8 Tdo 1337/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 146a odst. 3 tr. zákoník, § 105 odst. 1 tr. ř., § 29 odst. 1 tr. zákoník




8 Tdo 1337/2015-41


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněného
J. M.
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 152/2011,
takto
:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř.
se

zrušují
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
se zrušují
také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265
l
odst. 1 tr. ř.
se
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích
přikazuje
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem spáchaným tak, že

dne 1. ledna 2011 v době kolem 12:30 hodin v obci N. H., na N. r. před domem, poté, co nejprve oslovil zde procházejícího J. Š. a M. V. s tím, aby nenavštěvovali jeho restauraci T., a co se jmenovanými došlo ke slovní rozepři a následné vzájemné fyzické potyčce, vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, který měl uložen v pouzdru na opasku na levé straně,

a bez výstrahy z něj vystřelil proti tělu J. Š., kterého zasáhl do pravého podžebří, kdy střela pronikla vzestupnou částí tlustého střeva a dutinou zábřišní vpravo a odlomila drobnou část kosti kyčelní vpravo, tedy mu způsobil zranění těžké, pro poškození důležitého orgánu, s obvyklou dobou léčení kolem dvou až tří měsíců.



Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to revolveru zn. Brazília, ráže 38 Speciál. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě způsobené škody.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a to na základě skutkového zjištění popsaného obdobně, jak skutek vyjádřil soud prvního stupně s tím rozdílem, že změnil část
a co se jmenovanými došlo ke slovní rozepři a následné vzájemné fyzické potyčce, vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, který měl uložen v pouzdru na opasku na levé straně
na nové zjištění, že
došlo se jmenovanými ke slovní rozepři, poté, co byl jimi fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál
. Mimo shora zmíněných změn skutková zjištění popsal ve shodě s tím, jak to učinil soud prvního stupně.


Za uvedený přečin odvolací soud obviněného podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí revolveru a rozhodl i o náhradě škody.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proti výroku o vině i o trestu, pro nesprávné právní posouzení skutku, k němuž došlo v souvislosti s vadným hodnocením důkazů, které soudy v odůvodnění svých rozsudků řádně nevyložily. Obviněný v dovolání nejprve poukázal na výpovědi poškozeného J. Š. a M. V., kteří dotvrzovali, že jimi byl napaden, jakož i na výpovědi svědků V. R. a M. S., z nichž vyplývá, že útok zahájili právě J. Š. a M. V., kteří navíc byli více jak o generaci mladší a měli fyzickou převahu. Obviněný vysvětlil, že pokud proti útočníkům použil střelnou zbraň, kterou by mohl další útok J. Š. a M. V. odvrátit, uvědomil si, že ji má u sebe až ve chvíli napadení, snažil se ji vyjmout z pouzdra, a tehdy došlo k nechtěnému výstřelu pod nohy útočníků. Tento výstřel je však neodradil od dalšího útoku, protože ho i nadále škrtili. Přitom došlo při další manipulaci se zbraní k následnému nechtěnému výstřelu, který již poškozeného J. Š. zasáhl.


Obviněný vznesl výhrady proti protokolu o ohledání místa činu, který podle jeho názoru neobsahuje žádné skutečnosti významné pro zjištění skutkového stavu věci, ale pouze orientační informace, protože ani čtyři pokusné situace v něm konstruované nevedly k závěru o protiprávním jednání obviněného. Rovněž závěry znalce JUDr. Zdeňka Náchodského z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje zblízka, o tom, že obviněný konflikt svým postupem vyprovokoval, obsahují nepřijatelné subjektivní názory. Z těchto důvodů obviněný shledal, že ve zjištěném skutkovém ději je řada nepřesností a neúplností, které, pokud nebudou vyjasněny dalšími provedenými důkazy, zakládají důvody pro použití zásady in dubio pro reo.


I přes tyto námitky proti správnosti skutkových zjištění, při respektu ke skutku tak, jak byl odvolacím soudem prokázán a popsán, obviněný považoval použitou právní kvalifikaci za nesprávnou, protože soud druhého stupně, byť obviněného uznal vinným podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, nevzal v úvahu všechny rozhodné a prokázané okolnosti, které odlišují jednání v omluvitelné pohnutce z důvodu silného rozrušení ze strachu, od situace, při níž obránce jedná za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, když i podle odvolacího soudu ze strany J. Š. a M. V., došlo k útoku na obviněného (viz svědectví J. N., M. S., policisty M. B., F. J. a V. R.), při kterém byl škrcen a měl z nich strach. Obviněný též namítl, že skutečnost, že obviněný útočníky oslovil proto, aby nešli do jeho restaurace v podnapilém stavu, ve kterém se oba nacházeli, nelze považovat za vyprovokování daného útoku, a taková úvaha k vyloučení nutné obrany nepostačuje. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 284/2001, obviněný zdůraznil, že i vyprovokovaný útok je útokem ve smyslu nutné obrany, pokud bylo prokázáno, že obviněný se bránil trvajícímu fyzickému útoku J. Š. a M. V., který směřoval proti jeho životu či zdraví. Dodal, že přiměřenost obrany nelze srovnávat s proporcionalitou, neboť obviněný byl vystaven vyhrožování J. Š. a M. V., které přerostlo v násilné natlačení na zeď, uchopení za krk a škrcení. Za této situace jednání obviněného nevybočilo z mezí nutné obrany, neboť bylo reakcí na fyzický útok nebezpečných pachatelů, byť neozbrojených. Použití zbraně proti útočníkovi, který sám není ozbrojen, nutnou obranu nevylučuje, neboť obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník, a také to, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 a 7 Tdo 272/2006).


V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu.


K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž v první části dovolání shledal námitky, které pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a způsobu hodnocení důkazů, které jsou založené na nerespektování ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a zásady in dubio pro reo. V druhé části dovolání, v níž obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem zpochybnil právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, spatřoval námitky, z jejichž podnětu již lze napadené rozhodnutí přezkoumávat, protože obviněný se na podkladě skutkových zjištění domáhal nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a v důsledku toho své beztrestnosti. Tuto výhradu však státní zástupce nepovažoval za opodstatněnou, protože se s ní soudy obou stupňů byť stručně vypořádaly a uzavřely, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená předmětnému útoku.


Státní zástupce se s dovoláním obviněného ztotožnil v tom, že při posouzení, zda určité jednání je nutnou obranou či nikoli, není samo o sobě rozhodné, kdo útok od počátku vyprovokoval, ale to, zda takové jednání splňuje podmínky uvedené v § 29 tr. zákoníku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku , a proto obviněný správně poukazoval na to, že u nutné obrany se nevyžaduje její přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality, neboť tato obrana musí být intenzivnější, aby útok odvrátila. I když posouzení, zda je určité jednání nutnou obranou nebo již excesem z nutné obrany, je obtížné, a i přesto, že obviněný byl skutečně napaden dvěma útočníky, o nichž bylo známo, že jsou konfliktními osobami, a dokonce téhož dne nedlouho předtím byli účastni incidentu v jiné restauraci, nebyla obava z nich natolik intenzivní, jak obviněný popisoval. Státní zástupce proto i při těchto zjištěních vyslovil závěr, že přestože jednání obviněného odráželo útok J. Š. a M. V., jeho obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Za přiléhavou proto považoval právní kvalifikaci jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a postihuje takové případy nižším trestem. Ve věci obviněného lze ze skutkových zjištění dovodit, že jeho jednání bylo ovlivněno silným rozrušením vyvolaným strachem z poškozeného J. Š., který měl nevalnou pověst, a ze svědka M. V. v důsledku jeho agresivního výtržnického jednání, když oba měli nad obviněným fyzickou převahu a byli ovlivněni alkoholem, a proto v důsledku rozrušení způsobeném strachem z nich, užil svou legálně drženou střelnou zbraň a způsobil zranění v podobě těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného pro jeho neopodstatněnost odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout. Proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.


Dovolání obviněného podané podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje dvě skupiny námitek, přičemž první skupinu tvoří ty, jimiž obviněný poukazoval na nedostatky v provedeném dokazování výtkami, že soudy v něm nepostupovaly důsledně podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo neodůvodnily své závěry v souladu s § 125 tr. ř., anebo že nebylo postupováno podle pravidla in dubio pro reo vyplývajícím ze zásady presumpce neviny. Ve druhé části dovolání vytýkal vady v použité právní kvalifikaci a domáhal se své beztrestnosti z důvodu splnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku.


Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sešit 27, č. T 912]. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343) a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)
; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo III. ÚS 376/03
(U 1/32 SbNU 451
)]. Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579). Vzhledem k tomu, že právní námitka dovolatele týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku souvisí se zjištěným skutkovým stavem a popisem skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku, zabýval se Nejvyšší soud právě z uvedených hledisek i některými skutkovými námitkami obviněného J. M., které mají bezprostřední vztah k popisu skutku a právním závěrům učiněným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.


Obviněný mimo shora zmíněných skutkových námitek, kterými se Nejvyšší soud nemohl s ohledem na uplatněný dovolací důvod primárně zabývat, v dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost použité právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a proto z podnětu těchto právních námitek Nejvyšší soud zkoumal správnost přezkoumávaného výroku o vině, jímž byl obviněný napadeným rozhodnutím odvolacího soudu uznán vinným.


Nejvyšší soud k této výhradě týkající se nesprávného právního posouzení skutku především zkoumal, zda právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku odpovídá skutku tak, jak byl soudem druhého stupně popsán ve výroku o vině v jeho odsuzujícím rozsudku, a to v alternativě, že jinému způsobil těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, a zda odvolací soud při tomto svém právním závěru vzal v úvahu všechny rozhodné a prokázané okolnosti, které odlišují jednání v omluvitelné pohnutce z důvodu silného rozrušení ze strachu od situace, při níž obránce jedná za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, jíž se domáhal obviněný.


Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Naproti tomu v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, v důsledku čehož takový čin jinak trestný není trestným činem.


Výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí podle § 120 odst. 3 tr. ř. přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Z toho mimo jiné vyplývá potřeba, aby popis skutku, zejména pak způsob jeho spáchání, byl uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat, stejně jako subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, skutkově, nikoliv právně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).


Ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť ta tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Ve skutkové větě proto musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti, přičemž nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny cestou odůvodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005).


V případě skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která je privilegovanou skutkovou podstatou k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, zaručuje přesný popis skutku, včetně popisu omluvitelných pohnutek, reálnou kontrolu zachování principu totožnosti skutku a je důležitý z řady hmotněprávních důvodů (např. právě pro odlišení od znaků privilegovaných od základních skutkových podstat, anebo od okolností vylučujících protiprávnost), ale i procesněprávních důvodů (např. pro dodržení požadavku ne bis in idem), především však slouží k transparentnosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10 (N 158/66 SbNU 357)].


Při uvážení těchto podmínek je nutné poukázat na popis skutku v napadeném rozsudku, jenž odvolací soud uvedl velmi stručně tak, že obviněný


dne 1. 1. 2011 v době kolem 12:30 hodin v obci N. H., na N. r. před domem poté, co nejprve oslovil zde procházejícího J. Š. a M. V. s tím, aby nenavštěvovali jeho restauraci T., došlo se jmenovanými ke slovní rozepři, poté, co byl jimi fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, a bez výstrahy z něj vystřelil proti tělu J. Š., kterého zasáhl do pravého podžebří, kdy střela pronikla vzestupnou částí tlustého střeva a dutinou zábřišní vpravo a odlomila drobnou část kosti kyčelní vpravo a způsobila mu zranění těžké pro poškození důležitého orgánu s obvyklou dobou léčení kolem dvou až tří měsíců
.



Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že odvolací soud znak skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku v silném rozrušení ze strachu vyjádřil v popisu skutku ve výrokové části svého rozhodnutí jen tak, že obviněný vytáhl svůj revolver z obavy před dalším napadáním , což spíše odpovídá obviněným v dovolání namítané nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku ve smyslu odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem . Takový popis však dostatečně nevystihuje potřebné a dostatečné skutkové okolnosti, které jsou právně významné pro naplnění uvedeného zákonného znaku přezkoumávané právní kvalifikace, a to zejména z hlediska intenzity zákonem požadovaného rozrušení, tedy jinými slovy, zda odvolacím soudem uvedená obava před dalším napadáním vedla u obviněného k silnému rozrušení.


Přes uvedené nedostatečné skutkové zjištění v popisu skutku odvolací soud podle právní věty a odůvodnění napadeného rozsudku v posuzované věci shledal, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu , což je v obecném slova smyslu duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).


Z hlediska takto chápaného pojmu silného rozrušení bylo nutné, aby skutek obsahoval konkrétní skutečnosti, které

by tento znak na základě konkrétních projevů uvedeného emočního stavu obviněného popisovaly. Odvolacím soudem ve skutku uvedená obava před dalším napadáním znak silného rozrušení nepopisuje vůbec, tzn., že v popisu skutkových zjištění potřebné skutkové okolnosti k němu se vážící zcela chybí, přičemž naopak popis skutku odpovídá spíše znakům nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, byť podle odůvodnění napadeného rozsudku tuto obhajobu obviněného odvolací soud neshledává důvodnou (viz strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž pro znak strachu v potřebné intenzitě v popisu skutku není požadovaný skutkový základ, neboť obava před dalším napadáním dostatečně nevystihuje pojem strachu ve smyslu § 146a odst. 3 tr. zákoníku, za nějž se považuje vystupňovaná obava o život nebo o zdraví, zpravidla ve formě vážné újmy na zdraví, jako nelibá emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, zpravidla spojen s neurovegetativními projevy (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 421. Komentář
. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, strana 1492). Za strach by sice obecně bylo možno považovat i obavu, která však zpravidla vyjadřuje jeho podstatně méně intenzivní podobu, než je tomu u uvedeného pojmu strachu jako takového, u něhož, jak již bylo uvedeno, musí jít o vystupňovanou obavu o život nebo o zdraví . Z tohoto důvodu ani strach ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku nemá v popisu zkoumaného skutku v rozsudečném výroku odvolacího soudu potřebné a nutné skutkové okolnosti hlavně co do jeho intenzity.


Vzhledem k těmto důvodům je výrok rozsudku odvolacího soudu nedostatečný, neboť popis skutkové věty neobsahuje potřebné skutkové okolnosti, které by dostatečně vymezovaly znaky silného rozrušení a ze strachu , aby na jejich základě bylo možné dovodit, že se o tyto znaky skutečně jedná. V důsledku tohoto nedostatečného skutkového popisu je dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Postačující z těchto hledisek nejsou ani závěry odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud pouze uvedl, že, obviněný se nevhodným chováním ve vztahu k oběma osobám, tedy J. Š. a M. V., dostal do situace, kdy byl oběma fyzicky napaden a škrcen a dostal se zřejmě do jiné situace, než jak původně předpokládal, že se bude vyvíjet. V okamžiku, kdy byl oběma napadán a škrcen, použil legálně drženou střelnou zbraň, kterou použil proti tělu poškozeného J. Š. a způsobil mu zranění, které je zraněním těžkým. V souvislosti s tím odvolací soud dále konstatoval, že Obžalovaný však takto jednal ve stavu silného rozrušení, ze strachu z obou těchto osob, majících jednak fyzickou převahu, špatnou pověst v místě bydliště, kde se opakovaně projevují agresivním výtržnickým chováním a v době, kdy je kontaktoval, byli tito muži ve stavu opilosti. V okamžiku, kdy byl těmito následně fyzicky atakován, naražen a držen u zdi, lze uzavřít, že byl v silném rozrušení a ve strachu v okamžiku, kdy použil střelnou zbraň. (viz strana 16 druhý odstavec napadeného rozsudku).


Nehledě k tomu, že i tento popis odpovídá spíše znakům nutné obrany, vyplývá z něj, že jsou zde hodnoceny vlastnosti a způsob útoku J. Š. a M. V., které samozřejmě mohly vést ke strachu obviněného, avšak jakkoli nezaznamenává vlastní duševní stav obviněného J. M. z hlediska omluvitelné pohnutky spočívající v jednání v silném rozrušení ze strachu , a to především z hlediska jeho požadované intenzity.


Nejvyšší soud rovněž shledal nepřezkoumatelnost posuzovaného rozsudku i v tom, že se odvolací soud důsledně nezabýval vztahem nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, který s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, i výhrady obviněného v průběhu celého trestního řízení, je v přezkoumávané věci podstatný a pro spravedlivé rozhodnutí o vině či nevině obviněného nezbytný. Jednání v silném rozrušení ze strachu (§ 146a odst. 3 tr. zákoníku) a jednání z obavy z přímo hrozícího nebo trvajícího útoku (§ 29 tr. zákoníku), mohou být velmi blízká, mohou nastat za obdobných situací, neboť obě souvisejí s duševními prožitky pachatele, od nichž se odvíjí jeho následné konfliktní chování.


Podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z hlediska tohoto právního vymezení nutné obrany je zřejmé, že její podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje tak ve své podstatě zásah veřejných orgánů). Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce.


K tomu, je z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vhodné uvést, že odvolací soud v této souvislosti uvedl, že obhajoba obviněného, že jednal v nutné obraně, je vyloučena v případě, kdy obviněný tvrdil, že k oběma výstřelům došlo nechtěně. Avšak ani v případě obhajoby, kterou obviněný připustil, že spoušť pistole zmáčkl, se podle názoru odvolacího soudu o jednání v nutné obraně nejedná, neboť obžalovaný nebyl napadán fyzicky tak, jak ve své obhajobě popisoval. Je zřejmé, že jak intenzitu útoku, tak následky zveličoval, což je zřejmé mimo jiné z toho, že svědci F. J., ani P. A. poté, co se obžalovaný J. M. vrátil do restaurace T., na něm žádné takové příznaky nepozorovali. Obžalovaný bez problému mluvil, ukazoval jim zbraň i náboje a popisoval konflikt, k němuž došlo. Obžalovaný také přestože se na náměstí později objevila hlídka Policie ČR ani později neučinil žádné oznámení o tom, že byl fyzicky napaden, ani o použití střelné zbraně. Je zřejmé, že ani jeho zranění nebylo nějak závažné, neboť nevyhledal lékařské ošetření. (strana 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu).


K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že smyslem nutné obrany je odrazit útok a uchránit napadený zájem, a proto je za ni považován i útok vyprovokovaný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL. P. a kol.
Trestní právo hmotné. Obecná část
. 6. Vydání, Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 268, 270). V tomto případě však vzniká otázka, zda se vůbec o nevhodné chování ve formě provokace, jak uvádí znalec JUDr. Zdeněk Náchodský, ze kterého odvolací soud vychází, v obecném smyslu tohoto slova jednalo, neboť za provokaci se považuje úmyslně vyzývavý projev, čin, vyzývavé chování apod. (viz PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J.
Akademický slovník cizích slov.
Praha : Academia, 2001, s. 630). V tomto případě měla provokace spočívat jen v tom, že obviněný přistoupil k J. Š. a M. V. s výzvou, aby nechodili do jeho restaurace, kdy je vůbec otázkou, zda šlo o provokaci a zda se nejednalo spíše ze strany obviněného o nikoli zcela uvážený postup, který byl spouštěcím podnětem k zmíněné reakci jmenovaných a jenž byl ze strany obviněného veden snahou, aby zabránil následnému výtržnickému chování obou jmenovaných v jeho restauraci. Také s těmito okolnostmi se odvolací soud dostatečně nevypořádal.


Po subjektivní stránce úmysl při jednání v nutné obraně zahrnuje všechny její podmínky, zejména pak to, že tu je určitý, přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, že obrana má určitou intenzitu a má vyvolat určité následky, tedy odvrátit tento útok způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený způsobu takového útoku. Obranný smysl jednání nemusí být jedinou pohnutkou. Úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného vede, došlo-li k ublížení na zdraví nebo k způsobení těžké újmy na zdraví, k použití privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář
. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2012, strana 400, 408).


Z toho vyplývá, že je třeba, aby soudy v takových případech, jako je posuzované jednání obviněného J. M., nejprve zodpovědně objasňovaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a zjištěné okolnosti také správně hodnotily z toho hlediska, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící nebo trvající a zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného, což zákon zdůrazňuje slovy zcela zjevně nepřiměřená . Proto o vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda, způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Každý případ nutné obrany musí být posuzován komplexně ve všech souvislostech jeho okolností a přísně individuálně (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Takový zodpovědný a ucelený způsob posouzení všech skutečností je nezbytný v každém konkrétním případě, neboť každý takový případ se projevuje jedinečnými skutečnostmi. Zásadně je nutné brát do úvahy, že Přiměřenost není vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem; možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo v konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo v daném případě významnějšího. Obrana je zřejmě nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srov. SOLNAŘ, V.
Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti
. Praha: Akademia, 1972, s. 109).


Pro posouzení toho, zda byla obrana proti útoku přiměřená, nebo zda již šlo o intenzivní exces, je třeba zvažovat, jaká tato obrana byla, tedy zda nebyla silnější, než k odvracení útoku bylo třeba. Dolní přirozenou hranicí je taková obrana, jež k odvrácení útoku právě ještě stačila. Byla-li slabší, zvítězí útočník a pak je jasné, že obrana byla pod dolní hranicí přiměřenosti. Obránce nemůže ex ante vědět, jak dopadne, použije-li toho či onoho způsobu. Ale ani soud ex post to nemůže vědět, neboť situace i reakce protivníka jsou neopakovatelné Zásadně by tedy obrana neměla být silnější, než je nutno. To lze uskutečnit jen tam, kde je obránce pánem situace, má v rukou silné prostředky obrany a může bez obav napřed použít slabšího způsobu. Jinak je tomu, když síly a prostředky jsou zhruba stejné. Tu nelze klást na obránce přehnané nároky. Nutná obrana přitom musí být tak silná, aby útok odvrátila (viz DOLENSKÝ, A. Přiměřenost nutné obrany. In
Sborník prací z trestního práva k narozeninám prof. dr. Vladimíra Solnaře
. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1969, s. 34 35). Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není závislá od použitého prostředku, ale od toho, jak tento prostředek obránce použije (srov. rozhodnutí č. 41/1981 Sb. rozh. tr.). Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. rozhodnutí č.

47/1995 Sb. rozh. tr.). Spravedlivá nutná obrana není vyloučena tím, že napadený svým předchozím trestným skutkem, který však nebylo možno považovat za útok, dal k útoku podnět (srov. rozhodnutí č. 254/1947 Sb. rozh. tr.).


Při posuzování intenzivního excesu je potřeba zvažovat i subjektivní hledisko osoby, která útok odvrací, neboť vykročení z mezí nutné obrany vyžaduje i vědomí pachatelovo (obránce), nebo alespoň možnost uvědomění si, že překračuje nutnou mez toho, co bylo potřebné, aby odvrátil od sebe protiprávní útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Přiměřenost obrany je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. č. 3791/1929 Sb. rozh. tr.).


Přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku je, jak již bylo v zásadě uvedeno při posuzování vymezení skutku v napadeném rozsudku, privilegovanou samostatnou základní skutkovou podstatou (vedle podstaty vyjádřené v odstavci 1 téhož ustanovení), která postihuje úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví jinému, jestliže pachatel jednal v některé z alternativně uvedených forem, v nichž je omluvitelná pohnutka spatřována, tzn. buď v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o různé případy vyhroceného duševního rozpoložení pachatele, které ve svém důsledku způsobuje, že psychické pochody pachatele se dostanou do takového stavu, který značně ovlivňuje jeho následné jednání, tj. jedná se o stav, v němž pachatel reaguje pod jejich vlivem jinak, než kdyby nenastaly (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář
. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2012, strana 1552 1553).


Silné rozrušení pachatele v době činu, které odůvodňuje mírnější postih podle privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku musí mít charakter tzv. omluvitelného hnutí mysli. Rozumí se jím afektivní reakce pachatele na vysoce zátěžové životní okamžiky, která je sice reakcí nepřiměřenou, avšak do jisté míry lidsky pochopitelnou. Jde o emocionální odezvu podmíněnou mimořádnými vnějšími okolnostmi, nikoli osobnostními dispozicemi pachatele (např. jeho zvýšenou popudlivostí a agresivitou). Pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Podle dikce zákona jde především o reakci, k níž došlo ze strachu, úleku či zmatku (srov. NOVOTNÝ, R., VOKOUN, R. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní právo hmotné. Zvláštní část.
6. vydání, Praha: Wolters Kluwer, ČR, a. s. 2010 s. 30 - 31).


Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem omluvitelné hnutí mysli , čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné jednání, které vede k poruše zdraví člověka (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 825/2013).


Odvolací soud v přezkoumávané věci, ač každý z těchto hmotněprávních pojmů ve svém rozhodnutí zčásti posoudil, jejich vzájemný poměr nezkoumal. Pro úplnost je třeba připomenout, že odvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně, jenž v činu obviněného za zčásti odlišných skutkových okolností (viz shora) shledal zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž neakceptoval obviněným opakovaně namítaný požadavek na posouzení jeho jednání jako činu spáchaném v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku se závěrem, že se o ni pro intenzivní exces nejedná. Takto odvolací soud rozhodl i přesto, že upravil skutkové zjištění, že obviněný byl


fyzicky napaden
,

a že
z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver
.

Na základě těchto skutkových závěrů shledal, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu a považoval za naplněnu skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy považovaly obranu obviněného jako zcela zjevně nepřiměřenou způsobu a intenzitě útoku, která proti němu byla ze strany poškozeného J. Š. a svědka M. V. vedena, čímž v daném případě šlo o intenzivní exces z nutné obrany, protože útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. nebyl dostatečně intenzivní, aby byl schopen v obviněném vzbudit obavy, které by odůvodňovaly použití střelné zbraně. Na nedostatečnou intenzitu útoku oba soudy usuzovaly především s ohledem na neprokázané zdravotní následky u obviněného, čímž se jeho stav neshodoval s jím tvrzenou závažností útoku, jakož i na chování obviněného po činu. Odvolací soud vzal za prokázané, že obviněný se do konfliktu dostal svým nevhodným chováním, přičemž připustil, že situace kdy byl obviněný oběma fyzicky napaden a škrcen, je zřejmě jinou situací, než jak původně předpokládal, že se bude vyvíjet (viz strana 16 napadaného rozsudku odvolacího soudu). Takto vyslovený závěr však nevychází z dostatečně objasněných skutkových okolností o tom, jak čin proběhl, kdo na koho a za jakých souvislostí útočil, a proto nebylo možné zodpovědně učinit závěr o tom, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoli.


Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolacím soudem učiněný popis skutku, jak je ve výroku napadeného rozsudku vyjádřen, nevytváří potřebný základ pro u správné právní závěry zejména pro vymezení znaku silného rozrušení ze strachu u přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a ani z něj dostatečně nevyplývá správnost závěru o intenzivním excesu z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku.


Posouzení činu, jímž pachatel způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu vyplývajícího ze skutečnosti, že jej poškozený, třeba i za pomoci další osoby, jako útočník fyzicky napadl, jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, musí odpovídat popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, který vyplývá z výsledků provedeného dokazování, přičemž musí být prokázáno, že obava, v níž pachatel jednal, u něj vyvolala takové duševní rozpoložení, které ve svém důsledku způsobilo psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky, jež vedly ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení jeho zábran (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o naplnění znaku silného rozrušení ze strachu nepostačuje jen skutkové zjištění, že obviněný jednal z obavy před dalším napadáním útočníka, která sice vyjadřuje jistou formu méně intenzivního strachu obviněného, ale náležitě neodráží silné rozrušení z hlediska jeho intenzity a závažnosti, a proto je třeba v popisu skutku ve výroku o vině v potřebné míře vyjádřit i skutečnost, zda se obviněný nacházel v takovém duševním stavu, z něhož by bylo patrné značné emoční vzrušení či neklid, které by svědčilo o tom, že právě tento jeho duševní stav ovlivnil jeho další jednání a projevil se v průběhu činu, resp. v jeho reakci na předmětný útok. Jestliže tyto skutečnosti nejsou uvedeny ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž nejsou uvedena žádná objektivní zjištění vzešlá z výsledků provedeného dokazování, která by takový závěr opodstatňovala, je to důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku v důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zvláště když odvolací soud právní závěr o silném rozrušení učinil jen na základě vlastní úvahy založené na tom, že obviněný měl z útočníků strach proto, že šlo o osoby mající fyzickou převahu, v místě bydliště se opakovaně projevovali agresivně výtržnickým chováním a v době, kdy je kontaktoval, byli oba ve stavu opilosti. Odvolací soud nerozvedl, zda obviněný uvedené osoby znal, zda jimi byl někdy v minulosti napaden, zda se s nimi dostal do osobního sporu, nebo jiné nepříjemné situace, která by v něm vyvolala takový emoční stav, z něhož by mohly v době činu vyplynout takové možné hnutí mysli, které by u obviněného v době útoku, a v umocnění jeho vlivu na psychiku vyvolaly stav, jenž by uvedený znak § 146a odst. 3 tr. zákoníku naplňoval. Žádné takové zjištění odvolací soud neučinil.


Na podkladě doposud soudy učiněných skutkových zjištění samotný útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. rovněž není dostatečnou skutečností pro závěr o silném rozrušení, neboť na jedné straně tento útok odvolací soud považuje za nedosahující intenzity pro nutnou obranu z hlediska intenzívního excesu z nutné obrany, tedy co do míry obranného zákroku, neboť obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ale na druhé straně z téže okolnosti dovozuje silné rozrušení ze strachu z útočníků ve smyslu přečinu podle § 146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud tyto závěry odvolacího soudu, které blíže v napadeném rozsudku neodůvodnil, nepovažuje za daných skutkových zjištění za vnitřně souladné, neboť popis skutku obsažený ve skutkové větě napadeného rozsudku neobsahuje potřebná fakta, z nichž by měla existence předmětné omluvitelné pohnutky ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zákoníku vyplývat.


Nejvyšší soud z těchto důvodů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Věc se vrací soudu prvního stupně (nikoliv odvolacímu soudu, u něhož byla vytýkaná pochybení především shledána) zejména proto, že bude potřeba nejen znovu hodnotit již provedené důkazy, ale také v návaznosti na shora uvedené právní závěry doplnit dokazování, a to zejména ohledně psychického stavu obviněného v době konfliktu, který má rozhodující význam pro posouzení shora podrobně rozebraných znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Dále bude třeba se znovu zabývat náležitým hodnocením všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to s ohledem na rozporuplnost jednotlivých výpovědí obviněného J. M. a vyslechnutých svědků, což je činnost zejména soudu prvního stupně, který tyto důkazy v hlavním líčení v převážné míře provedl, a proto měl vytvořeny na základě zásad bezprostřednosti a ústnosti nejlepší podmínky pro jejich hodnocení.


V novém řízení se Okresní soud v Českých Budějovicích vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. S ohledem na to, že odvolací soud učinil závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, přičemž jak bylo shora uvedeno nedostatečně objasnil znak v silném rozrušení ze strachu , který vyžaduje náležité posouzení duševního stavu obviněného, bude třeba v novém řízení doplnit dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by měl objasnit, v jakém duševním stavu se obviněný v době útoku nacházel. Silné rozrušení, které představuje duševní stav pachatele, je právním závěrem, pro nějž musí být v provedeném dokazování dostatečný podklad, nedostačuje proto pro něj, vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, jen samotná úvaha soudů a nelze k němu dojít jen na základě zhodnocení způsobu chování obviněného. Z těchto důvodů jsou v posuzovaném případě splněny podmínky § 105 odst. 1 věta druhá tr. ř. pro znalecké zkoumání duševního stavu obviněného. Znalec z oboru psychiatrie by měl především posoudit, v jak velkém emočním rozpoložení se obviněný v době činu nacházel, zda z povahy a osobnosti obviněného a z okolností případu u něj šlo o vysoce vypjaté rozpoložení, a jak silný stav psychického emočního vypjetí se u něj v době útoku dostavil resp., zda u něj skutečně takový duševní stav nastal, čím se za dané situace konkrétně projevoval, event. čím byl vyvolán atd. Znalec by měl také uvést všechny další skutečnosti rozhodné pro posouzení právní otázky, zda se obviněný ve stavu silného rozrušení nacházel či nikoli.


Další řízení se bez vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně silného rozrušení jako duševního stavu obviněného ze shora uvedených důvodů neobejde, jak ostatně je podle rozhodovací praxe soudů v obdobných případech obvyklé (srov. např. trestní věci, v nichž rozhodoval Nejvyšší soud usneseními ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 852/2010; ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011; ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 932/2012; ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 279/2013; ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013; ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, a jiné).


Znalecký posudek však bude v daném případě sloužit jen jako odborný skutkový podklad, neboť je nutno ho hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepoužívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním důkazů dalších. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného (nález ze dne 24. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/2012, uveřejněn pod č. 132 ve sv. 70 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Soud prvního stupně na základě souhrnu všech ve věci provedených důkazů bude muset především vyhodnotit, zda obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a příp. pokud tomu tak nebylo, zda obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu ve smyslu § 146a odst. 3 tr. zákoníku.


Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně jako z obsahu protokolů o veřejném zasedání ze dnů 12. 2. 2015 a 19. 3. 2015 (č. l. 497 514 spisu) Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud v návaznosti na skutkové závěry nalézacího soudu vycházel ze svědeckých výpovědí poškozeného J. Š. a svědků M. V., J. N., V. R., P. A., M. S. a F. J., ze znaleckých posudků JUDr. Zdeňka Náchodského a doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. a dalších listinných důkazů, především z protokolu o ohledání místa činu, odborných vyjádření a protokolu o provedeném vyšetřovacím pokusu. Z těchto provedených důkazů zatím vyplynulo, že dne 1. 1. 2011 došlo mezi obviněným J. M. a poškozeným J. Š. a svědkem M. V. ke slovní rozepři, přičemž poté, co jimi byl obviněný fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl revolver a vystřelil proti tělu poškozeného J. Š., tedy jinými slovy došlo k fyzickému napadení obviněného J. M., kterému se z obavy před dalším napadáním bránil použitím revolveru, ze kterého vystřelil a těžce zranil poškozeného J. Š.


Odvolací soud k těmto závěrům dospěl na základě přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, který za téměř totožné důkazní situace (neboť odvolací soud v odvolacím řízení doplnil dokazování pouze částečně výslechem svědků J. N. a V. R. a čtením některých listinných důkazů, které budou zmíněny níže) dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 7 a 8 rozsudku) uvedl, že v řízení provedené důkazy prokazují, že obviněný nebyl ze strany J. Š. a M. V. napadán tak agresivně, jak popisoval, tedy i přes zjevnou fyzickou převahu napadajících byla obrana zvolená obviněným, tímto soudem posouzená jako zjevně nepřiměřená. K těmto závěrům soud dospěl na základě svědeckých výpovědí poškozeného J. Š., a svědků M. V., M. S., F. J. a P. A., když z těchto výpovědí dovodil, že zranění obviněného nebylo tak závažné, jak on sám tvrdil. Soud prvního stupně ve svých úvahách, rozvedených v odůvodnění svého rozhodnutí, poukázal také na to, že obviněný si nemohl být jistý, že poškozený a M. V. se chystají jít do jeho restaurace, a mohl se tak vrátit do restaurace, zamknout a přivolat policejní hlídku .


Je též třeba předeslat, že odvolací soud ve veřejném zasedání doplnil dokazování čtením a předložením některých listinných důkazů (opisem z evidence rejstříku trestů fyzických osob ohledně osoby obviněného, zprávou Městského úřadu N. H. o tom, že M. V. a J. Š. nebyli v období od 1. 1. 2011 do 2. 2. 2015 projednáváni v přestupkové komisi tohoto úřadu, a dalšími listinami týkající se výše obviněným způsobené škody) a dále výslechem svědků J. N. a V. R. Na základě takto doplněného dokazování následně rozhodl tak, že upravil skutkovou větu soudu prvního stupně za současné shora uvedené změny právní kvalifikace takto popsaného jednání.


Nejvyšší soud zmíněné právní závěry odvolacího soudu o tom, že o nutnou obranu nešlo, nepovažuje na základě dosud provedeného a zhodnoceného dokazování za dostatečně doložené zjištěnými skutkovými okolnostmi, přičemž shledává potřebným poukázat na některé jeho závěry, které do značné míry navazují na závěry nalézacího soudu, byť je v uvedených směrech odvolací soud přehodnocuje, aniž by si pro to vytvořil ve smyslu § 263 odst. 6, 7 tr. ř. potřebné předpoklady (srov. č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). To se týká např. obhajoby obviněného J. M. a výpovědí J. Š. a M. V. Pokud se jedná o obhajobu obviněného, odvolací soud ji hodnotil jako nepřesvědčivou a nevěrohodnou, neboť v průběhu trestního stíhání obviněný svá tvrzení mění, aniž by změny logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil (viz strana 5 rozsudku nalézacího soudu a dále strana 7 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Nutno podotknout, že odvolací soud se k věrohodnosti jednotlivých výpovědí obviněného takto vyjádřil, ačkoli sám jeho výslech neprovedl. Při porovnání nesrovnalostí v jednotlivých výpovědích obviněného navíc porovnával i skutečnosti, které obviněný uvedl ve stížnosti (ze dne 11. 5. 2011, č. l. 14 18 spisu) proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 5. 2011 (viz č. l. 1 2 spisu), ačkoli je již z povahy tohoto podání zřejmé, že nejde o důkazní prostředek, který by měl být soudem posuzován stejně jako výpověď obviněného, a tedy na základě kterého by soud mohl usuzovat na jeho věrohodnost či nevěrohodnost. Stížnost byla v daném případě procesním institutem sloužícím k obraně před rozhodnutím policejního orgánu, a jejímu obsahu tak nelze přisuzovat důkazní hodnotu jako výpovědi obviněného, která je za tímto účelem samostatně upravena v trestním řádu (srov. § 207 tr. ř.). Navíc je třeba přihlížet i k právu na obhajobu obviněného, ze kterého vyplývá možnost hájit se způsobem, který obviněný považuje v daném stadiu řízení za vhodný. Na vinu obviněného pak nelze usuzovat jen ze způsobu zvolené obhajoby, byť by tato obhajoba byla vnitřně rozporná.


Odvolací soud učinil nejasné závěry také ve vztahu k hodnocení věrohodnosti výpovědi ostatních svědků. K výpovědi poškozeného J. Š. poněkud rozporuplně na straně 11 svého rozhodnutí uvedl, že sice Nelze vyloučit, že výpověď tohoto svědka byla nepříznivě ovlivněna skutečností, že v době konfliktu s obžalovaným byl v podnapilém stavu a jeho schopnosti vnímat události a následně s odstupem času je reprodukovat byly sníženy. , ač k tomu dodal, že Ve prospěch věrohodnosti tohoto svědka svědčí shodnost popisu vzniku a průběhu popisovaného konfliktu. . Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud na jedné straně připustil vliv opilosti poškozeného na to, jak vnímal probíhající skutečnosti, a přesto hodnotil jeho výpověď jako do značné míry věrohodnou, ale na straně druhé závěr o věrohodnosti J. Š. zpochybnil konstatováním, že oba útočníci mají špatnou pověst v místě bydliště, kde se opakovaně projevují agresivním výtržnickým chováním (srov. strana 16 rozsudku). Přitom vůbec z hlediska věrohodnosti jeho výpovědi nehodnotil zjištěnou skutečnost, že poškozený se dostavil do nemocnice až následující den kolem 20.00 hod. a uvedl, že se poranil téhož dne v 9.00 hod. tak, že zavadil o trám a poranil se na břiše, což vyplývá i ze znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., ze kterého jinak odvolací soud při svých závěrech vycházel (viz strana 11 rozsudku odvolacího soudu). Toto zjištění pak ani z hlediska věrohodnosti obhajoby obviněného nekonfrontoval s jeho tvrzením, že o zranění J. Š. nevěděl, a kdyby to věděl, hned by to nahlásil (srov. č. l. 387 spisu).


Tyto vnitřně nejednotné závěry odvolacího soudu jsou přitom podstatnými pro jeho na zhodnocení důkazů navazující konstatování, že právě špatná pověst útočníků a jejich fyzická převaha byly důvodem, že obviněný jednal ve stavu silného rozrušení, tj. ze strachu z obou těchto osob. Zcela nelogickým se v daných souvislostech jeví další závěr odvolacího soudu, že do situace, při níž byl obviněný útočníky napaden, se dostal svým nevhodným chováním, a to tím spíš, když takový závěr odvolací soud učinil na podkladě vlastního tvrzení, že nebylo prokázáno, kdo začal s fyzickým kontaktem, a proto nelze učinit závěr, že by byl konflikt iniciován právě obviněným, když navíc je třeba v tomto směru aplikovat pravidlo in dubio pro reo (viz strana 15 napadeného rozsudku). Navíc samotný závěr o nevhodnosti chování obviněného, který vyzval J. Š. a M. V., aby nešli do jeho restaurace s ohledem na jejich podnapilost a předchozí výtržnické jednání v jiné restauraci, vzbuzuje značné pochybnosti o jeho správnosti, neboť tato výzva obviněného nebyla neadekvátní jeho předchozím zjištěním a byla zřejmě vedena obavou, aby se jmenovaní nedopustili obdobného jednání v jeho restauraci.


K věrohodnosti dalších svědků se odvolací soud přímo nevyjadřoval, když jejich výpovědi ani náležitě ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nehodnotil. Pokud se již některými svědeckými výpověďmi zabýval, nelze zjistit, zda některé takové výpovědi považoval za věrohodné či nikoli. Určité skutečnosti v tomto směru lze dovozovat pouze z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož např. odvolací soud vycházel z výpovědí svědků F. J. a P. A. (strana 15 rozsudku odvolacího soudu), kteří hodnotili zdravotní stav obviněného poté, co se vrátil do restaurace, přičemž z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, zda přihlédl k tomu, že samotní svědci připustili, že v předmětnou dobu byli pod vlivem alkoholu, a nezabýval se tak ani v obecné rovině tím, zda u nich mohly být tímto ovlivněny jejich pozorovací schopnosti (srov. č. l. 243 a 254 spisu). Tato nedůslednost odvolacího soudu však navazuje na totožné pochybení soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí ve svém odůvodnění rovněž postrádá jakékoli hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí.


K takto nejasnému hodnocení uvedených svědeckých výpovědí je třeba poznamenat, že při zjišťování intenzity útoku ze strany poškozeného J. Š. a svědka M. V. vycházel odvolací soud především právě z výpovědí F. J. a P. A., ze kterých usoudil, že obviněný útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. zveličoval. Takový závěr však nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování ani ve způsobu, jak soud hodnotil uvedené výpovědi, neboť zatímco obviněný u hlavního líčení (č. l. 385 spisu) dne 16. 7. 2014 vypověděl k otázce, v jakém byl po útoku stavu, že se cítil hrozně, klepal se jako osika, snažil se to nedávat najevo před lidmi, raději moc nemluvil , svědek P. A. vypověděl v hlavním líčení ze dne 2. 4. 2012 (č. l. 253 spisu), že poté, co se vrátil do hospody, si nevšiml, zda měl na krku nějaké stopy, neví, zda sípal nebo mluvil normálně , k dotazu státního zástupce svou výpověď upřesnil tak, že neví, zda měl obviněný problém s mluvením nebo hlasem, nepamatuje si to . Svědek F. J. při hlavním líčení dne 13. 2. 2012 (č. l. 243 spisu) uvedl, že obviněný vypadal normálně, mluvil asi normálně, asi hádá, nepamatuje si to, nebyl agresivní, rozrušený, nic. Neví, zda se zadrhával nebo sípal, asi ne. Neviděl žádné pohmožděniny, asi mu na krk viděl, ale ničeho si nevšiml . Řádné zhodnocení těchto skutečností v přezkoumávaném rozsudku chybí, zejména porovnání sdělení obviněného, že se snažil své rozrušení ovládnout snažil se to nedávat najevo před lidmi, raději moc nemluvil , s tím, že si svědci sami příliš skutečností nevybavovali, když uváděli asi mluvil normálně , asi hádá , neví , asi ne , nevšiml si apod. Nelze proto dostatečně konkrétně dovodit, z jakých konkrétních skutečností vzal soud za prokázané, že obviněný své prožitky a pocity stejně jakož i vnímání intenzity útoku přeháněl.


Také soud prvního stupně zranění obviněného hodnotil jako nevážné, přičemž tento soud uvedl, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že útok ze strany poškozeného a M. V. nebyl tak agresivní, jak obviněný popisoval (strana 7 rozsudku). Na toto usuzoval především z toho, že jak obviněný, tak ani svědek M. S. nepřivolali lékařskou pomoc, M. S. dokonce obviněného zanechal na místě samotného a odešel vařit (strana 7 rozsudku nalézacího soudu). Přitom ani tento soud nehodnotil, že podobně poškozený, který měl dokonce těžké zranění, také nepřivolal bezprostředně po incidentu lékařskou pomoc, ale vyhledal ji až druhý den, zřejmě pro stupňující se potíže (viz shora). Z těchto důvodů ani nalézací soud neměl pro uvedené závěry dostatečný podklad v provedeném dokazování.



Nejvyšší soud pro úplnost z obsahu spisu připomíná další odvolacím soudem nezdůrazněné skutečnosti, např. že svědkem prvotní fáze konfliktu byli vedle účastníků samotného konfliktu svědci V. R. a J. N., kteří byli současně jedinými svědky, které sám vyslechl i odvolací soud. Svědek V. R. k prvotní fázi konfliktu vypověděl, že první fyzický kontakt byl veden ze strany J. Š. a M. V., kteří nejprve začali sprostě nadávat a křičet na něj (tj. na obviněného) , pak se to seběhlo strašně rychle, oni chytili pana M. a Š. ho chytil někde pod krkem a V. někde na prsou a snažili se s ním třást, trhali s ním (č. l. 504 spisu). Svědek J. N. (č. l. 250 spisu) u hlavního líčení konaného dne 2. 4. 2012 k této prvotní fázi konfliktu vypověděl, že M. byl opřený o zeď a oni stáli před ním a drželi se (č. l. 250 spisu). Při výslechu v řízení před odvolacím soudem tento svědek uvedl, že si předmětnou událost již nepamatuje (č. l. 501 spisu) a žádnou novou skutečnost neuvedl. Odvolací soud sice vzal za prokázané, že v určitém okamžiku napadali J. Š. a M. V. obviněného tak, že jej natlačili na zeď a škrtili (což vyvodil z výpovědi svědků J. N. a V. R. viz strana 15 rozsudku), avšak již nevycházel z té části výpovědi svědka V. R., ve které tvrdil, že obviněný byl napaden, nebo pokud uváděl, že slyšel dvě rány, byť i tuto skutečnost v odůvodnění svého rozsudku konstatoval (viz strana 14 rozsudku odvolacího soudu).


Soud prvního stupně pak odlišně od soudu odvolacího dospěl k závěru, že obviněný sice konflikt vyprovokoval tím, že oslovil kolemjdoucího J. Š. a M. V., následná fyzická potyčka však byla vzájemná a nelze tedy tvrdit, že by obžalovaný J. Š. a M. V. napadl (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud tak dovozoval z toho, že ačkoli se mohl obžalovaný vrátit do restaurace, zamknout dveře a přivolat policejní hlídku , neučinil tak a vykročil proti nim sám a dožadoval se, aby do jeho restaurace nechodili .



Část konfliktu mezi obviněným J. M. a J. Š. a M. V. viděl rovněž svědek M. S. (č. l. 235 spisu), který obviněnému vyběhl na pomoc poté, co byl na konflikt upozorněn svědkem J. N.. M. S. uvedl, že v době, kdy obviněného viděl, byl tento přilepený na zdi, oba dva ho drželi pod krkem a tlačili na zeď . Tento svědek dále uvedl, že V. strčil a ten odlítl od M. , M. V. však i poté v útoku pokračoval, svědek jej tak znovu odstrčil. Oba byli podle tohoto svědka totálně opilí. I poté, co svědek srazil M. V. na zem, se poškozený J. Š. po obviněném drápal (č. l. 236 spisu). Obviněný měl podle uvedeného svědka po konfliktu krk rudý, těžko se mu dýchalo, ale kýval, že je v pořádku . Nejvyšší soud připomíná, že takto popsané okolnosti uvedeným svědkem odvolací soud do svého hodnocení výpovědi obviněného a jeho věrohodnosti nezahrnul, ač jde o svědka, který se přímo účastnil, byť v závěru, předmětného útočného incidentu, a jde tedy o svědectví, které má důležitý význam. Z těchto důvodů bude třeba jej rovněž v další části řízení náležitě vyhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což se však dosud nestalo.


Na základě výše uvedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost všem provedeným důkazům, ani rozporům ve výpovědích některých svědků, zejména těch, kteří byli ovlivněni požitým alkoholem, nezohlednil všechny skutečnosti, jež z dokazování vyplynuly, a nezdůvodnil, proč některé svědecké výpovědi preferoval a vzal za podklad svých zjištění, a naproti tomu jiné, na které bylo shora poukázáno, pominul.


Z takto rozvedených souvislostí je zřejmé, že jak nalézací soud, tak ani odvolací soud najisto nestanovily, z jakých důvodů a kterého ze svědků považovaly při rozporuplnosti jejich výpovědí za natolik věrohodného, aby mohly z jeho výpovědi a v jakém směru vycházet při svých závěrech o vině obviněného, přičemž z napadeného rozsudku ani dostatečně nevyplývá konkrétně, o které skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování své závěry odvolací soud opřel, a proč některé skutečnosti naproti tomu pominul. V důsledku tohoto postupu odvolacího soudu do značné míry navazujícího na obdobně nedostatečné hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, se jeví napadený rozsudek nepřezkoumatelný, a proto je třeba, aby se nalézací soud všemi těmito skutečnostmi znovu podrobně zabýval.


Kromě výše uvedeného pochybnosti vzbuzují rovněž závěry odvolací soudu vycházející z obsahu znaleckého posudku JUDr. Zdeňka Náchodského z oboru kriminalistika, se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje z blízka (č. l. 330 344 spisu) a z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení ze dne 1. 9. 2014 (č. l. 437 440 spisu). Nejvyšší soud poukazuje na to, že v hlavním líčení sám znalec připustil, že některé svědecké výpovědi, ze kterých soudy při svém rozhodování vycházely, neměl při vypracovávání svého posudku k dispozici (např. výpověď svědka V. R. viz č. l. 439 spisu). Přesto tento znalec uvedl, že je prokázáno, že obviněný lhal, když měl být pět minut dušen a on se pět minut snažil vyndat zbraň nebo že se do situace vmanévroval sám svým postupem . Rovněž uvedl, že obviněný se do konfliktu neměl pouštět, i kdyby mu vešli do restaurace, měl tam hosty a personál, kdy tyto osoby by mu pomohly tyto dva odstranit a že nevěří tomu, že obviněný nechtěl Š. poškodit , nebo že obviněný mohl mít zbraň připravenou jen tak, aby byla zaznamenána, a nemusel to nechat dojít do krajnosti , anebo že kdyby obviněný zůstal sedět v baráku, tak by k tomu nedošlo . Znalec též uvedl, že to, že obviněný tyto dva oslovil, považuje za provokaci, kdyby byl v jejich kůži, tak by to tak bral , a že nelze objektivizovat, kdo první začal (č. l. 439 spisu). Odvolací soud do svého rozsudku na straně 9 převzal závěry znalce a z odůvodnění rozhodnutí tak lze jen zmínit, že přijal tvrzení znalce, že není přesvědčen o tom, že v čase bezprostředně před střetem nebo při střetu měl obviněný zbraň ještě v pouzdře u pasu, že je potřebné řídit se zásadou nevyvolávat konflikty , že obviněný se choval iracionálně, neboť muž běžné populace a jeho věku by se měl vyhnout osobám, o nichž má informace, že mohou být v podnapilém stavu agresivní, , přičemž nelze vyloučit ani předestřenou alternativu, že si byl vědom toho, že má zbraň nabitou ostrými náboji . Stejně, tak odvolací soud akceptoval závěr znalce, že může téměř vyloučit, že by J. Š. a M. V. po prvním výstřelu pokračovali v boji s obviněným dál a nechali jej za dalších až dvacet sekund vystřelit podruhé , a to aniž by zhodnotil ve vztahu k ostatním výsledkům provedeného dokazování, na které bylo shora poukázáno a z kterých vyplývá, že někteří svědci slyšeli dvě střelné rány (srov. zejména výpovědi M. S. a V. R.). Dále znalec uvedl, že obviněný měl a mohl předpokládat, že některého z útočníků střelou zasáhne .


Ač je z uvedeného zřejmé, že znalec hodnotil výpovědi svědků i obviněného, což přísluší pouze soudu, a současně činil nikoliv jen odborné závěry, čímž se zpronevěřil zásadám pro zpracování znaleckého posudku, jehož účelem ve smyslu § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.), takto zcela mimo svá znalecká oprávnění učinil zcela mu nepříslušející závěry.


Navíc znalec nerespektoval ani to, že jestliže je podání znaleckého posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně, popř.

alternativně
,
s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí č. 64/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli jen pochybná apod.), je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku výslovně uvedeno (srov. rozhodnutí č. 33/1981 Sb. rozh. tr.).


Z ustálené judikatury proto vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní

závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku.
Kriminalistika
[online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1. 2015], dostupné na:
http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx
). Znalci proto ze všech uvedených důvodů nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, a přestože orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí pod č. 40/1972, č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.), nalézací soud i odvolací soud uvedený znalecký posudek znalce JUDr. Zdeňka Náchodského, i přes zjevné vady, které tento znalecký posudek vykazuje a na které bylo shora poukázáno, vzaly za podklad svých úvah o vině obviněného, aniž by uvedené vady hodnotily, nebo kriticky uvážily.


Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že v dalším řízení bude napravit, že oba soudy doposud nerespektovaly ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že je nutné znalecký posudek hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepoužívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].


Nejvyšší soud k tomu dodává, že soud prvního stupně v dalším řízení bude muset dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Jde-li o jejich hodnocení, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (N 77/69 SbNU 311)]. Bude povinen vycházet z toho, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01
(N 10/25 SbNU 69)].


Bude se proto muset vyvarovat toho, že nalézací soud (srov. strany 6 8 rozsudku nalézacího soudu), ale ani odvolací soud, jenž na straně 9 svého rozsudku konstatoval závěry znalce JUDr. Zdeňka Náchodského, jeho znalecký posudek z oboru kriminalistika, se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje z blízka, jako důkaz ve smyslu výše uvedených zásad ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nehodnotil, pouze na straně 15 uvedl, že obhajoba obviněného, že ztrácel vědomí, že nemohl mluvit, že měl pohmožděný krk, byla zpochybněna nejen závěry soudního znalce JUDr. Zdeňka Náchodského , je tedy zřejmé, že o něj opřel své závěry nejen o průběhu skutku, ale i o věrohodnosti obviněného, aniž však splnil všechny výše uvedené povinnosti z hlediska hodnocení tohoto znaleckého posudku.


Zásadně však Nejvyšší soud připomíná, že výsledky prováděného dokazování bude nutné soustředit i na pečlivé objasnění toho, zda obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, jak je na ně shora poukázáno. V té souvislosti bude nutné obezřetně zkoumat ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. obviněným uplatňovanou obhajobu, kterou bude třeba důsledně posuzovat na základě všech ve věci provedených důkazů.


Nejvyšší soud považuje za nutné, aby soud prvního stupně nejprve provedl dokazování, podle jehož výsledků by mohlo být jednoznačně určeno, kterou z nabízejících se verzí obviněného nebo útočníků, příp. i jinou verzi, a s ní korespondující obsahy výpovědí dalších svědků, považuje za prokázanou, což zejména odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí nesplnil, když jednak v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. hodnotil sám důkazy, které neprovedl, a ty, jenž provedl, náležitě nezhodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jak byl povinen, tzn. bez alternativních skutkových zjištění (srov. rozhodnutí č. I/1996 Sb. rozh. tr.). Zejména je třeba poukázat na jeho nedostatečné objasnění okolností, které by mohly odůvodnit použití nutné obrany, jež vycházely z nejednoznačně zjištěného skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). V dalším řízení se bude muset soud prvního stupně vyvarovat chyb, jež jsou shora vytknuty jemu i odvolacímu soudu, a dokazování vést tak, aby v něm bylo objasněno, nejen to, jak intenzivní byla obava obviněného před dalším napadáním útočníka v době jeho útoku, ale i to, zda prostředky použité k odvrácení této obavy byly přiměřené způsobu útoku z hlediska podle § 29 tr. zákoníku.


Soud bude muset brát do úvahy nejen všechna důležitá zjištění vyplývající z provedeného dokazování, ale tato zjištění konfrontovat i se zákonným vymezením nutné obrany, zejména co do vztahu hrozícího útoku a jeho intenzity a intenzity obviněným zvolené obrany, jak jsou tyto okolnosti jednání v nutné obraně vymezeny nejen právní teorií, ale i ustálenou judikaturou soudů stanovící hlediska, k nimž je třeba při řešení otázky případné zcela zjevné nepřiměřenosti nutné obrany způsobu útoku přihlížet. Zvažovat bude nutné to, že intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější než intenzita útoku, přitom však nesmí být zcela zjevně, tj. přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku a že je nutná obrana vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 433/2002 (N 49/33 SbNU 11)].


Na základě výsledků provedeného dokazování bude soud muset hodnotit všechny prokázané okolnosti, za nichž k činu došlo, a posuzovat povahu a nebezpečnost útoku, jímž byl obviněný ohrožen, intenzitu napadení s ohledem na stav, jak jej v době konfliktu prožíval obviněný. Nejvyšší soud pro úplnost svého závěru poukazuje na výpověď svědka M. S. ohledně intenzity útoku J. Š. a M. V. a jeho následků (č. l. 235 236 spisu). Uvedené svědectví bude soud povinen při posuzování intenzity útoku v naznačeném smyslu vyhodnotit. Stejně tak bude povinen náležitě zhodnotit, zda se obviněný do konfliktu dostal svým nevhodným chováním , příp. svou provokací , na kterou doposud bez potřebných argumentů oba soudy bez dalšího usuzovaly (srov. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně, strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Dále bude nutné brát do úvahy i to, že obviněný ani samotný poškozený v době, kdy byl zraněn, zřejmě nevěděli o tom, že výstřelem byl skutečně zasažen, neboť tuto okolnost zjistil poškozený sám až poté, co druhý den vyhledal ošetření, kde byla neprůkazná rána na jeho těle lékaři jako střelné poranění konstatována.


V souvislosti s tím Nejvyšší soud připomíná, že nelze rezignovat na princip presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)].


Závěrem je třeba zdůraznit, že soud může závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku učinit až tehdy, pokud dojde k závěru, že byl skutečně prokázán intenzivní exces z nutné obrany (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku), tedy vyloučí, že obviněný jednal v nutné obraně jako okolnosti vylučující protiprávnost jeho činu. Za důkladným zodpovězením této otázky nelze vyloučit, že v průběhu dokazování bude nutné s ohledem na potřebné doplnění dokazování a závěry z něj vyplývající, jakož i nové zákonu odpovídající zhodnocení již provedených důkazů, provést i další důkazy.


Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, a současně rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).


Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.


Poučení:
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu