8 Tdo 134/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 134/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 13 To 350/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 105/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 T 105/2010, uznal obviněného P. J. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

1) v přesně nezjištěné době asi od jara 2008 do 4. 6. 2009 v místě svého trvalého bydliště v K., N., opakovaně osahával po nahém těle, včetně prsou a genitálií svoji nezletilou dceru, o kterou měl v době jejích návštěv u něho pečovat, líbal ji, prováděl jí orální sex, uspokojoval se před ní do ejakulace spermatu, dával jí penis k jejímu genitálu, dále se s ní díval na filmy s pornografickou tématikou, jednání se dopouštěl i přesto, že jako otec bezpečně věděl, že je poškozená mladší než 15 let,

2) v přesně nezjištěné době nejméně od září 2008 do 24. 6. 2009 v místě svého trvalého bydliště v K., N., opakovaně fotografoval nahou a v pornografických pozicích svou nezletilou dceru, její snímky přechovával ve svém osobním počítači Cooler Master se základní deskou ASUS M2N-SLI Felixe, přičemž spolu s pornografickými snímky své dcery přechovával v uvedeném počítači i další snímky s pedofilní heterosexuálně orientovanou pornografií .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod body 1) a 2) jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen tr. zák. ), pod bodem 1) rovněž jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 2) též jako trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 205b odst. 1 tr. zák. a přechovávání dětské pornografie podle § 205a tr. zák. Podle § 242 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle § 99 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen trestní zákoník ), též ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 13 To 350/2010, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 242 odst. 2, § 35 odst. 1 a § 32 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Veverky proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení uvedl, že napadá skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně, neboť ani jeden z nich se důkladně nezabýval otázkou jeho nepříčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti (tento závěr prý vyplynul ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie, podle nějž jeho ovládací schopnost byla snížena podstatnou měrou blížící se až vymizení). Další výhrady obviněný směřoval proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ze kterého se podává, že znalec se při hlavním líčení vyjádřil k otázce nepříčetnosti, přičemž žádná taková otázka nebyla ani zaprotokolována. Znalci navíc nepřísluší vyjadřovat se k této otázce, neboť se jedná o otázku právní a tu posuzuje soud z úřední povinnosti. V uvedeném postupu soudů spatřoval rozpor s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a vyjádřil přesvědčení, že oba soudy nižších instancí nesprávně zhodnotily provedené důkazy, nezabývaly se otázkou jeho nepříčetnosti a své závěry opřely toliko o subjektivní názor znalce, jemuž nepřísluší se k právním otázkám vyjadřovat. Pakliže alespoň jedna složka byla u něho snížena měrou podstatnou, blížící se až vymizení, pak měl soud z úřední povinnosti zodpovědět otázku nepříčetnosti.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v otázce nepříčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen do té doby, než dovolací soud rozhodne o podaném dovolání, neboť je v pracovním poměru, finančně zabezpečuje své dcery a stará se o těžce nemocného otce.

Dne 16. 11. 2010 obviněný své původní podání opět prostřednictvím svého obhájce doplnil a namítal, že došlo k porušení zákazu retroaktivity, když trestnost činů byla posouzena podle zákona účinného v době jejich spáchání, neboť soud se mylně domníval, že trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 je pro něho (obviněného) příznivější. On sám však má za to, že příznivější pro něj je právní úprava podle nového trestního zákoníku, a to vzhledem k ustanovení o zmenšené příčetnosti.

Dovolatel následně shrnul výhrady, jimiž brojil jednak proti hodnocení skutkových okolností případu soudy nižších stupňů, když tyto podle jeho přesvědčení nevycházely ze všech důkazů provedených v rámci hlavního líčení, jednak proti posouzení trestnosti činů podle zákona pro něho nepříznivého. Druhou z těchto námitek upřesnil v tom směru, že soudy obou stupňů porušily ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., neboť právní úprava podle trestního zákoníku je pro něj příznivější, a z tohoto důvodu postupovaly také v rozporu s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 12/2001 USn. .

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že za situace, kdy je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný v rámci svého podání ze dne 3. 11. 2010 brojí proti způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, spočívají uplatněné námitky v tvrzení o údajném nesprávném posouzení důkazů ze strany soudů obou stupňů, konkrétně pak v polemice se závěrem znalce z uvedeného lékařského oboru, podle kterého byly ovládací schopnosti u obviněného v době spáchání trestného činu podstatně oslabené, avšak nikoli zcela vymizelé (oproti tomu dovolatel tvrdí, že jeho ovládací schopnosti v kritické době byly zcela vymizelé). Dovolatel tedy v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se způsobem hodnocení důkazů a šíří uskutečněného dokazování a domáhá se tak zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací a se kterými se ztotožnil i soud odvolací.

Státní zástupce dále vyslovil názor, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu by mohl dovolací soud považovat podané dovolání za právně relevantní pouze ve vztahu k námitce, podle které soudy v předmětné trestní věci nepostupovaly v souladu s trestními předpisy a zásadami ovládajícími trestní řízení, čímž bez jakéhokoli právního důvodu porušily zákon v jeho neprospěch. Obviněný totiž zásadně nesouhlasil se závěry obou soudů ohledně posouzení trestnosti činů podle zákona účinného v době jejich spáchání, neboť zákon účinný v době spáchání činů je sice pro něho příznivější ohledně zákonné sazby, avšak je zapotřebí posoudit příznivost zákona komplexně, především za situace, kdy zákonem č. 40/2009 Sb. bylo zakotveno ustanovení o zmenšené příčetnosti.

Ve vztahu k výše rozvedeným výhradám obviněného však státní zástupce dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanovením o časové působnosti trestních zákonů zakotveným v § 2 odst. 1 trestního zákoníku. Odkaz dovolatele na korespondující ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. není správný, protože nejen soud druhostupňový, ale i soud prvostupňový rozhodovaly v předmětné trestní věci již za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to již s přihlédnutím ke skutečnosti (ostatně prezentované i dovolatelem), že z hlediska zákonné sazby trestu odnětí svobody, který bylo možné obviněnému uložit za trestný čin, který spáchal, není nová právní úprava podle trestního zákoníku pro něho příznivější než právní úprava obsažená v předchozím trestním zákoně ve znění účinném do 31. 12. 2009. Státní zástupce poukázal rovněž na fakt, že hmotněprávní úprava trestání osob, které se dopustily trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, je zakotvena nejenom v novém trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 (konkrétně v jeho ustanovení § 40), ale byla obsažena i v předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2009 (konkrétně v ustanovení § 32 tr. zák.). Z porovnání těchto dvou právních úprav, které zakotvují ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností, je nutno dospět k výsledku, že oba zákony (obě ustanovení) jsou zcela stejné, a proto je třeba použít zákon dřívější, tedy účinný v době spáchání činu obviněným.

Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Je vhodné dodat, že tyto zákonné předpoklady byly splněny i v případě doplnění dovolání ze dne 18. 11. 2010.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly jak proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů (např. argumentace, že ... jak nalézací, tak odvolací soud nesprávně zhodnotily zjištěné důkazy, nezabývaly se otázkou nepříčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti a důkazy opřely o subjektivní názor znalce, ačkoli mu nepřísluší se k právní otázce vyjadřovat ..., nevycházely při hodnocení skutkových okolností případu ze všech důkazů provedených v rámci hlavního líčení ... ), tak proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak obviněný prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu nemohl úspěšně vznášet výhrady vůči nesprávné aplikaci § 2 odst. 6 tr. ř., neboť toto ustanovení rovněž upravuje postup soudů při hodnocení důkazů, tedy otázku procesního, nikoli hmotněprávního charakteru.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel jimi neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v případě, že by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Konkrétně se jedná o výhradu vztahující se k porušení zákazu retroaktivity, jejímž prostřednictvím namítal, že trestnost činů byla nesprávně posouzena podle zákona účinného v době, kdy byly činy spáchány, neboť soud se mylně domníval, že trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 je pro něj příznivější. Tímto postupem prý soud porušil ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., což je úprava pro něj nepříznivá vzhledem k tomu, že dříve platný zákon č. 140/1961 Sb. neupravoval zmenšenou příčetnost, zato ... zákon č. 40/2009 zmenšenou příčetnost upravuje, a proto je pro odsouzeného příznivější .

Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.

K uvedené problematice je zapotřebí uvést, že otázku kolize dvou v úvahu přicházejících, avšak z časového hlediska odlišných právních úprav (v konkrétním případě zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), obecně řeší ustanovení o tzv. časové působnosti zákona.

Jelikož posuzovaná trestná činnost obviněného se datuje do období od jara 2008 do 4. 6. 2009 (v této době byl účinný trestní zákon), avšak oba soudy nižšího stupně rozhodovaly ve věci po 1. lednu 2010, tedy již za účinnosti nového trestního zákoníku, musely přednostně vyřešit otázku, kterého zákona (zda trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 nebo trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010) použít. Z tohoto hlediska má zásadní význam ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Smyslem této právní úpravy je určit, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku). V dřívějším trestním zákoně uvedenou problematiku zcela totožně upravoval § 16 (srov. ale též čl. 40 Listiny základních práv a svobod).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že byl-li čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1970 Sb. rozh. trest.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele. Dále je třeba při úvaze o použití § 2 odst. 1 trestního zákoníku vždy posoudit, zda použití nového zákona jako celku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1962, 35/1962 a 11/1991 Sb. rozh. trest.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 76/1951 Sb. rozh. trest.).

Současně platí, že pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/1991 Sb. rozh. trest.).

Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je jak již bylo řečeno výše rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít jako celku. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 641-642). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát roli horní a dolní hranice sazby trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh trestu (alternativní trest), jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.

Na základě všech shora rozvedených závěrů a teoretických východisek Nejvyšší soud shledal, že soudy nižší instance rozhodující v trestní věci dovolatele nepochybily, pokud o vině a trestu rozhodly podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, který byl účinný rovněž v době spáchání souzených skutků. Jednáním obviněného dotčené skutkové podstaty i trestní sazby na jednotlivé trestné činy se v obou v úvahu přicházejících právních úpravách (s drobnými formulačními, veskrze zpřesňujícími a z hlediska nyní řešené problematiky irelevantními odchylkami) shodují, tudíž v tomto ohledu žádná z obou srovnávaných právních úprav nevyznívá pro obviněného příznivěji nežli druhá. Taktéž aplikace ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku při ukládání ochranného sexuologického léčení byla zcela správná a v souladu se zákonem, neboť o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje (srov. § 3 odst. 2 trestního zákoníku, shodně též § 16 odst. 3 tr. zák.).

Pokud obviněný v rámci podaného dovolání rovněž namítal, že dřívější trestněprávní úprava účinná do 31. 12. 2009 neobsahovala ustanovení o zmenšené příčetnosti, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Obsahově totožnou právní úpravu zmenšené příčetnosti, jež je v novém trestním zákoníku (s účinností od 1. 1. 2010) formulována v jeho ustanovení § 40, zakotvoval taktéž trestní zákon (účinný do 31. 12. 2009), a to v ustanovení § 32. Jelikož mezi oběma právními úpravami nespočívá žádný významný rozdíl (opět vyjma toliko formulačních upřesnění), není možno přisvědčit názoru obviněného, že nová právní úprava obsažená v trestním zákoníku je pro něj příznivější.

Nutno pouze dodat, že při existenci dvou v úvahu přicházejících trestněprávních úprav, kdy žádná z nich není z hlediska relevantních hodnotících kritérií pro obviněného příznivější, je namístě aplikovat ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku (resp. § 16 odst. 1 tr. zák.) zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán. Takovým zákonem je v nyní posuzované věci zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o tomto podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a