8 Tdo 1338/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 1338/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného Mgr. M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 12 To 6/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 42 T 6/2007, byl obviněný Mgr. M. S. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

1) v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2000 v P., ačkoliv nikdy neměl v úmyslu svůj závazek realizovat, uzavřel s občany B., pošk. D. B., bytem M., S., a pošk. A. M., bytem M., V., dohodu o finanční spolupráci a výpomoci, na jejímž základě se zavázal zajistit platné založení a vznik společnosti Belagas, a.s., ve které měli být společníky obž. M. S., Ing. N. T., a poškození D. B. a A. M. s rovnými podíly po 25%, a která měla získat do vlastnictví čerpací stanici pohonných hmot zapsanou na LV v k.ú. H., okr. B. a z této mít zisk, kdy zakoupit čerpací stanici měl obžalovaný, poté byla dne 30. 8. 2000 skutečně uzavřena zakladatelská smlouva spol. Belagas, a.s., a dne 11. 10. 2000 podán návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku, nicméně mezitím obžalovaný poškozeným sdělil, že je nutno koupi uspíšit a zakoupit čerpací stanici do majetku spol. Break Point Systems, s.r.o., se sídlem P., S., v níž působil jako většinový společník, jinak že prodejce kupní cenu zvýší, k čemuž získal souhlas s tím, že se zavázal ihned po platném vzniku spol. Belagas, a.s., předmětnou čerpací stanici na ni převést, takto kupní smlouvou dne 21. 9. 2000 do majetku spol. Break Point Systems, s.r.o., zakoupil za částku 9.000.000,- Kč, kterou uhradil v rozsahu částky 8.500.000,- Kč z prostředků, které od poškozených obdržel na účet založený pro tento účel dne 28. 8. 2000 u banky Interbanka, a.s. se sídlem P., V., ve výši celkem 11.910.000,- Kč, kdy zbylé prostředky ve výši 3.410.000,- Kč použil pro vlastní potřebu, přitom však svému závazku zajistit platný vznik společnosti Belagas, a.s., nikdy nedostál, neboť návrh na zápis této společnosti do obchodního rejstříku byl usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 74147/2000, 78399/2000, ze dne 9. 1. 2001, které nabylo právní moci dne 16. 2. 2001, zamítnut pro neplatné založení společnosti z důvodů nedostatků v obligatorních náležitostech v jejích stanovách, což obžalovaný již nikdy nenapravil novým, platným založením společnosti ani jiným způsobem, přitom poskytnuté prostředky poškozeným až do dob podání obžaloby v celé výši nevrátil, čímž jim způsobil škodu každému ve výši 5.955.000,- Kč,

2) dne 29. 8. 2001 v P., v úmyslu půjčené prostředky nikdy nevrátit, na základě smlouvy o půjčce vylákal od poškozených K. B., bytem P., Z., Ing. M. Č., bytem P., K., a Ing. P. V., bytem P., Z., půjčku ve výši celkem 6.000.000,- Kč s termínem vrácení do 27. 10. 2001, přičemž k posílení důvěryhodnosti mimo jiné uzavřel téhož dne s pošk. B. kupní smlouvu na prodej čerpací stanice pohonných hmot zapsané na LV v k.ú. H., okr. B., která byla majetkem společnosti Break Point Systems, s.r.o., se sídlem P., S., v níž byl většinovým společníkem, kdy souhlasu dalších společníků této společnosti Ing. O. B., bytem P., N., Ing. Z. N., bytem P., H., Ing. M. P., bytem D., okr. M., a Mgr. J. P., bytem P., K., s uzavřením této fiktivní kupní smlouvy dosáhl tím, že jim sdělil, že jde o skutečnou kupní smlouvu a neuvedl, že jde o zajištění soukromé půjčky, přitom následně, dne 21. 1. 2002 zplnomocnil B. S., bytem P., P., k převodu vlastnického práva k této čerpací stanici na spol. Aracos, s.r.o., se sídlem P., N., a ten ji dne 23. 1. 2002 této společnosti skutečně prodal za částku 4.581.667,- Kč, čímž vyloučil možnost poškozených uplatnit smluvní zajištění, přitom půjčenou finanční hotovost až do dob podání obžaloby v plné výši nevrátil, a tak poškozeným způsobil škodu každému ve výši 2.000.000,- Kč .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ). Současně podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na trest uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 1 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 12 To 82/2006.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Učinil tak v neprospěch obviněného a zaměřil je proti výroku o trestu, resp. proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Z podnětu podaného odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 12 To 6/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 1 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 12 To 82/2006. Posledním výrokem pak vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Trnky proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř.

K prvnímu z citovaných dovolacích důvodů dovolatel uvedl, že Vrchní soud v Praze při veřejném zasedání ve věci sp. zn. 12 To 6/2009 porušil jeho základní práva na obhajobu, konkrétně ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Hned vzápětí vyslovil domněnku, že oba soudy rozhodující ve věci nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., když subjektivní stránka tohoto trestného činu mu nebyla provedeným dokazováním jakkoliv prokázána.

Obviněný dále rozporoval tvrzení státního zástupce uvedená v jeho odvolání, konkrétně ta, že měl způsobenou škodu uhradit až pod tlakem sankcí trestního řízení. Na svoji obranu uvedl, že předmětnou sumu po částech splácel od října 2001 až do roku 2007, na další splátky uzavřel v únoru 2008 splátkový kalendář formou notářského zápisu. Rovněž poukázal na to, že závazek plynoucí z kupní smlouvy na čerpací stanici byl zajištěn směnkami a jeho významná část (cca 25%) byla uhrazena v termínu; nelze mít tudíž za to, že by měl od počátku v úmyslu poškozené podvést. Soud se měl podle jeho názoru zabývat důvody, proč přestal hradit škodu, a zjistit jeho majetkové poměry ke dni splatnosti, jakož i to, zda získané peníze byly použity k jeho vlastnímu obohacení či ve prospěch třetí osoby. Tyto skutečnosti, z nichž lze činit závěry o jeho úmyslu v době útoku, prý nebyly v průběhu řízení spolehlivě zjištěny.

Nad rámec shora uvedeného dovolatel uvedl, že v průběhu jeho trestního stíhání došlo k zásadním procesním pochybením, která měla vliv na jeho obhajobu. V této souvislosti namítl, že mu nikdy nebyl doručen do vlastních rukou rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 42 T 6/2007, což prý mělo zásadní vliv na možnost podání opravných prostředků. Ačkoliv na doručence, která je součástí spisového materiálu, je uvedeno, že převzal rozsudek osobně, podpis není jeho.

Z těchto důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolatel ve svém podání rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265 o tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, tedy výkon trestu odnětí svobody. V té souvislosti zmínil, že podal u příslušného soudu žádosti o přezkoumání svého zdravotního stavu a přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů; je totiž přesvědčen, že jeho zdravotní stav vylučuje výkon tohoto druhu trestu bez ohrožení jeho života či zdraví. O nařízení výkonu trestu prý nevěděl a byl zadržen a dodán do výkonu trestu, aniž bylo rozhodnuto, zda je ze zdravotních důvodů schopen jeho výkonu.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je (s výhradou dále uvedenou) přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje (opět s výhradou dále uvedenou) i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
K problematice přípustnosti dovolání je zapotřebí hned na tomto místě uvést, že v této trestní věci podal odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně pouze státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, přičemž tak učinil v neprospěch obviněného a v rozsahu odpovídajícím toliko (a výlučně) výroku o trestu napadeného rozsudku (resp. výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu).

Právě tento rozsah a důvody odvolání státního zástupce vymezily podmínky odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Bylo tomu tak proto, že odvolací řízení spočívá podle § 254 odst. 1 tr. ř. na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. To znamená, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je přitom takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami uvedenými v § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.

Podle § 254 odst. 2 tr. ř. totiž platí, že jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř.

Zmíněné zásady pro rozhodovací činnost odvolacího soudu bylo nutno zmínit proto, že jsou významné i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) totiž může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně , a to z hlediska ustanovení § 254 odst. 1 až 3 tr. ř. V tomto rozsahu se totiž jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. například rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest.).

Vzhledem k tomu, že odvolání státního zástupce v projednávaném případě směřovalo pouze do výroku o trestu (resp. proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu), přičemž nebyl dán důvod k postupu odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř. (a zároveň nešlo ani o případ upravený ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř.), byla tím přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) limitována výhradně na předmětný výrok a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu a za situace, kdy obviněný v dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (a to ani povahou použité argumentace), mohl své pozdější dovolací námitky uplatnit výhradně proti tomuto výroku (tj. výroku o trestu), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku žádný zákonný dovolací důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu [například důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] neuplatnil. Své dovolání v této části naopak opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v jehož rámci namítl, že soud chybně posoudil subjektivní stránku trestných činů kladených mu za vinu.

Tento dovolací důvod sice lze uplatnit, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, musí se tak ovšem stát při splnění podmínek shora uvedených. Jelikož v dané věci tomu tak nebylo, Nejvyšší soud by musel podané dovolání pokud by bylo podáno jen z tohoto důvodu odmítnout jako nepřípustné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Další dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný ve svém podání toto zákonné ustanovení formálně citoval, následně však neuvedl žádné konkrétní námitky, v nichž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ovšem pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, nýbrž se důsledně vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jelikož tak dovolatel neučinil, Nejvyšší soud při svém rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel [v případě, že by tak činil, musel by podané dovolání opět za předpokladu, že by bylo podáno jen z tohoto důvodu odmítnout jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Obviněný však ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel jeho prostřednictvím brojil proti postupu odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o odvolání podaném státním zástupcem v jeho nepřítomnosti. Taková námitka pokud by byla důvodná by nepochybně mohla jmenovaný dovolací důvod založit.

Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v § 232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná.

V dané věci je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný v době konání veřejného zasedání Městského soudu v Praze, ve kterém bylo rozhodováno o odvolání státního zástupce, nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody; ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je tudíž v daném případě nepoužitelné, a proto ani nemohlo být porušeno.

Ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání a vyrozumění o veřejném zasedání. Předvolávají se osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná. Ostatní osoby se o veřejném zasedání pouze vyrozumívají. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob k veřejnému zasedání předvolaných stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může soud podle potřeby rozhodnout o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustit od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.

Z obsahu spisu je zřejmé, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze nařídil veřejné zasedání na den 24. 3. 2009 a obviněného nechal o něm toliko vyrozumět (srov. referát na č. l. 1390 spisu). Vyrozumění bylo obviněnému doručeno dne 13. 2. 2009, kdy je osobně převzal (srov. dodejku připojenou k č. l. 1390 spisu). Veřejnému zasedání byl po celou dobu přítomen obhájce obviněného JUDr. Josef Monsport, který v jeho úvodu sdělil soudu, že obžalovaný je nemocen a souhlasí s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 1393 spisu).

Už z toho lze dovodit, že Vrchní soud v Praze popsaným postupem shora citovaná ustanovení trestního řádu neporušil. Nejvyšší soud však musel zkoumat rovněž otázku, zda takovým postupem nebyla porušena práva obviněného zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášená zákonem č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listiny ), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . I když jde o jeden z ústavních principů, jimiž je (v obecné rovině) garantováno právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci (v trestních věcech) v přítomnosti obviněného nelze chápat izolovaně a zúžit ho pouze na problém jeho fyzické přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Je nutné chápat ho především jako prostředek, který má zajistit, aby se obviněný mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a zajistit tak kontradiktorní projednání věci, což jsou základní požadavky spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud je přesvědčen, že soud druhého stupně nepochybil, jestliže konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, dospěl-li současně k závěru, že jeho účast při něm není nezbytná. Obviněný se mohl k provedeným důkazům, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho vině, vyjádřit již v hlavním líčení, takže kontradiktorní projednání věci bylo zajištěno. Odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně obviněný nepodal, a pokud tak učinil v jeho neprospěch státní zástupce, byl o jeho obsahu a důvodech vyrozuměn. Na přítomnosti u veřejného zasedání ani netrval, což vyjádřil i jeho obhájce (srov. shora).

Na rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohla mít vliv ani poslední dovolací argumentace obviněného, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 42 T 6/2007, mu nikdy nebyl doručen do vlastních rukou (podpis na doručence prý nepatří jemu), což mělo zásadní vliv na podání opravných prostředků proti tomuto rozsudku . Nehledě na to, že obhájce obviněného takovou skutečnost před odvolacím soudem nenamítal [ze spisu je naopak zřejmé, že opis odsuzujícího rozsudku byl řádně doručen jak obhájci obviněného (převzal jej dne 7. 1. 2009 srov. č. l. 1387), tak samotnému obviněnému (převzal jej osobně dne 19. 1. 2009 srov. č. l. 1387)], uvedené tvrzení nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného (nahlížel-li na ně jako na celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný ve svém podání rovněž požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že dovolací soud o takovém podnětu nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. neshledal. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že tvrzení obviněného, že o jeho dřívější žádosti (příp. dřívějších žádostech) o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů soudy nižších stupňů nerozhodly, neodpovídá skutečnosti. Z obsahu spisu je naopak zřejmé, že se tak stalo (naposledy rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 42 T 6/2007, a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a