8 Tdo 1357/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 353 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 1357/2016-33

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. B. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 50 To 179/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 188/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 7 T 188/2015, byl obviněný Z. B. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví (nepřesně uvedeno zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví) podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. Š., bytem K., T., na náhradě škody částku 90 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 50 To 179/2016, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:

1/ dne 28. 8. 2015 od přesně nezjištěné doby do 18:45 hodin v obci K., okres K. V., který obýval se svou tehdejší družkou poškozenou L. H., v úmyslu se poškozené pomstít za údajnou nevěru záměrně rozbil a poškodil vybavení a zařízení domu, když rozbil a vyhodil na zahradu vstupní dveře do kuchyně z verandy domu, v kuchyni zničil kuchyňskou linku, dřez a obklad kuchyňské linky a rozbil nádobí, poškodil částečně oddělující zeď kuchyně a obývacího pokoje, v obývacím pokoji a kuchyni vyboural obloukovou klenbu a zdivo u oken, v obývacím pokoji rozbil jednoduché prosklení okna, poškodil ústřední topení a kamna a dále poškodil obývací stěnu a rozbil veškerý porcelán a skleničky, v koupelně zničil a vyhodil na zahradu domu dveře od koupelny a dále rozbil umyvadlo s vestavěnou skříňkou, na zahradě v ohništi spálil nezjištěné doklady a písemnosti poškozené L. H., fotografie dětí a oblečení, čímž způsobil poškozením skleněné výplně okna škodu ve výši 420 Kč, poškozením skleněné výplně dveří škodu ve výši 880 Kč, poškozením porcelánového umyvadla škodu ve výši 800 Kč, poškozením kuchyňské linky škodu ve výši 1 000 Kč, vybouráním zdi po obvodu dvou oken škodu ve výši 1 800 Kč, poškozením zdi kolem spodního rámu okna škodu ve výši 1 200 Kč, přestřižením dvou plastových trubek k topení škodu ve výši 900 Kč, celkem tak způsobil majitelce domu poškozené J. H. škodu ve výši nejméně 7 000 Kč,

pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku měl spáchat tím, že
2/ dne 28. 8. 2015 v době od 18:45 hodin do 19:10 hodin v obci K., okres K. V., na oplocené zahradě u rodinného domu, patřícímu S. K., vyzbrojen nejméně jedním střepem skla z rozbitého okna z domu K. o délce 15 až 20 cm, pod vlivem alkoholu a přesně nezjištěných léků, pravděpodobně Rivotrilu, fyzicky napadl poškozeného J. Š., ke kterému přiběhl se slovy: Ty mrdko, zabiju tě, urazím ti nohy, proč voláš policii, a napřáhl se a sekl úlomkem skla do jeho levé tváře, ihned po té vedl další seknutí a zasáhl pravou tvář a krk poškozeného, následně se podařilo poškozenému J. Š. obviněného povalit na zem, několikrát se spolu převalili na zemi a poškozený J. Š. uchopil obviněného tak, že mu zabránil v dalších útocích, i přesto se vzápětí podařilo obviněnému poškozeného J. Š. opět napadnout, a to tak, že mu úlomek skla zabodnul do levého předloktí, když následně obviněný úlomek z ruky poškozeného vytrhnul; v dalším napadení poškozeného J. Š. se obviněnému snažila zabránit poškozená L. H., kterou obviněný kousnul a pořezal jí dlaň levé ruky a krk, přičemž poškozená L. H. v průběhu jednání obviněného tohoto opakovaně vyzývala, aby svého jednání zanechal, na což obviněný reagoval tím, že také jí vyhrožoval zabitím; pomoc poskytla poškozenému J. Š. před útokem obviněného i přítomná sousedka S. K. s cílem zabránit dalšímu napadání poškozeného, kterému v důsledku útoku obviněného upadla protéza na pravé noze, když následně obviněný poté, co si poškozený J. Š. nasadil protézu a odcházel ke svému vozidlu zaparkovanému na ulici před domem, tohoto chtěl opětovně napadnout, v čemž mu již zabránil příjezd hlídky Policie České republiky, která obviněného zajistila; přičemž vzhledem k užitému předmětu útoku, a to ostrého střepu ze skla a vedení útoku proti horní části těla poškozených, zejména hlavě a krku, obviněný vědět měl a mohl, že u poškozených může dojít k těžké újmě na jejich zdraví, poškození důležitého orgánu, např. oka, případně i smrti vykrvácením při zásahu krkavice, přičemž nikoli jeho přičiněním, ale zejména aktivní obranou a schopností reakce poškozených k takovému následku nedošlo, když svým jednáním způsobil poškozenému J. Š. zejména pohmoždění hlavy v oblasti temenní krajiny vlevo, povrchní řezné rány obličeje o délce cca 10 až 11 cm na obou tvářích, povrchní řeznou ránu na levém předloktí délky 8 cm a hlubší řeznou ránu na levém předloktí, délky 4 cm zasahující do podkožní tkáně, když tato zranění si vyžádala lékařské ošetření poškozeného v Nemocnici v K. V. bez vystavení pracovní neschopnosti, a poškozené L. H. způsobil zejména povrchovou řeznou ránu na levé straně krku, délky cca 7 cm a kousnutou ránu na levém předloktí, které byly ošetřeny na místě bez vystavení pracovní neschopnosti poškozené,

přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku měl spáchat tím, že
3/ dne 29. 8. 2015 v době kolem 10:00 hodin v K. V. na M. ulici před domem křičel na svoji družku poškozenou L. H., která vykoukla z okna bytu v prvním patře své matky J. H., aby šla dolů před dům, že si musí promluvit, poškozená L. H. toto ze strachu odmítla, načež obviněný začal křičet, že je kurva a děvka a že zničila celou rodinu, dále jí vyhrožoval, že jestli nepůjde dolů, tak ji zabije, s tím, že když ji nezabil včera, tak ji zabije dneska, že si ji klidně odsedí, když dále v okamžiku, kdy z okna vyhlédla J. H. a obviněného napomenula, této řekl, aby se do toho nepletla nebo zabije i ji, pak vykopl vchodové dveře do domu, vešel do prvního patra, kde bouchal na dveře bytu J. H., čehož po chvíli zanechal a z domu odešel; následně v době kolem 10:40 hodin při telefonickém rozhovoru mezi ním a poškozenou L. H. ohledně předání dětí poškozené opětovně vyhrožoval slovy: Policajty píchnu a tebe taky; podříznu ti krk jako slepici, rozumíš mi? Je mi to jedno, klidně pobodám i policajta a potom si píchnu i do tebe. Já si vás klidně odsedím všechny , a poté v době kolem 11:15 hodin na stejném místě na ulici před domem při předání dětí za asistence Policie České republiky poškozené L. H. vyhrožoval, že ji zabije, při tom měl v kapse u kraťasů kuchyňský nůž, který nepoužil, když tímto svým jednáním u poškozené L. H. vzbudil důvodnou obavu, že své výhrůžky zabitím nebo způsobením vážnějšího zranění uskuteční.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

5. Namítl, že soudy obou stupňů dotčenou trestní věc neposoudily správně po právní stránce, nebyly řádně prokázány jednotlivé znaky uváděných trestných činů a jednotlivé provedené důkazy nebyly hodnoceny správně. Po provedeném dokazování tak zůstávají pochybnosti o tom, zda byl vůbec spáchán trestný čin, i o tom, kdo je jeho případným pachatelem. Soudy dále neprovedly ani všechny obhajobou navržené důkazy, což zapříčinilo, že skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu.

6. Ve vztahu k výroku 1/ rozsudku nalézacího soudu, podle kterého se měl dopustit přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, vytkl, že nebyl důsledně respektován znak škody na cizím majetku . Poškozené věci vyjmenované ve skutkové větě byly ve výlučném vlastnictví obviněného, případně byly ve spoluvlastnictví obviněného a poškozené. Vlastníkem vyjmenovaných věcí nebyla cizí osoba, jak požaduje trestní zákoník. Pokud nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině uvedl, že došlo k poškození věcí, které tvořily součást nemovité věci, která je ve vlastnictví J. H., pak těmito věcmi nemohly být vstupní dveře do kuchyně z verandy, kuchyňská linka, dřez, obklady, nádobí, okno, obývací stěna, porcelán, skleničky, umyvadlo se skříňkou apod., a to s odkazem na ustanovení § 505 o. z., podle kterého součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Z hlediska civilního práva tak věci uvedené ve výroku nejsou součástí věci hlavní. V případě zabudovaných věcí pak soudy nezjišťovaly, jaký byl jejich stav před počátkem užívání nemovité věci, když obviněný po celou dobu trestního řízení upozorňoval na to, že jde o věci, které sám vybudoval a v případě jejich zbourání a poničení došlo k navrácení stavu nemovité věci do stavu před užíváním nemovité věci obviněným a jeho družkou. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že do komplexu věcí, jejichž poškozením došlo ke škodě ve výši 7 000 Kč, byly soudem prvního stupně zahrnuty toliko věci, jejichž oddělením od věci hlavní došlo k znehodnocení takové věci. Výčet ostatních věcí ve výroku měl pouze dokreslit běsnění obviněného, zničení těchto věcí nebylo započítáno do výše způsobené škody a nemohlo mít vliv na vyčíslení způsobené škody, a ani na kvalifikaci jednání obviněného. Obviněný se však domníval, že takovýto postup soudu a jeho odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost výroku, neboť ze samotného výroku o vině a z jeho skutkové věty není zřejmé, poškození jakých věcí je kvalifikováno jako přečin poškození věci podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný uzavřel, že znak cizí věc nebyl soudy vykládán v souladu s platným zněním občanského zákoníku, což mělo zásadní vliv na právní hodnocení skutku. Pouze na okraj dodal, že soudy neprováděly jakékoliv důkazy, které by spolehlivě určily, že cizí věci poškodil, resp. zničil, právě obviněný a ne někdo jiný.

7. I v případě výroku o vině pod bodem 2/ namítl, že právní kvalifikace jednání není správná. Již z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný nebyl jakkoliv zraněn střepy, což neodpovídá skutkovému ději tak, jak je popsán ve skutkové větě. Naopak z provedeného dokazování je zřejmé, že zatímco poškozený J. Š. neměl až na výjimky žádná viditelná zranění, u obviněného byly zjištěny mnohočetné kontuze hlavy. I ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplynulo, že obviněný musel střepy držet do jisté míry šetrně, čímž nedošlo k nějakému závažnějšímu bodnutí, tlačná síla byla velice nízká, proto se mohlo ze strany obviněného jednat o pouhé demonstrativní jednání. Soudy rovněž opomněly a nezohlednily tu skutečnost, že obviněný se jednání, pokud k němu vůbec došlo, dopustil pod vlivem alkoholu a léků. Vzhledem k těmto skutečnostem je podle něj vyloučeno, aby byl za těchto podmínek spáchán zvlášť závazný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je otázkou, zda vůbec mohl v daném stavu jednat úmyslně, když ani způsobená zranění a způsob vedení útoku o úmyslu obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví nesvědčí. V tomto směru obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015, podle kterého je i v případě spáchání uvedeného trestného činu ve stadiu pokusu rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Úmysl je možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo. Jestliže znalec v daném případě připouští, že se mohlo jednat o demonstrativní jednání obviněného, je zřejmé, že se s ohledem na zjištěné okolnosti o pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví ve světle judikatury Nejvyššího soudu jednat nemohlo.

8. Konečně i ve vztahu k výroku pod bodem 3/ rozsudku nalézacího soudu nebylo podle obviněného prokázáno, že jeho jednání naplnilo znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože poškozená tvrdila, že v ní obviněný svým jednáním vyvolal obavu, že své výhrůžky zabitím nebo způsobením závažnějšího zranění uskuteční, další okolnosti tyto obavy poškozené vylučovaly. Z nahrávky telefonického rozhovoru mezi obviněným a poškozenou vyplývá, že poškozená strach z obviněného neměla a s obviněným komunikovala spíše ironicky než s tvrzenými obavami. Znak naplnění obavy u přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku tak nebyl naplněn. Pokud svědek P. V., příslušník Policie České republiky, potvrdil, že poškozená měla obavy z obviněného, je nutno uvést, že tato osoba, na věci navíc jako příslušník policie participující, pouze uvedla svůj laický pohled na to, zda poškozená navenek projevovala známky jakékoliv obavy.

9. Uzavřel, že za situace, kdy soudy obou stupňů neprovedly všechny navržené důkazy, čímž došlo k jejich opomenutí, spočívá v důsledku absence těchto navržených důkazů napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. Jakkoliv si je vědom toho, že dovolací soud nemůže v zásadě přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně, v daném případě oba soudy v důsledku svého postupu nesprávně hodnotily nejen skutkové okolnosti, ale učinily i nesprávné právní hodnocení jednání obviněného.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 50 To 179/2016, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání a po rekapitulaci jeho obsahu sdělil, že za podstatné považuje to, že obviněný opakuje svoji obhajobu z řízení před nalézacím soudem i obhajobu z odvolání zamítnutého soudem odvolacím. Ke všem v dovolání obsaženým argumentům se tedy vyjádřily oba soudy.

12. K námitce obviněného vztahující se k výroku pod bodem 1/ rozsudku nalézacího soudu odkázal na argumentaci tohoto soudu obsaženou na str. 17 rozsudku. Soud přesvědčivě uvedl výčet věcí, které byly součástí předmětné cizí nemovitosti, a pečlivě uvedl jejich ceny, jejichž součet skutečně činí 7 000 Kč, což je škoda kladená dovolateli za vinu. Shodně se na str. 4 usnesení vyjádřil i odvolací soud. Úvahy obou soudů považuje státní zástupce za správné. Pokud pak obviněný argumentuje tím, že poškozené věci nejdříve zhodnotil, odkazuje státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 459/2014, v obdobné věci, kdy se obviněný žhář rovněž hájil tím, že nemovitou věc ve výlučném vlastnictví své manželky dříve zhodnotil ze společných prostředků obou manželů. Nejvyšší soud tehdy k této argumentaci však uvedl, že předmětem útoku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu . zhodnocení nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů ze společných prostředků ale rozhodně nemá dopad na vlastnické právo k ní . Dále uvádí, že pouze v této uplatněné námitce obviněný naplnil deklarovaný dovolací důvod, neboť zde napadá právní úvahy soudů podle občanského zákoníku ohledně vlastnického práva a v návaznosti na to i naplnění znaku předmětné skutkové podstaty cizí věc . Jelikož se však jedná o námitky uplatněné již před oběma soudy, které se s nimi dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.

13. V ostatních částech obviněný ve svém dovolání napadá pouze skutková zjištění učiněná soudem a neprovedení jím navržených důkazů. Takové důvody zjevně nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný. Dovolatel rovněž neuvedl, že by mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním existoval extrémní nesoulad.

14. Pokud pak obviněný ve svém dovolání hovoří o opomenutých důkazech, odkazuje státní zástupce na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, podle kterého by se muselo jednat o důkazy zamítnuté bez věcně adekvátního odůvodnění. Taková situace však v předmětné věci nenastala. Nalézací soud na str. 19 20 rozsudku podrobně a věcně odůvodnil, proč jednotlivé obhajobou navržené důkazy neprovedl, když se jednalo o důkazy nadbytečné.

15. Státní zástupce shrnul, že ohledně námitek proti vlastnictví poškozených věcí je dovolání zjevně neopodstatněné, v ostatních částech neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

18. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 20. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu podaného odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

24. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpovědí svědkyně L. H. (č. listu 206 214) u hlavního líčení konaného dne 26. 11. 2015 a výpověďmi svědků prap. P. V. (č. listu 237 239), J. H. (č. listu 239 242), J. Š. (č. listu 242 245) a S. K. (č. listu 246 248) u hlavního líčení konaného dne 5. 1. 2016, dále protokolem o ohledání místa činu a související fotodokumentací (č. listu 2 31), CD nosičem s nahrávkou telefonního hovoru mezi obviněným Z. B. a poškozenou L. H. (č. listu 87). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí. 25. Pokud obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, nutno uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V posuzovaném případě o tzv. opomenutých důkazech nelze hovořit, neboť soud prvního stupně (který důkazní návrhy obhajoby zamítl viz str. 19 až 20 jeho rozsudku) pečlivě zdůvodnil svůj postup spočívající v neprovedení navržených důkazů.

26. K dílčím námitkám obviněného, jimiž rozporuje správnost skutkových zjištění (např. že ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ nebylo prokázáno, že všechny věci poškodil právě on), lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (zejména str. 17 až 20 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu.

27. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výrocích o vině pod body 1/ až 3/ rozsudku nalézacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinů a zločinu, jimiž byl uznán vinným. 28. Skutkem popsaným v tzv. skutkové větě pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný měl dopustit přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo mimo jiné poškodí cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoliv nepatrnou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Předmětem útoku ve smyslu § 228 je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 830/2002). Musí jít vždy o věc cizí, a proto se vlastník věci nemůže dopustit poškození vlastní věci. Cizí je však i věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví, s výjimkou spoluvlastnictví v rámci společného jmění manželů, kde každý z manželů (bezpodílových spoluvlastníků) je úplným vlastníkem celé věci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1977, 2286).

29. Podstata jednání obviněného vymezeného pod bodem 1/ rozsudku nalézacího soudu spočívala v tom, že v úmyslu pomstít se poškozené L. H., své tehdejší družce, za údajnou nevěru, záměrně rozbil a poničil vybavení a zařízení domu, přičemž věděl, že poničená nemovitá věc byla výlučným vlastnictvím poškozené J. H., a poškozené věci buď byly jeho majetkem jen částečně, když druhou spolumajitelkou byla poškozená L. H., nebo vůbec, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 7 000 Kč. Při stanovení výše škody, jak připomněl odvolací soud, soud prvního stupně důsledně vycházel ze zásady in dubio pro reo a do komplexu věcí, jejichž poškozením došlo ke stanovené škodě, zahrnul pouze věci vyjmenované ve skutkové větě (ačkoliv rozsah poškozených či zničených věcí byl širší), jejichž oddělením od věci hlavní by došlo ke zhodnocení takové věci. Právě poškozením těch věcí, které byly i podle ustanovení § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z. ), součástí věcí hlavní (event. i v širším slova smyslu), tj. domu, jenž byl výlučným majetkem J. H. (matky poškozené L. H.), obviněný podle zjištění soudů způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a dopustil se přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že podle § 505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Takové spojení součásti věci s věcí hlavní, v důsledku kterého nemůže být reálně oddělena nebo může být oddělena jen nehospodárným způsobem, vytváří nesamostatnou součást věci, která sdílí osud věci hlavní, protože nemůže být zvláštním předmětem práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012). Znehodnocení věci, která by byla takto oddělena, znamená nejen fyzickou neoddělitelnost součásti, ale také neoddělitelnost a znehodnocení funkční. Součástí věci přitom může být i věc, která byla věcí samostatnou, avšak v důsledku faktického spojení se stala součástí věci hlavní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1975, sp. zn. 4 Cz 63/75, uveřejněný pod č. 23/1975 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1990 Sb. rozh. obč.). Rovněž je třeba připomenout, že zabudované zařízení bytu není samostatnou věcí, ale součástí domu či bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. Cdo 4120/2007, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016). Není proto rozumných důvodů pochybovat, že poškození okna, dveří, porcelánového umyvadla, kuchyňské linky, která byla součástí vybavení domu, obvodové zdi, plastových trubek k topení představovalo poškození částí většího funkčního celku, tj. domu poškozené J. H., a způsob stanovení výše škody koresponduje s ustálenou praxí soudů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Z odborných vyjádření založených na č. listu 135 a 136 vyplývá, že je podaly kvalifikované subjekty (V. H. Sklenářství, lesní, zahradní technika, moto příslušenství - servis T. a Ing. M. K. zajišťování stavebních prací a projektů T.) a že bylo v odpovídající míře přihlédnuto ke stavu věcí před jejich poškozením. Úvahy soudů proto shledává i dovolací soud akceptovatelnými. Jakkoliv je výrok o vině z hlediska slovního vyjádření formulován poněkud neobratně, nelze konstatovat, že je nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně zjevně vycházel z důsledného respektování zásady in dubio pro reo a právní kvalifikace skutku je přiléhavá. Přitom není rozhodné, že obviněný dům, ve kterém žil společně se svojí tehdejší družkou L. H., svépomocí opravoval a investoval do něj (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 459/2014). Se závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud souhlasí a výtky obviněného, že nezpůsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, nutno označit za neopodstatněné.

30. K poněkud neurčitě formulovaným námitkám obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jenž byl kvalifikován jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, že sám nebyl střepy jakkoliv poraněn a že poškozený J. Š. utrpěl jen povrchová zranění, což svědčí i podle vyjádření znalce o demonstrativně vedeném útoku, je třeba poznamenat, že z dokazování jasně vyplynulo, že poškození J. Š. i L. H. měli povrchová zranění jen díky své aktivní obraně. Pokud obviněný sám nebyl nijak vážně pořezán, svědčí to o plošném úchopu střepu skla, střep skla držel pouze prsty, nikoliv o tom, že by útok vůbec nevedl, nebo byl, jak naznačuje ve svém dovolání, pouze demonstrativní. V potaz je rovněž nutno vzít, že obviněný Z. B. je levák a v předmětné době měl levou ruku v sádře, to mu umožňovalo vést útok levou dominantní rukou pouze omezeně, což se rovněž příznivě projevilo na intenzitě způsobených poranění [srov. výpověď znalce u hlavního líčení (č. listu 336 338)]. O tom, že útok nebyl pouze demonstrativní, svědčí i to, že způsobené řezné rány na těle poškozeného J. Š. byly směřovány především do oblasti obličeje a krku, kde se nachází velké krční cévy. Sám znalec z oboru zdravotnictví z odvětví chirurgie uvedl, že jednání obviněného mohlo vést ke vzniku těžkého poranění, dokonce mohlo vzhledem k lokalizaci jednotlivých útoků dojít až k nezastavitelnému krvácení a vykrvácení na místě (č. listu 305). Pakliže obviněný vyvozoval, že s ohledem na demonstrativní povahu jeho jednání nemohla být naplněna subjektivní stránka pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví pro absenci ať již přímého nebo i nepřímého úmyslu, nelze mu přisvědčit. Oba soudy srozumitelně a přesvědčivě vyložily, proč na čin obviněného nelze pohlížet jako na kontrolované počínání, které je nutno v případě cíleně demonstrativního útoku předpokládat, jak správně zdůraznil odvolací soud.

31. K právnímu posouzení tohoto skutku je vhodné doplnit, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Těžkou újmou na zdraví se ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Způsobení tohoto následku (účinku) je tedy vymezeno dvěma podmínkami, přičemž se vždy musí jednat buď o vážnou poruchu zdraví, nebo o vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. V posuzovaném případě reálně hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. U zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví zaviněn úmyslně (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). V obecné rovině lze připustit, že zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Obviněný popřel úmysl způsobit jiné osobě těžkou újmu na zdraví. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003, aj.). Všechna tato hlediska vzaly soudy obou stupňů v úvahu a přesvědčivě zdůvodnily, jakými úvahami byly vedeny, pokud usoudily na eventuální úmysl obviněného směřujících právě ke vzniku tohoto účinku. Právě s odkazem na judikaturu, kterou pro podporu své argumentace používá i obviněný, lze uzavřít, že obviněný jednal nejméně ve formě úmyslu eventuálního, a to zejména vezme-li se v potaz charakter vedení útoku ostrým předmětem do oblasti obličeje a krku poškozeného J. Š., to vše doprovázeno slovními výroky obviněného uvedenými ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2/, jež dokládají úmysl obviněného poškozeného J. Š. přinejmenším vážně poranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015). Jak též správně soudy uvedly, formu úmyslného zavinění v konkrétním případě nevylučuje ani ta skutečnost, že obviněný jednal pod vlivem alkoholu a farmak, neboť do tohoto stavu se uvedl sám a vědomě.

32. Pokud pak obviněný ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3/ výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu uvádí, že poškozená L. H. z něj rozhodně neměla obavy, a tím tedy nemohly být naplněny všechny obligatorní znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné k tomu dodat, že kromě výpovědi svědka prap. P. V., který vypověděl, že paní H. byla celá roztřesená, bylo vidět, že má strach z obžalovaného (č. listu 237 239), a výpovědi svědkyně J. H. (č. listu 239 240), která uvedla, že L. brečela, viděla jsem na ní, že má strach , o tom také svědčí to, že po tomto datu se poškozená L. H. bála s obviněným zůstat v jedné místnosti a žádala, aby při hlavním líčení ve věci mohla vypovídat jako svědek bez přítomnosti obviněného (č. listu 200), čemuž bylo následně nalézacím soudem u hlavního líčení konaného dne 26. 11. 2015 vyhověno (č. listu 202). 33. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje mimo jiné i usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je třeba posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014). Nalézací soud přesvědčivě upozornil, že za situace, kdy poškozená měla za sebou prožitek z události předchozího dne (viz především násilný útok pod bodem 2/ výroku o vině), v jehož průběhu obviněný zákeřně napadl poškozeného J. Š. a zranění střepem způsobil i jí samotné, poškozená důvodně pociťovala z jeho výhrůžek obavy o svůj život (str. 19 rozsudku). Odvolací soud proto opodstatněně jeho závěry označil správné a výhrady obviněného za nedůvodné (str. 5 usnesení). Námitky vůči právnímu posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný neuplatnil, proto ani dovolací soud neměl důvod se touto otázkou v podrobnostech zabývat. Poznamenává toliko, že ani zde soudy nepochybily a jejich právní posouzení je správné.

34. Nejvyšší soud uzavírá, že ve světle důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami tento dovolací důvod naplněn nebyl a dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. Pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu