že poškozená má svého zetě raději než jeho a že jej soud vykázal ze společného obydlí, aniž by pro to měl jakýkoliv důvod.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné a že je podala včas oprávněná osoba, zkoumal, zda dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., a zda je tedy dán dostatečně kvalifikovaný podklad pro přezkum napadeného rozhodnutí. Podle citovaného ustanovení trestního řádu (věta první) musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Z obsahu podaného dovolání přitom vyplývá, že dovolatel uvedené povinnosti beze zbytku nesplnil, poněvadž v dovolání na žádný dovolací důvod explicitně neodkázal. Toliko se dožadoval, aby vyřešená právní otázka byla posouzena jinak . Nejvyšší soud, vědom si konstantní judikatury, podle níž zákonný dovolací důvod musí být v dovolání výslovně uveden odkazem na některé z ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., resp. § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá (srov. usnesení ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 541/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 25, pod č. T 605), jednak též okolnosti, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.), s ohledem na obsah zmíněného vyjádření seznal, že není třeba tuto vadu dovolání odstraňovat postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. Z celkového kontextu podání je totiž zjevné, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek mínil opřít o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Byť dovolací soud učinil závěr, že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., shledal, že je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jak již bylo výše řečeno, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován nejen výpovědí poškozené A. V. (č. listu 148 a 149), výpověďmi svědků R. U. (č. listu 68 a 69) a P. U. (č. listu 70 a 71) a úředními záznamy o podaném vysvětlení J. B. (č. listu 72 a 73) a P. B. (č. listu 74 a 75), ale i dalšími důkazy, zejména pak zprávou o ambulantním vyšetření ze dne 15. 10. 2014 (č. listu 42 a 43), fotodokumentací (č. listu 44-46), záznamem protialkoholní záchytné stanice (č. listu 84), usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou o předběžném opatření (č. listu 109-111), znaleckým posudkem PhDr. Blanky Špíškové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. listu 24-37), a znaleckým posudkem MUDr. Petra Hromady, znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie (č. listu 51-58), ve spojení s výpovědí uvedeného znalce (č. listu 169). Všechny provedené důkazy, vyjma výpovědi svědkyně B. K. (č. listu 63-66), sestry obviněného, která vypovídala v jeho prospěch, spolu korespondují a obhajobu uplatněnou v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí. Nadto nelze přehlédnout, že obviněný v hlavním líčení přiznal, že docházelo ke konfliktům, že poškozenou bil otevřenou dlaní do obličeje a že ji kopl do zadnice (č. listu 147).

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3-5 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu