8 Tdo 1366/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 1366/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 10 To 325/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 47/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 1 T 47/2010, byl obviněný J. J. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

přechovával po přesně nezjištěné období do 6. 10. 2009 v B., okres N., samonabíjecí pistoli maďarské výroby tovární značky Frommer, model STOP (1912), ráže 7,65 mm Browning, a pětiranový revolver pravděpodobně belgické výroby, blíže nezjištěné tovární značky (kopie systému Smith & Wesson), ráže .320, bez výrobního čísla, ačkoliv se jedná o zbraně kategorie B podle § 5 písmeno a) zákona číslo 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, které podle § 41 odstavec 1 zákona číslo 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, podléhají registraci, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle § 8 zákona číslo 119/2002 Sbírky zákonů, v platném znění, o zbraních a střelivu .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle § 101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), současně rozhodl o zabrání věcí, a to samonabíjecí pistole maďarské výroby tovární značky Frommer, model STOP (1912), ráže 7,65 mm Browning, a pětiranového revolveru pravděpodobně belgické výroby, blíže nezjištěné tovární značky (kopie systému Smith & Wesson), ráže .320, bez výrobního čísla.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 10 To 325/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Šlerky podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

V rámci prvního z těchto dovolacích důvodů obviněný poukázal na to, že ačkoli zbraně u něj byly nalezeny při domovní prohlídce konané z důvodu trestné činnosti, z níž nikdy nebyl obviněn, přesto na základě tohoto nálezu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. Má za to, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání je nižší než nepatrný, neboť obě zbraně byly podle závěrů znaleckého posudku ve stavu hraničícím s nepoužitelností. Namítl rovněž, že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že předmětné zbraně převzal a byť i jen krátkou dobu přechovával. Vzhledem k výše uvedenému vyslovil pochybnost o naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslu.

K druhému z dovolacích důvodů obviněný namítl, že mu měl být uložen trest propadnutí věci, namísto uloženého ochranného opatření v podobě zabrání věci. Sám však současně vyslovil, že tímto tvrzením postupuje ve svůj vlastní neprospěch, což je z hlediska právní úpravy dovolacího řízení nepřípustné.

V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 10 To 325/2010, a podle § 265k tr. ř. i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek ( správně mělo být usnesení ), a poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolatel nevznáší žádné konkrétní a jasně formulované námitky týkající se nesouladu skutkových okolností vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzeného trestného činu a jeho dovolání má spíše charakter polemiky s jednotlivými argumenty uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí, při které soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (důkazy podle něho byly hodnoceny cestou příliš široké úvahy ). Státní zástupce připustil, že odůvodnění rozhodnutí zejména nalézacího soudu plně neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 tr. ř., když se soud zabýval především vyvracením obhajoby obviněného, aniž by jasně vyložil, jakou verzi skutkového děje má za prokázanou. Totéž ovšem vytknul námitkám dovolatele, který neprovádí konfrontaci obsahu skutkové věty a právní věty trestného činu podle § 185 odst. 1 tr. zák., ale vede poněkud roztříštěnou polemiku s odůvodněními soudních rozhodnutí, přičemž zabíhá i k výkladům s podstatou věci absolutně nesouvisejícím (odebrání směnky při domovní prohlídce prováděné v jiné trestní věci). Pouze interpretací jeho námitek lze dospět k závěru, že podatel nadále prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které si zbraně v domě v B. uložil M. V. (zemřel 19. 6. 2009) a dovolatel o nich nevěděl. Takto formulované argumenty státní zástupce označil za námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají.

Dále se státní zástupce vyjádřil k výhradě, kterou pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit, a to námitce týkající se nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. K tomu především uvedl, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákona se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (v této souvislosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu R 43/1996 ). Má za to, že přechovávání dvou víceranných krátkých střelných zbraní nelze považovat za skutek, který by nedosahoval stupně společenské nebezpečnosti ani nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících případů trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., a to i v případě, že by zbraně nebyly v dokonalém technickém stavu. Ze spisových materiálů, které měl (státní zástupce) k dispozici a z nichž ve svém vyjádření k podanému dovolání vycházel, vyplynulo, že obě zbraně byly střelbyschopné, pouze u samonabíjecí pistole byla nutná ruční manipulace k vyhození vystřelených nábojnic.

K druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento důvod je určen k nápravě v zákoně specifikovaných vad výroku o trestu, nikoli výroku o ochranném opatření. Námitku, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, lze vznášet pouze v rámci speciálně k tomu určeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Též námitku, že nemělo být vysloveno zabrání věci, ale trest propadnutí věci, by podle jeho názoru bylo možno relevantně vznášet pouze v rámci tohoto dovolacího důvodu, který však podatel neuplatnil (navíc, jak připouští i dovolatel, směřuje takováto námitka v jeho neprospěch). Námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu státní zástupce označil za neodpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, a navíc také za nepřípustné, když dovolání v neprospěch obviněného může podat pouze nejvyšší státní zástupce. Protože však obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uvedl i některá tvrzení fakticky směřující proti výroku o vině, státní zástupce ve vztahu k nim konstatoval, že přechovávání zbraní ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1 tr. zák. znamená, že pachatel má fakticky zbraně ve své moci, nikoli že je z právního hlediska jejich vlastníkem. Existenci tohoto zákonného znaku tedy nelze nijak spojovat s dovolatelem zdůrazňovanou otázkou vlastnictví zbraní (ostatně i občanský zákoník rozeznává mezi instituty vlastnictví a držby věci).

Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Jednalo se především o výhrady, jimiž napadal způsob hodnocení důkazů ze strany soudů (konkrétně namítal, že důkazy byly hodnoceny cestou příliš široké úvahy ), nebo zabíhal k výkladům s podstatou věci naprosto nesouvisejícím (pokud například namítal, že k odebrání směnky došlo při domovní prohlídce prováděné v jiné jeho trestní věci). Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo v podstatě o dvě námitky, jimiž brojil proti závěrům soudů obou stupňů o naplnění jednak subjektivní a jednak materiální stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Je totiž přesvědčen, že v jeho jednání zcela absentuje úmysl a navíc pak stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání byl toliko nepatrný, takže je nelze kvalifikovat jako trestný čin.

Třebaže Nejvyšší soud považoval takto formulované námitky (mimochodem vznesené obviněným již dříve v odvolání) za relevantně uplatněné, současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo bez povolení vyrobí nebo opatří sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji přechovává.

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, střeliva a výbušnin.

Speciálním zákonem, který se vztahuje k nakládání a dalším činnostem souvisejícím se střelnými zbraněmi a střelivem, je zákon č. 119/2002 Sb. , o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o zbraních ).

K nabývání, držení a nošení střelné zbraně a střeliva je třeba zásadně povolení, které se prokazuje jednotným dokladem, a to zbrojním průkazem nebo zbrojní licencí .

Podle § 8 zákona o zbraních může nabývat do vlastnictví, s výjimkou dědění (§ 66 zákona o zbraních), a držet nebo nosit zbraň nebo střelivo pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, pokud zákon o zbraních nestanoví jinak.

Zbraň kategorie B (o kterou v posuzovaném případě jde) lze nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit jen na základě povolení , pokud zákon o zbraních nestanoví jinak.

Podle § 185 odst. 1 tr. zák. je trestné vyrobení nebo opatření sobě nebo jinému anebo přechovávání jen jediné střelné zbraně [pokud nejde o zbraň hromadně účinnou ve smyslu odstavce 2 písm. a) § 185]. Výroba, opatření nebo přechovávání několika střelných zbraní zpravidla již zakládá skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 48/1973 Sb. rozh. trest.; obdobně Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon. Komentář II.díl. 6. vydání. C. H. Beck, 2004, s. 1135 1140).

Přechováváním je jakýkoli způsob držení nebo nošení zbraně [srov. § 2 odst. 2 písm. a), b) zákona o zbraních]. Pachatel musí mít střelnou zbraň ve své moci, ale nemusí ji mít přímo u sebe (může ji mít např. uloženu v bankovní schránce, uschovanou u známé osoby, zakopanou v zemi, uloženou v dutině stromu apod.).

Z hlediska dovolatelem namítaného nedostatku zavinění ve formě úmyslu je podstatná definice úmyslného zavinění obsažená v ustanovení § 4 tr. zák., podle níž je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Soud prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil také soud odvolací, na základě provedeného dokazování dospěl (z hlediska subjektivní stránky) k závěru, že obviněný se trestného činu dopustil přinejmenším v nepřímém úmyslu, když si musel být vědom následků, které svým jednání může způsobit, a pro případ, že takové následky způsobí, byl s tím srozuměn . Věděl totiž, že M. V. přesně nezjištěného dne mu přinesl dvě střelné zbraně (specifikované výše) a ty v jeho přítomnosti uložil na skříň v ložnici v domě v B., jehož majitelkou je R. H. Na tomto místě v danou chvíli nikdo jiný nebyl přítomen a nikdo další o této skutečnosti nebyl (ani následně) informován. Jelikož M. V. v červnu 2009 zemřel, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že obviněný byl jedinou osobou, která věděla, kde se předmětné zbraně nacházejí. Jeho argumentaci (uplatněné již v průběhu předchozího řízení) založené na tvrzení, že si myslel, že M. V. si již v mezidobí zbraně z domu odnesl, neuvěřily, neboť to byl právě on (obviněný), kdo měl po celou dobu do domu takřka neomezený přístup jednak proto, že zde měl uloženo své pracovní oblečení (podílel se na rekonstrukci domu R. H.), jednak z důvodu svého dřívějšího partnerského soužití s touto majitelkou domu, jejíž děti chodil pravidelně navštěvovat.

Protože obviněný věděl, kde jsou zbraně uloženy (k uložení na uvedené místo došlo navíc na jeho pokyn a s jeho souhlasem), bylo jeho povinností přesvědčit se o jejich dalším osudu (kde se nacházejí, zda si je M. V. před svou smrtí odnesl, apod.), a to minimálně v době bezprostředně následující po úmrtí jmenovaného, případně je předat oprávněným dědicům po zemřelém, event. jejich držení oznámit orgánům k tomu příslušným podle zákona o zbraních. Neučinil-li tak, ačkoli o uložení zbraní v uvedeném domě věděl, dopustil se jednání, které je v rozporu nejen se zákonem o zbraních, ale i v rozporu s trestním zákonem, a takto jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., jak správně uzavřel soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. V podrobnostech lze odkázat jak na odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí, tak na přiléhavé vyjádření státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud identifikoval (zejména v argumentaci, že přechovávání zbraní ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1 tr. zák. znamená, že pachatel má fakticky zbraně ve své moci, nikoli že je z právního hlediska jejich vlastníkem, neboť existenci tohoto zákonného znaku nelze nikterak spojovat s dovolatelem zdůrazňovanou otázkou vlastnictví zbraní).

Namítal-li dovolatel v této souvislosti taktéž, že jeho jednání nedosahovalo zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, je třeba uvést, že právní závěry o naplnění materiální stránky trestného činu musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§ 3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu je tedy to, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.

Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Už s ohledem na shora zmíněný význam objektu, který byl jednáním dovolatele zasažen, nelze jeho jednání bagatelizovat. Právě naopak je třeba učinit závěr, že nedovoleným přechováváním dvou kusů střelných zbraní naplnil vedle formálních znaků skutkové podstaty nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. i znak materiální, když stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je vyšší než nepatrný. Vzhledem k obviněným nepředpokládané domovní prohlídce, při níž byly zbraně nalezeny, nemohl tyto dále použít, a proto nelze ani relevantně usuzovat na záměr, jaký s předmětnými zbraněmi měl, ani na to, jak by s nimi v budoucnu naložil.

Pokud dovolatel ve svém podání uplatnil ještě druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , podle kterého lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nutno dodat, že jím formulované námitky, které pod tento dovolací důvod podřadil, jej nemohou po obsahové stránce naplnit. Byly by však podřaditelné pod jiný z důvodů dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení), který však obviněný v dovolání neuplatnil, ani z obsahu podání nelze takový jeho záměr dovodit.

V této souvislosti lze přisvědčit i vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, že námitky proti výroku o trestu, resp. uložení ochranného opatření, jak je obviněný formuloval, směřují v jeho vlastní neprospěch a jako takové jsou nepřípustné. Vedle toho lze dodat, že nalézací soud zohlednil charakter a faktickou použitelnost zbraní ve výroku o trestu, když obviněnému uložil pouze podmíněný trest odnětí svobody právě vzhledem k nižšímu stupni společenské nebezpečnosti.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy totiž v souladu se zákonem vyložily a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák .

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a