8 Tdo 1313/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 250a odst. 1, 3 tr. zák.



8 Tdo 1313/2015-34

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněné A. I. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 31 To 61/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 112/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. I. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 6 T 112/2013, uznal obviněnou A. I. (dále převážně jen obviněná , příp. dovolatelka ) vinnou, že

1-a) dne 21. 7. 2005 kolem 01,15 hod. v katastru obce P. p. J., v areálu vepřína, jako řidička osobního motorového vozidla zn. Rover 414, oznámila Policii ČR nehodu uvedeného vozidla, k níž mělo dojít tak, že couvala po vedlejší účelové komunikaci a přehlédla za ní stojící hromadu stavebního materiálu cihel, do které zadní částí vozidla narazila, což uvedla i do záznamu o dopravní nehodě, přestože k takovému nehodovému ději nedošlo, v úmyslu získat pro D. P. pojistné plnění, ten dne 21. 7. 2005 nahlásil na klientský servis České pojišťovny, a. s., vznik pojistné události, poškození uvedeného vozidla potvrdil i při fyzické prohlídce dne 27. 7. 2005 zaměstnanci České pojišťovny, a. s., následně bylo D. P. na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 2. 7. 2004 mezi pojistníkem D. P. a pojistitelem Česká pojišťovna, a. s., jejímž předmětem bylo také havarijní pojištění, vyplaceno z titulu havarijního pojištění pojistné plnění ve výši 41.855,- Kč, vše ke škodě České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956,
b) dne 30. 12. 2005 kolem 18,00 hodin v ulici Š. v J. n. N., jako řidička osobního motorového vozidla zn. Rover 414, oznámila Policii ČR nehodu uvedeného vozidla, k níž mělo dojít tak, že při průjezdu levotočivou zatáčkou dostala na kluzkém povrchu smyk z důvodu nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky, s vozidlem pak měla narazit do sněhové bariéry, což uvedla i do záznamu o dopravní nehodě, přestože k takovému nehodovému ději nedošlo, v úmyslu získat pro D. P. pojistné plnění, sama dne 2. 1. 2006 nahlásila na klientský servis České pojišťovny, a. s., vznik pojistné události, poškození uvedeného vozidla potvrdila i při fyzické prohlídce dne 2. 1. 2006 zaměstnanci České pojišťovny, a. s., následně bylo D. P. na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 2. 7. 2004 mezi pojistníkem D. P. a pojistitelem Česká pojišťovna, a. s., jejímž předmětem bylo také havarijní pojištění, vyplaceno z titulu havarijního pojištění pojistné plnění ve výši 45.754,- Kč, vše ke škodě České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956,
c) dne 7. 4. 2006 kolem 21,30 hod. na ulici P. V. v J. n. N., jako řidička osobního motorového vozidla zn. Rover 414, oznámila Policii ČR nehodu uvedeného vozidla, k níž mělo dojít tak, že se zalekla srny, stočila řízení a poté s vozidlem zachytila zpětným zrcátkem o strom, což uvedla i do záznamu o dopravní nehodě, přestože k takovému nehodovému ději nedošlo, v úmyslu získat pro D. P. pojistné plnění, následně dne 10. 4. 2006 nahlásila na klientský servis České pojišťovny, a. s., vznik pojistné události, poškození uvedeného vozidla potvrdila i při fyzických prohlídkách ve dnech 10. 4. 2006 a 14. 4. 2006 zaměstnanci České pojišťovny, a. s., následně bylo D. P. na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 2. 7. 2004 mezi pojistníkem D. P. a pojistitelem Česká pojišťovna, a. s., jejímž předmětem bylo také havarijní pojištění, vyplaceno z titulu havarijního pojištění pojistné plnění ve výši 50.100,- Kč, vše ke škodě České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956,

2) spolu s obviněným M. J. dne 30. 11. 2008 v katastru obce B. K. kolem 21,00 hodiny oznámili Policii ČR předstíranou dopravní nehodu, ke které mělo dojít tak, že obviněná A. I. jako řidička vozidla zn. VW Golf, neměla dodržet bezpečnou vzdálenost od vozidla zn. Škoda Fabia, řízeného obviněným M. J., následkem čehož měla narazit do zadní části vozidla Škoda Fabia, ačkoli toto vozidlo bylo poškozeno jinde a jinak, obviněná A. I. takto jednala v úmyslu získat majetkový prospěch pro D. P. ten následně dne 1. 12. 2008 takto předstíranou nehodu oznámil jako pojistnou událost u Kooperativa pojišťovna, a. s., totéž uvedl dne 4. 12. 2008 při ohledání vozidla zaměstnanci Kooperativa pojišťovny, a. s., která na základě pojistné smlouvy, na základě nepravdivých údajů o dopravní nehodě bylo D. P. vyplaceno pojistné plnění ve výši 184.000,- Kč, vše ke škodě Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747, IČ 47116617 .

Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako dva trestné činy pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a uložil jí podle § 250a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Pro úplnost lze dodat, že soud posoudil shora popsané jednání spoluobviněného M. J. jako (jeden) trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu podle § 250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 31 To 61/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného M. J. v celém rozsahu a ohledně obviněné A. I. ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněné A. I. uložil za trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku pod bodem 1 a) až c) nezměněn, podle § 250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Douska proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nejen rozhodnutí tohoto soudu, ale i předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech dovolatelka uvedla, že obě napadená rozhodnutí jsou stižena vadou svévolného hodnocení důkazů a v důsledku toho i následného nesprávného právního posouzení skutku, neboť právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Namítla, že soudy zohlednily výhradně důkazy svědčící v její neprospěch, které navíc hodnotily způsobem jí nejvíce přitěžujícím, a nevypořádaly se naopak vůbec s těmi, jež byly v její prospěch, resp. které založily závažné rozpory a pochybnosti o skutku, a tyto bagatelizovaly.

V dalším textu svého dovolání obviněná vyjádřila názor, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 2) s poukazem na svévoli v hodnocení důkazů, opomenutí důkazů a rozhodných skutečností, měl tento závěr s ohledem na nezměněnou důkazní situaci učinit i ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině tím spíše, že byla soudem prvního stupně po vrácení věci tomuto soudu v konečném důsledku pro skutek pod bodem 2) zproštěna obžaloby. V této souvislosti poukázala na to, že v daném případě došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, a argumentovala tím, že jestliže soud druhého stupně zpochybnil znalecký posudek znalce Ing. Richarda Čepka zpracovaný ke skutku pod bodem 2) rozsudku, měl stejně postupovat i v případě skutku pod bodem 1), neboť zde existuje důvodná pochybnost (navíc podpořená dalšími skutečnostmi zjištěnými v řízení), že ve vztahu k tomuto skutku trpí určitou vadou, i s ohledem na to, že k němu byl zpracován až po znaleckém posudku ke skutku pod bodem 2). Konkrétní nedostatky předmětného znaleckého posudku spatřovala v tom, že u skutku 1a) znalec neměl téměř z čeho vycházet, v jistém ohledu vycházel z jiných informací než jí poskytnutých, a proto je zřejmé, že jeho závěry mohly být značně zkreslené, dále u skutku pod bodem 1b) v tom, že zde je dána velká časová prodleva mezi nehodou a zpracováním posudku, a v případě skutku pod bodem 1c) namítla, že znalec nevycházel z informací, které by mu umožňovaly učinit jednoznačný závěr, přičemž zaujal neobjektivní postoj k nehodám i k její osobě, a byl zpracován tudíž chybně. Na základě toho vyslovila přesvědčení, že je nepřípustné, aby znalecký posudek vypracovaný jedním člověkem v rámci stejného řízení byl v jednom případě vyhodnocen jako důkaz nedostatečný a v druhém případě jako důkaz, na jehož podkladě byla částečně uznána vinnou.

Závěrem dovolatelka uvedla, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy výhradně v její neprospěch, mylně a v rozporu se zásadami logiky, aniž přihlédly k výše zmíněným rozporům, jež ani neodstranily; skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů tak nejsou v souladu s právními závěry soudu. Navrhla proto (aniž citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 31 To 61/2015, co do výroku o vině pod bodem 1) a co do výroku o trestu, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 6 T 112/2013, co do výroku o vině pod bodem 1), a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněné doručen k vyjádření, sdělil přípisem ze dne 22. 9. 2015, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky obviněné, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy výhradně v její neprospěch, mylně a v rozporu se zásadami logiky, přičemž nepřihlédly k rozporům mezi nimi a tyto neodstranily, které konkretizovala ve vztahu ke znaleckému posudku znalce Ing. Richarda Čepka (uvedla, že znalec neměl téměř z čeho vycházet, že v jistém ohledu vycházel z jiných informací než jí poskytnutých, a proto je zřejmé, že jeho závěry mohly být značně zkreslené, a že zaujal neobjektivní postoj k nehodám i k její osobě), nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněná sice obecně poukázala na nesprávné právní posouzení skutku a na jiné nesprávné hmotně právní posouzení jejího jednání, nicméně z obsahu dovolání je současně patrné, že její výtky primárně směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, skutkovým zjištěním soudů a výsledkům důkazního řízení. Nesprávné právní posouzení skutku nedovodila ze skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších instancí, tato zjištění naopak zpochybnila, což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné.

Dovolatelka dále ve svém podání předložila vlastní hodnocení výše zmíněného znaleckého posudku v souvislosti s jednotlivými dílčími útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu popsanými pod body 1a), 1b) a 1c) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a vyslovila přesvědčení, že pro jeho nedostatky a s ohledem na to, že odvolací soud pro jeho vady ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku ji obžaloby zprostil, je nepřípustné, aby znalecký posudek vypracovaný totožným znalcem v rámci stejného řízení byl v jednom případě vyhodnocen jako důkaz nedostatečný a v druhém případě jako důkaz, na jehož podkladě byla částečně uznána vinnou. Rovněž takové její výhrady primárně směřovaly k provedeným důkazům, způsobu jejich hodnocení a učiněným skutkovým zjištěním, a teprve z nich (tedy až sekundárně) dospěla k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, jak ostatně i sama výslovně uvedla, že ( soudy obou stupňů vzaly za podklad pro rozhodnutí výhradně důkazy svědčící v neprospěch odsouzené, přičemž tyto důkazy hodnotily způsobem nejvíce přitěžujícím pro odsouzenou Naopak soudy obou stupňů se nevypořádaly s důkazy svědčícími ve prospěch odsouzené, resp. s důkazy, které založily závažné rozpory a pochybnosti o skutku a které měly být z hlediska posouzení viny odsouzené hodnoceny v její prospěch a tyto v odůvodnění bagatelizují obě napadená rozhodnutí jsou stižena vadou svévolného hodnocení důkazů a v důsledku toho i následného nesprávného právního posouzení skutku ).

Lze tak shrnout, že obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněná neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jí uvedeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.

Jelikož dovolatelka spatřovala naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jejím případě jsou právní závěry soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.

Dovolatelka své podání sice opřela o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Skutkový stav byl zjištěn na podkladě listinných důkazů, jednak znaleckého posudku Ing. Richarda Čepka, a dále zejména protokolů o dopravní nehodě, pořízené fotodokumentace na místě nehody a ohledání, plánků nehod a zápisů o poškození. Předmětný znalecký posudek, který je ve shodě s dalšími listinnými důkazy, vyloučil, že by k dopravním nehodám mohlo dojít způsobem uváděným obviněnou. Tato v dovolání zpochybňovala jeho správnost a následně dovozovala, že pro jeho vady, obdobně jako u skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, měla být ohledně dílčích útoků 1a), 1b) a 1c) rozsudku rovněž obžaloby zproštěna. Na této argumentaci pak postavila své přesvědčení o tzv. extrémním nesouladu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně a podrobně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 5 až 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí v případě každého z jednání pod body 1a), 1b) a 1c) podrobně popsal, na podkladě jakých důkazů dospěl k učiněným skutkovým zjištěním, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud po právu považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, úplná a bez výhrad akceptovatelná.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Skutkovým zjištěním soudů právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. nepochybně odpovídá.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Jan Bláha předseda senátu