8 Tdo 1357/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 4 tr. zák.



8 Tdo 1357/2010 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 39 To 28/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 1 T 13/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. M. R. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 1 T 13/2010, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře sedmi let. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutek ze dne 4. 12. 2009, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 1. 12. 2009 kolem 20:00 hodin ve F. na ul. J. v pokoji ubytovny nad restaurací U G., v podnapilém stavu, nejprve uzamkl dveře pokoje a schoval klíč a následně žádal po V. Č., aby s ním měla pohlavní styk, a i když mu tato opakovaně řekla, že s ním nic mít nechce, pohlavní styk odmítá, chce odejít a plakala, přesto neodemkl, udeřil ji pěstí do hlavy, odstrčil na postel, křičel na ni a strhal z ní oblečení, poté na ní proti její vůli vykonal soulož, v průběh které ji nutil k orálnímu uspokojování, které ze strachu prováděla, V. Č. v průběhu soulože plakala a opakovaně mu sdělovala, že s ním souložit nechce, a o pomoc nevolala toliko ze strachu z jeho jednání, kdy až poté, co usnul, přivolala Policii České republiky a až jejím prostřednictvím se dostala ven z pokoje.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku Místku odvoláními. Obviněný brojil proti jeho odsuzující části, státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného nesouhlasil se zprošťujícím výrokem. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 39 To 28/2010, byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., zrušen ve výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce ve Frýdku Místku ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 1 Zt 378/2009, pro skutek ze dne 4. 12. 2009, jímž měl spáchat trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Hodnocení důkazů a konečné posouzení věci jak po stránce skutkové, tak po stránce právní považoval za nesprávné. Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že na základě provedeného dokazování se skutek stal tak, jak je popsán v odsuzující části výroku rozsudku, a že jej spáchal právě on. Nepokládal za přesvědčivé, že soudy uvěřily poškozené, že z něj měla strach, že jej opakovaně žádala, aby ji pustil, a dávala mu najevo, že s ním nechce mít žádné sexuální praktiky. Dovolatel následně citoval části odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně a tvrdil, že výpovědi svědků, kteří pouze reprodukovali, co jim poškozená měla sdělit, s výjimkou svědka Z. K., jehož výpovědi soudy bezdůvodně neuvěřily, nemohou být těmi důkazy, které ho usvědčují a současně potvrzují věrohodnost poškozené. Poukazoval na výpověď svědka M. M., zasahujícího policisty, z níž podle dovolatele mělo vyplynout, že se poškozená toliko chtěla dostat z uzamčeného pokoje, nikdo jí neubližoval a původně o žádném znásilnění nehovořila. O tom, že snad na pokoji mělo k něčemu dojít , se dozvěděl až posléze od své kolegyně. Výpověď policisty tak nekoresponduje s výpovědí poškozené, v níž tvrdila, že svědkovi naznačila, že došlo k sexuálnímu deliktu se strany dovolatele. Nesprávně byla podle něho hodnocena i výpověď svědka Z. K., který mimo jiné uváděl, že kdyby mu žena dala najevo, že jí hrozí nebezpečí, tak jí mohl společně s dalšími pomoci, což je v rozporu s tím, co uváděla poškozená. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědi jeho dřívější přítelkyně I. D., pakliže si soud z jejího svědectví vybral pouze to, že obviněný měl v minulosti projevovat násilnické sklony při ovlivnění alkoholem, avšak zcela pominul, že násilí z jeho strany nikdy nemělo sexuální charakter. Obviněný zpochybnil závěry soudů týkající se věrohodnosti poškozené. Její výpověď podle něj trpí četnými rozpory a nesrovnalostmi, a to zejména v porovnání s výpovědí svědka Z. K. Poškozená nebyla schopna vysvětlit, proč nevzala svůj mobil, když odešla na záchod, proč se neoblékla, když obviněný odešel pro pivo, proč konzumovala vodku ještě v době, když již ležela nahá v posteli, a pak ho poslala pro pivo. Nadále dovozoval, že poškozená se v situaci, kdy se nemohla dostat z pokoje, když usnul po pohlavním styku, rozhodla řešit situaci přivoláním někoho, kdo by jí dveře otevřel, a teprve v pozdější fázi přišla s tvrzením, že pohlavní styk nebyl dobrovolný. Nepřesvědčivě vypovídala u výslechu o tom, že ji měl udeřit pěstí do hlavy za ucho, přitom v trestním oznámení uvedla, že ji hodil pěstí do hlavy, pak hovořila o facce a při lékařské prohlídce ani neuvedla, že byla udeřena do hlavy. Zdůraznil, že poškozená nebyla zraněná, nedošlo ani k poškození jejího oděvu či prádla, věrohodně nevysvětlila, proč se nebránila, nevolala o pomoc, neodešla z chodby nebo pokoje, i když tuto možnost měla, a nesdělila svědku Z. K. ani jeho kolegovi, že někdo koná něco proti její vůli, že s tím nesouhlasí a že potřebuje pomoc. Přehlédnuta neměla být podle dovolatele ani otázka, zda byl schopen posoudit, že poškozená nesouhlasí s intimním stykem, a to zejména s přihlédnutím k okolnosti, že oba byli podnapilí. Vyjádřil proto přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestné činnosti, žádná objektivní zjištění nesvědčí pro skutečnost, že by intimní styk poškozené s ním byl nedobrovolný. Provedené důkazy tak neposkytovaly dostatečnou oporu pro závěr soudů obou stupňů, že se dopustil vytýkaného jednání ve formě přímého úmyslu. Rozpor mezi výrokem o vině a provedenými důkazy je podle obviněného zřejmý. Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku toho existují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a v návaznosti na to i pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace. Podle obviněného tak existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku a aby Okresnímu soudu ve Frýdku Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoliv obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil zejména námitky skutkové, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Frýdku Místku a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Ostravě. Jejich podstata spočívala v přesvědčení obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědi poškozené svědkyně V. Č. a dále též výpovědi jeho bývalé partnerky Y. D., svědků Z. K. a policisty M. M., neuvážily pečlivě všechny důkazy významné ve světle požadavků řádného hodnocení důkazů.

Prostřednictvím takto uplatněných námitek se obviněný na podkladě vlastní verze skutkového děje (trestného činu se v podobě zjištěné soudy nedopustil, poškozená s ním měla pohlavní styk dobrovolně a teprve když se nemohla dostat z pokoje, protože obviněný spal, rozhodla se řešit situaci přivoláním někoho, kdo by jí otevřel dveře) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu znásilnění nedopustil. Ve skutečnosti tak brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení dovolatel s odkazem na citovaný důvod dovolání vytkl, mají povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů (viz zejména strany 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 rozsudku odvolacího soudu); soudy zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď poškozené V. Č., která popsala průběh předmětného večera, jakož i to, že ji poškozený držel v uzamčeném pokoji, nereagoval na její odmítání jakéhokoliv pohlavního styku s ním a byť se o to pokoušela, nedostala se z jeho moci. Popsala i násilné praktiky, které k vynucení soulože a orálního pohlavního styku obviněný užil, a vysvětlila, proč se nebránila, majíc z obviněného strach. Věrohodnost výpovědi poškozené byla potvrzována nejenom znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie PhDr. E. K., z něhož vyplynulo, že výpověď svědkyně o prožitých událostech je s nejvyšší mírou pravděpodobnosti pravdivá bez známek zkreslování, ale také dalšími okolnostmi, zejména SMS zprávou, kterou poškozená zaslala M. J., v níž uvedla, že byla znásilněna, a žádala o pomoc, a konečně také pro její věrohodnost svědčily i její bezprostřední reakce po otevření pokoje policií. Soudy rovněž rozvedly, proč neuvěřily výpovědi obviněného, přiléhavě upozornily, že ač si v přípravném řízení nemohl na průběh svého počínání a ani na to, zda vůbec došlo k pohlavnímu styku, vzpomenout, následně své jednání barvitě a detailně popisoval. Soudy věnovaly náležitou pozornost svědectví Z. K., který sice uváděl, že si nevšiml ničeho co by nasvědčovalo užití násilí ze strany obviněného, avšak sdělení svědka nelze přeceňovat, neboť byl při vnímání inkriminované události ovlivněn alkoholem, více se věnoval vzezření obviněného, který byl celý potetovaný, a nemusel si tak všimnout žádosti poškozené o přivolání policie. Odkazoval-li obviněný ve svůj prospěch mimo jiné i na výpověď zasahujícího policisty M. M., nelze nevidět, že tento svědek uvedl, že poškozená byla po otevření pokoje hodně rozrušená a plakala. To, že se o násilném sexuálně motivovaném jednání obviněného dozvěděl až prostřednictvím kolegyně P. N., jíž se poškozená bezprostředně svěřila, samo o sobě poškozenou nečiní nevěrohodnou, a to zvláště se zřetelem ke skutečnosti, že i podle výpovědi svědkyně P. N. byla poškozená v popisu sexuálního chování zdrženlivá, jejím primárním zájmem bylo postarat se o dítě (č. l. 302). Všechny tyto námitky obviněného byly součástí obhajoby v rámci předchozího řízení a soudy obou stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, zejména úmyslná forma zavinění a potažmo i jeho objektivní stránka.

Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný násilím donutil jiného k souloži a k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že, jsa v podnapilém stavu, nejprve uzamkl dveře pokoje ubytovny a schoval klíč a následně žádal po V. Č., aby s ním měla pohlavní styk, a i když mu tato opakovaně řekla, že s ním nic mít nechce, pohlavní styk odmítá, chce odejít a plakala, přesto neodemkl, udeřil ji pěstí do hlavy, odstrčil na postel, křičel na ni a strhal z ní oblečení, poté na ní proti její vůli vykonal soulož, v průběh které ji nutil k orálnímu uspokojování, které ze strachu prováděla, V. Č. v průběhu soulože plakala a opakovaně mu sdělovala, že s ním souložit nechce a o pomoc nevolala toliko ze strachu z jeho jednání, přičemž až poté, co usnul, přivolala policii a až jejím prostřednictvím se dostala ven z pokoje.

Obviněný vytkl, že za dané důkazní situace nelze učinit spolehlivé zjištění, že by s ním poškozená měla pohlavní styk nedobrovolně, a že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.

V obecné rovině není od věci připomenout, že násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění se rozumí typicky použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. Výsledkem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že tato osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost či zřejmou beznadějnost. Právě o takovou situaci šlo.

Soud prvého stupně opřel svá skutková zjištění o výpověď poškozené V. Č., jež uvedla, že od obviněného chtěla tetování, v žádném případě jí nešlo o pohlavní styk. Obviněný jí však znemožnil odejít z místnosti, když chtěla odejít na záchod, tak ji doprovázel (aby se nepokusila o útěk nebo přivolání pomoci). Přestože mu poškozená opakovala, že s ním nic mít nechce a plakala, křičel na ni, udeřil ji, povalil na postel. Nakonec pak došlo nejprve k souloži samotné a následně si obviněný vynutil i orální sex, který poškozená ze strachu prováděla.

Odvolací soud se těmito závěry ztotožnil a ani Nejvyšší soud nemá, čím by je relevantně doplnil. Jestliže obviněný využil toho, že poškozená neměla možnost z pokoje odejít, hlídal ji, i když šla na toaletu, a následně svým agresivním jednáním vyvolal u poškozené obavu, že dojde ještě k intenzivnějšímu násilnému jednání, v důsledku čehož poškozená seznala jistou beznadějnost své situace a nemožnost se účelně bránit a došlo mezi nimi k souloži a orálnímu styku, pak je na místě učinit závěr, že obviněný poškozenou násilím donutil k souloži a k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Odpor poškozené byl evidentně vážně míněný, nebyl předstíraný a obviněný i přes ovlivnění alkoholem neměl důvod domnívat se, že poškozená se souloží a dalšími sexuálními praktikami dobrovolně souhlasí. Naplnil proto po stránce objektivní i subjektivní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., jak soudy obou stupňů správně vyvodily; jiné právní posouzení skutku v úvahu nepřichází.

Jako relevantní námitka nemůže tedy obstát výtka obviněného, že nebyla učiněna taková skutková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění, konkrétně o přímém úmyslu ve vztahu k násilnému jednání.

Trestný čin je podle § 4 písm. a) tr. zák. spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části především proti správnosti skutkových zjištění, z nichž je posléze forma zavinění vyvozována, a v těchto souvislostech by ji bylo třeba vnímat jako námitku skutkovou. Obstát však nemohou ani výhrady obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu v návaznosti na skutek, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V posuzovaném případě soudy věnovaly naplnění subjektivní stránky náležitou pozornost a učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. naplňují. Z jejich skutkových zjištění, že obviněný uzamkl pokoj ubytovny, žádal po poškozené pohlavní styk, třebaže mu opakovaně řekla, že s ním nic mít nechce, pohlavní styk odmítá, bránil jí v odchodu, poté ji v podstatě pro výstrahu udeřil pěstí, křičel na ni, odstrčil ji na postel a následně na ni vykonal soulož, v jejímž průběhu ji nutil k orálnímu uspokojování. Poškozená od další obrany ze strachu před dalším násilím ustoupila. Je tedy zřejmé, že obviněný z jednání poškozené v žádném případě nemohl dovozovat, že by se jednalo o dobrovolný pohlavní styk. Dovolatel však chtěl uskutečnit pohlavní styk (ať již soulož či orální sex) s poškozenou za každou cenu, a to i za použití násilí; a svůj záměr také realizoval. Na podkladě těchto zjištění je závěr o zavinění ve formě úmyslu přímého zcela správný.

Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2010

Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková