8 Tdo 1342/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1, 3 tr. zákoník, § 15 tr. zákoník, § 16 tr. zákoník, § 17 tr. zákoník



8 Tdo 1342/2013-22
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání obviněného S. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 7 To 162/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 10/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. E. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 101 T 10/2013, byl obviněný S. E. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 24. 3. 2012 v době kolem 3.00 hodin v O., okres K., na ulici F. S. T., v restauraci O. za přítomnosti nejméně pěti osob, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl A. B. tak, že jej jedenkrát udeřil pěstí do ohryzku krku s takovou razancí, že A. B. upadl na zem, kde se udeřil do zátylku hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu skeletu lbi v místě spánkové a temenní kosti vlevo, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou plášťového charakteru ve spánkové krajině vlevo a podél zdvojení tvrdé pleny mezi mozkovými polokoulemi, ložiska zhmoždění v levém čelním i levém spánkovém laloku mozku, a tato zranění si vyžádala hospitalizaci v Nemocnici s poliklinikou v Karviné-Ráji, pracovišti v Orlové do 13. 4. 2012 s následnou léčbou v délce minimálně 3 měsíců, které A. B. omezovala v běžném způsobu života tím, že trpěl psychosyndromem, lehkou poruchou při vyjadřování, obrnou pravostranného lícního nervu, částečnou omezenou hybností pravostranných končetin, nestabilitou svalů zajišťujících vzpřímení trupu a poúrazovými bolestmi hlavy, přičemž vzhledem k rozsahu poranění mozku nelze vyloučit vznik trvalých následků.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání, které podal obviněný proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 7 To 162/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Farany s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž namítl, že soud nesprávně právně posoudil jeho případné zavinění, a nezabýval se oprávněností jeho námitek, že nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo zranění poškozenému způsobil. Až do hlavního líčení nebyla provedena rekognice, v jejímž rámci by byl svědky obviněný jako pachatel činu označen, a sestry M. a K. G., které soud považuje za věrohodné, se ve svých výpovědích rozcházejí. Poukázal na to, že krátce před incidentem poškozený v důsledku podnapilosti upadl mezi nástroje hudebníků, a proto nelze učinit jednoznačný závěr, že pád, jenž byl příčinou vzniklého zranění poškozeného, nastal od úderu obviněného, a nikoli vlivem podnapilosti. Provádění a hodnocení důkazů obviněný označil za nesprávné, neboť bylo učiněno v jeho neprospěch, ačkoliv mnohé nepřímé důkazy si vzájemně odporují. Obviněný též namítal, že nebyla zjištěna intenzita úderu a že pro případ, že by úder poškozenému skutečně zasadil, soudy řádně nezhodnotily, že nemohl předpokládat fatální následek vzniklý jen v důsledku strčení do poškozeného. Obviněný má tudíž za to, že u něj nelze dovozovat jakýkoli, byť nepřímý úmysl.

Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 7 To 162/2013, jakož i rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 101 T 10/2013, a věc vrátil k novému projednání Okresnímu soudu v Karviné pobočka v Havířově za účelem provedení chybějícího dokazování.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 25. 10. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 Sb., anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).

Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Nejvyšší soud právní skutečnosti posuzuje na podkladě skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně, které nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění by mohl být odůvodněn toliko v případě namítaného a Nejvyšším soudem zjištěného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, jenž představuje průlom do výše uvedených zásad (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04), avšak jen za situace, že jsou zjištěny odůvodněné skutečnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud však nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o existenci extrémního nesouladu, neboť soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, a nelze učinit žádné poznatky o tom, že by dokazování nebylo vedeno a provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu s pravidly vycházejícími z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soudy vysvětlily, o jaké důkazy svá zjištění opřely, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotily (srov. strany 3 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).

Se zřetelem na tato kritéria obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil argumenty směřujícími proti porušení postupu při provádění a hodnocení důkazů, ani výhradami, že nebylo prokázáno, že poškozeného udeřil právě on. Tyto výhrady nelze podřadit pod žádné z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a dovolací soud proto nemohl tuto část dovolání přezkoumávat.

S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje dovolání v části, v níž obviněný namítal ve vztahu k zločinu úmyslného ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku nedostatky v otázce zavinění argumentem, že nemohl předpokládat vznik těžkého následku, který u poškozeného nastal. Tyto výhrady se týkají nesprávnosti právního posouzení skutku, mají tedy právní povahu, a Nejvyšší soud proto mohl z jejich podnětu dále zkoumat, zda jsou opodstatněné. Vzhledem k tomu, že obviněný dovoláním nebrojil proti přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k této právní kvalifikaci dovolací soud nemohl správnost použité právní kvalifikace posuzovat (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.

Zavinění vyjadřuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě těžké újmy na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku musí být tento následek způsoben pouze z nedbalosti ve smyslu § 17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku).

Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele, což je rozhodné pro posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nebo jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, popř. některého jiného trestného činu proti životu, popř. pokusu takového trestného činu.

V projednávané věci k činu obviněnému kladenému za vinu došlo v zásadě tím, že v restauraci po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl A. B. tak, že jej jedenkrát udeřil pěstí do ohryzku krku s takovou razancí, že A.B. upadl na zem, kde se udeřil do zátylku hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu skeletu lbi, a v důsledku toho další ve výroku popsaná poranění. Takto vzniklý následek byl prokázán závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalcem MUDr. Markem Dokoupilem, z něhož vyplynulo, že k uvedenému zranění poškozeného došlo tím, že proti hlavě působilo tupé násilí velké intenzity, toto mohutné tupé násilí působilo proti hlavě více z leva . Charakter poranění vysvětlil nárazem levé strany hlavy na plochou překážku, popř. na pevnou podložku a doložil, že prokázané úrazové změny jsou poraněními, která vznikají nejčastěji při pádech.

Soud prvního stupně podle zjištění, která učinil na podkladě provedeného dokazování, shledal, že obviněný čin spáchal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že úderem pěstí do ohryzku může způsobit poškozenému zranění, příp. že poškozený může upadnout na zem a zranění si tak způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (srov. stranu 7 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené závěry zopakoval a ztotožnil se s nimi i odvolací soud (srov. strana 3 jeho usnesení).

Nejvyšší soud nad rámec těchto závěrů považuje za vhodné zdůraznit, že na základě učiněných skutkových zjištění soudy prokázaly, že jedinou bezprostřední příčinou vzniku závažného zranění byl úder zasazený do krku poškozeného, který vyvolal pád poškozeného, při němž jeho hlava narazila na tvrdou podložku, což poškozenému přivodilo zlomeninu lebeční kosti spánkové a temenní. Tím došlo ke krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a v důsledku něj k vyvolání dalších změn, výrazných omezení a zhoršení funkcí mozku s popsanými trvalými následky. Z uvedených zjištění není pochyb o tom, že byla prokázána bezprostřední příčinná souvislost mezi úderem obviněného, pádem poškozeného a uvedenými úrazovými změnami a že soudy zcela správně v tomto průběhu děje shledaly, že obviněný tím, že zasadil poškozenému úder rukou do oblasti krku, jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože věděl, že tímto jednáním může způsobit poškozenému zranění. Není proto pochyb o tom, že obviněný byl s možností poškozeného zranit, srozuměn, a je proto správný závěr soudů o tom, že obviněný vedl úder v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tzn. ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Soudy však již se stejnou pečlivostí nezkoumaly, resp. v odůvodnění napadených rozhodnutí důsledně nevysvětlily úvahy ohledně zavinění ke kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, spočívajícího ve způsobení těžké újmy na zdraví, k níž nelze dovozovat úmyslnou formu zavinění (v takovém případě by se jednalo o trestný čin podle § 145 tr. zákoníku), ale která může být spáchána jen z nedbalosti. Dovolací soud proto považuje za nutné k zavinění k této okolnosti, tj. těžké újmě na zdraví, jako zvlášť přitěžující okolnosti dodat, že podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

S ohledem na to, že obviněný poškozeného udeřil pěstí do krku a přivodil mu tím pád, při kterém došlo u poškozeného ke zlomenině lebky, je v důsledku toho vzniklé zranění těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. d), e), i) tr. zákoníku, neboť poškozený ztratil chuť i čich, tedy došlo minimálně k podstatnému oslabení funkce smyslového ústrojí, zlomeninu lebky je nutné považovat za poškození důležitého orgánu a vzhledem k tříměsíční době hospitalizace šlo i o delší dobu trvající poruchu zdraví. Tento následek (účinek) činu obviněný způsobit nechtěl, ale věděl, že může uvedeným způsobem při úderu do opilého člověka způsobit jeho pád, při němž vznikají těžká zranění právě při úderu do hlavy, kde úraz spodiny lebeční, zlomení lebky a následná krvácení do mozku jsou vcelku častými následky, k nimž při obdobných pádech dochází. Obviněný však bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Obviněný tedy ve vztahu k těžšímu následku jednal podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vědomé nedbalosti, která je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání, tj. v daném případě toho, že pád poškozeného vzniklý na základě prudké rány do jeho krku, může přivodit těžká poranění hlavy. Obviněný tedy věděl, že může takový následek nastat, nechtěl ho způsobit a ani s ním nebyl srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k němu nedojde.

Otázka, jak se na případném pádu poškozeného podílela jeho opilost, se zaviněním obviněného rovněž souvisí, protože obviněný věděl, že poškozený měl v průběhu večera v důsledku podnapilosti problémy s rovnováhou, neboť viděl, jak poškozený spadl mezi hudební nástroje přítomné kapely. Obviněný však i přesto na poškozeného zaútočil ránou pěstí, ač věděl, že po takové silné ráně do oblasti krku je pád poškozeného v důsledku opilostí narušené rovnováhy pravděpodobnější než u osoby, která opilá není.

Nejvyšší soud se tak z důvodů shora rozvedených v zásadě ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obviněný jednal úmyslně ve vztahu k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a v této souvislosti pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže obou napadených rozhodnutí. Ve vztahu k zavinění u těžkého následku podle odstavce 3 § 146 tr. zákoníku doplnil výše zmíněné úvahy vycházející ze skutkových zjištění a podporující zcela správný závěr o použité právní kvalifikaci, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (správnost právní kvalifikace přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, proti níž však dovolatel žádnou námitku nevznesl, jak bylo výše uvedeno, nebyla přezkoumávána).

Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a protože tento závěr mohl učinit jen na základě napadených rozhodnutí a předloženého spisového materiálu, toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová