8 Tdo 1289/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1289/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2005 o dovolání obviněného Z. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 3 To 263/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 105/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 9 T 105/2004, uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2005, a rozsudkem sp. zn. 3 To 263/2005 rozhodl tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

dne 19. 5. 2004 kolem 17:00 hodin, v O. P., na ul. M., v prostoru vchodových dveří do domu, pro předchozí konflikty, udeřil dřevěnou tyčí přes pravou ruku D. R. B., který držel madlo dveří a způsobil mu tak zlomeninu malíčku pravé ruky s dobou léčení a pracovní neschopností do 23. 6. 2004 .

Takto zjištěné jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K. dovoláním, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho námitky směřují do výroku o vině i trestu.

Obviněný označil napadený rozsudek za zcela nesprávný a nezákonný, neboť měl za to, že závěr soudu o jeho vině nemá oporu v provedených důkazech. Setrval na svém tvrzení, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, a uvedl, že ke zranění poškozeného mohlo dojít za úplně jiných okolností, např. úrazem. Popis události, tak jak vyplývá z výpovědi poškozeného D. R. B., je podle jeho přesvědčení zcela smyšlený, vedený snahou poškozeného jej poškodit. Podrobně rozebral skutečnosti, které mají být pro správné posouzení jeho trestní věci podstatné (pozornost věnoval zejména problematickému vztahu mezi ním a poškozeným a příčinám podání trestního oznámení na jeho osobu ze strany poškozeného). Domníval se, že za situace, kdy proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení popisující danou událost, aniž by tato otázka byla postavena najisto provedenými důkazy, měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. V závěru svého podání obviněný zmínil svou dosavadní bezúhonnost a vedení řádného života a navrhl, aby Nejvyšší soud poté, co shledá dovolání podle § 265k tr. ř. důvodným, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, č. j. (správně sp. zn.) 3 To 263/2005, v celém rozsahu zrušil a sám podle § 265m tr. ř. nově rozhodl tak, že jej obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 29. 9. 2005 navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, když s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem námitky obviněného, jejichž podstatou bylo tvrzení, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil a že takový závěr soudu nenachází oporu v provedeném dokazování, stejně jako jeho výhrady, jimiž jednak poukázal na snahu poškozeného jej v důsledku opakovaných vzájemných konfliktů poškodit (toto stanovisko obviněný ve svém dovolání obsáhle rozepsal) a jednak zmínil možnost vzniku zranění poškozeného i jiným způsobem, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudem prvního stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Stejně je tomu tak i v případě, dovolával-li se obviněný své dosavadní bezúhonnosti a vedení řádného života. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval právě citovaný dovolací důvod, fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, resp. domáhal se zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněný svůj závěr o nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. podmínil změnou skutkových zjištění, zatímco vůči právnímu posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Jestliže obviněný rovněž poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu in dubio pro reo , když takové pochybení dovozoval z toho, že soud v situaci důkazní nouze, kdy proti sobě stála dvě protichůdná tvrzení (tj. jeho na straně jedné a verze poškozeného na straně druhé), jež nebylo možné podpořit dalšími důkazy, jej namísto zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. uznal vinným, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo , které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a