8 Tdo 1315/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 1315/2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovoláních obviněných M. S., a J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 5 To 111/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 136/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a J. S. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 1 T 136/2009, byli obvinění M. S. a J. S. uznáni vinnými pod bodem 1. trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a obviněný M. S. pod bodem 2. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. Obviněný M. S. byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Obviněná J. S. byla odsouzena podle § 202 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit Magistrátu města K., odboru sociálních věcí, dluh na neoprávněně vyplacených dávkách pomoci v hmotné nouzi. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 8. 2009, č. j. 1 T 106/2009-53, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Česká pojišťovna, a. s., S., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se oba obvinění trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. dopustili společně tím, že dne 1. 6. 2009 v době kolem 10.00 hodin v K., na ul. Z., v druhém podlaží budovy Magistrátu města K. na chodbě před kanceláří v době úředních hodin, hrubými a vulgárními výrazy napadali J. K., zaměstnankyni úřadu, obviněná J. S. jí navíc na schodišti na meziposchodí plivla do tváře.

Obviněný M. S. se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. měl dopustil tím, že dne 1. 6. 2009 v době po 10.00 hod. tamtéž poté, co obviněná J. S. plivla do tváře J. K. a v důsledku leknutí upustila J. K. na zem svou dámskou peněženku s finanční částkou 5.100,- Kč a veškerými doklady, tuto peněženku zvedl ze země a utíkal s ní k hlavnímu vchodu, J. K. volala o pomoc, běžela za ním, asi po 10 metrech ho doběhla, chytila, peněženku jí však nechtěl vydat, navíc ruku s peněženkou zvedl nahoru, aby mu ji nemohla vzít, protože však J. K. stále volala o pomoc a šel k nim strážný bezpečnostní agentury, nakonec peněženku J. K. vydal.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 5 To 111/2010, byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě společně dovolání. Odkázali v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítli, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Připustili, že mezi nimi a poškozenou došlo k výměně názorů, avšak tato výměna nebyla podle nich takového rázu a intenzity, aby ji bylo možno kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví. Obviněný M. S. měl za to, že jednání, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., logicky vysvětlil a nelze v něm proto spatřovat trestný čin krádeže. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněných byla zamítnuto poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná námitka obou obviněných, jíž zpochybnili naplnění zákonných znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu výtržnictví spočívající v tom, že se dopustili na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadli jiného. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich zejména, že obvinění v budově Magistrátu města K. na chodbě před kanceláří v době úředních hodin hrubými a vulgárními výrazy napadali J.K., zaměstnankyni úřadu, obviněná J. S. jí navíc na schodišti na meziposchodí poté plivla do tváře.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.

Obvinění vytkli, že výměna názorů nebyla takového rázu a intenzity, aby bylo možné toto jednání posuzovat jako trestný čin výtržnictví .

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle uvedených okolností (odpovídajícím § 3 odst. 4 tr. zák.) se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Podstata jednání obviněných spočívala v poměrně delší dobu trvajícím slovním útoku, v jehož průběhu obvinění hrubými a vulgárními výrazy častovali poškozenou úřednici Magistrátu města K. J. K. a který vygradoval plivnutím obviněné J. S. do tváře poškozené.

Soud prvního stupně v souvislosti s hodnocením nebezpečnosti činu obviněných pro společnost uvedl, že ji zvyšuje skutečnost, že se ho dopustili v budově Magistrátu města K. vůči pracovnici tohoto úřadu v souvislosti s výkonem jejího povolání na odboru sociálních věcí (strana 5 rozsudku). Odvolací soud doplnil úvahy o naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví, připomněl, že při posuzování stupně nebezpečnosti jednání obou obviněných bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, že k výtržnickému jednání došlo v budově úřadu během úředních hodin v přítomnosti mnoha klientů a vůči pracovnici úřadu a zdůraznil, že k zachování důvěryhodnosti úřadu se vyžaduje zvýšená ochrana jeho pracovníků v souvislosti s vyřizováním služebních záležitostí (strana 4 usnesení).

Třebaže hodnotící úvahy soudů jsou stručné, zjevně z nich vyplývá povaha výtržnického jednání obviněných vůči poškozené i okolnosti, za nichž se činu dopustili. Soudy nepominuly, že verbální útoky obviněných, které proběhly v podstatě ve dvou fázích, první v kanceláři svědkyň J. K. a Z. S. a druhá na chodbě a na schodišti. Příčinou jednání obviněných byla osobní zášť a nevraživost vůči poškozené J. K., která nevykonávala činnost na odboru sociálních věcí v jejich věci způsobem, jakým si oni sami představovali, podle obviněných se měla nepřiměřeně starat o jejich osobní věci, což dozajista akceptovat objektivně nelze. Není možné odhlédnout od konkrétního průběhu útoku; obvinění nejprve v kanceláři poškozené na tuto verbálně útočili a že se nejednalo o zcela běžnou výměnu názorů, svědčí zejména skutečnost, že úřednice magistrátu zavolaly ochranku, neboť se necítily bezpečně a vnímaly jednání obviněných jako útok, ze kterého měly jisté obavy. Po příchodu ochranky se situace v kanceláři uklidnila, obvinění, kteří po ukončení jednání opustili kancelář, však využili situace, že poškozená z kanceláře odešla, v podstatě ji pronásledovali a přitom jí znovu verbálně napadali. Tato druhá fáze konfliktu vyvrcholila tím, že obviněná poškozené plivla do tváře. O hrubosti a vulgaritě užitých výrazů pak svědčily výpovědi poškozené J. K. a též svědků Z. S. či J. Š., ostatně ani obviněný nepopíral, že poškozené vynadal. Ani podle dovolacího soudu není pochyb o tom, že komplexně posuzováno jde o takový způsob útoku, který již nelze označit jen jako drobnou výtržnost , nýbrž jako výtržnost spočívající v hrubé neslušnosti napadením jiného, jíž se obvinění dopustili na místě veřejnosti přístupném, a to dokonce v budově správního úřadu a v přítomnosti více osob, neboť byl úřední den, jak dovodily soudy obou stupňů. Soudy proto nepochybily, shledaly-li, že stupeň nebezpečnosti činu obviněných pro společnost je vyšší než nepatrný a posoudily jej jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální.

Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný M. S. uplatnil ve vztahu ke skutku pod bodem 2., kvalifikovanému jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karviné a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě.

Dovolatel s odkazem i na obsah svého odvolání namítal, že se trestného činu krádeže nedopustil a své jednání dostatečně vysvětlil tím, že jednal v omylu, neboť se domníval, že peněženka, kterou zvedl ze země, patřila jeho bývalé manželce J. S. a dovozoval proto, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (oproti skutkovým zjištěním, že peněženku zvedl a utíkal s ní ke vchodu s úmyslem tuto odcizit, tvrdil, že se domníval, že peněženka je jeho bývalé manželky) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že jednal ve skutkovém omylu a trestného činu se nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

V dovolání uplatněná námitka obviněného byla součástí jeho předchozí obhajoby, soudy se jí zabývaly a vysvětlily, proč obhajobu obviněného neakceptovaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strana 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněných M. S., J. S., poškozené J. K. soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď poškozené J. K. (č. l. 73), nepřímo potvrzované výpověďmi zaměstnanců ochranky J. Š. a J. K. Soudy obou stupňů ve svých úvahách nepochybily, pokud svědeckou výpověď poškozené vzaly za podklad svého rozhodnutí, a svědomitě vysvětlily, proč právě z ní vycházely a proč neuvěřily obhajobě obviněného založené na tvrzení, že se domníval, že peněženka patří jeho bývalé ženě. Stěžejní pro posouzení jednání obviněného byla ta část výpovědi poškozené, z níž vyplynulo, že poté, co jí obviněná J. S. plivla do obličeje, v úleku upustila z ruky peněženku, které se okamžitě zmocnil obviněný M. S. Ten nato uchopil obviněnou J. S. za ruku a řekl jí: Pojď rychle a utíkal z budovy. Poškozená se za ním rozběhla, křičela o pomoc, následně obviněného dostihla, zadržela jej, přesto jí nechtěl peněženku vydat a učinil tak, až když viděl, že se k nim blíží pracovník ochranky. Soudy vzhledem k tomuto svědectví, se kterým pak korespondovala i výpověď zasahujícího pracovníka ochranky a s nímž nekolidovala ani výpověď obviněné, důvodně neuvěřily obhajobě obviněného. Ani podle dovolacího soudu není žádných rozumných pochybností o tom, že obviněný věděl, komu peněženka vypadla, komu patřila a komu ji také odcizil. Soudy proto nepochybily, pokud na podkladě provedených důkazů a svých úvah dospěly k závěru o vině obviněného právě trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010

Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková