8 Tdo 1306/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: čl. 36 předpisu č. 2/1993Sb., § 42 odst. 1 písm. a) předpisu č. 6/2002Sb.



8 Tdo 1306/2012-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
9. ledna 2013 o dovolání obviněného V. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 509/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 91/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 3 T 91/2011, uznal obviněného V. H. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že:

I.) dne 3. 4. 2011 kolem 7:50 hod., v P., ul. N., před domem, přiběhl nečekaně zezadu k poškozené V. S., a v úmyslu získat její tašku, kterou měla zavěšenou na levém rameni, uchopil ji za popruh této tašky, poškozenou vyzval slovy daj tašku nebo dej tašku a snažil se jí i přes její odpor tašku z ramene strhnout, přičemž se ji pokusil kopnout do oblasti podbřišku, poškozená se jeho kopu vyhnula, načeš jí tašku vytrhnul a z místa činu utekl s taškou i v ní uloženým mobilním telefonem zn. Nokia 6300, brýlemi zn. Prada s pouzdrem, finanční hotovostí ve výši 1.800,-- Kč, koženou peněženkou zn. Lumberjack, kosmetickou taštičku zn. Clarins a doklady poškozené,

II.) dne 3. 4. 2011 kolem 8:20 hod. v P., ul. N. naproti bytovému komplexu, přiběhl nečekaně k poškozenému O. H., a v úmyslu získat jeho tašku, kterou měl poškozený zavěšenou na pravém rameni, vyzval poškozeného k jejímu vydání slovy dej tašku , uchopil popruhy této tašky a ve snaze mu ji vytrhnout se o ni s poškozeným přetahoval, následně poškozeného nejméně dvakrát udeřil sevřenou pěstí pravé ruky do obličeje, v důsledku čehož poškozený tašku pustil, a z místa činu utekl i s taškou obsahující osobní věci poškozeného, čímž způsobil poškozenému O. H. natržení horního rtu z vnitřní strany,

III.) dne 3. 4. 2011 kolem 8:45 hod. v P., ul. N. naproti domu, před zraky nejméně tří přítomných osob fyzicky napadl poškozenou S. V., tak, že k ní přiběhl ze silnice a nečekaně ji chytil za obě ruce v podpaží, cloumal s ní, až spadla na zem, následně ji chytil za vlasy a táhl ji ležící na zádech nejméně 20 m až na přechod pro chodce, přičemž poškozená neměla možnost ze sevření se uvolnit, a svého jednání zanechal až poté, co byl vyrušen varovným výstřelem z pistole přítele poškozené, čímž poškozené S. V. způsobil škodu podřením mikiny zn. ESPRIT a podlitiny na obou rukou .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem I.), II.) jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem III.) jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, a podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou S. V. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 509/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím obhájkyně JUDr. Světlany Kazakové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a l ) tr. ř.

Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že rozsudek soudu prvního stupně vydal soud, který nebyl náležitě obsazen, a že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Stejnou námitku sice uplatnil již v rámci odvolacího řízení, ale soud druhého stupně se jí zabýval toliko formálně, neboť z Rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 5 pro rok 2011 a jeho dodatku nemohl namítanou skutečnost zjistit a nemohl tak ani zjistit jmenovité složení senátu 3 T.

Obviněný dále uvedl, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce, přičemž toto právo se vztahuje jak na soudce, tak na přísedící. Přísedící musí splňovat tytéž podmínky jako profesní soudce, vyjma odbornosti (poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3213/2010), a musí být do senátu přidělováni podle pravidel rozvrhu práce. V rozvrhu práce zveřejněném na webových stránkách Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i uloženém v kanceláři předsedy soudu včetně veškerých dodatků, však žádná zmínka o přísedících není, ani tam nejsou jmenovitě určeni přísedící tvořící senát. Seznam přísedících podřazených jednotlivým městským částem obviněný nalezl až v příloze rozvrhu práce. Z těchto okolností vyvozoval, že byl porušen ústavní princip zákonného soudce, zejména nebylo zaručeno, aby v dané věci rozhodoval soudce určený podle objektivních kritérií.

Dovolatel následně na základě poskytnutého seznamu přidělených trestních věcí tvrdil, že občas byla do systému vložena napadlá věc chybným způsobem (konkrétně že do systému byla vložena věc o dva dny dříve, než podle data soudu napadla), a proto došlo k porušení ustanovení § 42 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., které stanoví, že soudu musí být nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží, nejpozději v den, kdy věc soudu došla. Aby nedocházelo k manipulacím, musí být rozdělení do soudních oddělení závislé na dni a čase, kdy věc napadla, a ne kdy byla do systému vložena. Dále namítl, že do systému přidělování věci se (u Obvodního soudu pro Prahu 5) zasahuje odlišným přidělením věcí napadlých ve zkráceném přípravném řízení, a tudíž musí existovat evidenční pomůcka, kde jsou evidování soudci, kteří rozhodovali v přípravném řízení. Využití jiných rejstříků nebo evidenčních pomůcek při přidělování věcí považoval za protizákonné. Po provedeném rozboru tak dospěl k přesvědčení, že jeho zákonným soudcem měla být podle rozvrhu práce předsedkyně senátu 2 T Mgr. Veronika Činková.

Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, § 265 l odst. 1, 3 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí a nařídil, aby soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K námitce dovolatele týkající se přidělení věci jinému senátu, než by odpovídalo rozvrhu práce u Obvodního soudu pro Prahu 5, státní zástupce uvedl, že ji již řešil soud druhého stupně, který jí nepřiznal důvodnost, byť z obsahu jeho rozhodnutí nelze zjistit, na základě jakých skutečností tento závěr učinil. Ačkoliv státní zástupce vzhledem k limitovanému rozsahu dostupného spisového materiálu nebyl schopen se k této otázce podrobněji vyjádřit, přesto poukázal na některé významné skutečnosti. Především zmínil fakt, že mezi soudci oprávněnými rozhodovat trestní věci v senátě 2 T, k němuž měla být věc dovolatele podle jeho tvrzení přidělena, figuruje i předseda senátu 3 T Mgr. Jan Šott. Z primárních pravidel pro přidělování trestních věcí jednotlivým senátům je stanovena celá řada nezbytných výjimek (uvedených na stranách 11 až 13 rozvrhu práce), jež jsou předpokladem k tomu, aby soud mohl v každé situaci řádně fungovat. Státní zástupce nepovažoval za vyloučené, že věc dovolatele byla přidělena na základě některé z těchto výjimek jinému senátu, než by podle standardního rozvrhu přidělena být měla.

Podle názoru státního zástupce dovolatel tuto námitku vybudoval na vlastní hypotéze o tom, jakým způsobem by měly být napadnuvší věci zapisovány do rejstříku (a poté přidělovány jednotlivým senátům), přičemž tato hypotéza se odchyluje od reálného běhu věcí, takže výsledkem je námitka ryze teoretické povahy.

Podobně teoreticky podle státního zástupce vyznívá rovněž dovolatelova výhrada týkající se zařazování přísedících do jednotlivých senátů. Vzhledem k charakteru funkce přísedícího, který se na rozhodování soudu podílí jako občan, nikoli jako zaměstnanec soudu, je zcela zřejmé, že je vyloučeno pevně přidělovat přísedící k jednotlivým senátům. Aby soud vůbec mohl racionálně rozhodovat v senátech složených z předsedy a dvou přísedících, je nezbytné povolávat přísedící do senátů ad hoc, podle jejich osobních a pracovních možností, a s ohledem na to např. také stanovovat termíny odročených jednání příslušného senátu. Za zákonného přísedícího je tedy v tomto smyslu možno považovat každého z přísedících, kteří byli pro dané funkční období zvoleni ke konkrétnímu soudu, případně zařazeni jako přísedící do toho kterého soudního oddělení. Ani v tomto ohledu proto státní zástupce argumentaci podaného dovolání nepřisvědčil.

Vzhledem k uvedenému státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný uplatnil dva dovolací důvody. Na jeho základě prvního z nich podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Námitky obviněného, že jeho trestní věc byla předsedovi senátu Mgr. Janu Šottovi přidělena v rozporu s rozvrhem práce, resp. že nemohl zjistit řádné obsazení senátu, neboť nikde nenalezl systém přidělování přísedících, a že z toho důvodu věc rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, čímž mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, lze pod takto uplatněný důvod dovolání podřadit.

Uvedené výhrady ostatně obviněný neuplatnil poprvé, vznesl je již v podaném odvolání. Městský soud v Praze se s nimi vypořádal velice stručně, když uvedl, že Soud neporušil ani právo obviněného na zákonného soudce, příslušnému předsedovi senátu byla předmětná trestní věc přidělena dle platného rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 5, stejně tak byli ve věci obsazeni přísedící, toto zjistil z materiálů zaslaných předsedou Obvodního soudu pro Prahu 5, konkrétně právě z rozvrhu práce a jeho dodatku, (srov. stranu 6 odůvodnění jeho usnesení).

K takto relevantně uplatněným námitkám je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je však součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí být jista předem, než obžaloba dojde soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98).

Pojem soud, který nebyl náležitě obsazen , nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jak naznačil ve svém vyjádření k podanému dovolání státní zástupce. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.

Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 42 odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.

V posuzovaném případě jde o to, zda posuzovaná trestní věc byla v souladu s pravidly vyjádřenými v Rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 5 pro rok 2011 přidělena senátu 3 T, jemuž předsedá Mgr. Jan Šott. Obviněný totiž namítl, že z poskytnutého seznamu přidělených věcí je zjevné, že docházelo k nesprávné evidenci trestních věcí, což dokladoval konkrétními daty, kdy věc měla dojít soudu a kdy pak byla skutečně vložena do systému. Ze svých úvah následně dovodil, že jeho trestní věc měla být přidělena senátu 2 T.

Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání své původní výhrady rozšířil o další konkrétní námitky, Nejvyšší soud si před svým rozhodnutím vyžádal vyjádření předsedy jmenovaného obvodního soudu JUDr. Tomeho Frankiče (dále jen předseda soudu ) vztahující se zejména ke způsobu přidělování nově napadlých věcí do jednotlivých soudních oddělení a k systému přidělování přísedících do jednotlivých senátů soudu.

Předseda soudu se nejprve vyjádřil k systému přidělování přísedících a uvedl, že přísedící zařazení na trestní úsek jsou k dispozici všem trestním soudcům. V roce 2011 byla tato skutečnost v rozvrhu práce uvedena pouze v příloze rozvrhu práce, v rozvrhu práce na rok 2012 jsou již ke každému přísedícímu přiřazeny konkrétní senáty (všichni přísedící jsou přitom zařazeni do všech trestních senátů soudu, tj. 1 T, 2 T, 3 T, 19 T, 29 T, 30 T, 38 T a 40 T). Nutnost takové úpravy je dána proto, že v trestních věcech rozhodují přísedící v mnohem větším počtu případů než je tomu na civilním úseku, rozhodují v časově i skutkově náročnějších věcech a při rozhodování je nezbytná neměnnost senátu (jinak dochází k opakování hlavních líčení, opětovnému předvolávání svědků apod., popřípadě mohou soudci volat i další náhradní přísedící po celou dobu hlavních líčení). Vzhledem k nutnosti zajistit rychlý průběh trestního řízení před soudem bez průtahů jsou přísedící k jednotlivým trestním věcem předvoláni podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délce mandátu. Tato praxe se přitom obvodnímu soudu osvědčila. Pokud by trestní soudce měl přiděleny pouze 2-3 přísedící, došlo by k opakovaným situacím, že hlavní líčení budou buď nařizována na delší lhůty nebo opakovaně odročována, neboť přísedící se omluví z hlavního líčení, popřípadě soudu sdělí, že po dobu několika měsíců nebude v dosahu a nebude moci být zavolán jiný.

K další dovolatelově dovolací námitce, že předmětná trestní věc měla být přidělena do senátu 2T, takže jeho zákonným soudcem měla být předsedkyně senátu Mgr. Veronika Činková, předseda soudu uvedl, že soudkyně takového jména u Obvodního soudu pro Prahu 5 nesoudí.

Pokud jde o přidělování nově napadlých věcí, pak předseda soudu uvedl, že u napadlých obžalob nebo návrhů na potrestání je vzhledem k jejich charakteru jasné, že budou zapsány do trestního oddělení. Tam je zapisují vyšší soudní úředníci, kteří však zapisují také věci exekuční, civilní, věci péče o nezletilé, apod. Všechny napadlé věci v různých agendách tak mohou zapisovat s určitým odstupem od skutečného podání. Proto je tedy možné, že některá věc byla vložena do systému v různých časových odstupech, protože příslušná pracovnice právě zapisovala jinou agendu. Námitkám obviněného proto předseda soudu nepřisvědčil.

Z Rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 5 pro rok 2011 je dále zřejmé, že do senátu 3T se přiděluje z došlého nápadu každá 2., 8., 14., 20., 27. věc po sobě jdoucí do vyčerpání nápadu do ostatních senátů, mimo věcí podle § 314b odst. 2 tr. ř., zkrácené přípravné řízení podle § 314b odst. 2 tr. ř. v rámci pracovní doby a v rámci pohotovostní služby vykonávané v mimopracovní době v týdenním pořadí po sobě jdoucích senátů, zastupující soudce přípravného řízení vykonávaného v pracovní době, trestní přípravné řízení v rámci týdenní pohotovostní služby, vykonávané v mimopracovní době, úkony podle § 158a tr. ř. v rámci týdenní pohotovostní služby, předběžná opatření podle § 76a, § 76b, odst. 4 o.s.ř. v rámci týdenní pohotovostní služby, vykonávané v mimopracovní době, předběžná opatření podle § 76b o.s.ř. v rámci týdenní pohotovostní služby, věcí Nt obnova řízení v senátu 3T . Další obecná pravidla jsou pak upravena na str. 11 až 13 zmiňovaného rozvrhu práce a z výše citovaného vyjádření předsedy soudu se pak podává způsob přidělování nově napadlých trestních věcí do jednotlivých soudních oddělení.

Ve vztahu k tabulce uváděné obviněným (jak měly být trestní věci podle jeho názoru přiděleny) bylo kontrolou provedenou předsedou soudu zjištěno, že dovolatel do svého přehledu přidělených věcí zahrnul také trestní věci, které napadly soudu společně se zadrženým a které se nezahrnují do zbylého nápadu (30 T 96/2011 bylo zapsáno do senátu 30 T dne 24. 6. 2011 ve 12:32 hod., 30 T 97/2011 bylo zapsáno do senátu 30 T dne 27. 6. 2011 v 09:07 hod.).

S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud uzavřel, že posuzovaná trestní věc byla přidělena v souladu s platným rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu 5 pro rok 2011 senátu 3 T, jemuž předsedal Mgr. Jan Šott. K porušení práva obviněného na zákonného soudce proto nedošlo.

Další dovolatelovy námitky směřovaly proti systému přidělování přísedících k jednotlivým senátům. Podle jeho tvrzení konkrétního přísedícího, který bude v tom kterém senátu rozhodovat, nebylo možné dohledat, což také považoval za zkrácení práva na zákonného soudce.

V této souvislosti je proto vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který dovolatel v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

Pokud jde o pravidla přidělování přísedících k jednotlivým senátům, Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 5 pro rok 2011 obsahoval v příloze toliko Seznam přísedících 60 Spr 890/2010, obsahující jednotlivá jména přísedících a jejich přiřazení k trestnímu nebo civilnímu úseku. Předseda soudu ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že v současné době je již stanoveno, který konkrétní přísedící přísluší ke konkrétnímu senátu, přičemž všech dvacet přísedících je přiděleno do senátů 1 T, 2 T, 3 T, 19 T, 29 T, 30 T, 38 T a 40 T. Podle předsedy soudu je nutnost takové úpravy dána z důvodů uvedených již výše. Zejména se jedná o větší četnost rozhodování než je tomu na civilním úseku a větší časovou i skutkovou náročnost trestních věcí (což je dáno zákonnou úpravou, kdy rozhoduje v prvém stupni senát). Při rozhodování je také nutné zajistit neměnnost senátu, jinak dochází k opakování hlavních líčení, opětovnému předvolávání svědků apod. Přísedící k jednotlivým trestním věcem jsou předvoláni podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délce mandátu tak, aby nedocházelo k průtahům. Tato praxe se přitom Obvodnímu soudu pro Prahu 5 osvědčila. Pokud by trestní soudce měl přiděleny pouze 2-3 přísedící, došlo by k opakovaným situacím, že hlavní líčení budou buď nařizována na delší lhůty nebo opakovaně odročována, neboť přísedící se omluví z hlavního líčení, popřípadě soudu sdělí, že po dobu několika měsíců nebude v dosahu a nebude moci být zavolán jiný.

V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé, že před soudem prvého stupně proběhlo hlavní líčení ve dnech 20. 7. 2011, 14. 9. 2011 a 26. 10. 2011, přičemž ve všech třech případech soud jednal a nakonec rozhodoval ve stejném složení senátu (předseda Mgr. Jan Šott a přísedící Marie Jungwirthová a Jana Šrůtová).

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v projednávaném případě se nejednalo o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, nedošlo tedy k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící). Proto ani nemohl uzavřít, že by ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky obviněného, které byly s odkazem na tento dovolací důvod vzneseny, proto nejsou opodstatněné.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. ledna 2013

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a