8 Tdo 1297/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 419 tr. zák.



8 Tdo 1297/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání obviněného O. Z., proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 12 To 158/2010-236, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 101/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného O. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2010, č. j. 2 T 101/2009-227, byl podle § 465 odst. 2 tr. ř. a § 419 tr. zákoníku odsouzenému O. Z. poměrně zkrácen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 2 T 101/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 12 To 371/2009, na trest odnětí svobody v trvání šesti roků a deseti měsíců.

Proti tomuto usnesení podal obviněný O. Z. stížnost. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 12 To 158/2010-236, byla stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. Nesouhlasil s postupem soudů, měl za to, že jím došlo k protiprávním zásahům do jeho základních občanských práv, k porušení zákona a že napadená rozhodnutí soudů nelze považovat za správná a spravedlivá. Následně popsal soudní genezi svého případu a tvrdil, že soudy se při rozhodování o zkrácení uloženého trestu ve smyslu § 465 odst. 2 tr. ř. a 419 tr. zákoníku dostatečně nevypořádaly s novou právní úpravou, která nabyla účinnosti 1. 1. 2010 a která je podle jeho přesvědčení pro něho příznivější. Podle nového trestního zákoníku nelze jeho jednání hodnotit jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin, v důsledku čehož nejsou splněny ani podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody ve smyslu § 59 tr. zákoníku. Domníval se proto, že v daném případě byly splněny podmínky pro rozsáhlejší zkrácení trestu, a to jednak se zřetelem k tomu, že byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody mimo jiné i za trestný čin podle § 180d tr. zák., který s účinností od 1. 1. 2010 není trestným činem, ale jednak také proto, že nadále není možné označit jeho jednání jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Podle jeho mínění mu měl být uložen trest v maximální trestní sazbě odnětí svobody v délce 2 roky a 6 měsíců až 3 roky. Dovolatel dále namítal, že v řízení, v němž bylo rozhodováno o poměrném zkrácení trestu, mu měl být ustanoven obhájce, jelikož bylo rozhodováno o poměrném zkrácení trestu uloženém mimo jiné i za trestný čin, na který dřívější zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let. Uzavřel, že soudy obou stupňů svými postupy porušily jeho základní práva obsažená zejména v čl. 90, 95 odst. 1, 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 40 odst. 3, 5, 6 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 12 To 158/2010- 236, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2010, č. j. 2 T 101/2009-227, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolání obviněného není přípustné, neboť rozhodnutí, jež v posuzované věci vydal Krajský soud v Praze a jímž zamítl stížnost obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně o poměrném zkrácení souhrnného trestu odnětí svobody v návaznosti na ustanovení § 419 tr. zákoníku, není uvedeno v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) h) tr. ř. a nelze je považovat za rozhodnutí ve věci samé. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl.

Primární otázkou, jíž je třeba se zabývat, jak vyznělo i z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, je otázka přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí taxativně vypočtené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné.

Jak již bylo předesláno, v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně uvedena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Jsou jimi:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 12 To 158//2010-236, proti němuž dovolání výslovně směřuje, byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2010, č. j. 2 T 101/2009-227, kterým bylo rozhodnuto o poměrném zkrácení trestu ve smyslu § 419 tr. zákoníku. Rozhodnutí o poměrném zkrácení trestu mající podklad v přechodných ustanoveních trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, konkrétně v jeho ustanovení § 419, evidentně nelze vnímat jako rozhodnutí, jímž byl uložen trest a tedy rozhodnutí podřaditelné pod kategorii rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Smyslem rozhodnutí soudu o poměrném zkrácení trestu podle § 419 tr. zákoníku je realizace pokynu zákonodárce rozhodovat o nevykonání či poměrném zkrácení uloženého a dosud ještě nevykonaného trestu, a to jen na základě porovnání, zda čin, za který byl trest uložen, je nadále trestný podle nového trestního zákoníku (z tohoto pohledu není významné, zda jde případně o čin mírněji trestný). Ustanovení § 419 trestního zákoníku se vztahuje toliko k výkonu trestu, popřípadě jeho zbytku (bez ohledu na jeho druh), který byl pachateli uložen do 31. 12. 2009 a jenž k tomuto dni nebyl vykonán buď vůbec, anebo v celém rozsahu. Evidentně jde o takové rozhodnutí, které nelze podřadit pod žádný z typů rozhodnutí, jak jsou uvedeny v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Z toho důvodu ani napadené usnesení Krajského soudu v Praze není rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Napadené usnesení tudíž není rozhodnutím ve věci samé, takže proti němu není přípustné dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že za takových okolností se vůbec nezabýval námitkami obviněného, jež byly podřazeny pod důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., a stejně tak ani výhradami proti zákonnosti řízení, jež předcházelo napadenému usnesení, podřazeným pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Je totiž zjevné, že řízení zatížené tvrzenými vadami spočívajícími v porušení práva na obhajobu předcházelo právě těm rozhodnutím, proti nimž není dovolání přípustné, pročež námitky obviněného nejsou způsobilé k přezkumu v řízení o dovolání.

Protože dovolání obviněného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková