8 Tdo 129/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zák.




8 Tdo 129/2017-86
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněného mladistvého ,,tulipána *) , a obviněných D. B. , R. H. , T. K. , P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 10/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého ,,tulipána *) a obviněných D. B., R. H., T. K., P. K. odmítají .
Odůvodnění: I. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále soud prvního stupně ) ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 2 Tm 10/2015, byli obvinění D. B. , R. H. , T. K. , P. K. , T. K. a mladistvý ,,tulipán *) (dále mladistvý ) uznáni vinnými v bodě 1) všichni zločinem (mladistvý proviněním) loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a dále obviněný R. H. v bodě 2) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3) obviněný D. B. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 2. Tuto trestnou činnost spáchali skutky popsanými tak, že
ad 1) všichni obvinění a mladistvý společně s obviněným M. B., jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a dělbě jednotlivých úkolů,
kolem poloviny měsíce ledna 2015 obviněný M. B. předstíral u poškozeného M. L., zájem o zakoupení cca 0,8 kg marihuany v hodnotě cca 30.000 Kč, avšak již od počátku neměl v úmyslu za drogu zaplatit, a za tímto účelem s příslibem finanční odměny najal obviněné D. B. , R. H. , T. K. , P. K. a mladistvého ,,tulipána *) , a vymyslel plán přepadení M. L. při předání marihuany, který zahrnoval opatření vozidel Škoda Felicia RZ: ... a Volkswagen Transporter, RZ: ..., jimiž se dopravili na místo, vyzbrojeni plynovou pistolí, kterou opatřil mladistvý ,,tulipán *) , a maketou samopalu, kterou obstaral obviněný D. B. na pokyn obviněného M. B., a vybaveni maskovacími prostředky (kukly, čepice, kapuce), obviněný M. B. obviněným R. H. , T. K. , P. K. a mladistvému ,,tulipánu *) , rozdělil jednotlivé úkoly, a to nejpozději dne 14. 1. 2015 v době mezi 17.00 a 18.00 ve vozidle Škoda Felicia, které řídil obviněný R. H. , při jízdě z K. do obce S., okres K., a tito tak byli se všemi podstatnými okolnostmi plánu obviněného M. B., zejména pokud jde o užití násilí, hrozby střelnou zbraní a předstírání zásahu Policie České republiky srozuměni, stejně jako byl obviněný D. B. srozuměn s tím, že obviněný M. B. plánuje zmocnit se marihuany prostřednictvím hrozby střelnou zbraní, a to nejpozději poté, co v katastru obce Z. obvinění P. K. , T. K. a mladistvý ,,tulipán *) přesedli z vozidla Škoda Felicia, řízeného obviněným R. H. , do nákladového prostoru vozidla Volkswagen Transporter, řízeného obviněným D. B. , kdy mu obviněný M. B. svůj plán sdělil,
a obvinění svůj plán zrealizovali tak, že dne 14. 1. 2015 v době od 18.00 do 18.11 hodin v obci S., okres K., na náměstí před Kulturním domem, na ulici H. č. ..., na místo setkání s poškozenými M. L. a V. K., přijel obviněný M. B. ve vozidle Škoda Felicia, řízeném obviněným R. H. , a poté, co při jednání s poškozenými zjistil, že skutečně marihuanu k prodeji mají, dal mobilním telefonem znamení ostatním obviněným, kteří pak na místo přijeli vozidlem Volkswagen Transporter, řízeným obviněným D. B. , obvinění T. K. , P. K. a mladistvý ,,tulipán *) vyskákali z nákladového prostoru předmětného vozidla, kde byli ukryti a maskováni kuklami, čepicemi přes obličej a kapucemi, s výkřikem: Policie, lehněte si na zem! , zesíleným výstřelem z plynové pistole do vzduchu ze strany mladistvého ,,tulipána *) a pohrůžkou maketou samopalu, kterou držel v ruce obviněný T. K. , donutili oba poškozené vystoupit z vozidla Škoda Octavia Combi, RZ: ..., a lehnout si na zem čelem k zemi, načež obvinění M. B. a P. K. vozidlo prohledali, zmocnili se přitom igelitové tašky se dvěma balíčky marihuany, obviněný D. B. zůstal po celou dobu sedět v dodávkovém vozidle připraven z místa okamžitě odjet, stejně tak jako obviněný R. H. , sedící opodál za volantem vozidla Škoda Felicia, avšak poškozený M. L. se poté, co poznal obviněného P. K. , a zjistil tak, že nejde o policejní akci, začal útoku bránit, a protože z přilehlé restaurace vyběhli ven návštěvníci restaurace, obvinění z místa ujeli, vyjma mladistvého ,,tulipána *) , kterému se nepodařilo do odjíždějícího vozidla Volkswagen Transporter naskočit, a byl na místě poškozenými zadržen do příjezdu hlídky Policie České policie.
ad 2) obvinění M. B. a R. H. společně poté, co se jednáním popsaným pod bodem 1) zmocnili cca 0,8 kilogramu omamné látky sušené rostliny konopí, která je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění zákona č. 273/2013 Sb. (dále zákon č. 167/1998 Sb. ), zařazena v seznamu č. III omamných látek v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a účinnou látkou rostliny konopí je tetrahydrokanabinol (THC), tedy psychotropní látka, která je podle zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, ve znění zákona č. 273/2013 Sb., zařazena v seznamu č. IV psychotropních látek, v přesně nezjištěné době dne 14. 1. 2015 od 19.00 do 21.00 hodin v obci B., okres K., poté, co obviněný R. H. obstaral digitální kuchyňskou váhu na zvážení odcizené marihuany, prodali předmětnou marihuanu za částku nejméně 600 Euro neustanovené osobě, přičemž tuto částku obviněný R. H. dne 14. 1. 2015 v čase 20.38 hodin směnil za částku 16.566 Kč ve směnárně Tourist Centrum, s. r. o., v obchodním domě Centro Z. M., část z takto získaných peněz obviněný M. B. vyplatil obviněným R. H., T. K. a P. K. , každému po 2.000 Kč jako odměnu za účast na jednání popsaném pod bodem 1), a zbytek hotovosti si ponechal,
ad 3) obviněný D. B. sám, dne 14. 1. 2015 nejméně v době od 17.00 do 22.00 hodin na trase z obce R., přes obce H., K., Z., S., a zpět, dále na trase z obce R., do P., a dne 15. 1. 2015 nejméně v době od 09.00 do 12.00 hod. na trase z obce P., přes obec K., do obce Z. a zpět do obce R., řídil zapůjčené dodávkové vozidlo zn. Volkswagen Transporter, RZ: ..., patřící jeho otci V. B., přestože věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 1 T 39/2013, který nabyl právní moci dne 13. 9. 2013, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců, tedy od 13. 9. 2013 do 13. 3. 2015, a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 2 T 251/2014, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2014, mu byl uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, tedy od 7. 11. 2014 do 7. 11. 2016.

3. Za uvedené činy byli dovolatelé odsouzeni podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku tak, že mladistvému ,,tulipánu *) bylo za použití § 31 odst. 1 z. s. m. uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, jehož výkon byl podle §§ 33 odst. 1 z. s. m., 81 odst. 1, a 82 odst. 1 tr. zákoníku, odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný D. B. za uvedené trestné činy pod bodem 1) a 3) a za sbíhající se přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 42/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců s výkonem podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve věznici s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky z navazujících rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný R. H. byl za trestné činy pod body 1) a 2) a za sbíhající se zločin podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §§ 84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, s vyslovením dohledu. Podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestech uložených obviněnému zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující s ohledem na změny, k nimž došlo zrušením. Obviněnému T. K. byl uložen za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců s podmíněným odkladem podle § 84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání pěti let a vyslovením dohledu. Obviněný P. K. byl odsouzen za zločin pod bodem 1) a sbíhající se přečin podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 7. 2015, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků s výkonem podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve věznici s ostrahou. Rovněž byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uložený obviněnému P. K. trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 1 T 73/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Kromě těchto trestů bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věcí a o vině a trestu obviněného M. B., jenž dovolání v této trestní věci nepodal. 4. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, jako soud odvolací (dále odvolací soud nebo soud druhého stupně ) rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, o odvoláních, jež proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali mladistvý ,,tulipán *) a obvinění D. B., M. B., P. K. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně proti výroku o trestu v neprospěch obviněných R. H., T. K. a mladistvého ,,tulipána *) , rozhodl pod bodem I. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání mladistvého ,,tulipána *) a státního zástupce částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech uložených obviněným R. H., T. K. a o trestním opatření uloženém mladistvému ,,tulipánu *) . V bodě II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově tyto dovolatele odsoudil podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku tak, že obviněnému R. H. uložil za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za trestné činy pod body 1) a 2) rozsudku a za sbíhající se zločin podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015, mu uložil trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech uložených mu rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, i navazující výroky. Obviněnému T. K. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Mladistvému ,,tulipánu *) za použití § 31 odst. 1 z. s. m. uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, jehož výkon mu podle § 84 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a zároveň nad ním vyslovil dohled. V bodě III. podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných D. B. , M. B. a P. K. . V ostatních výrocích ponechal rozsudek prvního stupně nezměněn.

II. Z obsahu podaných dovolání
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali mladistvý ,,tulipán *) a obvinění D. B. , R. H. , T. K. , P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, jež všichni opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a mladistvý ,,tulipán *) též o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 6. Mladistvý ,,tulipán *) v dovolání brojil jednak proti výroku o vině ohledně nesprávnosti použité právní kvalifikaci, a to jak v její základní skutkové podstatě provinění podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tak i proti okolnosti přitěžující podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i proti výroku o trestním opatření. 7. Ve vztahu k základní skutkové podstatě provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mladistvý vytýkal neexistenci znaku užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí , a že tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud, který sice zmínil, že soud prvního stupně vadně shledal v činu znak násilí , ale sám usoudil, že se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí , a to na podkladě okolností, že obvinění použili lest spočívající v předstírání policejního zákroku, ale k žádnému užití násilí nedošlo. Mladistvý tento závěr odvolacího soudu nepovažoval za správný, neboť se neztotožnil s jeho argumentací, že pachatelé vzbudili v poškozeních zdání, že se jedná o policejní akci, vystřelili z plynové pistole a dva z nich byli viditelně ozbrojeni palnými zbraněmi (skutečnost, že samopal byl maketou, nemohli poškození tušit). Naopak mladistvý tvrdil, že poškození jednali v omylu a v přesvědčení, že se jedná o skutečný zásah policie, a proto se dobrovolně podrobili vydanému příkazu, a činili tak s ohledem na princip zdrženlivosti, jež je policie povinna respektovat. Mladistvý poukázal na to, že zbraň v rukou policisty slouží primárně jako donucovací prostředek, který nelze automaticky spojovat s pohrůžkou bezprostředního násilí, a proto v projednávaném případě nedošlo k naplnění ani tohoto znaku, což soudy obou stupňů posuzovaly jen nedůsledně a zjednodušeně bez přihlédnutí ke všem relevantním okolnostem. 8. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mladistvý namítal, že se v daném případě nejednalo o organizovanou skupinu, a pokud soudy nižších stupňů tento závěr učinily, nedostatečně zvažovaly námitky obhajoby. Pro závěr o tom, že o uvedený znak nešlo, svědčí chaotičnost a nekoordinovanost jednání obviněných, jednalo se o nahodilý čin, většina obviněných se poznala až při cestě do obce S. Nebyl dán prostor k naplánování akce, do níž by byli obvinění konkrétním a předem známým způsobem zapojeni. Nikdo z nich neměl dopředu určenou pozici, přiděleny úkoly ani nevěděl, kdy celá akce začne. Nedošlo ani ke kumulativnímu určení pevně stanovených kritérií, a proto neexistoval reálný podklad pro závěr o naplnění znaku organizované skupiny. Jestliže ve vztahu k němu zákon požaduje úmysl, tzn. že osoba, která má být členem této skupiny, musí o její existenci nejen vědět, ala i se do ní včlenit, a na její činnosti se podílet, mladistvý v tomto smyslu nejednal, neboť o takové skupině nebyl informován. V těchto souvislostech proto i úmysl k uvedené přitěžující okolnosti u něj chybí.
9. Mladistvý vznesl výhrady proti výroku o trestním opatření, jimiž vytýkal, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naplněnými podmínky pro mimořádné snížení trestního opatření podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i to, že jde o trestní opatření nepřiměřeně tvrdé, represivní a neúčelné, neboť naplnění funkcí trestního opatření lze u něj očekávat i při uložení mírnějšího trestu. Rovněž vyslovení dohledu shledal nadbytečným a neúčelným, v jeho výchovném prostředí neexistují žádné rizikové faktory, které by vyžadovaly a odůvodňovaly použití tohoto institutu. Mladistvý se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že by u něj nebyly splněny podmínky pro uložení trestního opatření pod dolní hranici trestní sazby, ani s jeho argumentací o tom, že soud prvního stupně přecenil jeho dosavadní bezúhonnost a neshledal přitěžující okolnosti. Pokud by totiž odvolací soud vyhověl námitkám mladistvého zaměřeným proti výroku o vině, nebyly podmínky ani pro ukládání tak vysokého trestního opatření. 10. Z uvedených důvodů v závěru dovolání mladistvý ,,tulipán *) navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil podle § 265k tr. ř. a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání podle § 265l tr. ř., případně aby sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř. 11. Obviněný D. B. výhrady v dovolání uplatnil pouze proti bodu 1) rozsudečného výroku [nezaměřil jej proti skutku pod bodem 3)]. Vady v nesprávném hmotněprávním posouzení u zločinu loupeže spatřoval zejména v tom, že z provedeného dokazování není možno vzít za prokázané, že by se ho dopustil za podmínek kvalifikačního znaku podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nejednal jako člen organizované skupiny. Poukázal na roli obviněného M. B., na jehož žádost použil vozidlo svého otce k jízdě na uvedené trase, a jehož do tohoto vozidla společně s mladistvým přibral. Trasu neznal ani účel cesty, a jel pouze za vozidlem řízeným obviněným R. H.. Nemohl tušit, co se bude odehrávat, celou událost sledoval z pozice řidiče, seděl v autě, a když padl výstřel a z restaurace vyběhli lidé, v panice chtěl z místa odjet. Pokud byl požádán, aby vzal kuličkovou maketu samopalu, nevěděl, na co a jak bude použita. Obviněný zdůraznil, že akceptuje skutkový děj, jak byl soudy zjištěn, ale s ohledem na uvedené souvislosti u své osoby má za to, že jeho čin měl být posouzen podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako pomoc k loupeži prosté a v návaznosti na to mu měl být uložen podstatně mírnější trest. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 12. Dovolání obviněného R. H. je zaměřeno pouze proti výroku pod bodem 1) [nezaměřil jej proti skutku pod bodem 2)]. Zásadní námitka obviněného směřuje proti naplnění znaku skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v jeho případě nebylo možné spatřovat znak člena organizované skupiny. Jednalo se o jednorázovou nepřipravenou akci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015), spáchaná činnost v této věci se nevyznačovala ani plánovitostí ani koordinovaností, aby tím byla zvýšena pravděpodobnost úspěšného provedení činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Tz 69/1999). Poukázal na stírání rozdílu mezi spolupachatelstvím a organizovanou skupinou, u níž je nezbytné předem rozdělení rolí za účelem úspěšného dokonání trestné činnosti. Obviněný se s ostatními pachateli neznal, akci nijak nepřipravovali, neměli záložní plán, což dosvědčuje i to, že mladistvý do auta nenaskočil a byl na místě zadržen hlídkou Policie České republiky. Z uvedených důvodů nebylo možné proto učinit závěr o spáchání zločinu loupeže ve formě organizované skupiny podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 13. Obviněný R. H. odvolacímu soudu vytýkal i nesprávnou výměru trestu, jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu, pro nějž byly v jeho případě naplněny všechny zákonem stanovené podmínky, a to z hlediska osobních, rodinných, majetkových i jiných poměrů obviněného (viz usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Také poukázal na argumenty, které soud prvního stupně ve vztahu k ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho případě shledal a na nich setrval s tím, že úvahy odvolacího soudu nejsou správné, protože svou vinu nezpochybňoval, žil doposud řádným životem a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Splňoval tudíž pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby všechny zákonné předpoklady.

14. S odkazem na ustanovení § 2 odst. 11, 12 tr. ř. upravující zásady přímosti, vytkl existencí tzv. překvapivého rozhodnutí, které spatřoval v tom, že o trestu odvolací soud sám rozhodl (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III ÚS 1980/13), a jeho závěry neodpovídaly tomu, co bylo ve věci objektivní zjištěno, především co do jeho malé úlohy jako řidiče jednoho z automobilů a aktivní snahy napomoci orgánům činných v trestním řízení. Zdůraznil, že jemu uložený trest je vzhledem k uvedeným okolnostem případu a citované rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu nepřiměřeně vysoký. V závěru dovolání obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, zrušil a při právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody, jehož výkon bude podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu. Současně podle § 265o tr. ř. žádal, aby byl přerušen výkon trestu odnětí svobody do rozhodnutí o podaném dovolání.

15. Dovolání obviněného T. K. směřovalo jak proti výroku o vině, a to zejména proti nesprávnosti použité právní kvalifikace podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak i proti výroku o trestu, vůči němuž vytýkal, že mu odvolací soud vyměřil trest podle trestní sazby u odstavce 2 § 173 tr. zákoníku, aniž by využil možnosti snížení ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně. 16. K nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný zdůraznil, že v jeho jednání absentuje předchozí uvážení, rozmysl, rozdělení úkolů, koordinovanost a vzájemná součinnost. Nemohl vědět, jaký plán obviněný M. B. zamýšlel, ani co se bude na místě činu dít, neboť mu byl znám pouze cíl cesty, se kterým byl seznámen v Kroměříži při nástupu do vozidla. Z těchto důvodů není možné dovodit vyšší stupeň organizace páchání trestné činnosti, jak znak organizované skupiny předpokládá. Jeho jednání tak mělo být kvalifikováno toliko jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 17. Výhrady obviněný T. K. vznesl i proti závěru, že se u loupeže podle § 173 tr. zákoníku jednalo o cizí věc, a to s ohledem na marihuanu, která nepožívá společenské ochrany jako každá jiná věc. Jde o rostlinu vyloučenou z obchodování a její přechovávání a prodej jsou protiprávní. V té souvislosti vyjádřil pochybnost o možnosti kvalifikovat uvedený čin jako zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku ve vztahu ke znaku spáchat takový čin v úmyslu se zmocnit cizí věci. Jedná se o drogu, která nepožívá ochrany trestního zákoníku, a pokud obviněný zasáhl do osobní svobody poškozených tím, že je přinutil si lehnout na zem s výkřikem, že jde o Policii České republiky, dopustil se protiprávního jednání ve smyslu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

18. Ve vztahu k nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu obviněný vytkl odvolacímu soudu, že způsobil výraznou disproporci v uložených trestech jednotlivým obviněným, čímž došlo k porušení § 39 odst. 1 a § 39 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyla zhodnocena kritéria v nich uvedená, ani význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, nebyly zváženy poměry pachatele ani okolnosti případu z hledisek, jak je zákon stanoví. Výrok odvolacího soudu o trestu je pro obviněného zcela likvidační, jeho smyslem není ani ochrana společnosti, jelikož toto jednání je nutno považovat za ojedinělé vybočení z jinak dosud řádného života obviněného. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby mu byl ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. přerušen výkon trestu odnětí svobody. 19. Obviněný P. K. v dovolání vytýkal, že soud druhého stupně v jeho případě porušil právo na spravedlivý proces, protože nerespektoval zásadu dvojinstančnosti, a to zejména v ukládání trestu, ani ultima ratio nebo zásady in dubio pro reo , protože byl odsouzen za kvalifikovaný čin, který nespáchal. 20. Soudům obviněný vytkl, že na základě skutkového stavu věci dospěly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, protože své úvahy založily na výpovědi obviněného T. K., která se jako jediná s ostatními neshodovala. Vytýkal rovněž, že soud prvního stupně své závěry založil na úvahách, které svědčily o jeho předpojatosti, protože vyvrácená tvrzení nebral dostatečně do úvahy. Dovolatel konstatoval část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zejména na straně 14, s nímž vyslovil nesouhlas, a brojil proti tomu, že u volby oblečení šlo o snahu pachatelů se maskovat, neboť se jednalo o kapuci či čepici, které nevybočují z obvyklého způsobu odívání. Proto jim tato okolnost nemůže být dávána k tíži. Soudy učinily nesprávný závěr o organizované skupině, a to navzdory obviněným vytknutým nedostatkům a přesto, že pro něj v obsahu provedeného dokazování není dostatečný skutkový podklad. 21. Nesprávnost závěru soudů o spáchání loupeže podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný P. K. vytýkal s ohledem na okolnosti, za nichž byl přezkoumávaný čin spáchán, a zdůraznil, že ve věci nedošlo k dělbě jednotlivých úkolů, ale průběh činu byl zcela náhodný. Jediný, kdo měl kuklu, byl obviněný T. K.. Mimo obviněného M. B. a T. K. ostatní obvinění nevěděli, co se má na místě udát, resp. dostali jen dílčí úkoly. Poukázal na to, že pokud sám hledal tašku s marihuanou, nemohl ji najít. Způsob provedení akce nebyl koordinovaný, nelze dovozovat ani dělbu úkolů. Jednání obviněných probíhalo neorganizovaně, úkoly nikomu nebyly předem známy a ani cíl celé akce. O tom, že by se jednalo o předstíraný zákrok policie, soudy nemají dostatek důkazů, ale odhadují ho jen podle některých individuálních výkřiků na místě činu. Rovněž zcela samovolný a nerozvážný byl výstřel ze strany mladistvého ,,tulipána *) , jakož i hlídání ležících poškozených, což svědčí pro spontánnost a amatérismus celého činu, jenž tak postrádá znaky, kterými se organizovaná skupina musí vyznačovat. Jednání obviněných ve svém důsledku ani nezvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tedy i poslední znak podmiňující aplikaci § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku chybí. Jednání obviněných tak nebylo činem organizované skupiny, nanejvýše se mohlo jednat o spolupachatelství. 22. V závěru dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí nižších soudů zrušil podle § 265l tr. ř. a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně podle § 265m tr. ř. znovu sám rozhodl, pokud uzná věc za dostatečně skutkově zjištěnou, tak, že jde o loupež podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a v této souvislosti i uložil nižší a přiléhavější trest. III. Z vyjádření k dovoláním

23. Ke všem podaným dovoláním se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž uplatnili všichni dovolatelé, považoval za naplněný pouze z části. Mimo označený dovolací důvod shledal námitky, které jsou primárně založeny na polemice se skutkovými zjištěními soudů, jestliže dovolatelé tvrdili, že nebyly dostatečně prokázány všechny skutkové okolnosti, z nichž soudy učinily právní závěry o existenci organizované skupiny. Podle státního zástupce je však skutková věta vyjadřující naplnění uvedeného kvalifikačního znaku skutkové podstaty pečlivě formulovaná a skutečný průběh celé akce fakticky vylučuje, že by k němu došlo bez jakékoliv předchozí dohody.
24. Konkrétně k výhradě mladistvého ,,tulipána *) uvedl, že o nedostatek znaku násilí a pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, se nejedná, protože i když nejde o násilí, jak vysvětlil odvolací soud, byl naplněn znak pohrůžky bezprostředního násilí . Mladistvý hodnotil naplnění tohoto znaku prismatem policejního zákroku, avšak ignoroval, že o policejní zákrok vůbec nešlo a pohrůžka použití (domněle) služební zbraně byla bez ohledu na momentální dojem poškozených pohrůžkou zcela bezprávnou. Jestliže se tomuto domnělému donucovacímu prostředku poškození podvolili, vzniklá situace nebrání závěru o pohrůžce bezprostředního násilí, a o jejím naplnění nevznikají žádné pochybnosti. Výhrada proti znaku člena organizované skupiny je podle státního zástupce založena pouze na skutkových tvrzeních. K námitkám proti uloženému trestnímu opatření podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že se týkají přísnosti trestního opatření, a nikoliv podmínek, za nichž lze uvedený důvod uplatnit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Mladistvému bylo přitom uloženo trestní opatření v rámci zákonné trestní sazby podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku modifikované ustanovením § 31 odst. 1 z. s. m., a citovaný dovolací důvod tak naplněn nebyl. 25. Státní zástupce se s námitkou obviněného D. B. , který nesouhlasil s použitou právní kvalifikací a domáhal se namísto organizované skupiny ve vztahu ke své účasti na spáchaném činu jen účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neztotožnil. Svůj názor doložil úvahou, že jednání obviněného se zdaleka nevyčerpávalo pouze pasivním hlídáním při činu, ale jednalo se o aktivní logistickou podporu spočívající v návozu policejního komanda bezprostředně k vozidlu poškozených. Stalo se proto přímou složkou děje, jež ve svém souhrnu naplňoval znaky přisouzeného zločinu i v jeho kvalifikované podobě.

26. K námitkám obviněného R. H. státní zástupce zdůraznil neopodstatněnost údajného amatérismu provedení celé akce, protože čin byl spáchán úspěšně potud, že se pachatelům skutečně podařilo získat požadovanou marihuanu. K narušení plánovaného průběhu akce pak došlo až tehdy, kdy si poškození uvědomili pravý stav věcí poté, co byl poznán jeden z obviněných, a postavili se na odpor, čímž průběh fingovaného policejního zásahu narušili. Za amatérskou nelze považovat samotnou přípravu a počáteční průběh akce, ale až její závěrečnou fázi. Ani tato okolnost však nemá na trestní odpovědnost obviněných jakýkoli vliv, neboť nijak nezpochybňuje předchozí spolupráci na bázi organizované skupiny. Výhrady tohoto dovolatele, jimiž se domáhal aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, označil za neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, stejně jako tvrzení o porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti. Odvolací soud totiž nečinil ve vztahu k hodnocení přitěžujících okolností žádné nové skutkové závěry, ale vycházel ze zjištění soudu prvého stupně, a proto závěry odvolacího soudu jsou podle státního zástupce správné i ohledně trestu, který nově v zákonem stanovené trestní sazbě dovolateli uložil. V takovém případě nejde o tzv. překvapivé rozhodnutí, a to tím spíše, že obviněný byl seznámen s obsahem odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Namítaným postupem nemohlo být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, když tato námitka ani obsahově neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. 27. Státní zástupce k dovolání obviněného T. K. uvedl, že nelegální držení marihuany podléhá přísné veřejnoprávní regulaci a jednalo se o res extra commercium , to však zároveň nevylučuje faktickou povahu takového předmětu jako věci v právním smyslu. Jednalo se o hmotný předmět, který bylo možno fakticky držet, a jenž měl svou majetkovou hodnotu. Skutečnost, že s ní nemohl nikdo z aktérů oprávněn nakládat, z hlediska trestního práva pojem věci nepopírá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014). Uvedenou námitku proto shledal zcela nedůvodnou. Pokud obviněný T. K. též brojil proti přísnosti trestu a nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, označil tyto výhrady za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ani jinému podle § 265b odst. 1tr. ř. 28. Pokud jde o výhrady obviněného P. K. ve vztahu k přisouzenému znaku jako člen organizované skupiny , státní zástupce uvedl, že námitky tohoto dovolatele jsou soustředěny i do polemiky se skutkovými zjištěními soudů, resp. přetrvávající obhajoby obviněného, který průběh jednání pachatelů a svůj podíl v rozporu se skutkovými zjištěními soudů bagatelizoval. Ani s dílčími námitkami, které obviněný ve svém dovolání uvedl, se státní zástupce neztotožnil.

29. V závěru vyjádření státní zástupce s ohledem na zmíněné argumenty shledal dovolání všech dovolatelů neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

30. Obvinění, jimž bylo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici. IV. K přípustnosti dovolání
31. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění a mladistvý dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a jsou přípustná, byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.

32. Dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud, soud pro mládež, posuzoval, zda dovolání mladistvého ,,tulipána *) pro důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a obviněných D. B., R. H., T. K., P. K. pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zákonným vymezením těchto důvodů obsahově korespondují.
V. K výhradám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé uplatnili důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba souhrnně ke všem uvést, že dovolání podle tohoto důvodu je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat dostatečnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 34. S ohledem na obsah podaných dovolání, jak byla výše konstatována, všechna směřují výhradně proti skutku v bodě 1) a lze připustit, že všichni dovolatelé dovolání zásadně zaměřili proti neprávnosti použité právní kvalifikaci podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to při respektu ke skutkovým zjištěním, která vyplynula z provedeného dokazování, byť v části měli za to, že zjištěný skutkový stav není zcela dostatečný pro právní závěry zejména ohledně kvalifikačního znaku organizované skupiny. Nad rámec této společné argumentace mladistvý ,,tulipán *) brojil i proti naplnění znaků základní skutkové podstaty § 173 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně proti znaku násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, obviněný T. K. tvrdil, že nejde u marihuany o věc v právním slova smyslu, a dožadoval se právní kvalifikace podle § 175 tr. zákoníku, obviněný D. B. ve svém jednání spatřoval jen účastenství podle § 24 tr. zákoníku, mimo to obviněný P. K. pouze zmínil, že rozhodnutí soudů je v rozporu s principem ultima ratio . Takto uvedené argumenty se shodují s obsahovým vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolatelé se na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění domáhali jiného právního závěru o kvalifikaci jejich jednání. Tím respektovali, že tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, a ten byl proto skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami v právním posouzení skutku, jenž byl vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 35. Nejvyšší soud, soud pro mládež, z těchto důvodů mohl posuzovat, zda vytýkané právní vady, na něž obvinění i mladistvý v dovoláních poukazovali, jsou důvodné. Vycházel přitom ze skutkových zjištění, jak byla ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána, a též i ze závěrů rozvedených v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. a) K námitce proti § 173 odst. 1 tr. zákoníku
36. Mladistvý ,,tulipán *) prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly se znakem násilí a pohrůžky bezprostředního násilí u skutkové podstaty v § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to v zásadě proto, že i když odvolací soud se neztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, jež vyjádřil mimo jiné i v tzv. právní větě, že obvinění jednali za použití násilí, shledal s ohledem na okolnosti činu, za nichž byl spáchán, že se tak stalo pohrůžkou bezprostředního násilí. K takto vyslovené námitce, s níž se nelze ztotožnit, Nejvyšší soud uvádí, že podle popsaných skutkových zjištění byl čin spáchán tak, že když se na místo činu všichni pachatelé dostavili dvěma vozidly, obvinění T. K. , P. K. a mladistvý ,,tulipán *) vyskákali z nákladového prostoru předmětného vozidla, kde byli ukryti, a maskováni kuklami, čepicemi přes obličej a kapucemi, použili výkřik: Policie, lehněte si na zem! , jehož důraznost zesílili výstřelem z plynové pistole do vzduchu a pohrůžku maketou samopalu. Tím donutili poškozené vystoupit z vozidla Škoda Octavia Combi a lehnout si na zem čelem k zemi. Přestože soud prvního stupně uvedené jednání posuzoval jako znak násilí , odvolací soud, jenž přisvědčil mladistvému ,,tulipánu *) , správně shledal, že o násilí nešlo, ale jednalo se o lest, jejímž důsledkem bylo, že se poškození podřídili bez jakéhokoliv odporu. Odvolací soud učinil závěr, že byl naplněn znak pohrůžky bezprostředního násilí , neboť poškození se podřídili vůli obviněných právě pod hrozbou palných zbraní (straně 16 přezkoumávaného rozsudku soudu druhého stupně). Vysvětlil tak v potřebné míře své úvahy o tom, jaký znak a z jakých důvodů shledal naplněným. 37. Nejvyšší soud, soud pro mládež, se s těmito úvahami odvolacího soudu ztotožnil a pro úplnost dodává, že zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. 38. Pohrůžka bezprostředního násilí je vždy závislá na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, a nelze ji proto výslovně definovat. Jde o pohrůžku takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Podstatou pohrůžky je vyjádření hrozby, která bývá zpravidla pronesena slovně, a to buď výslovně, že zazní ve formulaci hrozba násilím, nebo i slovním opisem takového chování, které svým obsahem v sobě obsahuje agresivní násilné aspekty jednání. Kromě toho stačí i neslovní (konkludentní) jednání, které je vyjádřeno např. gesty, pohyby rukou či nohou, apod. (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015). Pohrůžka může spočívat i v tom, že pachatel dává příklady toho, co se stalo jiným lidem, když nekonali tak, jak pachatel chtěl, že připodobňuje oběť k někomu, kdo je po úrazu na invalidním vozíku, připomíná, že oběť je zranitelná i tím, že má osoby blízké, ke kterým má citový vztah, či ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena (např. pachatel dá najevo, že střelná zbraň obsahuje zásobník s náboji, tento vyjme a zbraň ponechá ležet na stole před poškozeným) [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 32/2013 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1239/2014]. V tomto významu již samotný výstřel ze zbraně, je právě takovou pohrůžkou násilí, protože sluchový vjem výstřelu evokuje automaticky obavu z těžkých následků, které střelná zbraň způsobuje. 39. U loupeže je smyslem a záměrem takové pohrůžky vyvolání strachu či obavy u oběti v takové míře, aby požadovanou věc pachateli okamžitě vydala. Pachatel tak činí různými formami, z nichž použití násilí v daném okamžiku přímo z úst pachatele nezazní, avšak dává výrazovými prostředky, v nichž je jakékoliv násilí skryto, poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku toho neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. přiměřeně k tomu rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.).

40. V projednávané věci, jak plyne z uvedených skutkových zjištění, jednání všech obviněných, byť u každého v jiné roli, avšak v rámci společně pojatého úmyslu vedeného jednotným motivem a při naplánované a společně prováděné akci, mělo zastrašující charakter, který plynul zejména z toho, že obvinění, jednak byli maskováni, neboť byli v kuklách, čepicích či kapucích, a jednak byli vybaveni zbraněmi, což dokladovali i výstřelem z jedné z nich a hrozbou samopalem. V rámci takto vyvolané pohrůžky násilí postačilo i to, že nešlo o faktickou zbraň. Funkci zastrašení zde měly i další okolnosti, za nichž obvinění čin uskutečnili, zejména celková atmosféra jednání komanda tím, že vyskákali z dodávky a dali poškozeným pokyn si lehnout na zem. Tato situace vytvořila dostatečnou a jednoznačnou hrozbu použití násilí, zbraně. V takové atmosféře již nebyla významná snaha dotvářet celkovou iluzi policejního zákroku, jejímž smyslem bylo zvýšit co nejvíce pravděpodobnost úspěšnosti zabavení zásilky marihuany. Nicméně i zdání toho, že jde o policejní zásah, mělo v dané souvislosti svůj smysl, právě proto, že šlo o drogy, jako nelegální zboží, které policie, pokud by se o něj však skutečně jednalo, může zabavit. Tato okolnost na povaze celkově vyznívající situace za využití všech výhrůžných prostředků na naplnění pojmu pohrůžky bezprostředního násilí nic nemění, neboť i samotné podvolení se výzvě, která by přicházela od policie, je třeba považovat za snahu učinit prosazení vůle pachatelů ještě důrazněji. Jestliže si poškození lehli na výzvu obviněných na zem, činili tak ze strachu, že pokud jim nevyhoví, může být střelných zbraní použito bez ohledu, zda by se tak stalo ze strany policie či kohokoliv jiného.

41. Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožnil, a považuje je nejen za logické, ale i odpovídající všem popsaným skutkovým okolnostem a plně souladné s užitou soudní judikaturou. O naplnění znaků základní skutkové podstaty (u mladistvého dovolatele, jenž tuto výhradu vznesl) provinění podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nevznikají žádné pochybnosti. b) K pojmu zmocnění se cizí věci v případě drogy
42. Vzhledem k tomu, že obviněný T. K. ve svém dovolání brojil proti základní skutkové podstatě trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tím, že v případě marihuany, jako látky, která je drogou, a tedy nepožívá ochrany zákona, nemůže jí o věc ve smyslu uvedeného trestného činu, je třeba uvést, že tento závěr je nesprávný.

43. Jedná se o trestný čin loupeže, pro nějž platí, že se obviněný násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocní věci, která sice není ve vlastnictví poškozeného, ale poškozený ji má ve své moci a nakládal s ní jako s věcí vlastní. Výše uvedený závěr se vztahuje i na případ, když tuto věc poškozený nedrží v souladu s právním předpisem, např. balíček marihuany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014). 44. Cizí věcí je věc ve smyslu § 134 tr. zákoníku, resp. § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. všechny ovladatelné hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí včetně bytů, nebytových prostor, živých zvířat, zpracovaných oddělených částí lidského těla, peněžních prostředků na účtu a cenných papírů; věcí je i elektřina. Cizí věcí je věc movitá, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou nemá pachatel ve své dispozici. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 989/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 871/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1014/2015). Pokud Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 uvedl, že aby bylo možno považovat určitý objekt za věc v právním smyslu, musí se předně jednat o ovladatelný hmotný předmět (res corporalis). Nesmí zde však chybět ani další významný element, kterým je objektivní užitečnost takového předmětu a jeho schopnost určitým způsobem uspokojovat lidské potřeby , tato podmínka je naplněna i u psychotropních látek, tj. drog. Jde o látky, které mají vždy svůj užitek. To, že je nakládání s nimi umožněno jen na základě zákonem stanovených podmínek, jejich efekt schopnosti působit na lidský organizmus nesnižuje. 45. U trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování, není hodnota věci rozhodná, ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe. V praxi se však vyskytují případy, kdy oba zájmy jsou zasaženy málo významným způsobem, a může se jednat i o věci nepatrné hodnoty (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729 až 1730). 46. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené úvahy k pojmu věci u drog, mezi něž patří i marihuana, zdůrazňuje, že jsou věcí ve shora uvedeném smyslu, a mají i hodnotu. Není v této souvislosti významné, že osoba, která si je opatřila, tak učinila v rozporu se zákonem, neboť podle § 4 zákona č. 167/1998 Sb. k zacházení s návykovými látkami a přípravky je třeba povolení k zacházení, nestanoví-li tento zákon dále jinak . Předmětem trestního postihu je u drog jen neoprávněné nakládání s nimi, nikoliv však každé nakládání s nimi. Podle zákona existují subjekty, které jsou k takové činnosti oprávněny, obchodují s nimi či jinak je oprávněně využívají. Jde proto o věci, které jsou předmětem obchodu, mají svou hodnotu, cenu i užitek. Svou cenu mají i v případě nelegálního nakládání s nimi, přestože jde o nezákonný obchod, který však neznamená, že by tím ztratily povahu věci v právním smyslu. Proto i v případě, že jde o neoprávněně (ilegálně) držené drogy, jsou věcí, jíž se lze jako věci cizí zmocnit násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se u tohoto trestného činu nevyžaduje, aby se jednalo o věc, již by měl poškozený ve své moci a nakládal s ní jako s věcí vlastní, ale může jí být i věc, kterou poškozený nedrží v souladu s právním předpisem, jak to bylo v tomto konkrétním případě (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014). 47. V přezkoumávané věci je třeba připomenout, že to byla právě cena marihuany a vidina zisku z jejího prodeje, která byla příčinou trestného jednání obviněných. Poté, co ji odcizili, ji na nelegálním trhu také úspěšně prodali, čímž dosáhli peněžního zisku.
c) Ke znaku organizované skupiny

48. Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé vytýkali přezkoumávaným rozhodnutím, že jednali jako členové organizované skupiny ve smyslu kvalifikačního znaku podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v zásadě proto, že se neztotožnili s tím, že šlo o plánovitý a koordinovaný čin, že neznali jednotlivé okolnosti plánu, které se dovídali postupně, a že nebyli organizováni, ale naopak podle nich byl tento čin nahodilý a improvizovaný, neměli rozděleny úkoly, zinscenovaný policejní zákrok byl proveden amatérsky, chaoticky, nekoordinovaně, je třeba ke všem těmto výhradám společně uvést, že jim nelze přisvědčit, a to z následujících důvodů: 49. Obvinění uvedené námitky vznesli již před soudy nižších stupňů, které se s nimi vypořádaly. Soud prvního stupně poukázal na dělbu úkolů, která byla zřejmá mezi jednotlivými členy skupiny, stejně jako plánovitost a koordinovanost akce. Na tomto závěru nic nezměnilo ani to, že v závěru se projevila mezi pachateli panika, v důsledku níž se závěrečná fáze vymkla jejich kontrole. K tomu však došlo v době, kdy byl čin dokonán (viz strany 44 až 45 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací při souhlasném závěru zmínil způsob naplánování, rozdělení úkolů a obstarání k tomu potřebných předmětů, způsob provedení, včetně snahy, aby vše vypadalo jako policejní akce, pro zvýšení pravděpodobnosti úspěšného zmocnění se marihuany a minimalizace odporu ze strany poškozených. Ve všech jednotlivých částech činu, jak byl realizován, shledal znaky organizované skupiny, jak je vymezen zákonem i vyjádřen v rozhodovací praxi soudů (viz strany 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu). 50. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jenž se s uvedenými úvahami soudů obou stupňů ztotožnil pro úplnost uvádí, že ve smyslu podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pojem organizovaná skupina sice není v zákoně blíže definován, ale jeho bližší vymezení je věcí soudní praxe a judikatury. V této souvislosti odkazuje na dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Rovněž je třeba zmínit, že pojem organizovaná skupina svým charakterem představuje určitou vyšší formu trestné součinnosti, avšak nenahrazuje zároveň instituty spolupachatelství nebo jiné formy účastenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1388/2015). 51. Nejvyšší soud, soud pro mládež, s ohledem na okolnosti, které byly v přezkoumávané věci zjištěny, a v souladu se závěry soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že byl znak uvedené kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplněn ve smyslu všech shora stanovených zásad a hledisek, protože šlo o plánovanou trestnou činnost, jejímž strůjcem byl obviněný M. B., který s příslibem finanční odměny najal další obviněné k jednorázové akci, což, jak bylo výše uvedeno (bod 50 tohoto usnesení), není vyloučeno. Smyslem byla realizace plánu spočívajícího v přepadení poškozeného M. L. při předání marihuany. Za tím účelem obviněný M. B. zajistil a opatřil vozidla, aby se jimi všichni pachatelé dopravili na místo, kde měl být plán realizován. Zajistil, že byli vyzbrojeni plynovou pistolí, což byl úkol mladistvého, maketou samopalu, kterou obstaral obviněný D. B. , a že všichni byli vybaveni maskovacími prostředky (kuklami, čepicemi či kapucí). Došlo též k rozdělení jednotlivých úkolů, kdy každý z obviněných měl svěřenu konkrétní úlohu, a pro její vyplnění byl vybaven i konkrétní pomůckou. Vozidlo Škoda Felicii řídil obviněný R. H. , vozidlo Volkswagen Transporter obviněný D. B. , obvinění P. K. , T. K. a mladistvý ,,tulipán *) přesedli z vozidla Škoda Felicia do nákladového prostoru vozidla Volkswagen Transporter a na místě činu pak plnili další úkoly směřující k tomu, aby poškození vydali marihuanu, což se podařilo.

52. Při takto rozdělených úkolech a stanoveném plánu, na němž se podílelo všech šest osob obviněných, není pochyb o tom, že šlo o organizovanou skupinu. Nejvyšší soud proto shledal, že vlastní průběh takto zorganizované trestné činnosti se připraveným plánem řídil. Na závěru, že šlo o organizovanou skupinu, nemohla nic změnit ani konečná fáze akce, která se zdařila v tom, že marihuana byla odcizena, i když plán zcela nevyšel pro selhání některých osob, když jeden z pachatelů byl vyzrazen, poškození se začali bránit a mladistvý nestihl naskočit do auta. Pro organizovanou skupinu totiž výsledek takto organizované činnosti není podstatný, když zásadní realizace byla uskutečněna podle vytyčených podmínek. 53. Nejvyšší soud, soud pro mládež, v souladu se závěry soudů obou stupňů ve vztahu k subjektivní stránce vážící se k tomuto kvalifikovanému znaku považuje za nutné zmínit, že není pochyb ani o úmyslném zavinění každého z pachatelů. To zde musí být dáno vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti ve formě úmyslu. U všech obviněných byl soudy (strana 44 rozsudku soudu prvního stupně) shledán úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě, když svým jednáním chtěli porušit, resp. ohrozit zájem chráněný trestným zákoníkem, přičemž věděli, že se tohoto činu dopouštějí jako členové organizované skupiny s cílem, aby se zvýšila jejich šance na dokonání trestného činu. 54. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud, soud pro mládež, proto dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže v činu obviněným kladeným za vinu shledaly naplnění všech znaků zločinu (provinění) loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

55. Pouze pro úplnost je třeba uvést, že z těchto důvodů nelze přisvědčit námitkám obviněného D. B. , že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož tyto námitky jsou shora podaným výkladem zcela vyvráceny. Stejně tak nebylo možné vyhovět obviněnému T. K. , že by se mělo v jeho případě jednat o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro takové právní závěry není ve věci dostatek podkladů. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014). 56. Jestliže obviněný P. K. byť pouze velmi obecně požadoval, aby bylo jeho jednání posouzeno jako ultima ratio, je vhodné k této právní námitce uvést, že soudy obou stupňů měly při závěru o tom, že mladistvý a všichni obvinění uvedeným činem naplnil formální znaky zločinu (provinění) loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, na paměti, že ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. blíže Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].

57. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je princip subsidiarity trestní represe doplněn principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud se obviněný P. K. domáhal toho, že v jeho případě není nutné aplikovat prostředky trestního práva, soudy mu zcela správně nevyhověly, a důvodně shledaly, že v daném případě šlo o závažnou trestnou činnost, jak bylo výše rozvedeno, při níž bylo použito zbraně a jejímž cílem byl loupežný zisk. Při takovéto povaze činu, jsou jakékoli úvahy o využití principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio vyloučeny.

58. Soudy všem uvedeným kritériím vyhověly a společenskou škodlivost činu zvažovaly se zřetelem na konkrétní posuzovaný případ a hodnotily ji s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu podle § 173 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že soudy nepochybily, jestliže v činu shledaly v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku čin škodlivý, na nějž je třeba použít prostředky trestního práva, protože jde o kriminální čin, u něhož by prostředky nápravy podle jiného právního předpisu byly zcela neúčinné.

59. Ze všech zmíněných důvodů, když Nejvyšší soud, soud pro mládež, shledal, že výhrady dovolatelů proti použité právní kvalifikaci nevykazují žádné vytýkané, ale ani jiné podstatné vady, a že soudy nižších stupňů na podkladě učiněných dostatečných skutkových závěrů charakter trestného činu obviněných správně právně posoudily při respektu k zákonným znakům i hlediskům vycházející z platné judikatury soudů, nemohl dovoláním podaným proti výroku o vině vyhovět.
VI. K námitkám obviněných proti výroku o trestu 60. Některá dovolání směřovala i proti výroku o trestu, vůči němuž své námitky vznesli obvinění R. H. a T. K. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a mladistvý ,,tulipán *) prostřednictvím důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V zásadě shodně odvolacímu soudu tito dovolatelé vytýkali, že nerespektoval pravidla vyplývající z ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže je pro uložení trestní sankce v jejich případě neaplikoval a podle něj jim neuložil trest pod spodní hranici trestní sazby tak, jak to učinil soud prvního stupně, jehož zrušené rozhodnutí považovali v tomto ohledu za správné, kdežto rozsudek odvolacího soudu ohledně jim uložených trestů za příliš přísný a nepřiměřený.

61. Nejvyšší soud, soud pro mládež, připomíná, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž brojil pro proti uloženému trestu mladistvý , slouží k nápravě výroku o trestu, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným.

62. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o uložení takového druhu trestu, který neumožňuje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se uloží trest, který stanovenou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. 63. K uvedenému lze dodat, že jestliže bylo mladistvému vyměřeno za provinění loupeže podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku (trestní sazba od pěti do patnácti let) za splnění podmínek § 31 odst. 1 z. s. m. (od jednoho roku do pěti let) trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, jde o trestní opatření použité v souladu se všemi zákonnými podmínkami. Toto trestní opatření bylo mladistvému uloženo v dolní polovině takto vymezené zákonné trestní sazby, tudíž v rámci, který trestní zákon připouští. Je též třeba zdůraznit, že mladistvý nenamítal nesprávný druh či výměru uloženého trestu, ale nedostatečné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu. Takové okolnosti nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 64. Pokud všichni tři jmenovaní dovolatelé uplatnili ve vztahu k výroku o trestu rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné uvést, že podle něj se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 65. Požadavek na snížení trestů pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na § 58 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. 66. Ohledně nepřiměřenosti trestu, resp. trestního opatření, jež vytýkali všichni tři jmenovaní dovolatelé, je vhodné doplnit, že té se nelze domáhat prostřednictvím žádného z uvedených dovolacích důvodů, protože žádný z nich není určen k odstranění vad, jež by plynuly z dostatečného nevypořádání se všemi okolnostmi, které by měly být posouzeny jako polehčující ve smyslu § 41 tr. zákoníku.

67. Nejvyšší soud, soud pro mládež, proto s ohledem na podaná dovolání vztahující se k výroku o trestu shledal, že žádný ze jmenovaných dovolatelů uvedené dovolací důvody neuplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením, ale i přes tyto závěry nad rámec zmíněných dovolacích důvodů zmiňuje, že soudy se v potřebné míře vypořádaly se všemi obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestů (trestního opatření). Konkrétně lze odkázat na strany 17 až 21 rozsudku odvolacího soud, který podrobně v této souvislosti rozvedl své závěry, a to i ve vztahu k tomu, proč neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud, soud pro mládež, tento závěr považuje za korespondující s podmínkami uvedeného ustanovení, neboť ani okolnosti případu ani poměry obviněných a mladistvého nesvědčily pro to, že by tresty (trestní opatření) uložené v zákonem stanovené sazbě byly pro dovolatele nepřiměřeně přísné [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 (uveřejněné pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody (trestního opatření), co do jeho výše i nepodmíněnosti soudy správně uvážily a zhodnotily ze všech rozhodných hledisek ve smyslu § 39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ]. Nejvyšší soud, soud pro mládež, v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestů a trestního opatření, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jejich ukládání, když podrobně uvedl podstatné okolnosti, které posuzoval [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].

VII. Závěr

68. Nejvyšší soud, soud pro mládež, ze všech výše rozvedených důvodů shledal závěry vztahující se k výroku o vině v souladu se zákonem, když soudy správně jednání všech dovolatelů posoudily. Výhrady obviněných uplatněné v dovoláních proti použité právní kvalifikaci z hlediska naplnění všech znaků zločinu (provinění) loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku proto neshledal důvodnými. Extrémní vady nebyly zjištěny ani ve výrocích o trestech a trestním opatření, jenž soudy mladistvému a obviněným uložily. 69. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud, soud pro mládež, mohl dovolání a jejich důvodnost posoudit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání mladistvého a všech obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 70. S ohledem na tyto závěry, jenž Nejvyšší soud, soud pro mládež, učinil, nebyl prostor proto, aby bylo vyhověno žádostem obviněných, aby jim byly přerušeny tresty odnětí svobody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu