8 Tdo 129/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 250b odst. 1 tr. zák., § 250b odst. 4 písm. b) tr. zák.



8 Tdo 129/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání obviněného V. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 9 To 313/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 247/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 1 T 247/2009, byl obviněný V. B. uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že
1) jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., se sídlem P., N., dne 12. 6. 2007 (dále jen společnost INPOZA ) zmocnil R. L., k uzavření úvěrové smlouvy se společností CREDIUM, a. s., se sídlem P., V. (dále jen společnost CREDIUM ), kdy R. L. dne 15. 6. 2007 na základě této plné moci v P., ul. D., uzavřel s poškozenou společností úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 1.964.800,- Kč, které byly určeny na nákup osobního motorového vozidla Mercedes S 280, přičemž věděl, že na základě notářského zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007 již není jednatelem společnosti INPOZA a není oprávněn zmocňovat další osobu k jednání za tuto společnost a rovněž věděl, s ohledem na znalost ekonomické situace společnosti INPOZA, která neměla žádné zaměstnance a nevykonávala žádnou činnost, že úvěr nebude splácen, čímž způsobil poškozené společnosti CREDIUM škodu ve výši nejméně 1.964.800,- Kč,
2) jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA dne 20. 6. 2007 v obci S., okres M., prostřednictvím společnosti AUTO ZÍTKA, s. r. o., uzavřel s poškozenou společností CREDIUM úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 750.960,- Kč, které byly určeny na nákup osobního motorového vozidla Škoda Superb 1,9 TDi, přičemž věděl, že na základě notářského zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007 již není jednatelem společnosti INPOZA a rovněž věděl, s ohledem na znalost ekonomické situace společnosti INPOZA, která neměla žádné zaměstnance a nevykonávala žádnou činnost, že úvěr nebude splácen, čímž způsobil poškozené společnosti CREDIUM škodu ve výši nejméně 750.960,- Kč,
3) jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA dne 20. 6. 2007 v obci S., okres M., prostřednictvím společnosti AUTO ZÍTKA, s. r. o., uzavřel s poškozenou společností CREDIUM úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 750.960,- Kč, které byly určeny na nákup osobního motorového vozidla Škoda Superb 1,9 TDi, přičemž věděl, že na základě notářského zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007 již není jednatelem společnosti INPOZA a rovněž věděl, s ohledem na znalost ekonomické situace společnosti INPOZA, která neměla žádné zaměstnance a nevykonávala žádnou činnost, že úvěr nebude splácen, čímž způsobil poškozené společnosti CREDIUM škodu ve výši nejméně 750.960,- Kč,
4) jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA dne 20. 6. 2007 v obci S., okres M., prostřednictvím společnosti AUTO ZÍTKA, s. r. o., uzavřel s poškozenou společností CREDIUM úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 750.960,- Kč, které byly určeny na nákup osobního motorového vozidla Škoda Superb 1,9 TDi, přičemž věděl, že na základě notářského zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007 již není jednatelem společnosti INPOZA a rovněž věděl, s ohledem na znalost ekonomické situace společnosti INPOZA, která neměla žádné zaměstnance a nevykonávala žádnou činnost, že úvěr nebude splácen, čímž způsobil poškozené společnosti CREDIUM škodu ve výši nejméně 750.960,- Kč,

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 9 To 313/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.

Prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Polmy obviněný napadl rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním, v němž brojil proti způsobu, jakým byla vyhodnocena plná moc D. M. ze dne 6. 4. 2007. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů o její neplatnosti z důvodu absence data sepsání, neboť plná moc podle § 31 a násl. obč. zák. nemusí být datována a nemusí být stanovena ani doba její platnosti. Nejedná se ani o právní úkon, který by obligatorně vyžadoval písemnou formu. Obviněnému předal tuto plnou moc R. L. a další svědek Mgr. Z. S. tuto skutečnost dosvědčil. Oba svědkové se shodli na tom, že k předání plné moci došlo v dubnu 2007 za života a za plného vědomí zmocnitele D. M. Za další neprokázanou okolnost obviněný považoval to, že vozidla od prodejců nedovezl a žádné také neužíval s tím, že svědek Mgr. Z. S. přiznal, že automobily prodal několik měsíců po smrti D. M., a peníze použil pro dluhy společnosti INPOZA, nikoli však pro leasingové splátky ve prospěch společnosti CREDIUM. Svědectví zástupců a zmocněnců leasingové společnosti považoval obviněný za neprůkazná, neboť tito svědci si na případ obviněného nevzpomněli. Svědek S. B. si naproti tomu na celý případ pamatoval, ale ani on nedokázal specifikovat, zda mu obviněný předával plnou moc či nikoli. Tento svědek zároveň připustil, že celou transakci měl předem domluvenou s D. M. a v podstatě postupoval podle jeho pokynů, což je přímý důkaz, že celá transakce byla řízena a osoby zde zúčastněné postupovaly podle pokynů D. M. a po jeho smrti Mgr. Z. S., a nikoli podle pokynů obviněného. Správně dospěl soud prvního stupně k závěru, že svědci R. L. a Mgr. Z. S. neuvedli před soudem celou pravdu a naznačil, že se mohli podílet na protiprávní činnosti. Soudy obou stupňů ignorovaly obhajobu obviněného v tom smyslu, že transakce ve společnosti AUTO ZÍTKA, s. r. o. proběhla tímto způsobem dvakrát namísto jednou, a druhý případ při opětném proplacení automobilů na leasing proběhl bez jakýchkoli problémů. Obviněný opakovaně žádal soud o provedení důkazů předložením originálních spisů společnosti CREDIUM, kde měla být profinancována nakoupená vozidla, což však soud odmítl. Dále obviněný žádal o výslech G. Ch. F., která měla za společnost CREDIUM uzavírat smlouvu na nákup automobilu Mercedes, neboť svědek R. L. si na nákup tohoto vozidla již konkrétně nevzpomněl. Byla porušena základní zásada trestního řízení in dubio pro reo, neboť důkazy nasvědčovaly rozsáhlé trestné činnosti více osob. Soud dospěl k závěrům, které nejsou podloženy provedenými důkazy, především v tom, že obviněný věděl o ekonomické situaci společnosti v červnu 2007, což však nebylo v řízení prokázáno, když dovolatel brzy po valné hromadě konané dne 28. 3. 2007 předal účetnictví a další listiny novému jednateli D. M. Obviněný dále namítal, že se soudy náležitě nevypořádaly s tím, zda předložené leasingové smlouvy jsou smlouvami o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. Odvolací soud jen dovodil, že tyto smlouvy jsou pojmenované jako úvěrové smlouvy a že se u nich jedná o úrokové sazbě. Obviněný však zdůraznil, že úvěrová smlouva má hlavní znak v tom, že předmětem takové smlouvy je poskytnutí peněz, nikoli automobilu a předložené smlouvy jsou leasingovými smlouvami na pronájem automobilu. Protože se nejedná o úvěrové smlouvy, nemůže se jednat o trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 odst. 4 písm. b) tr. zák.

S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek ve znění odvolacího rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného písemně vyjádřil a uvedl, že z podaného dovolání je zřejmé, že námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů a proti rozsahu provedeného dokazování, tedy nejsou způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod. Prostřednictvím dovolání obviněný nenapadal žádná pochybení při právním posouzení skutku tak, jak byl soudy zjištěn, ale brojil proti aplikaci § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nebylo zjištěno, že by mezi skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a jejich právním posouzení věci byl extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se náležitě s důkazní situací vypořádaly. Pro úplnost uvedl, že obviněný v podaném dovolání výslovně neuplatnil námitku, že v dané věci nešlo o úvěrové smlouvy a že tedy nebyl naplněn jeden ze znaků objektivní stránky trestného činu, když pouze konstatoval, že odvolací soud se touto námitkou nezabýval, nicméně, ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit, když z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, že se s touto námitkou vypořádal. Z důvodů shora uvedených tak státní zástupce v závěru svého vyjádření konstatoval, že má zato, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Jestliže obviněný namítal nesprávné okolnosti při posuzování jemu udělené plné moci, a v této, a to i v jiných souvislostech, argumentoval porušením zákonem stanoveného postupu při provádění důkazů a nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř. pro neúplnost provedeného dokazování, ale i nedostatečné hodnocení provedených důkazů, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Obviněný především nerespektoval, že v případě argumentů podřazovaných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně vycházeno ze zásady, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03), a že k výjimečnému zásahu do učiněných skutkových zjištěních může dojít jen za situace, že jsou zjištěny odůvodněné pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).

S ohledem na skutečnosti vycházející z obsahu spisu však Nejvyšší soud existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištění a právním posouzením skutku v projednávané věci neshledal. Nevznikají žádné pochybnosti o tom, že pachatelem činu byl právě obviněný V. B. Skutková zjištění ve věci učiněná podávají jasný a ucelený obraz o trestném jednání obviněného, který ve dnech 12. 6. 2007 až 20. 6. 2007, kdy opakovaně uzavřel jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA smlouvy s poškozenou společností CREDIUM, přičemž si byl vědom toho, že již není jednatelem společnosti (č. l. 568) a znal také ekonomickou situaci společnosti, která nevykonávala žádnou činnost, a byl si tak vědom toho, že úvěr splácen nebude. Z takto provedených důkazů vyplývá, že soudy nepochybily při zjištění skutkových okolností, jak jsou ve výroku o vině soudu prvního stupně popsány. Zejména je nutné poukázat na to, že z výsledku provedeného dokazování vyplynulo, že to byl obviněný, kdo předmětné úvěrové smlouvy uzavřel. Podstatná část dokazování byla rovněž zaměřena na objasnění okolností ohledně plné moci, jíž se obviněný dovolává, spočívající v tom, že nový jednatel společnosti mu udělil plnou moc k zastupování společnosti. Obviněným předkládána obhajoba, nebyla důkazy prokázána, protože na předmětné plné moci není originální podpis D. M., ale barevná elektrografická kopie. Rovněž z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný přestal být jednatelem společnosti INPOZA v souvislosti s aktem posléze vyjádřeným v notářském zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007, k němuž je potřeba uvést, že tento úkon odpovídal ustanovení § 130 odst. 1, 2 obch. zák., podle něhož mohou společníci přijímat rozhodnutí i mimo valnou hromadu, kdy osoba jinak oprávněná svolat valnou hromadu, předloží návrh usnesení společnosti společníkům k vyjádření, s oznámením lhůty, ve které mají učinit písemné vyjádření. Předmětný notářský zápis provedený dne 28. 3. 2007 byl v souladu s citovaným ustanovením učiněn. Není tak pochyb o tom, že podle jeho obsahu byl obviněný dnem 28. 3. 2007 při konání mimo valnou hromadu rozhodnutím společníků odvolán z funkce jednatele společnosti INPOZA a do této funkce byl jmenován D. M. Tímto dnem došlo k faktickému ukončení činnosti obviněného jako jednatele předmětné společnosti, neboť rozhodnutí o odvolání jednatelů je účinné od účinnosti příslušného usnesení. Skutečnost, že nedošlo k zapsání uvedené změny do obchodního rejstříku proto, že nebyl takový návrh předložen, nemá konstitutivní účinky. Z ustanovení § 27 obch. zák. vyplývá, že pokud odvolaný jednatel, zapsaný do obchodního rejstříku učiní právní úkon ve vztahu k osobě, která jedná v dobré víře v zápis do obchodního rejstříku, bude takový úkon platný (viz Štenglová, I., Plíva. S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003 s. 386).

Není proto pochyb o tom, že obviněný byl fakticky dnem 28. 3. 2007 odvolán z funkce jednatele společnosti INPOZA, a to i přesto, že taková skutečnost nebyla do obchodního rejstříku zapsána. Obviněný tak stále podle původního výpisu z obchodního rejstříku i přes uvedenou faktickou změnu, byl jako jednatel zmíněné společnosti evidován, ač v tomto postavení již ve skutečnosti nebyl.

Soudy provedeným dokazování objasnily, že obviněný nebyl pro další úkony novým jednatelem společnosti INPOZA D. M. zplnomocněn. Pokud ve vztahu k dílčím činům ve výroku o vině trval na tom, že se prokazoval plnou mocí, podle níž měl být oprávněn za uvedenou společnost jednat, výsledky dokazování byla tato jeho obhajoba vyvrácena.

Pokud obviněný brojil v části dovolání především proti nesprávnosti právního posouzení jemu za vinu kladeného činu jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 tr. zák. proto, že smlouvy, které uzavřel s poškozenými společnostmi, je nutné uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak značnou škodu.

Trestní odpovědnost podle § 250b tr. zák. o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a tedy nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků.

Co se považuje za úvěrovou smlouvu, upravuje ustanovení § 497 až § 507 obch. zák. Úvěrovou smlouvou se ve smyslu § 497 obch. zák. zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je tedy smlouvou konsensuální (tj. projevující shodnou vůli smluvních stran) a pro její vznik postačí dohoda alespoň o podstatných náležitostech (částech) ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák., tedy o závazku jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky, o určení výše poskytovaných peněžních prostředků, a o závazku druhé strany poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Jde o smlouvu absolutní (viz § 261 odst. 3 obch. zák. spočívající v tom, že právní vztah vzniká ostatním konkrétně neurčeným subjektům), která nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo. Jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se např. u smlouvy o půjčce nevyžaduje, neboť při půjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze dohodnout úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele (§ 499 obch. zák.). Tuto úplatu, která přichází v úvahu pouze u banky nebo jiného subjektu, u něhož je poskytování úvěru předmětem podnikání (např. družstevních záložen, leasingových společností apod.), je třeba odlišovat od úroků. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§ 501 odst. 2 obch. zák.).

Výše úvěru bude zpravidla ve smlouvě sjednána ve formě určitého limitu, který vyjadřuje maximální výši, do které může dlužník úvěr čerpat. Požadavku, aby závazek věřitele byl kvalifikován jako závazek poskytnout peněžní prostředky do určité částky , bude vyhovovat i smluvní ujednání, podle něhož se věřitel zaváže úvěr poskytnout přímo jako určitou částku, nikoliv jako limit (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8 vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 1160-61).

Ve smyslu § 250b tr. zák. není možné pod pojem úvěrové smlouvy zařadit takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Jestliže však obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 250b tr. zák. (srov. stanovisko č. 6/2004-I. a rozhodnutí č. 5/2006 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu zjistil, že soudy s ohledem na obsah smluv (viz str. 236 263 spisu) nepochybovaly o tom, že se jedná o smlouvy úvěrové ve smyslu § 497 a násl. obch. zák. Zejména odvolací soud jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., na str. 3 v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že v posuzované věci se jednalo o úvěrové smlouvy, a to nejen na základě toho, jak strany uzavřenou dohodu nazvaly, ale i podle skutečného obsahu takové dohody, který splňoval podmínky § 497 obch. zák. o úvěrové smlouvě včetně stanovení úrokové sazby . Z tohoto vysvětlení je patrné, že odvolací soud zkoumal, zda konkrétní smlouvy ve spisu založené splňují objektivní podmínky zákonem vymezené pro úvěrovou smlouvu, a to ze všech podstatných hledisek rozhodných pro rozlišení tohoto konkrétního typu smlouvy od jiných druhů smluv, které za úvěrové smlouvy nelze považovat.

Odvolacímu soudu, který se dostatečně zodpovědně zhostil své povinnosti vyřešit jako předběžnou otázku, zda se v projednávané věci jedná o úvěrovou smlouvu, nelze vytýkat, že tuto skutečnost podcenil, eventuelně, že ji, jak vytýká obviněný, nezkoumal. Takové výhrady neodpovídají obsahu spisu ani odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud své závěry vyjádřil s dostatečnými a potřebnými argumenty, a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil. Lze jen přisvědčit, že pro určení, že se v daném případě jedná o úvěrovou smlouvu, svědčí kromě výše uvedeného i to, že společnost CREDIUM ve všech případech poskytla společnosti, za níž neoprávněně jednal obviněný, úvěr, tedy finanční prostředky pokaždé v určité částce, a společnost, jejímž jménem obviněný neoprávněně jednal, se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (konkrétně vyjádřené v každé z uvedených smluv jako RPSN tj. roční procentní sazbou ve smyslu § 2 písm. d) zák. č. 321/2001 Sb.). Uvedené kategorii smluv nebrání ani to, že předmětné úvěry byly použity pouze k určitému účelu, což je v souladu s jejími podmínkami, proto věřitel může omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§ 501 odst. 2 obch. zák.). Z těchto smluv je také zřejmé, že vlastníkem vozidel se stala společnost INPOZA, a v daných souvislostech se tak nejednalo o leasingové smlouvy, u nichž je zásadním rozdílem to, že dochází k pronájmu předmětné věci (v tomto případě vozidla). Společnost, která poskytla úvěr, se nestala vlastníkem vozidel, naopak vlastnické právo zaplacením přešlo na společnost INPOZA.

S ohledem na to, že Nejvyšší soud neshledal, že by došlo k pochybení při vymezení pojmu úvěrové smlouvy a charakter smluv, jež byly v daném případě uzavřeny, svědčí ze všech zmíněných hledisek pro správnost závěru učiněných soudy nižších stupňů o tom, že jde o úvěrové smlouvy, je použití právní kvalifikace v souladu s provedenými skutkovými závěry i se zákonným vymezením významným pro použití uvedené právní kvalifikace.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil v právním posouzení skutku pochybení, která obviněný v podaném dovolání vytýkal a použitou právní kvalifikaci shledal jako správnou, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová