8 Tdo 1331/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1, 3 tr. zákoník, § 307 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 1331/2015-20

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného O. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 8 To 306/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 57/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 8 To 306/2015, a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 92 T 57/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 92 T 57/2015, podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného O. M. (dále jen obviněný ) pro skutek spočívající v tom, že

dne 24. 10. 2014 v B. v pobočce České spořitelny, a. s., na n. S. provedl výběr hotovosti ve výši 85 000 Kč z účtu společnosti OMCG Gastronomy, s. r. o., v likvidaci, přesto, že jeho rozhodnutím, jako společníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti OMCG Gastronomy, s. r. o., IČ 023 12 085, se sídlem Brno, ulice Hlinky č. 162/92, učiněného formou notářského zápisu ze dne 1. 10. 2014, byla tato společnost zrušena a ke dni 1. 10. 2014 vstoupila do likvidace, čímž pozbyl práva k nakládání s majetkem společnosti, neboť tato práva přešla dnem 1. 10. 2014 na likvidátora JUDr. Filipa Horáka, který je jediným oprávněným subjektem k dispozici s majetkem společnosti, kdy uvedené finanční prostředky do současnosti likvidátorovi nepředal, avšak použil je pro vlastní potřebu, a svým jednáním tak společnosti OMCG Gastronomy, s. r. o., v likvidaci, IČ 023 12 085, způsobil škodu ve výši 85 000 Kč ,

v němž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Podle § 307 odst. 3 tr. ř. soud obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle § 307 odst. 4 tr. ř. mu stanovil povinnost, aby nahradil škodu, kterou přečinem způsobil.

Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněný se k trestné činnosti doznal, prohlásil, že je schopen škodu uhradit do čtyř měsíců a již první splátku ve výši 20 000 Kč dne 27. 5. 2015 uhradil, přičemž před spácháním tohoto přečinu vedl řádný život. Úhradu částky 20 000 Kč soud považoval za jiné vhodné opatření, které obviněný učinil k náhradě škody, proto již neshledal nutným uzavření dohody o náhradě škody, když prý podstatné bude, aby obviněný celou škodu uhradil v rámci zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Brně podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně včas stížnost, v níž se domáhala, aby soud druhého stupně napadené usnesení zrušil, neboť ze strany obviněného nebyly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř., když soud v poukázané částce 20 000 Kč nesprávně spatřoval jiné potřebné opatření k náhradě škody. V této souvislosti namítla, že za učinění jiných potřebných opatření k náhradě škody se považuje zejména nahlášení vzniku škody jako pojistné události příslušné pojišťovně. V případě majetkové trestné činnosti pak může být toto kritérium použito i za situace, kdy poškozený odmítne nejen plnění náhrady škody ze strany obviněného, ale i uzavření dohody o náhradě škody, či v případě, kdy se poškozený zdržuje na neznámém místě a obviněný jej nemůže za tímto účelem kontaktovat. Žádná z výše uvedených situací však v daném případě nenastala, přičemž obviněný provedl pouze částečnou úhradu škody ve výši 20 000 Kč, kterou uskutečnil den před konáním hlavního líčení. Poškozeného nijak nekontaktoval a o náhradě škody s ním nejednal, ač mu v tom nic nebránilo. Takové skutečnosti státní zástupkyně nepovažovala za dostatečné ke zvolenému postupu.

Krajský soud v Brně, jenž usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 8 To 306/2015, stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, odůvodnil své rozhodnutí tím, že se zcela ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně. Znovu poukázal na doznání obviněného, jeho upřímnou lítost a zejména na úhradu částky ve výši 20 000 Kč, což bylo doloženo potvrzením České spořitelny, že na účet poškozeného byla tato částka vložena. Tento úkon považoval stejně jako soud nalézací za jiné vhodné opatření, které obviněný učinil k náhradě škody. Proto již nepovažoval za nutnou podmínku uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným o náhradě škody, když podstatné prý bude, aby obviněný uhradil celou škodu v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení. Dospěl tedy k závěru, že všechny předpoklady pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. byly v daném případě splněny.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolání, neboť je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

V odůvodnění svého podání dovolatel uvedl, že s popsanými právními závěry soudů obou stupňů se nelze ztotožnit, neboť nesprávně zhodnotily splnění podmínek pro uplatnění tzv. odklonu v uvedené formě. Podmíněné zastavení trestního stíhání je prostředkem, který primárně slouží k urovnání konfliktu či konfliktního vztahu mezi poškozeným a obviněným. Jde o prostředek tzv. restorativní justice zaměřující se nikoli na represi, ale spíše na obnovení poměrů mezi poškozeným a obviněným. Jedním z nezbytných předpokladů aplikace tohoto institutu však je to, aby pachatel odčinil škodlivé následky, které svým trestným činem způsobil, tedy pokud vznikla aby nahradil škodu či tuto jiným obdobným způsobem dořešil, neboť je zde preferována náprava škodlivých následků protiprávního jednání před represivním trestním postihem obviněného. Obecným předpokladem postupu podle § 307 odst. 1 tr. ř. je zejména vedení trestního řízení o přečinu, doznání obviněného a jeho souhlas s tímto postupem, jakož i skutečnost, že s ohledem na osobu obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu, lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Tyto podmínky sice byly ze strany obviněného splněny, ovšem v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. je stanovena další podmínka pro případy, byla-li posuzovaným jednáním způsobena škoda, a to alternativně: náhrada škody, uzavření dohody o její náhradě anebo učinění jiných potřebných opatření vedoucích k její náhradě. Žádná z takto vyjmenovaných podmínek však v dané věci splněna nebyla.

Nejvyšší státní zástupce následně připomněl obsah spisového materiálu, z něhož je zřejmé, že poškozená společnost OMCG Gastronomy, s. r. o., v likvidaci, IČ 023 12 085, se podle § 43 odst. 3 tr. ř. k trestnímu řízení řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 85 000 Kč, přičemž se jedná o částku, kterou si obviněný výběrem v bance neoprávněně přisvojil. Nepochybně se tedy jedná o škodu způsobenou trestným činem, jejíž výši nerozporoval ani sám obviněný, jak je zřejmé z protokolu z hlavního líčení. Tato škoda nebyla v plné výši uhrazena, což ani obviněný nepopíral, když z jeho výpovědi vyplynulo, že škodu jako celek míní uhradit v horizontu čtyř měsíců (patrně myšleno od termínu konání hlavního líčení). V té době však byla uhrazena škoda pouze zčásti, a to ve výši 20 000 Kč. V případě, kdy nedošlo k plné náhradě škody, bylo tedy alternativně podmínkou pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. uzavření dohody s poškozeným nebo učinění jiného potřebného opatření k její náhradě. Dohoda s poškozeným však uzavřena nebyla (sám obviněný uvedl, že s likvidátorem poškozené společnosti ani nejednal), obviněný mu pouze z vlastní vůle zaplatil částku 20 000 Kč, což soudy obou stupňů vyhodnotily jako jiné potřebné opatření k náhradě škody.

Podle dovolatele takový názor nelze akceptovat. Judikatura za potřebné opatření k náhradě škody pokládá složení peněžní částky, která odpovídá zjištěné výši škody do soudní úschovy, dále kroky obviněného směřující k tomu, aby škodu v souladu s platnou právní úpravou nahradil jiný subjekt, který za ni odpovídá, což však pro posuzovaný případ není přiléhavé, stejně jako další eventualita v judikatuře uváděná, a to nahlášení vzniku škody jako pojistné události příslušné pojišťovně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3484). Uhrazení části škody tak, jak tomu bylo v předmětné věci, potom nelze považovat ani za jiné, soudní praxí prozatím nedovozené, potřebné opatření k náhradě škody, stejně tak nelze hodnotit slib obviněného, že škodu v horizontu čtyř měsíců uhradí. V tomto směru dovolatel poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1997 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že pouhý slib obviněného daný orgánům činným v trestním řízení, že nahradí celou škodu způsobenou majetkovou trestnou činností, nelze považovat za jiné potřebné opatření k náhradě škody. Stejný závěr je přitom podle něho nutné vztáhnout i na případ částečné úhrady škody.

Nejvyšší státní zástupce dále zmínil, že pokud soud prvního stupně stanovil obviněnému podle § 307 odst. 4 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu, rovněž pochybil, neboť předpokladem takového výroku je uzavření dohody obviněného s poškozeným o způsobu náhrady škody. Pokud totiž obviněný neuzavřel s poškozeným dohodu o náhradě škody způsobené činem ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uložit obviněnému podle § 307 odst. 4 tr. ř., aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu. Rovněž je třeba mít za to, že za jiné potřebné opatření k náhradě škody není možné považovat prohlášení obviněného, že škodu uhradí v určitých splátkách, aniž by se k výši splátek a k době, kdy by měla být uhrazena celá škoda, vyjádřil poškozený a s tímto způsobem úhrady škody souhlasil když v předmětné věci přitom poškozený u hlavního líčení nebyl přítomen, byl pouze čten jeho návrh obsažený ve spise, a k uhrazení částky 20 000 Kč, k níž došlo den před konáním hlavního líčení, neměl možnost se vyjádřit, stejně tak neměl možnost reagovat na prohlášení obviněného, že škodu uhradí do čtyř měsíců (dovolatel tady poukázal na rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1311, sešit 68/2010, a na rozhodnutí publikované ve Sbírce Orac rozhodnutí českých soudů ve věcech trestních pod č. O 264/2003, obě citované v Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3498 a 3499).

Pokud soudy uvedly, že podstatné bude, aby obviněný uhradil celou škodu v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení, lze podle dovolatele rovněž doplnit, že podmíněné (tj. dočasné, trvalým se stane až po případném rozhodnutí ve smyslu § 308 odst. 1 věta první tr. ř.) zastavení trestního stíhání je odklonem od standardního, tedy pokud možno rychlého postupu v trestním řízení směrem ke zjištění trestného činu a spravedlivému potrestání jeho pachatele, a tudíž aplikovatelné pouze za splnění jasně stanovených podmínek. To značí, že v situaci, kdy pachatel uhradí pouze část škody a stran její zbylé části toliko ústně uvede svoji další představu (o splacení), nelze v rozporu se zněním zákona dovozovat splnění podmínek ve smyslu § 307 odst. 1 tr. ř. a vyčkávat s dalším postupem v trestním řízení s tím, zda obviněný případně využije k náhradě škody lhůtu podmíněného zastavení (byť za navíc nesprávného uložení povinnosti podle § 307 odst. 4 tr. ř. učinit tak), neboť důsledkem je potom v podstatě konkrétními skutečnostmi nepodložené, a proto právním řádem neumožněné odložení dalšího vedení řízení.

V návaznosti na shora uvedené nejvyšší státní zástupce uzavřel, že Městský soud v Brně učinil nesprávný právní závěr, pokud v dané věci dovodil splnění podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného podle § 307 odst. 1 tr. ř., čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí stížnosti podané státní zástupkyní proti takovému usnesení, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., v čemž dovolatel spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V samém závěru svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 8 To 306/2015, rovněž zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 92 T 57/2015, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Soud prvního stupně zaslal opis dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření obviněnému i jeho obhájci, ti však tohoto zákonného práva ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného jako osoba k tomu oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a splňuje zákonem stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal z jeho podnětu podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l ) a f) tr. ř. Na základě prvního z nich podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Podle § 307 odst. 1 tr. ř. v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud (a v přípravném řízení státní zástupce) podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Podle § 307 odst. 4 tr. ř. obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody nebo dohodu o vydání bezdůvodného obohacení, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil nebo aby v této době bezdůvodné obohacení vydal.

Z formulace prvního z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že stanovené podmínky musí být splněny kumulativně (samozřejmě za předpokladu, že to v tom kterém případě přichází v úvahu, tedy např. náhrada škody obviněným, pokud byla činem způsobena, nebo vydání bezdůvodného obohacení obviněným, pokud bylo činem získáno).

V přezkoumávaném případě je možné mít první z uvedených zákonných podmínek za splněnou (to ostatně nejvyšší státní zástupce ani nezpochybňoval), neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který je trestným činem vymezeným v ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. Dále byly splněny i další podmínky, a to souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání a jeho doznání k předmětnému činu.

Další nezbytnou podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že obviněný nahradil škodu, pokud byla činem způsobena nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě. Obviněný má tři možnosti, které mu jsou dány na výběr, a to úplná reparace způsobené škody z jeho strany již před rozhodnutím soudu (a v přípravném řízení státního zástupce), uzavření dohody o její náhradě s poškozeným, a učinění jiných potřebných opatření k její náhradě.
Podle názoru Nejvyššího soudu, který je v plné shodě s názorem nejvyššího státního zástupce, není pochyb o tom, že v případě pojmu jiná potřebná opatření se musí jednat o takové opatření, které přináší poškozenému podobnou míru jistoty, jakou mu přináší dohoda uvedená v ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř., jejíž obsah je právně závazný a jejíhož splnění se lze domoci soudně. Proto za jiné potřebné opatření nelze považovat pouhou částečnou náhradu škody ze strany obviněného ani spolu s jeho slibem k uhrazení jejího zbytku. Takový slib totiž obviněného k ničemu nezavazuje, a proto ho nelze považovat za účinnou a potřebnou míru jeho součinnosti k tomu, aby poškozenému byla škoda uhrazena.

Jak výstižně uvedl již nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, Krajský soud v Brně pochybil, pokud zamítl jako nedůvodnou stížnost státní zástupkyně směřující proti nesprávnému a nezákonnému usnesení soudu prvního stupně. A jelikož se Nejvyšší soud s její přiléhavou argumentací ztotožnil, postačuje na ni (už důvodů procesní ekonomie) odkázat a jen akcentovat, že poškozená společnost OMCG Gastronomy, s. r. o., v likvidaci, se podle § 43 odst. 3 tr. ř. k trestnímu řízení řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 85 000 Kč (jednalo se přesně o tu částku, kterou si obviněný podle zjištění nalézacího soudu spáchaným přečinem neoprávněným výběrem v bance přisvojil). Škoda v této výši nebyla poškozenému uhrazena, což ani obviněný nepopíral z jeho výpovědi vyplynulo, že škodu uhradil pouze zčásti (20 000 Kč zaplatil den před konáním hlavního líčení), a současně tvrdil, že ji jako celek míní uhradit v horizontu čtyř měsíců. Za této situace, tj. že nedošlo k plné náhradě škody, tedy bylo alternativně podmínkou pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. uzavření dohody s poškozeným nebo učinění jiného potřebného opatření k její náhradě. Obviněný však dohodu s poškozeným neuzavřel (sám uvedl, že s likvidátorem poškozené společnosti ani nejednal), pouze mu z vlastní vůle zaplatil částku 20 000 Kč.

Takový postup obviněného rozhodně nelze považovat za jiné potřebné opatření k náhradě škody , jak nesprávně učinily oba soudy nižších stupňů. Jak naopak správně dovolatel připomněl, judikatura za jiné potřebné opatření k náhradě škody pokládá složení peněžní částky, která odpovídá zjištěné výši škody do soudní úschovy, případně kroky obviněného směřující k tomu, aby škodu v souladu s platnou právní úpravou nahradil jiný subjekt, který za ni odpovídá (to ovšem v přezkoumávané věci nepřicházelo v úvahu), obdobně jako další eventualita v odborné literatuře uváděná nahlášení vzniku škody jako pojistné události příslušné pojišťovně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3484). Částečné uhrazení způsobené škody, stejně jako slib obviněného, že škodu v horizontu čtyř měsíců uhradí, rozhodně nelze považovat ani za jiné potřebné opatření k náhradě škody (v tomto směru lze odkázat i na shora citované judikaturní rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1997 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně rovněž pochybil tím, že podle § 307 odst. 4 tr. ř. obviněnému stanovil povinnost nahradit způsobenou škodu, neboť zákonnou podmínkou takového výroku je uzavření dohody obviněného s poškozeným o náhradě škody způsobené činem. Pokud ovšem obviněný takovou dohodu s poškozeným ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. neuzavřel, nemohl mu soud v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uložit podle § 307 odst. 4 tr. ř. povinnost, aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu. Stejně tak je třeba mít za to, že za jiné potřebné opatření k náhradě škody není možné považovat prohlášení obviněného, že škodu uhradí v určitých splátkách, aniž by se k výši splátek a k době, kdy by měla být uhrazena celá škoda, vyjádřil poškozený a s tímto způsobem úhrady škody souhlasil (zvláště když poškozený u hlavního líčení vůbec nebyl přítomen, takže byl pouze čten jeho návrh založený ve spise, a k uhrazení částky 20 000 Kč, k níž došlo den před konáním hlavního líčení, neměl možnost se vyjádřit, stejně tak neměl možnost reagovat na prohlášení obviněného, že škodu uhradí do čtyř měsíců). Ve shodě s dovolatelem i zde lze odkázat na jím již výše citovaná judikaturní rozhodnutí.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 8 To 306/2015, tak jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 92 T 57/2015. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho nesprávným a nezákonným rozhodnutím byl dán primární předpoklad pro finální řešení věci mimořádným opravným prostředkem.

Po zrušení obou výše citovaných usnesení se tak trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně. Jeho povinností proto bude, aby se věcí ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu pečlivě zabýval a učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za správné a zákonné.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu