8 Tdo 133/2016
Datum rozhodnutí: 10.02.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 133/2016-23

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 516/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 143/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. 6 T 143/2008, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ). Za tento a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 29 T 296/2006, který byl obviněnému doručen dne 6. 4. 2007, byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 29 T 296/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo i o náhradě škody poškozenému M. S.

Označený rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 516/2011, byl rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník ). Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 29 T 389/2007, doručeným dne 20. 10. 2009, a zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 5 T 101/2009, doručeným dne 12. 1. 2010, byl odsouzen podle § 173 odst. 1, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 29 T 389/2007, a trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 5 T 101/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozenému M. S.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 6. 2006 v J. nastoupil s K. Z. postupně do vozidla zn. Peugeot 309 poškozeného M. S. za účelem jeho doprovodu do P., následně odjeli do obce Č. H., ul. S., kde na místní komunikaci poté, co poškozený zastavil, vystoupil z auta, otevřel dveře u řidiče, vytáhnul ze spínací skříňky klíče od vozidla a na úrovni domů se obviněný R. B. snažil poškozenému vytáhnout peněženku z levé kapsy kalhot, tato vypadla na podlahu auta u nohou řidiče a když se poškozený svou peněženku snažil chránit, zkroutil mu oběma rukama levou ruku, překonal tak odpor poškozeného, jednou rukou jej stále držel za levou ruku a druhou rukou sebral z podlahy auta peněženku, se kterou utekl, a způsobil mu tak škodu ve výši nejméně 800 Euro, což představovalo k 8. 6. 2006 částku 22.592 Kč, přičemž následně v tuto dobu K. Z. využila nepozornosti poškozeného a vytáhla mu sáček s penězi z kastlíku naproti sedadlu spolujezdce, se kterým rovněž utekla.

Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 6 T 143/2008, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. a podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 29 T 389/2007, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2009, a dále soud rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 5 To 115/2011, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Proti rozsudku Krajského soudu v ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 516/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dovolatel vytkl, že se odvolací soud vyhnul racionálnímu skutkovému posouzení, zda jej rozporuplné a nedostatečné důkazní prostředky usvědčují, ve svém hodnocení porušil zásadu in dubio pro reo. Poukázal na to, že obviněná K. Z. jej v hlavním líčení jako pachatele neoznačila, výpovědi poškozeného M. S. jsou nevěrohodné, poškozený si protiřečil, přesvědčivé není ani jeho konstatování v hlavním líčení, že jej poznává, jelikož v místnosti nebyl přítomen žádný jiný Rom. Zmínil rovněž, že se popsaného jednání nemohl dopustit, protože v uvedené době byl v pracovní neschopnosti a bytem u své matky, na což si jeho matka vzpomněla nedávno. Po obdržení lékařských zpráv je odhodlán podat návrh na obnovu řízení.

Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 516/2011, zrušil a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba (viz sdělení obviněného obsažené v dovolání) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

Obviněný neuplatnil žádnou konkrétní výhradu směřující proti správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán soudy v tzv. skutkové větě výroku o vině. Dovolací soud ale v projednávané věci neshledal ani pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady, jež ve svých důsledcích zpochybňují vyslovit závěr o spravedlivém procesu. Soudy se nedopustily svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný usvědčován především výpovědí svědka poškozeného M. S. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména str. 4, 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 4, 5 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného M. S., který sled událostí podrobně a přesvědčivě popsal a obviněného jako pachatele činu spolehlivě identifikoval (č. listu 191). Učinil tak ve shodě s výsledky rekognice provedené před policejním orgánem, jež proběhla za standardních, zákonem stanovených podmínek (viz protokol o rekognici č. listu 101, 102, 106-108). Obviněného při rekognici provedené v přípravném řízení identifikovala také obviněná K. Z. (č. listu 55-59), která ovšem v hlavním líčení uvedla, že on není osobou, kterou popisovala a určila v přípravném řízení (č. listu 143 a verte). Se změnou výpovědi obviněné K. Z. se soudy taktéž vypořádaly a logicky poukázaly na vazbu mezi obviněnými a snahu K. Z. odvrátit pozornost od obviněného a pomoci mu tak. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí tomuto požadavku dostály, přesvědčivě vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.). Zmínil-li konečně obviněný nové skutkové okolnosti, jež neuplatnil ku své obhajobě v dosavadním řízení, bude toliko na něm, zda podá avizovaný návrh na obnovu řízení.

Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu