8 Tdo 1350/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1350/2015-28

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněného P. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 6 To 102/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 69/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 19 T 69/2014, byl obviněný P. Č. uznán vinným zločiny křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 19 T 69/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 358/2014, byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 358/2014, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vězeňská služba České republiky, Věznice H. S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Označený rozsudek, jeho výroky o vině a trestu, napadl obviněný odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 6 To 102/2015, byl rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 358/2014, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vězeňská služba České republiky, Věznice H. S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) dopustil tím, že:

1. dne 12. ledna 2014 v době od 12.05 do 12.45 hodin ve Věznici VS ČR H. S., ulice H., okres S., v kanceláři oddělení prevence a stížností po poučení o povinnosti vypovídat pravdu nepravdivě vypověděl, že dne 11. ledna 2014 v době kolem 21.00 hodiny na celu přišel dozorce, který má přezdívku motorkář , ten ho udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje na pravou stranu pod oko, po chvilce ho udeřil znovu stejným způsobem, kdy těmito dvěma údery pěstí do obličeje mu způsobil modřinu, tzv. monokl, ačkoli popisované jednání se nestalo, a uvedeného jednání se dopustil proto, aby dosáhl trestního stíhání příslušníka Vězeňské služby České republiky p. M. K., kterého obviněný znal právě pouze pod přezdívkou motorkář a který v popisovanou dobu vykonával službu na daném oddíle, 2. ve Věznici VS ČR H. S., ul. H., okr. S., v době od 8:19:40 hodin do 8:20:23 hodin dne 9. 4. 2014 poté, co se dozvěděl, že M. D., vypovídal jako svědek v jeho neprospěch v trestní věci vedené u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Sokolov, 2. oddělení obecné kriminality, pod č. j. KRPK-12381/TČ-2014-190972, přistoupil k průzoru vstupních dveří od společné chodby oddílů A 4-6, kde zahlédl na chodbě poškozeného M. D., tohoto si k sobě přivolal, vulgárně ho napadl slovy, že je zmrd, udavač a konfident, dále mu vyhrožoval, že jej nakrmí a probodne nožem.

Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 19 T 69/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině] a zločiny křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině] a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku [bod 3) výroku o vině], za což byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Vězeňské službě České republiky, Věznici H. S., škodu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 358/2014, byl citovaný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině bod body 2) a 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem 1) nezměněn, odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 6 To 102/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, předně namítl, že došlo ke zmaření celého vyšetřování, neboť ani on, ani svědci P. Ž. a R. Š. nebyli od p. M. K. od počátku přípravného řízení izolováni, na což soustavně upozorňoval. Teprve až na opakované žádosti byl přemístěn na jiné oddělení; jmenovaní svědci ale přemístěni nebyli. Dále poukázal na rozpory ve výpovědích těchto svědků. Svědci vypovídali odlišně ohledně toho, kdo byl přítomen jeho sebepoškození, jakým způsobem si zranění způsobil, kam měl vést údery a v kolika případech. Uvedl, že vzhledem k tomu, že svědek R. Š. s ním nejprve psal dopis Generální inspekci bezpečnostních sborů a poté v přípravném řízení vypovídal odlišně, požadoval jeho opětovný výslech, případně vypracování znaleckého posudku, čemuž nalézací soud nevyhověl a odvolací soud se tím ani nezabýval. Stejná situace nastala i u svědka P. Ž. Zmínil, že u hlavního líčení se p. M. K. ptal, zda měl nějaký konflikt s odsouzeným J. P. Z jeho odpovědi, byť neodpověděl přímo, vyplynulo, že mezi ním a odsouzeným J. P. se něco stalo. Na soudech proto bylo, aby se touto otázkou řádně zabývaly a minimálně odsouzeného J. P. vyslechly, jak navrhoval. Zdůraznil, že p. M. K. byl čtyřikrát potrestán za porušení povinností příslušníka při výkonu služby a dvakrát za mimoslužební přestupek, kdy jeden se týkal toho, že jmenovaný jiného fyzicky napadl. Skutkové a právní závěry nalézacího soudu označil za nepřesvědčivé.

Co se týče přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, vytkl, že je usvědčován toliko výpovědí svědka M. D., jenž je nevěrohodný. Jmenovaný má dvacet záznamů v rejstříku trestů, ve věci byl vyslechnut celkem třikrát, přičemž dvakrát svoji výpověď změnil, a uváděl evidentní nepravdy ohledně svého zdravotního stavu. Bylo namístě, aby soud vyhověl návrhu obhajoby na jeho znalecké zkoumání. Při hlavním líčení dne 31. 7. 2014 byl svědek několikrát dotazován, zda ze strany obviněného padla v souvislosti s jeho výpovědí nějaká výhrůžka, a on odvětil, že nikoliv. Vzhledem k tomu, že následně konstatoval, že tato jeho výpověď je pravdivá, je zřejmé, že byl orientován místem i časem a nebyl nijak zmaten či ovlivněn.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

Pokud jde o námitku naznačující, že v řízení došlo k opomenutí důkazů, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný v hlavním líčení konaném dne 9. 10. 2014 navrhl doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku na věrohodnost svědků R. Š., P. Ž. a M. D. a že nalézací soud tomuto návrhu nevyhověl a usnesením jej zamítl (č. listu 363). Soud dovodil, že závěr o věrohodnosti uvedených svědků byl schopen učinit i bez znaleckého posudku (str. 15 rozsudku ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 19 T 69/2014). Z obsahu trestního spisu se dále podává, že obviněný provedení označených důkazů navrhl i v rámci odvolacího řízení (č. listu 435 a 436, 440) a že soud druhého stupně, jenž rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině bod body 2) a 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody zrušil a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně, sice seznal, že pro objasnění věci je třeba provádět další důkazy, současně ale poznamenal, že návrh na znalecké zkoumání svědků shledává prozatím jako nadbytečný (str. 4, 5 a 7 rozsudku ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 358/2014). V hlavním líčení dne 24. 2. 2015 obhajoba navrhla, aby byl vyslechnut J. P., který měl na p. M. K. podat trestní oznámení, a dále aby byli opětovně vyslechnuti svědci R. Š. a P. Ž., jež měli být p. M. K. ovlivňováni. Soud těmto návrhům nevyhověl a usnesením je zamítl (č. listu 551). Naznal, že z výpovědi obviněného je zřejmé, že navrhované osoby (tj. i J. P.) by k posuzované trestní věci nesdělily žádné podstatné skutečnosti, a nemohly by tak ovlivnit důkazní situaci. Pokud jde o svědky R. Š. a P. Ž., uvedl, že jejich opětovný výslech by byl zbytečný, neboť byli vyslechnuti dostatečně a obviněný jim měl možnost klást dotazy a připomínkovat jejich výpovědi (str. 16 rozsudku ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 19 T 69/2014). V řádném opravném prostředku obviněný na svém návrhu na vypracování znaleckého posudku na svědka M. D. setrval (č. listu 593) a v rámci veřejného zasedání konaného o jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu obhajoba poté, co byl tento svědek opětovně vyslechnut, sdělila, že návrhy na doplnění dokazování před odvolacím soudem nemá (č. listu 627).

Z výše uvedeného je zjevné, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů. Soudy o důkazních návrzích rozhodly, přičemž vyložily, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Byť soud druhého stupně v řízení následujícím po přikázání věci nalézacímu soudu návrhu na vypracování znaleckého posudku na věrohodnost svědka M. D. nevyhověl a výslovně se k němu ani nevyjádřil, otázce věrohodnosti svědka a důvodům, proč mu uvěřil, se ve svém rozsudku věnoval (č. listu 7 a 8).

Soudy se nedopustily ani svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný z jednání pod bodem 1. výroku o vině usvědčován především výpověďmi svědků R. Š. (č. listu 41-44, 298 a 299), P. Ž. (č. listu 45-49, 299 a 300) a M. D. (č. listu 61-66, 331-334, 360-362, 626 a 627) a z jednání pod bodem 2. výpovědí svědka M. D. ve spojení s kamerovým záznamem (č. listu 194). Pokud jde o jednání pod bodem 1., výpovědi uvedených svědků spolu korespondují, v podstatném se nerozcházejí a jako takové jsou věrohodné. Navíc podporují svědeckou výpověď p. M. K. (č. listu 51-53, 300 a 301) a závěry šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů (č. listu 161 a 162). Co se týče jednání pod bodem 2. a namítané nevěrohodnosti svědka M. D., nutno zdůraznit, že byť svědek svou výpověď v průběhu řízení změnil, resp. v hlavním líčení dne 31. 7. 2014 odmítl, že by po něm obviněný požadoval změnu výpovědi, a následně (jednak v dopise adresovaném soudu, viz č. listu 336, a jednak v hlavním líčení dne 9. 10. 2014 a ve veřejném zasedání konaném o odvolání) uvedl, že po něm obviněný změnu výpovědi (její stáhnutí ) skutečně požadoval, výhrůžky, jež mu obviněný adresoval, konstantně popsal a rovněž popsal gestikulaci obviněného, jež je patrná i z kamerového záznamu.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 až 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpovědi svědků R. Š., P. Ž. a M. D. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí tomuto požadavku dostály, přesvědčivě vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01, II. ÚS 226/06 aj.).

Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu