8 Tdo 137/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 270 odst. 1 tr. zákoník




8 Tdo 137/2013-43

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněného mladistvého tulipána *), proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 31 Tmo 5/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 13/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého tulipána o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7 Tm 13/2011, byl obviněný mladistvý tulipán (dále jen mladistvý ) uznán vinným proviněním (§ 6 odst. 1 z. s. m.) porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené provinění mu bylo podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 z. s. m. uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. d) z. s. m. bylo mladistvému dále uloženo opatření propadnutí věci. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o náhradě škody.

Citovaný rozsudek napadli odvoláními mladistvý a okresní státní zástupkyně. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, soud pro mládež, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 31 Tmo 5/2012, z podnětu odvolání mladistvého podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným proviněním porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 6 odst. 1 z. s. m., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
v L. v době od 10. 6. 2009 do 19. 4. 2010 v ulici C. v místě svého bydliště jako hlavní správce a administrátor provozoval webové stránky, kde za využití tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru společnosti FlyNetwork, s. r. o., v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy, tzv. embedded linky umožňující přístup k neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech tak, že kdokoli k nim mohl mít prostřednictvím stránky přístup na místě a v čase podle své vlastní volby počítačovou sítí internet, aniž by k tomu měl souhlasy nositelů autorských práv, a to přesto, že byl dopisem Č. p. u., zastupující nositele autorských práv, ze dne 30. 5. 2008 vyzván k ukončení tohoto jednání, čímž porušil zejména ustanovení § 12 odst. 1, 4 písm. f), § 18 odst. 1, 2, § 80 odst. 1, 2 písm. e) a § 84 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (autorský zákon), [dále jen aut. zák. ] ke škodě Č. t., K.h., P., a nositelů autorských práv zastoupených Č. p. u., P., S., tedy společností Blue Sky Film Distribution, a. s., Bontonfilm, a. s., Falcon, a. s., Filmexport home video, s. r. o., Filmhouse, s. r. o., Forum Home Entertainment Czech, s. r. o., HBO Česká republika spol. s r. o., Hollywood C.E., s. r. o., Intersonic spol. s r. o., organizační složka, Magic Box, a. s., Národní filmový archiv, Palace Cinemas Czech, s. r. o., resp. její nástupnické společnosti Cinema City Czech, s. r. o., Sony Music Entertainment Czech Republic, s. r. o., SPI International Czech republic, s. r. o., Urania, s. r. o., Warner Bros. Entertainment s. r. o., Země pohádek, a. s., Columbia Pictures Industries, Inc., Disney Enterprises, Inc., New Line Productions, Inc., Paramount Picture Corporation, Twentieth Century F, Universal City Studios LLLP a Universal City Studios Productions LLLP, Warner Bros. Entertainment Inc., NEGATIV, s. r. o., a První veřejnoprávní, s. r. o., a to zpřístupněním 2470 ve výroku konkrétně citovaných názvů jednotlivých děl.

Za toto provinění odvolací soud mladistvého odsoudil podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku (usnesením Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 7 Tm 13/2011, byl tento trest mladistvému na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 prominut). Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. d) z. s. m. mladistvému dále uložil opatření propadnutí věci, a to notebooku zn. EMACHINES, černé barvy, včetně brašny. Rovněž rozhodl o náhradě škody.

Odvolací soud pro mládež odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Vodičky s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Brojil jím proti použití právní kvalifikace podle § 270 tr. zákoníku, neboť jednáním, které mu je kladeno za vinu, znaky tohoto trestného činu nenaplnil. Upozornil na to, že jde o normu s tzv. blanketní dispozicí, která odkazuje na autorský zákon, a proto bylo nutno zkoumat, zda jeho jednáním došlo k zásahu do práv chráněných autorským zákonem. Mladistvý považoval za prokázané, že na svém serveru, ale ani kdekoliv jinde na internetu neumístil žádné audiovizuální dílo, ale toliko obyčejné odkazy na jinou internetovou stránku nebo tzv. embedd kódy, které pouze odkazovaly na film umístěný na serveru odlišném od jeho serveru. S ohledem na ustanovení § 12 a § 18 aut. zák. nemůže být sdělením nebo zpřístupněním díla veřejnosti pouhý odkaz na to, kde je dílo umístěno. Na podkladě ustanovení § 18 odst. 2 aut. zák. zdůraznil, že v jeho smyslu se porušení autorského práva dopouští pouze ten, kdo umístí dílo na internet bez souhlasu jeho autora. Taková činnost však mladistvému za vinu není kladena. Pro případ, že by pouhý odkaz na umístění díla kdekoli na internetu mohl být porušením § 18 odst. 2 aut. zák., odkázal i na ustanovení § 18 odst. 3 aut. zák., podle něhož sdělováním díla veřejnosti není pouhé zařízení umožňujícího takové sdělování. V této souvislosti mladistvý zmínil i nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 69/06, v návaznosti na nějž vyjádřil svou úvahu, že nemůže při výkladu uvedených ustanovení autorského zákona docházet k absurdním situacím, aby porušením autorského práva bylo i sdělení třetí osobě, že dnes večer běží v kině nějaké audiovizuální dílo či provoz vyhledávačů seznam.cz, Google.cz, apod. Mladistvý rovněž vytýkal, že ve vztahu k provinění podle § 270 tr. zákoníku absentuje subjektivní stránka, neboť nevěděl, že způsob jeho činnosti je trestným jednáním, protože před spuštěním svého serveru prověřoval z dostupných zdrojů legálnost svého postupu a dospěl k závěru, že pouhé umístění odkazu není porušením autorského práva. Poukázal rovněž na chybějící soudní výklad a označil za absurdní, aby u něho byla předpokládána znalost problematiky autorského práva, u které ani odborná veřejnost není schopna dospět k jednoznačnému závěru. Mladistvý má zato, že nebyl povinen respektovat Výklad Č. p. u. (dále jen ČPU ) jako zájmového sdružení právnických osob, neboť tato unie chrání zájmy autorů děl a její výklad nelze považovat za nezaujatý. V žádném případě u něj nelze dovodit nepřímý úmysl, jelikož nevěděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a jeho jednání lze hodnotit toliko jako nevědomou nedbalost. Pokud byla jeho vědomost o neoprávněnosti jeho počínání dovozována z dopisu ČPU, z dostupných informací vyplývalo, že jeho postup je legální. Bez přiměřených důvodů proto spoléhal, že neporušuje zákon. Tyto své výhrady doplnil i potřebou aplikovat na jeho případ ustanovení § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku o právním omylu, a neměl být proto jeho čin trestný, neboť jednal v omluvitelném právním omylu, a to mimo jiné i proto, že je mladistvým a je bez větších životních zkušeností. Kromě toho požadoval, aby byl jeho čin zkoumán i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe (s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 69/06). Na základě takto formulovaných výhrad dospěl k závěru, že nenaplnil skutkovou podstatu souzeného provinění a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 31 Tmo 5/2012, a poté aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, event. aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání mladistvého se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatel opakuje, a to mnohdy prakticky doslovně, námitky, které již uplatnil ve svém odvolání, s nimiž se již dostatečným způsobem a obsáhlou argumentací vypořádal odvolací soud. Podle § 18 aut. zák. není sdělováním díla prostřednictvím počítačové sítě jen jeho umístění na internetu, ale jde o vytvoření situace, kdy k dílu kdokoli může mít přístup na místě a v čase podle své vlastní volby , jak tomu v předmětné věci podle popsaných skutečností bylo. Uzavřel proto, že negativní podmínka uvedená v ustanovení § 18 odst. 3 aut. zák. na činnost obviněného nedopadá, jelikož toto ustanovení se vztahuje na subjekty, které provozují technická zařízení potřebná pro sdělování děl veřejnosti počítačovou nebo obdobnou sítí (např. server), samy však takovéto sdělování děl neprovádějí. V tomto směru odkázal i na dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 69/06, podle kterého ustanovení § 18 odst. 3 aut. zák. dopadá na situace, kdy je sice provozováno zařízení technicky způsobilé ke sdělování díla veřejnosti, avšak k samotnému zpřístupňování díla nedochází, nebo sice dochází, avšak až skrze další osobu, na které je tíže splnění povinností vyplývajících z užití autorsky chráněných děl. Mladistvý byl v projednávané věci osobou, skrze kterou docházelo k samotnému zpřístupňování díla, protože umístil příslušné tzv. embedded linky na svých webových stránkách, a tak sděloval uvedená díla veřejnosti ve smyslu § 18 odst. 2 aut. zák., jak na straně 27 - 28 rozsudku odvolací soud správně a podrobně vyložil včetně technických principů fungování tzv. embedded linek a citoval výklady obsažené v právnické literatuře. K subjektivní stránce státní zástupce rovněž přisvědčil soudům nižších stupňů s tím, že mladistvý byl na protiprávnost svého jednání výslovně upozorněn ČPU dopisem ze dne 30. 5. 2008. Tato unie sice není institucí oprávněnou vydávat závazný výklad zákonů, má však znalosti právní úpravy autorského práva na kvalitativně vyšší úrovni než u běžné populace. Jestliže mladistvý i po obdržení upozornění ČPU v poskytování služeb uživatelům internetu majících zájem o shlédnutí filmů pokračoval, pak přinejmenším věděl, že svým jednáním může porušit trestním zákonem chráněný zájem na ochraně práva k výsledkům duševní tvůrčí činnosti, a pro případ, že se tak stane, byl s takovýmto následkem srozuměn, o čemž svědčí i to, že smazal původní stránky a založil sice jinou, ale totožnou službu. O právní omyl se zde nejedná, neboť mladistvý o protiprávnosti svého jednání věděl, a navíc vědomě z této činnosti získal nikoli zanedbatelné finanční částky. Tyto skutečnosti svědčí o značném stupni rozumové vyspělosti mladistvého a neobstojí ani námitky, kterými se domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Ze všech zmíněných důvodů shledal použitou právní kvalifikaci správnou a dovolání mladistvého neopodstatněným a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda mladistvým vznesené námitky jsou podřaditelné pod jím označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen existence některého ze zákonem taxativně stanovených důvodů v § 265b tr. ř. může být podkladem pro přezkum dovolacího soudu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což mladistvý svým dovoláním splnil, protože vytýkal, že jednáním, které mu je kladeno za vinu, nenaplnil znaky skutkové podstaty provinění porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Z takto uplatniných výhrad je zejmé, že dostál zákonným podmínkám pro uplatniní zvoleného dovolacího duvodu, a proto Nejvyšší soud mohl z jeho podnitu dále zkoumat, zda je toto dovolání opodstatniné. Tak mohl ueinit pouze na základi skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažoval hmotně právní posouzení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03, sp. zn. IV. ÚS 60/06, IV. ÚS 3020/10, I. ÚS 741/12).

Nejvyšší soud k výhradám mladistvého, že když konkrétní díla sám na svých webových stránkách neuváděl, ale zmiňoval jen odkaz na to, kde si je zájemce může jinde na internetu najít, nenaplnil pojem sdělování díla podle § 18 odst. 2 aut. zák., a proto nemůže jít v tomto konkrétním případě o protiprávní jednání, protože nebyla naplněna subjektivní stránka, jednal v právním omylu a bylo nutné použít subsidiaritu trestní represe, považuje za nutné ze skutkových okolností soudy obou stupňů zjištěných uvést následující: Mladistvý v posuzované věci jako hlavní správce a administrátor provozoval webové stránky, kde za využití tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru společnosti FlyNetwork, s. r. o., v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy, tzv. embedded linky umožňující přístup k neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech. Tím docílil, že kdokoli, kdo si otevřel uvedenou webovou stránku mladistvého, k nim mohl mít jejím prostřednictvím přístup, což mladistvý činil, aniž by k tomu měl souhlasy nositelů autorských práv anebo splnil jiné zákonem stanovené podmínky takového zveřejnění uvedených děl. Mladistvý takto jednal i přesto, že ČPU poté, co uvedenou činnost zjistila na shodně fungujících stránkách, jej vyzvala, aby tuto činnost ukončil. Mladistvý však v souladu s tímto upozorněním nepostupoval, a přestože tyto dříve provozované stránky zrušil, na zcela obdobném principu zavedl WWW stránky jiné, jejichž prostřednictvím uvedeným způsobem zpřístupnil celkem 2470 ve výroku konkrétně citovaných jednotlivých děl.

Vzhledem k tomu, že mladistvý téměř doslovně shodné námitky uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, a především posléze v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, lze konstatovat, že odvolací soud k nim zaujal právní názory, jež v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil na stranách 25 až 30, na něž je možné odkázat, stejně jako i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se této problematice rovněž věnoval na stranách 3 až 11. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že odvolací soud uvedl výklad pojmů tzv. inline linkingu (též embedded linku ) z pohledu citované odborné literatury, čímž jejich obsah zásadně vystihl (viz strany 27 až 28 napadeného rozsudku), a proto Nejvyšší soud na tento výklad pro stručnost může nyní jen odkázat bez potřeby jej znovu opakovat s tím, že z něj dále bude i pro své další úvahy vycházet. Odvolací soud na základě obsahu činností, které uvedené pojmy představují, a skutečné činnosti v této věci zjištěné především na základě odborného vyjádření (č. l. 434 a násl. spisu) a mladistvým realizované, učinil závěr, že mladistvý sděloval díla veřejnosti (zvukově obrazové záznamy a televizní díla) ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 aut. zák., a tak neoprávněně zasáhl nikoliv nepatrně do zákonem chráněných práv a práv chráněných autorským zákonem, čímž naplnil znaky provinění podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného provinění se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Přitom podle tzv. právní věty odvolacího soudu se mladistvý uvedeného provinění dopustil v alternativě, že neoprávněně zasáhl nikoliv nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, zvukově obrazovému záznamu a televiznímu vysílání.

Především je potřeba uvést, že nevznikají žádné pochybnosti o tom, že díla, o něž se v projednávané věci jedná, jež jsou v počtu 2470 konkrétně uvedena v rozsudku odvolacího soudu, jsou předmětem autorského práva, tj. jsou chráněna autorským zákonem, a to u každého z nich ve vztahu k některému ze subjektů a nositelů těchto autorských práv, jak jsou ve výrokové části napadeného rozsudku též uvedeny. V souladu s podaným dovoláním je však nutné zkoumat mladistvým vytýkanou právní okolnost, zda způsob, jakým mladistvý s těmito díly nakládal, naplňuje ve smyslu § 270 odst. 1 tr. zákoníku znak neoprávněného zásahu do těchto práv.

V obecné rovině je potřebné uvést, že neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv může být proveden celou řadou různých forem jednání, a nelze proto stanovit definici, která by ho vymezovala, a ani jednoznačně určila, jak lze takový neoprávněný zásah provést (jedná se tak např. o přivlastnění si autorství k dílu, jakékoli zveřejnění díla bez souhlasu autora anebo sice s jeho souhlasem, ale s nedovoleným provedením změn v díle, s nimiž autor neprojevil souhlas, použití díla způsobem snižujícím jeho uměleckou hodnotu, neoprávněné zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny díla, jakož i sdělování díla veřejnosti, u nichž byly elektronické informace o identifikaci práv k dílu odstraněny nebo pozměněny, bez svolení autora, atd.). Podstatné však pro tuto neoprávněnost zásahu do autorských práv zákonem chráněných je to, že pachatel s dílem, které požívá zákonné ochrany, nakládá v rozporu s vůlí jeho autora a činí tak v rozporu se zákonem, který práva autora nebo nositele těchto práv chrání. Ve vztahu k řešené problematice se jedná o ustanovení § 4, § 12, § 18 a násl. aut. zák. (přim. srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck 2012, s. 2745 až 2751).

V projednávané věci protiprávní činnost mladistvého spočívala v tom, že neoprávněně umožnil užití konkrétních filmů, prostřednictvím webové stránky, kterou provozoval, a to využitím tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru, kde v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy, tzv. embedded linky, čímž zajistil těm, kteří měli zájem vidět filmy, přístup k těmto neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech, na nichž, pokud by tito zájemci film vidět chtěli, by museli uhradit poplatky autorům děl nebo nositelům těchto autorských práv, zatímco způsobem, jakým tuto možnost mladistvý zprostředkoval, tak neučinili. Tuto činnost mladistvý praktikoval bez souhlasu nositelů těchto autorských práv a v rozporu s jejich zájmy.

K tomuto způsobu porušení autorských práv mladistvý využil možností počítačových sítí a zejména Internetu, jenž je informačním a komunikačním systémem, který se skládá z různých subjektů a objektů právních vztahů. Při rozvoji počítačových informačních a komunikačních technologií má Internet kromě jiného i povahu prostředku, jehož prostřednictvím lze veřejně šířit informace. S ohledem na celosvětovou propojenost a rozšířenost počítačových médií je virtuální svět Internetu považován za veřejný prostředek, neboť lze již považovat za notorietu, že je používán právě pro zveřejňování a šíření informací (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001). Za informační systém se považuje funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností [srov. § 2 písm. b) zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů]. Jde o systém pro sběr, zpracování, ukládání a vyhledávání a šíření informací (Knap, V., Právo a informace. Praha: Academia, 1988, s. 43).

V prostředí Internetu fungující informační služba WWW (World Wide Web) je založena na bázi počítačových serverů (částí Internetu) ukazujících jeden k druhému s využitím tzv. hypertextových odkazů, podpory multimédií a integrování různých služeb. WWW stránka je elektronický dokument, který se nachází na neurčitém serveru, jeho obsah je propojen pomocí hypertextových odkazů na jiná místa v tomto dokumentu, nebo v jiných dokumentech na tomto serveru nebo na zcela jiných serverech nacházejících se v pavučině Internetu kdekoliv na světě (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 402). Z této povahy je patrné, že v prostředí Internetu dochází k porušování autorských práv právě za využití různých Internetových služeb, při nichž dochází k šíření díla, a to i způsobem, jenž odporuje pravidlům stanoveným autorským zákonem. Zejména lze zmínit ustanovení § 12 aut. zák., které upravuje podmínky, za nichž může autor dílo užít, a v odstavci 4 písm. f) § 12 cit. zák. stanoví jako právo autorů díla či nositelů těchto práv dílo užít, mezi něž patří i právo na sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 aut. zák. K takovému právu se řadí i právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla podle § 19 a 20 aut. zák. Podle § 18 odst. 2 aut. zák. je sdělováním díla veřejnosti také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.

Jestliže mladistvý v projednávané věci v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy (tzv. embedded linky) umožňující přístup k neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech tak, že kdokoli k nim mohl mít prostřednictvím k tomu účelu založené stránky přístup, aniž by k tomu měl souhlasy nositelů autorských práv, a využil k tomu tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru, jednalo se o neoprávněnou činnost, neboť využíval hypertextových odkazů umístěných na svých WWW stránkách sloužících pro interaktivní komunikaci mezi udělovatelem a příjemcem (tzv. linking) [srov. Telec, I. Tůma, P., Autorský zákon. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2007, s. 227]. Mladistvý uvedeným postupem umístil link umožňující přístup k rozmnoženině díla, a to jako osoba odlišná od osoby, která je vlastníkem této rozmnoženiny, což je činnost, již je nutné považovat za porušení autorskoprávní neodvislosti jednotlivých aktů užití díla. Každý akt sdělení díla veřejnosti je samostatným způsobem užití díla a uživatel k takovému užití potřebuje souhlas majitele autorského práva.

Nejvyšší soud se z uvedených důvodů plně ztotožnil se závěrem odvolacího soudu vycházejícím z uvedeného odborného názoru, že i v projednávané věci se jednalo o zásah do výlučného autorského práva ve výroku uvedených nositelů těchto práv, neboť mladistvý využitím povahy a funkce tzv. linku , umožnil komukoli, kdo si otevřel tyto jeho WWW stránky, aby měl k uvedeným autorským dílům přístup na místě a v čase podle vlastní volby (ve smyslu § 18 odst. 2 aut. zák.), a to zcela nezávisle na vlastnictví či užívání rozmnoženiny díla, kterou tak zpřístupnil tzv. embedded linkem. veřejnosti konkrétně u 2470 jmenovaných filmových děl. Takový způsob užití díla je jeho užitím, ke kterému je zásadně nutný souhlas majitele autorského práva k zpřístupněnému dílu.

Pokud se mladistvý v dovolání ve snaze brojit proti své trestní odpovědnosti rovněž domáhal názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/2006, je třeba uvést, že úvahy v něm uvedené zejména ve vztahu k § 18 odst. 3 aut. zák. nedopadají na projednávaný případ, protože ve věci, již Ústavní soud projednával (stěžovatel pracoval jako provozovatel sportovního baru, ve kterém pouštěl televizi, zejména sportovní pořady a přenosy, a jako kulisu též rádio a neplatil poplatky autorským svazům, neboť dospěl k závěru, že jsou neoprávněné a v rozporu s dobrými mravy), šlo o zcela jiné jednání, než v nyní zkoumané věci. Nejvyšší soud proto tam uvedené úvahy v přezkoumávané věci, jak požadoval mladistvý, nemohl brát do úvahy.

Nejvyšší soud na základě těchto právních názorů shledal, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že mladistvý popsaným činem porušil ustanovení § 18 odst. 2 aut. zák., a naplnil tak znak neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k autorskému právu skutkové podstaty přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, které chrání mimo jiné i audiovizuální a jinou uměleckou tvůrčí činnost a požitky z ní plynoucí, jakož i práva výrobců zvukového záznamu a zvukově obrazového záznamu.

Pokud jde o znak nikoliv nepatrného zásahu do zákonem chráněných práv, v daném případě mladistvý podle časového vymezení popsaného skutku uvedenou činnost provozoval po dobu 10 měsíců, a to způsobem, který umožňoval téměř neomezený zásah do uvedených autorských práv, tudíž nemůže být pochyb o tom, že se jedná o zásah vyšší než nepatrný, jak vyžaduje ustanovení § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, jestliže shledaly naplněným i tento znak, neboť pečlivě zvažovaly okolnosti tohoto konkrétního případu, především intenzitu zjištěného zásahu, jakož i způsob provedení činu, i jeho následky, zejména ve formě a závažnosti zasažení majetkových práv autorů zvukově obrazových záznamů nebo vysílatelů televizního vysílání. Dostatečně tak braly do úvahy, že šlo o déletrvající zásah a velký počet případů. V daném případě byla posouzena i osoba pachatele. I když mladistvému v době ukončení činu bylo šestnáct let, v předmětné době studoval (od září 2009) čtyřletý obor technické zařízení budov na S. š. s., s. a d. v L. Na této škole technického zaměření patří mezi lepší žáky, k výuce byl vždy připraven. Jeho největším koníčkem jsou počítače, věnuje se i vytváření blogů, programování a dalším činnostem, které mají s PC něco společného, a proto má i záměr do budoucna přestoupit na S. š. a. k. (viz sdělení magistrátu města L., odboru sociální péče na straně 425 spisu). Takto zjištěné osobní poměry mladistvého dokladují, že se jednalo o pachatele v oblasti počítačů a počítačových sítí s potřebnými až nadstandardními znalostmi. Z uvedených důvodů jeho nízký věk nesnižuje rozsah porušení práv, neboť je zřejmé, že mladistvý stejně jako mladí lidé obvykle je osobou zběhlou v počítačových praktikách a rozumí počítačovým programům a možnostem internetových služeb často ve větší míře než dospělé osoby. Tedy skutečnost, že pachatelem byl mladistvý, který se dlouhodobě problematice počítačů a práci s nimi věnoval a jde o jeho koníček, společenskou škodlivost projednávaného provinění nesnižovala.

Ve vztahu k námitce mladistvého, že se uvedeného přečinu nedopustil mimo jiné i proto, že nebyl prokázán jeho úmysl, lze uvést, že jde o přečin, u něhož je nutné úmyslné zavinění, tedy ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku [pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý)]. K naplnění subjektivní stránky u tohoto trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o kromě jiného o zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní vysílání (v tomto rozsahu jde o tzv. normativní znaky skutkové podstaty, u kterých se v případě omylu postupuje podle zásad o omylu skutkovém ve smyslu § 18 tr. zákoníku). Není však nutné, aby pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob tak, jak jsou vymezena zákonem. Postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem, výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází, které jsou chráněny autorským právem. Při posuzování, zda se obviněný dopustil činu úmyslně, je třeba vycházet mimo jeho vlastní výpovědi, zejména z rozboru jeho konkrétního jednání s přihlédnutím k motivu (pohnutce) tohoto jednání, jakož i ke všem dalším skutečnostem a okolnostem vyplývajícím z opatřených a provedených důkazů, pokud mají význam pro posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck 2012, s. 2753).

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že mladistvý námitky, vztahující se k nenaplnění subjektivní stránky z obdobných důvodů, jak učinil v podaném dovolání, opakovaně uplatňoval před soudy obou stupňů, které dostatečně přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů u mladistvého úmyslnou formu zavinění shledaly. Lze proto pro stručnost jen připomenout odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz strany 27 až 29), kde s odkazem na konkrétní jednání mladistvého, který při znalosti fungování a povahy www stránek a na nich zavedené služby, jednal se zcela zřejmým záměrem, aby předmětná díla veřejnosti zpřístupnil. Lze proto mimo jiné připomenout, že mladistvý sám vybíral filmy a svým počínáním ovlivňoval, jaké filmy budou nabízeny. Činil tak, se znalostí všech potřebných počítačových informací, neboť vložením embeddingu odkazujícího na obsah umístěný na jiné internetové stránce, zpřístupnil obsah jiné internetové stránky, čímž umožnil, aby kdokoliv zhlédl tam umístěné údaje (viz strana 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V uvedené činnosti mladistvého soudy shledaly úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tento závěr považuje za opodstatněný, a to mimo jiné i proto, že mladistvý předmětnou činnost provozoval delší dobu, kdy nejprve srovnatelné jednání provozoval na jiných WWW stránkách. Správně soudy při zvažování naplnění subjektivní stránky vycházely mimo jiné i z toho, že mladistvý byl na závadnost a potenciální trestnost svého jednání důrazně upozorněn dopisem ČPU. Tímto dopisem ze dne 30. 5. 2008 označeném jako Výzva k ukončení porušování práv a způsobování škody byl mladistvý vyzván k ukončení protiprávního stavu spočívajícího v provozování internetové stránky na adrese umožňující spouštění a prohlížení souborů obsahujících neoprávněné rozmnoženiny audiovizuálních děl, jež byla na tuto internetovou adresu mladistvým umístěna bez souhlasu nositelů práv zastoupených ČPU. V jeho textu je uveden odkaz na konkrétní ustanovení autorského zákona, jichž se nezákonné jednání mladistvého bezprostředně týká, včetně upozornění na rozpor tohoto jeho jednání s trestním zákonem (účinným do 31. 12. 2009). Kromě jiného byl mladistvý rovněž informován, že i když jde o odkaz na jiné místo na Internetu, odkud lze film stáhnout, jde o protiprávní jednání, které musí ve lhůtě 5 dnů od obdržení výzvy ukončit (č. l. 43 až 45). Z obsahu spisu lze též zmínit, že mladistvý na základě této výzvy činnost internetové stránky ukončil, avšak již dne 1. 12. 2008 zaregistroval stránku novou, a to (která je podkladem projednávané věci), která sloužila ke stejnému účelu a na níž prezentoval naprosto shodný obsah jako na stránce předešlé (č. l. 515 až 517).

Při tomto zjištění soudy správně shledaly, že mladistvý minimálně od okamžiku převzetí výše zmíněné výzvy ČPU si musel být vědom, že svým následným jednáním, které od původního zásadně nezměnil, když začal užívat pouze jinou WWW stránku ke stejnému účelu, byl dostatečně znalý všech problémů s tímto provozováním nové stránky spojených, zejména, že poškozuje práva a zájmy autorů a nositelů autorských práv. Byl tudíž dostatečně srozuměn s tím, že porušení zákona, na něž byl protipirátskou unií upozorněn, způsobí.

Mladistvý v souvislosti s námitkami proti zavinění poukazoval i na to, že jednal v omylu, konkrétně v tzv. omluvitelném právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku, a to zejména proto, že čin spáchal jako mladistvý a mladiství si nejsou vždy vědomi protiprávnosti svých činů, protože nejsou schopni tuto protiprávnost rozpoznat, a tudíž jednat zaviněně.

K této námitce je nejprve potřeba obecně uvést, že podle § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat tehdy, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

Omyl je v nejobecnějším významu rozpor subjektivní a objektivní reality. Z povahy právního omylu plyne, že se jeho podstata a formy dotýkají vědomostní, představové složky zavinění pachatele. Podle toho, o jakou formu omylu půjde, zda negativní, či pozitivní, v kombinaci s omylem právním, stran otázek viny nebo trestu, vyplývá i trestní odpovědnost, popř. neodpovědnost samotného pachatele. Zásada právní odpovědnosti subjektivní, společná pro vinu a trest, je všeobecným východiskem, z něhož se i v případě omylu právního odvozují zcela konkrétní zásady jeho posuzování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I.§ 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck 2012, s. 267).

K tomu, že mladistvý si byl zcela vědom všech způsobů jednak funkce předmětné internetové služby, ale současně i toho, že jde o činnost protiprávní, svědčí skutečnosti, jež rozvedl především odvolací soud (na stranách 27 až 29 svého rozsudku), ale i další výsledky dokazování, které přímo zmíněny nebyly. Lze jen připomenout mimo jiných i sdělení svědka L.V. (strana 517 spisu), který u hlavního líčení k rozdílu mezi funkcí WWW stránek, které mladistvý provozoval, a těch, na nichž byly filmy umístěny, uvedl, že zatímco vyhledavače fungují automatizovaně, u stránek typu, autor jedná cíleně tak, aby shromáždil konkrétní typ, dělá to ručně a zcela vědomě, kdežto u vyhledavačů nedochází k žádnému vědomému zanášení do katalogů konkrétního obsahu . Rovněž je třeba opakovaně zdůraznit, že mladistvý nejednal v žádném omylu, poněvadž na škodlivost a nezákonnost svého počínání byl upozorněn dopisem ČPU ze dne 30. 5. 2008, přičemž tato výzva k ukončení protiprávního stavu byla vyčerpávajícím a naprosto srozumitelným způsobem také zdůvodněna (č. l. 43 až 46) a mladistvý byl proto seznámen zcela konkrétně, v čem jeho protiprávní jednání spočívá. Nadto nemohl pochybovat o tom, že ČPU je profesionální organizací zastupující nositele autorských a jim naroveň postavených práv, jejíž činnost spočívá především v ochraně autorských práv k filmovým dílům, sledování a analýze informací týkajících se autorských práv, přípravě právních kroků proti jejich porušování, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a ostatními institucemi a spolupráci na přípravě nových právních předpisů. Ze všech těchto skutečností plyne, že na informace a upozornění obsažené v její výzvě je zapotřebí nahlížet jako na sdělení nesoucí známky poměrně vysoké odbornosti, kvalifikovanosti a právní relevance. V této souvislosti je nutné zmínit, že mladistvý částečně předmětnou výzvu respektoval, protože původní WWW stránky, již se výzva týkala, zrušil a předmětnou činnost na nich již nerealizoval. Z toho lze dovodit, že ČPU jako autoritu ohledně autorských práv uznával. Jinou věcí již zůstává, že ji nerespektoval, když i posléze, byť pod jinými WWW stránkami postupoval obdobně a autorská práva téměř totožným způsobem porušoval.

Je namístě připomenout též i obsah znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, zpracovaného znalcem Ing. J. J., který při zkoumání počítače mladistvého mimo jiných skutečností uvedl i části elektronické komunikace, a v rámci ní rozvedl nález elektronické pošty, z jejíhož obsahu je patrné, že k datu 13. 4. 2010 mladistvý nabízel k prodeji webový portál včetně domény (viz strana 54 a násl. znaleckého posudku). V textu jedné ze zpráv zájemci o tento web mladistvý sdělil že jej prodává včetně domény a připravované verze, kterou má zájemce možnost shlédnout na (je to kompletně nová, obsahově přepracovaná a kvalitnější verze webu), k tomu by připadl i nárok na skupinu na F., která čítá bezmála již 1000 členů a také t. profil a y. kanál Podle G. A. za poslední měsíc se denní návštěvnost pohybuje okolo 12.000 lidí, web má sám o sobě 68.000 registrovaných uživatelů a tato čísla neustále stoupají. Cena by se tedy pohybovala 60.000,- Kč za vše Web sám o sobě je výdělečně činný a kupní cena se vám může již brzy vrátit v případě zájmu na vás můžeme převést náš účet na reklamu systému proklik.cz, který nabízí až 1,50 Kč za klik na reklamní plochu . Z této zprávy je zřejmé, že mladistvý po celou dobu, co předmětnou WWW stránku provozoval, tak činil s porozuměním všem důležitým otázkám a byl dostatečně o rozhodných skutečnostech informován. Lze proto jen souhlasit s názorem odvolacího soudu na straně 30 rozsudku, že nebylo možné jednání mladistvého podřadit pod ustanovení § 19 tr. zákoníku, neboť jednal i po důrazném poučení ČPU zcela cíleně v rozporu s autorskými právy. Argumentace mladistvého o právním omylu není za tohoto stavu dokazování a skutkových zjištění ničím jiným nežli o samotě stojícím tvrzením dovolatele, jež bylo vyvráceno ve věci provedeným dokazováním, jak je z obsahu spisu patrné.

Z výše rozvedených skutečností plyne, že mladistvý po subjektivní stránce předmětné provinění naplnil. Jeho požadavek, že jednal v negativním právním omylu, nemůže byt důvodný, protože z obsahu spisu nevyplývá nic, co by svědčilo o nevědomosti mladistvého o nezákonnosti jeho počínání, ale jak je shora zmíněno, všechny úkony, které mladistvý v daných souvislostech činil, svědčily o jeho sofistikovanosti ve směru k možnostem a schopnostem internetových služeb, na nichž svou trestnou činnost založil, resp. jichž zneužil k tomu, aby do práv chráněných autorským zákonem zasáhl, ale rovněž i o tom, že jde o jednání, jímž porušuje autorská práva, jak je výše vysvětleno.

Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud ve shodě s tím, jak uvedenou skutečnost správně posoudily soudy nižších stupňů, dospěl k závěru, že mladistvý výše popsaným činem naplnil znaky provinění porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud se dovolatel domáhal své beztrestnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí princip ultima ratio, i s touto námitkou se zcela správně již odvolací soud vypořádal, když ani tomuto požadavku rovněž již dříve uplatněnému v odvolacím řízení nevyhověl.

Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku, § 6 odst. 1, 2 ZSM).

Z toho vyplývá, že závěr o tom, zda je v konkrétním případě vhodné aplikovat zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze učinit zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu (provinění), má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, není možné ji však řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu (provinění), u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (proviněním) a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům (provinění) dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013, dosud neuveřejněné).

Na základě těchto obecných úvah lze považovat za vyloučené, aby čin mladistvého byl posuzován s ohledem na principy vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože se nejedná o provinění společensky méně škodlivé, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Jestliže soudy zcela správně došly k závěru, že mladistvý činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu provinění podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé, že zjištěné okolnosti svědčí o tom, že činnost, za niž je mladistvý souzen, je společensky škodlivým jednáním, neboť mladistvý zneužil internetových služeb k tomu, aby za využití hypertextových odkazů umožnil, aby dočasnou rozmnoženinu filmových děl zpřístupnil prostřednictvím svých, za tím účelem zřízených www stránek, neohraničenému počtu zájemců (veřejnosti), kteří tímto způsobem mohli předmětná díla sdílet mimo autorským zákonem vymezená pravidla. Takový zásah znamená, že ke škodě nositelů práv k audiovizuálním dílům umožnil spouštět a prohlížet soubory obsahující neoprávněné rozmnoženiny. Rozhodné je rovněž i to, že se mladistvý zároveň podílel i na protiprávních aktivitách dalších osob, na tuto jeho činnost napojených.

Společenská škodlivost provinění mladistvého není významně ponížena ani s ohledem na jeho osobu, neboť mladistvý se vyznal v dané problematice a má v ní vysoké odborné znalosti. Z uvedeného je zřejmé, že byl dostatečně rozumově vybaven k tomu, aby při znalosti počítačové problematiky věděl, že autorská práva uvedeným způsobem porušuje. Bohužel svých schopností a dovedností v této oblasti užil zákonem zakázaným způsobem, a proto je nutné v této jeho činnosti spatřovat provinění, jehož formální znaky i po subjektivní stránce naplnil. Ze všech uvedených důvodů se jedná o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto. Rovněž je třeba zmínit množství konkrétních děl (2470), která byla činem mladistvého ohrožena, což je však počet, který mohl být podstatně vyšší, kdyby nebyla trestná činnost mladistvého odhalena. Nelze v této souvislosti přehlédnout ani to, že mladistvý tuto činnost provozoval způsobem, jímž vykazovala určité zisky, jak vyplývá i z nabídkového dopisu, jímž nabízel odprodej předmětné WWW stránky (viz údaje uvedené shora). Při posuzování negativního dopadu činu mladistvého není možné odhlédnout ani od toho, že tuto dobu provozoval delší dobu, což se rovněž odráží ve vyšší škodlivosti.

Na podkladě výše rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů uplatněná právní kvalifikace byla užita plně v souladu se všemi zákonnými hledisky a že napadená rozhodnutí nevykazují vady, jež jim dovolatel vytýkal. Proto dovolání mladistvého tulipána jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2013


Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová

*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.