8 Tdo 1273/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1273/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 dovolání obviněných P. V. a P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2000 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 56 T 11/2000, v celém rozsahu z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 56 T 11/2000, byli obvinění P. V. a P. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění před novelou zákona č. 253/1997 Sb. a odsouzeni shodně podle § 250 odst. 4, § 40 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody tři léta s dohledem a podle § 60a odst. 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl M. S., správce konkursní podstaty obchodní společnosti E , s. r. o. se sídlem v P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Oba obvinění napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními, která shodně zaměřili zejména proti výroku o vině. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, byl z podnětu obou odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzeni podle § 250 odst. 4, § 40 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, za současného vyslovení dohledu, jejichž výkony byly podmíněně odloženy na zkušební dobu pěti let.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění trestného činu dopustili tím, že ve dnech 1. 7. 1994, 29. 7. 1994 a 16. 9. 1994 po vzájemné dohodě uzavřeli 4 kupní smlouvy na zhotovení celkem 25 ks ekologických spaloven v celkové hodnotě 209.000.000,- Kč, které za stranu kupující uzavřel obviněný P. S. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti E , s. r. o., se sídlem P., a za stranu prodávající obviněný P. V., majitel podniku V. E. t. e. t. P., se sídlem P., Ž., a zároveň se oba obvinění dohodli, že kupní cena uvedených spaloven bude hrazena z finančních prostředků, které obviněný P. S. získá prostřednictvím úvěrů poskytnutých Č. s., a. s., N. P., P. na základě tří smluv o úvěru uzavřených za zastoupené v prvních dvou případech obviněným P. S. a naposledy svědkyní Mgr. H. O. ve dnech 1. 7., 4. 8. a 29. 9. 1994, přičemž tyto finanční prostředky v celkové výši 209.000.000,- Kč Č. s., a. s., poskytla, a to výhradně na nákup předmětu leasingu celkem 25 ks spaloven, přičemž od počátku svého jednání si oba obvinění byli vědomi, že společnost E , s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr těchto spaloven formou leasingu a uzavření shora uvedených kupních smluv je naprosto nevýhodné, a byli srozuměni s tím, že postupně vypůjčená vysoká částka ve výši 209.000.000,- Kč nebude ve sjednané lhůtě vrácena, přesto byla obviněnému P. V. na základě shora uvedených kupních smluv uhrazena částka ve výši 209.000.000,- Kč, ze které si obviněný P. S. nechal vyplatit od obviněného P. V. provizi ve výši 67.950.000,- Kč, a to v rámci dále uzavřených zprostředkovatelských smluv, a takto získané finanční prostředky pak využil pro potřeby svých společností E O.., s. r. o., a E A.., s. r. o., a také obviněný P. V. zbývající finanční prostředky použil nikoli na výrobu spaloven, ale dílem na provoz a investice do své společnosti a dílem nezjištěným způsobem, a oba obvinění se o realizaci kupních smluv prodejem spaloven nesnažili, čímž oba obvinění způsobili Č. s., a. s., se sídlem N. P., P., škodu ve výši 209.000.000,- Kč, když z prvních dvou úvěrů E , s. r. o., uhradila poškozené Č. s., a. s., v období od 20. 12. 1994 do 20. 6. 1995 tři splátky jistiny v celkové výši po 9.614.000,- Kč a z prvého na úroku do 20. 12. 1995 celkem 3.246.106,70 Kč, později v průběhu roku 1998 z výnosu realizovaného zajištění bylo u prvého úvěru uhrazeno na účet dlužných úroků 7.952.677,30 Kč a u třetího na účet dlužné jistiny z výnosu prodeje zástavy celkem 28.842.000,- Kč.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o sedmé rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze o odvolání v projednávané věci rozhodl, byť v předchozích případech se převážně jednalo o odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaná v neprospěch obou obviněných. V prvním případě usnesením ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 6 To 95/2000, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém případě usnesením ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 6 To 39/01, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve třetím případě usnesením ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 6 To 106/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším případě usnesením ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 6 To 75/02, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc znovu vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal. Dále usnesením ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 6 To 11/03, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem. Konečně usnesením ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 6 To 75/2004, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1, 5 písm. a) tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, podali obvinění P. V. a P. S. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání směřující především proti výroku o vině.

Obviněný P. V. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l), tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle něj naplněn tím, že rozsudek odvolacího soudu, ač došlo ke změně posouzení trestnosti jednání podle novelizovaného znění trestního zákona, je svou podstatou a významem rozhodnutím o zamítnutí odvolání obviněného, kdy již rozhodnutím soudu prvního stupně, vázaného právním názorem odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl kromě současně vytýkaného porušení práva na spravedlivý proces podstatou podaného odvolání. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval v tom, že ve výroku o vině nebyl učiněn odkaz na ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., ač byl odsouzen jako spolupachatel.

Ve vztahu k tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a namítl, že ačkoliv Vrchní soud v Praze ve věci žádné důkazy neprováděl, vyslovoval své názory ohledně hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, předjímal jeho závěry a ukládal mu provedení dalších důkazů. Naposledy usnesením ze dne 30. 9. 2004 odvolací soud poprvé nařídil uznat dovolatele vinným trestným činem podvodu ve spolupachatelství, jak se následně stalo. Namítl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán především tím, že odvolací soud ignoroval změnu důkazní situace, která vyplynula z doplněného dokazování. Ignorace důkazní situace byla spolu s nesprávným hmotně právním posouzením věci z hlediska obchodního práva důvodem pro podání odvolání. Soud druhého stupně opomenul zejména důkazy obrazovým materiálem, výslechem svědků P. T., Bc. M. S. a Mgr. M. S., ze kterých jednoznačně vyplývá, že ke dni prohlášení konkursu bylo na skladě obchodní společnosti dovolatele v různých fázích výroby předpřipraveno minimálně 19 a maximálně 22 kusů spaloven, což vyvrací závěr soudu druhého stupně, že se dovolatel nepokusil předmětné spalovny ani vyrobit. Městský soud v Praze doplněné dokazování zcela pominul a přes posun v důkazní situaci právní názor odvolacího soudu plně respektoval. Provedený důkaz videokazetou pořízenou pro účely konkursního řízení nebyl hodnocen, avšak v rozporu s tím na jiném místě v odůvodnění je konstatováno, že soud nepřihlédl k obhajobě obviněného, že měl předvyrobené spalovny, a ještě na jiném místě uvádí, že části spaloven nepovažuje za vyrobené spalovny, nýbrž jen za přípravu výroby. Vrchní soud v Praze tuto nelogičnost přešel, ačkoliv právě skutečnost, že se obviněný nepokoušel o výrobu spaloven, byla zásadním pilířem názoru odvolacího soudu. Soud prvního stupně taktéž nesprávně doplnil popis skutku o vědomí obviněných o nemožnosti splatit úvěr , ač v tomto ohledu žádný další důkaz neprovedl. Poukázal na to, že je mu nesprávně přičítána okolnost, že zůstal nečinný ve shánění zákazníků pro vyrobené spalovny, neboť tato povinnost z uzavřených smluv nevyplývá. Za nesprávný označil i závěr, že peníze zbývající po vyplacení provize společnostem spoluobviněného P. S. nepoužil na výrobu spaloven; způsob jejich použití je možno vyhledat v řádně vedeném účetnictví společnosti, ze kterého plyne, že prostředky byly použity pro výrobu spaloven a v souvislosti s touto výrobou, což potvrdil i svědek Bc. M. S., správce konkursní podstaty. Odvolací soud se opakovaně nevypořádal s předkládaným argumentem, že změna předpisů o ceně spalování a skladování odpadů, a jejich dopad na pokles zájmu o spalovny jsou nesprávně přičítány k tíži dovolatele a ani s námitkou, že pokles zájmu o spalovny byl zapříčiněn postupem policejního komisaře, který ještě před zahájením trestního stíhání obeslal potenciální zájemce dopisem, jehož obsahem bylo sdělení o podání informací o těchto obchodech v souvislosti s trestnou činností dovolatele. Odvolací soud podle jeho názoru taktéž ignoroval dovolenost prodeje budoucí produkce ze strany obviněného a jeho naprostou neúčast na jednáním s poškozeným v době čerpání úvěru, stejně jako právní důvod uzavření smluv s P. S. Vyjádřil proto přesvědčení, že celá kauza měla být posuzována výlučně v mezích obchodního práva, nikoliv též práva trestního. Za nekorektní považoval hodnocení výpovědi svědkyně J. V., z níž byla bezdůvodně pojata za důvěryhodnou a rozhodující jen její spekulace o případných schváleních či neschváleních úvěru jinými osobami a poznamenal, že právě tato svědkyně v rozporu se skutečností tvrdila, že se jednání s Č. s. účastnil, ač je prokázáno, že se tak stalo až poté, co Č. s. žádala splacení úvěru. Dodal, že ač Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že aplikace trestního zákona platného v době rozhodování o vině našla svoji odezvu v otázce posunu hranice způsobené škody a tím i společenské nebezpečnosti, nepromítl toto zjištění do výroku o trestu.

Dále vytkl, že odvolací soud již v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí svým postupem zásadně porušil jeho právo na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu. Svými závaznými pokyny zbavil soud prvního stupně možnosti nezávislého a nestranného rozhodování a sám ve věci rozhodl předem. Domníval se také, že došlo k obcházení a zneužití § 264 odst. 1 tr. ř., neboť z usnesení odvolacího soudu plyne, že měly být činěny pouze úkony směřující k jeho neprospěchu. Další pochybení spatřoval obviněný v dřívějším postupu odvolacího soudu, pokud věc přikázal k projednání jinému senátu, neboť tak odňal dovolatele jeho zákonnému soudci.

Obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, jakož i jemu předcházející odvolací řízení zrušil a věc přikázal jinému senátu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. S. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Především upozornil na skutečnost, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, je zatíženo vadou, spočívající v porušení předpisů procesního práva, když odvolací soud fakticky zamítl odvolání proti prvostupňovému rozsudku (jakkoli jej formálně změnil), přičemž ale v podstatě přezkoumával své vlastní předchozí rozhodnutí, neboť předtím sám uložil soudu prvního stupně, jak má věc posuzovat. Soudy podle něj nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neodstranily pochybnosti, které v předmětné věci evidentně existují. Vyjádřil přesvědčení, že popis skutku, tak jak je uveden ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní. Naplnění toto znaku podle dovolatele neodpovídá vyjádření, že získání peněžních prostředků se srozuměním, že tyto vráceny nebudou neodpovídá úmyslné povaze daného trestného činu. Vytkl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, chybí po stránce objektivní zejména uvedení v omyl a po stránce subjektivní úmysl uvést banku v omyl a obohatit se, přičemž vyvozoval, že prokázat je třeba úmysl přímý. Odvolacímu soudu také vytkl, že nad rámec svých oprávnění přikázal soudu prvního stupně, jaká má učinit skutková zjištění, posléze i jak věc právně posoudit, a ponechal mu toliko prostor pro úvahu o trestu, čímž de facto suploval úlohu soudu prvního stupně k tíži obou obviněných a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, zásadu bezprostřednosti, zásadu volného hodnocení důkazů a potažmo i jeho právo na obhajobu. Odvolací soud se následně s těmito námitkami nepřesvědčivě vypořádal argumentací, že jeho pokyny směřovaly pouze do hodnocení právního stavu, nikoliv k otázkám právním. Pokud soud prvního stupně takový přístup akceptoval, ačkoliv k tomu nebyl povinen, dopustil se sám procesního pochybení a zatížil řízení vadou, která zcela zřejmě vedla k nesprávnému rozhodnutí. Výše uvedeným postupem soudů obou stupňů došlo i k porušení práva na spravedlivý proces, jež je garantováno Ústavou i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obviněný P. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a sám aby jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného P. V. uvedl, že dovolatelem shromážděná argumentace k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se omezuje zejména na kritiku procesu dokazování, čili provádění a hodnocení jednotlivých důkazů jako způsobu, jímž soudy stabilizovaly skutkový stav, a nevyhovuje proto tvrzenému dovolacímu důvodu. Pokud obviněný namítl, že jeho obchodní vztahy ke spoluobviněnému nebyly v rozporu s ustanoveními jiného odvětví práva, konstatoval, že to samo o sobě ještě neznamená, že takové jednání není závadné z hlediska trestního práva. Za irelevantní označil i námitky směřující proti způsobu, jímž probíhalo řízení od fáze předposledního odvolacího řízení do pravomocného ukončení věci. Důvodné podle státního zástupce nejsou ani výtky obviněného podsouvající odvolacímu soudu snahu ovlivnit skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, neboť skutková zjištění byla výsledkem vyčerpávajícího dokazování soudem prvního stupně a dlouhodobě se neměnila. Neopodstatněnou shledal i námitku obviněného o absenci ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. v právní větě odsuzujícího rozhodnutí, neboť toto ustanovení není hmotně právní normou, jež by měla vliv na právní posouzení skutku a na rozhodnutí o trestu; jde toliko o vyjádření mnohosti subjektů trestného činu oproti individuálnímu subjektu ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze podle jeho názoru z podaného dovolání zjistit, v čem obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. b, e) tr. ř. odmítl, protože bylo zčásti neopodstatněné a zčásti bylo podáno z jiného než zákonem aprobovaného důvodu.

Ve vyjádření k dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že převážná část námitek tohoto dovolatele směřovala proti způsobu, jakým probíhal proces jednak v rámci předposledního odvolacího řízení a poté i před soudem prvního stupně, a proti postupu soudů, nepoužily-li zásadu in dubio pro reo. Takové námitky nevyhovují tvrzenému dovolacímu důvodu, neboť jimi dovolatel napadá ryze procesní náležitosti řízení před oběma soudy, které nenalézají odraz v žádném konkrétním hmotně právním ustanovení trestního práva, a navíc je nelze ani označit za důvodné. Argumenty dovolatele vztahující se k nesouladu věty právní s větou skutkovou sice deklarovaný důvod dovolání naplňují, avšak souhlasit s nimi nelze. Upozornil, že ačkoliv se ve skutkové větě nevyskytují výrazy úmysl a podvod , popis skutku pregnantně vyjadřuje skutkovou povahu jednání obviněných a je z něho patrný i eventuální úmysl spočívající ve srozumění s rozptýlením finančních prostředků, aniž by byly použity za účelem, pro který byly poskytnuty, přičemž o skutečných okolnostech, které se týkaly tvrzeného předmětu úvěru, uvedli bance nepravdivé údaje a další zamlčeli. Podvodná povaha jednání je podle něho zřejmá z vyplacení provize společnostem, které fakticky patřily obviněnému S., aniž by byl zajištěn jediný konkrétní odběratel na některou z 25 spaloven. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Závěrem svého vyjádření k oběma dovoláním státní zástupce dodal, že v napadeném rozsudku Vrchního soud v Praze absentuje výrok o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze napadeného odvoláními, i když o zrušení výroků o vině, trestu i o náhradě škody odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí hovoří. Pro případ, že by se nejednalo jen o písařskou chybu a výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně skutečně učiněn nebyl, navrhl, aby Nejvyšší soud chybějící výrok doplnil, a odstranil tak vadu naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., třebaže nebyl validně uplatněn.

K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že z obsahu spisu se podává, že ač předseda senátu vyhlásil označený rozsudek v takové podobě, že úvodní část zahrnovala výrok o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 č. j. 56 T 11/2000-1567 podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných P. V. a P. S. v celém rozsahu a odkaz na § 259 odst. 3 tr. ř. (č. l. 1636-1637), vyhotovení rozsudku a jeho opisy tento úvodní výrok neobsahovaly. Tuto zřejmou nesprávnost, k níž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, předseda senátu odvolacího soudu opravil tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, byl podle § 131 odst. 1 tr. ř. ve vyhotovení a opisech rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, opraven výrok tak, že se na jeho úvod doplňuje chybějící část - Z podnětu odvolání obžalovaných P. V. a P. S. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se rozhoduje takto: . Je proto zjevné, že se o pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nejednalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou zčásti důvodná.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění P. V. i P. S.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu.

Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak škodu velkého rozsahu.

Skutková část výroku o vině odvolacího soudu ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve vztahu k oběma obviněným, přesvědčivě neobsahují.

Podstata podvodného jednání podle zjištění soudů spočívala v tom, že ve dnech 1. 7. 1994, 29. 7. 1994 a 16. 9. 1994 po vzájemné dohodě uzavřeli 4 kupní smlouvy na zhotovení celkem 25 ks ekologických spaloven v celkové hodnotě 209.000.000,- Kč, které za stranu kupující uzavřel obviněný P. S. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti E , s. r. o., a za stranu prodávající, tj. V. E. t. e. t. P., obviněný P. V., a zároveň se oba obvinění dohodli, že kupní cena uvedených spaloven bude hrazena z finančních prostředků, které obviněný P. S. získá prostřednictvím úvěrů poskytnutých Č. s., a. s., na základě tří smluv o úvěru uzavřených za zastoupené v prvních dvou případech obviněným P. S. a naposledy svědkyní Mgr. H. O. ve dnech 1. 7., 4. 8. a 29. 9. 1994. Tyto finanční prostředky v celkové výši 209.000.000,- Kč Č. s. poskytla, a to výhradně na nákup předmětu leasingu celkem 25 ks spaloven, přičemž od počátku svého jednání si oba obvinění byli vědomi, že společnost E , s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr těchto spaloven formou leasingu a uzavření shora uvedených kupních smluv je naprosto nevýhodné a byli srozuměni s tím, že postupně vypůjčená vysoká částka ve výši 209.000.000,- Kč nebude ve sjednané lhůtě vrácena, přesto byla obviněnému P. V. na základě shora uvedených kupních smluv uhrazena částka ve výši 209.000.000,- Kč, ze které si obviněný P. S. nechal vyplatit od obviněného P. V. provizi ve výši 67.950.000,- Kč, a to v rámci dále uzavřených zprostředkovatelských smluv, a takto získané prostředky pak využil pro potřeby svých společností E O.., s. r. o., a E A.., s. r. o., a také obviněný P. V. zbývající finanční prostředky použil nikoli na výrobu spaloven, ale dílem na provoz a investice do své firmy a dílem nezjištěným způsobem, a oba obvinění se o realizaci kupních smluv prodejem spaloven nesnažili.

Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Pokud úmysl podvést získá až dodatečně, trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Odvolací soud opakovaně v těchto souvislostech správně připomněl, že k naplnění zavinění u trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obvinění již v době poskytnutí peněz jednali jednoznačně v úmyslu tyto buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, případně aby alespoň jednali s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebudou moci vrátit a že tím uvádějí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatili. Dodal také, že si je vědom toho, že nelze považovat za trestný čin podvodu jednání, kdy teprve po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které bránily obviněným splnit závazek z úvěrových smluv a které nemohli v době jejich uzavření ani předvídat, jestliže by jinak byli tehdy schopni závazky splnit, nebo jestliže byli sice schopni peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládali, nebo dodatečně pojali úmysl peníze vůbec nevrátit. Z této rekapitulace je zjevné, že podmínkou trestnosti činu jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., jak tvrdil obviněný P. S., postačí prokázání zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

V odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 6 To 75/2004, jímž byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zrušen zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, a věc byla vrácena soudu prvního stupně, tento soud vyložil, že nepřímý úmysl obviněných ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., tj. jejich srozumění, že postupně vypůjčená vysoká částka 209.000.000,- Kč nebude ve sjednané lhůtě vrácena a že tím uvádí v omyl Č. s., a. s., aby se k její škodě obohatili, prokazují vedle objektivních skutečností, že na základě tří smluv o úvěru byly obchodní společnosti E , s. r. o., poskytnuty úvěry v celkové výši 209.000.000,- Kč, a to výhradně na nákup předmětu leasingu celkem 25 kusů spaloven typu EK A 1/05, že došlo k uzavření čtyř kupních smluv mezi subjekty V. E. P. a E , s. r. o., na koupi celkem 25 kusů těchto spaloven za celkovou částku 209.000.000,- Kč, jejichž nedílnou součástí byly dodatky korigující čl. 5.2. smluv a zároveň ve stejné dny byly uzavřeny mezi společnostmi V. E. P. na straně jedné a E A.., s. r. o., a E O.., s. r. o., jako zprostředkovatelem, zastoupených vždy obviněným P. S., na straně druhé smlouvy o zprostředkování, podle kterých zprostředkovateli přísluší provize ve výši 2.798.000,- Kč za jeden kus, přičemž k realizaci kupních smluv prodejem spaloven nedošlo, především zjištění, že k vypůjčení výše uvedené částky došlo bez toho, aniž by disponovali závaznou objednávkou na odběr spaloven. Odvolací soud nevyloučil možný negativní dopad změny trendu sazeb poplatků I. a II. za uložení odpadu na skládkách od roku 1995 (nikoliv jejich změny), spočívající v jejich nezměněné výši oproti významnému nárůstu sazby II. v předchozím období, na zájem odběratelů o předmětné spalovny, ovšem při správnosti předpokladu obviněných, že sazba II. bude nadále progresivně růst, by byla jednou ze zásadních podmínek reálného vrácení poskytnutého úvěru, že obvinění budou mít detailní znalosti o vývoji budoucí příslušné právní úpravy, což se zjevně nestalo. Na jiném místě upozornil na informovanost obviněného P. V. o možné nerentabilnosti předmětných spaloven (viz sdělení ČIŽP) jakožto další pro rozhodnutí o vině obviněných relevantní skutkový poznatek soudu prvního stupně. Tato zjištění odvolací soud promítl do závěru, že obvinění byli srozuměni s tím, že ve sjednané lhůtě nebudou moci poskytnutý úvěr zaplatit a soudu prvního stupně uložil, aby oba obviněné jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (strana 8 usnesení).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 56 T 11/2000, jsa vázán výše vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu, uznal oba obviněné vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění před novelou zákonem č. 253/1997 Sb. V odůvodnění rozsudku vyložil, že obvinění byli srozuměni s tím, že postupně vypůjčenou částku 209.000.000,- Kč nebudou moci ve sjednané lhůtě vrátit a tím při uzavírání úvěrové smlouvy obviněný P. S. na základě předchozích jednání s obviněným P. V. (uzavření 4 kupních smluv) uvedli v omyl Č. s., a. s., aby se k její škodě obohatili, což se v konečném důsledku stalo, neboť z poskytnutého úvěru byla zaplacena zanedbatelná částka uvedená ve výroku rozsudku. Je zřejmé, že bylo prokázáno, že obvinění již v době poskytnutí peněz jednali s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebudou moci vrátit a že tím uvádějí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatili. Toto jejich vědomí bylo dáno již při podpisu úvěrových smluv a nevzniklo následně jako překážky, které by bránily obviněným splnit závazek z úvěrových smluv a které nemohli v době jejich uzavření ani předvídat, a rovněž tak nebylo prokázáno, že by dodatečně pojali úmysl peníze vůbec nevrátit. Obvinění požádali o úvěr za ceny spaloven, které byly neprodejné, ještě v prosinci 1994 obviněný P. V. prodával spalovny za částku 6 milionů Kč (zakázka nemocnice O.). Bylo rovněž prokázáno, že před uzavřením úvěrových smluv obviněný P. V. měl sice široký fascikl korespondence, který opakovaně předkládal i u soudu (na rozdíl od obviněného P. S., který měl povinnost zajistit zákazníky pro obviněného P. V.), ale nebyly to žádní konkrétní zájemci, jednalo se pouze o běžný obchodní styk pro navázání kontaktů. Bylo tedy prokázáno, že ani obviněný P. S. ani obviněný P. V. žádné konkrétní zákazníky (s výjimkou 5 ks spaloven pro společnost K.) neměli a ani je následně nehledali. Skutečností je, že obviněný P. S. svou společnost prodal, byl na ni posléze prohlášen konkurs, a stejně tak obviněný P. V. zůstal nečinný jak ve výrobě konkrétních spaloven, tak v hledání zákazníků i v ochotě vyrovnat se se společností E , s. r. o. (jejími novými společníky) i ve snaze vrátit dluh Č. s., a. s. (strany 42, 43 rozsudku).

Odvolací soud v dovoláními napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně svými právními závěry nepochybil potud, že při respektování závazného právního názoru odvolacího soudu uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. oba obviněné, kteří po vzájemné dohodě (společným jednáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., jež není nutno vyjádřit v právní větě výrokové části rozsudku) ke škodě poškozené Č. s., a. s., sebe obohatili o 209.000.000,- Kč, čímž jí způsobili škodu velkého rozsahu, jak má na mysli ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Vadu však zjistil v aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., a proto znovu rozhodl o vině obviněných a při nezměněné skutkové větě použil pozdější trestní zákon, účinný v době rozhodování, tj. od 1. 1. 2002.

Úvahy soudu prvního stupně uvedené v posledně citovaném odsuzujícím rozsudku a vývody odvolacího soudu vztahující se k závěrům o zavinění obou obviněných nelze zcela akceptovat.

Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Důkazní situace ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty byla od samého počátku komplikovaná, jak o tom ostatně svědčí nebývalá rozkolísanost názorů v posuzování této otázky mezi soudem prvního a druhého stupně, čemuž odpovídala i četnost jejich předchozích rozhodnutí. Typické pro tuto nežádoucí situaci bylo, že zatímco soud prvního stupně opakovaně, a to i přes změny senátu - nevynucené i vynucené (v důsledku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 6 To 11/03, jímž bylo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem) - konstatoval, že nebyla prokázána úmyslná forma zavinění, odvolací soud jejich závěry shledával skutkově neúplnými a ve finální fázi i právně chybnými. V usnesení ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 6 To 75/2004, Vrchní soud v Praze uložil soudu prvního stupně uznat oba obviněné vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud je však přesvědčen, že skutková zjištění akcentovaná v tomto usnesení odvolacího soudu, jež se stala východiskem pro právní závěry o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. a o spolupachatelství obviněných trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jak byly posléze vyloženy v odsuzujících rozsudcích soudu prvního stupně i soudu odvolacího, nejsou zcela spolehlivým a jasným podkladem pro učiněné právní závěry a pochybnosti přetrvávají zejména ve vztahu k obviněnému P. V.

Správně bylo zjištěno, že obviněný P. S. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti E , s. r. o., specializující se na tzv. leasing, vstoupil v kontakt s Č. s., a. s., a na základě tří smluv o úvěru uzavřených mezi touto bankou a společností E , s. r. o., ve dnech 1. 7., 4. 8. a 29. 9. 1994 byly obchodní společnosti poskytnuty úvěry ve výši 51.414.000,- Kč v prvním případě, 51.414.000,- Kč ve druhém případě a 154.242.000,- Kč ve třetím případě, tj. celkem 209.000.000,- Kč, a to výlučně na nákup předmětu leasingu 25 ks spaloven typu EK A1/05. Stejně tak mají ve výsledcích dokazování oporu zjištění soudů, že ve dnech 1. 7., 29. 7. a 16. 9. 1994 došlo k uzavření čtyř kupních smluv mezi společnostmi V. E. P. a E , s. r. o., na koupi celkem 25 ks spaloven EK A 1/05 po 8.360.000,- Kč, tj. celkem 209.000.000,- Kč, jejichž nedílnou součástí byly dodatky korigující čl. 5.2. smluv a zároveň se shodným datem byly uzavřeny mezi subjekty V. E. P. a E A.., s. r. o., a E O.., s. r. o., zastoupenými P. S., jako zprostředkovatelem smlouvy o zprostředkování, podle nichž zprostředkovateli příslušela provize ve výši 2.798.000,- Kč za jeden kus. Postupně tak byla v období od 15. 7. do 7. 10. 1994 převedena na účty zprostředkovatele E A.., s. r. o., a E O.., s. r. o., celková částka 83.578.500,- Kč z účtu společnosti V. E., na který předtím byla Č. s., a. s., postupně převedena částka celkem 209.000.000,- Kč představující kupní cenu předmětu kupních smluv (spaloven). Jakkoliv lze převody peněžních prostředků na obviněné, aniž byla vyrobena a zprovozněna jediná spalovna, pokládat za nestandardní, samy o sobě ještě neznamenají, že obvinění se dopustili podvodného jednání.

Současně soudy vzaly za prokázané, že výše označené kupní smlouvy byly uzavřeny po vzájemné dohodě obou obviněných, což obvinění ani nepopřeli a vyložili, co je k uzavření smluv motivovalo, a zároveň že se oba obvinění dohodli, že kupní cena spaloven bude hrazena z finančních prostředků, které obviněný P. S. získá prostřednictvím úvěrů poskytnutých Č. s.; ani to obvinění nezpochybnili a též vysvětlili (zejména obviněný P. V.), z jakých důvodů usiloval o to, aby mu kupní cena byla hrazena ze zdrojů poskytnutých bankou.

V rámci zjištění relevantních pro úvahy o podvodném záměru obviněných soudy uzavřely, že od počátku svého jednání si oba obvinění byli vědomi, že společnost E , s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr těchto spaloven formou leasingu, že uzavření výše označených kupních smluv je nevýhodné, a vyvodily, že oba byli srozuměni s tím, že postupně vypůjčená částka 209.000.000,- Kč nebude ve sjednané lhůtě vrácena. Připomněly, že obviněný P. S. peněžní prostředky ve výši 67.950.000,- Kč, představující vyplacenou provizi ve smyslu uzavřených zprostředkovatelských smluv, použil pro potřebu společností E A.., s. r. o., a E O.., s. r. o., a také obviněný P. V. použil finanční prostředky představující kupní cenu spaloven - po zaplacení provize nikoliv na výrobu spaloven, ale dílem na provoz a investice do své firmy a dílem nezjištěným způsobem, přičemž ani jeden z nich se o realizaci kupních smluv prodejem spaloven nesnažili.

Soudy dovozovaly srozumění obou obviněných s tím, že postupně vypůjčená částka nebude ve sjednané lhůtě vrácena (splatnost úvěru byla sjednána do 20. 6. 1998 v případě úvěrových smluv ze dne 1. 7. a 4. 8. 1994 a do 20. 9. 1998 v případě úvěrové smlouvy ze dne 29. 9. 1994), argumentujíce jejich vědomím, že společnost E , s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr spaloven formou leasingu a že uzavření smluv bylo nevýhodné, že ani jeden z obviněných se o realizaci kupních smluv nesnažil a peněžní prostředky nepoužili způsobem, jež by se dal označit jako relevantní. Tyto úvahy soudů zčásti nejsou pro závěr o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podpořeny výsledky dokazování a zčásti takový úmysl spolehlivě neprokazují.

Ve skutkové větě soudy obou stupňů konstatovaly, že od počátku si oba obvinění byli vědomi, že společnost E , s. r. o., nemá pro odběr spaloven formou leasingu žádného závazného zákazníka. Toto zjištění je však v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně relativizováno; na straně 39-40 rozsudku tento soud uvádí, že obvinění uzavřeli kupní smlouvy, aniž měli závaznou objednávku s výjimkou 5 kusů odběrů na společnost K., jejíž uzavření a rychlé vypovězení nesvědčí o závazné objednávce na konkrétní odběr spaloven, neboť svědci Č. (nepřesně uvedeno Č.) ani H. nebyli schopni vysvětlit to, kteří konkrétní zájemci uvedené spalovny chtěli . Na straně 42 odůvodnění rozsudku ale týž soud udává, že bylo tedy prokázáno, že ani obviněný V. ani obviněný S. žádné konkrétní zákazníky (výjimkou 5 ks spaloven pro společnost K.) neměli a následně je ani nesháněli. V dalším řízení bude tedy třeba jasně vyložit, zda a v jakém počtu lze uvažovat o případných reálných zájemcích o odběr spaloven. V této souvislosti ovšem nelze nepoznamenat, že obchodní společnost E , s. r. o., byla společností leasingovou , takto ji charakterizovala a pojímala i Č. s., a. s., jak se podává z výpovědi svědkyně Ing. J. K., dříve V. Z toho také vyplývá, že by bylo proti smyslu a podstatě zaměření takové společnosti vyžadovat, aby od samého počátku disponovala závazným seznamem odběratelů předmětu leasingu. Daleko významnější proto v daných souvislostech je, zda vůbec bylo, případně v jakém rozsahu a v jakých časových relacích, v úmyslu obviněného P. S. zájemce o předmět leasingu zajistit. Není vyloučena ani eventualita, že obviněný rezignoval na tento záměr až v průběhu jednání s Č. s., a. s.

Srozumitelné není ani konstatování, že si obvinění byli vědomi, že uzavření smluv na odběr spaloven formou leasingu je naprosto nevýhodné. Ani z odůvodnění nelze usoudit, zda byl takový závěr učiněn s ohledem na cenu spalovny, která významně převýšila cenu, za jakou byla spalovna nabízena obviněným P. V. mimo kupní smlouvy uzavřené po dohodě s obviněným P. S., či s ohledem na možnou nerentabilnost takové spalovny, či zda se na tomto závěru podílely event. oba tyto dílčí faktory. Naznačovaly-li postupně soudy obou stupňů informovanost obviněného P. V. o možné nerentabilnosti spaloven s odkazem na sdělení Č. i. ž. p., nelze bez dalšího z vyjádření názoru byť informovaného zaměstnance inspekce vyvozovat hotové poznatky v neprospěch obviněného, když takový názor nebyl ostatně formulován ani nikterak kategoricky (č. l. 352-354). Stejně tak nelze bez pochybností o přesvědčivosti takového úsudku souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jednou ze zásadních podmínek reálného vrácení poskytnutého úvěru by byla detailní znalost obviněných vývoje budoucí příslušné právní úpravy změn trendu sazeb poplatků za uložení odpadu, což se zjevně nestalo a rovněž prokazuje srozumění obviněných s tím, že ve sjednané lhůtě nebudou moci poskytnutý úvěr zaplatit. Nejvyšší soud má za to, že detailní znalost vývoje budoucí příslušné právní úpravy je požadavkem neuměřeným.

Tím ale nemá být řečeno, že skutek obviněných znaky trestného činu podvodu či některé z forem účastenství na něm nenaplňuje. Ačkoliv soud prvního stupně vedl dokazování velmi podrobně a soustředil svoji pozornost na všechny relevantní skutečnosti, závěr o podvodném úmyslu přijatelně nevystihl. Větší pozornost je třeba soustředit kontextu jednání obviněného P. S. s Č. s., a. s., v době měsíců července až září 1994, finanční situaci společnosti E , s. r. o., v toto rozhodném období a konečně důvodům a okolnostem převodu obchodního podílu ve společnosti E , s. r. o. na společnost I. L., s. r. o.

Z výpovědi svědkyně Ing. J. K., dříve V., úvěrové pracovnice Č. s., a. s., bylo mimo jiné zjištěno, že obviněný P. S. byl již dříve klientem banky a byly mu poskytnuty úvěry, provázela jej pověst spolehlivého klienta nejméně do druhé poloviny roku 1994. Č. s., a. s., poskytla přehled nesplacených úvěrů tohoto obviněného, z něhož se podává, že obviněný plnil sjednané podmínky v zásadě do konce roku 1994; úvěry mu byly poskytnuty na nákup předmětů leasingu. O tom, že finanční situace společnosti E , s. r. o., doznala v průběhu roku 1994 zásadní změny, svědčí nejen přehled splácení úvěrů (č. l. 912-915), ale i výpověď obviněného P. S., který uvedl, že již před uzavřením předmětných smluv s Č. s., a. s., byla E , s. r. o., v druhotné platební neschopnosti, přesto jí byl úvěr poskytnut (č. l. 757). Podle jiných zpráv banky byly výsledky hospodaření společnosti E , s. r. o., nevyrovnané, vykazují neobvyklý zlom ve 3. čtvrtletí (č. l. 1292). Tyto poznatky jsou významné pro posouzení otázky, zda v době uzavírání úvěrových smluv měl obviněný vytvořeny bazální předpoklady pro plnění svých závazků (viz splátky úvěrů) a zda mohl vůbec důvodně předpokládat, že je způsobilý jim ve sjednaném rozsahu dostát. Nikoliv zanedbatelným může být v daných souvislostech převod obchodního podílu obviněného ve společnosti E , s. r. o., na obchodní společnost I. L., s. r. o., jejíž společníci shodně vypovídali o nepříznivých majetkových poměrech společnosti E , s. r. o. (viz výpovědi svědků T. S. či Ing. P. Ř.). Obviněný P. S. sice vypověděl, že převod obchodního podílu byla náhoda, výsledek útlumového programu navrženého Č. s., a. s., ale bude na soudu prvního stupně, aby posoudil věrohodnost takového vysvětlení obviněného. Zváží-li se stávající poznatky zpochybňující aktivity obviněného ve prospěch zajištění zájemce o odběr spaloven formou leasingu, pak pochybnosti nejméně o serióznosti jednání s bankou vzbuzuje především smlouva o úvěru z 29. 9. 1994.

Dovolací soud nepřehlédl, že otázkou schopnosti dostát závazkům z úvěrových smluv se soud prvního stupně parciálně zabýval již v odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000 (viz č. l. 1418). Soud prvního stupně se zabýval výlučně stavem splácení jistiny a úroků v rámci tří předmětných smluv o úvěru, aniž by jej hodnotil v kontextu dalších závazků a splátek úvěrů obchodní společnosti E , s. r. o., jak se podávají z přehledu Č. s., a. s. (č. l. 913-915). V odůvodnění tohoto rozsudku vychází z premisi, že společnost E , s. r. o., se dostala do finančních potíží až koncem roku 1994, což zcela nekoresponduje s výpovědí obviněného P. S. (viz shora), ani s poznatkem, že ač společnost čerpala v průběhu roku 1994 nemalé úvěrové prostředky, přestala náhle plnit podmínky smluv o úvěru zčásti ještě koncem roku 1994 a poté převážně v prvním čtvrtletí 1995; to nasvědčuje tomu, že finanční potíže musely provázet hospodaření této společnosti již dříve.

Na soudu prvního stupně tedy bude, aby v dalším řízení ve vztahu k obviněnému P. S. zaměřil svoji pozornost na komplexní vyhodnocení hospodaření společnosti E , s. r. o., a její možnosti dostát smluvním ujednáním ze smluv o úvěru v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu. Nelze přitom vyloučit, že k odstranění pochybností o stavu hospodaření společnosti v průběhu roku 1994 bude nezbytné vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví. Na podkladě těchto zjištění pak bude možno učinit přesvědčivější závěr, zda obviněný byl od samého počátku srozuměn s tím, že postupně vypůjčená částka ze smluv o úvěru ve sjednané lhůtě vrácena nebude.

Zmínil-li dovolací soud možnost posoudit čin obviněných jako účastenství na trestném činu podvodu, učinil tak záměrně, a to v návaznosti na osobu obviněného P. V. Soudy dosud přijatelně nevysvětlily, proč je čin tohoto obviněného kvalifikován jako čin spolupachatele trestného činu podvodu, ačkoliv je nesporné, že smlouvu o úvěru s Č. s., a. s., neuzavřel a v žádném ohledu ve smluvním vztahu k bance nebyl. Pro úplnost je vhodné dodat, že spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.

Ačkoliv nelze akceptovat tvrzení tohoto obviněného, že trestnost jeho činu je vyloučena s odůvodněním, že jeho obchodní vztahy ke spoluobviněnému P. S. nebyly v rozporu s normami obchodního práva, poněvadž i chování z pohledu práva občanského či obchodního formálně zcela nezávadné může mít závažné protiprávní důsledky v rovině trestněprávní, není možné přisvědčit závěrům soudu prvního stupně relevantním pro právní posouzení jednání obviněného P. V., vyjádřeným na straně 41 či 42 rozsudku. Především dostatečná pozornost nebyla věnována obsahu dohody mezi obviněnými; z odůvodnění rozhodnutí soudů např. nevyplývá, zda a jaké byly informace obviněného P. V. o aktivitách a hospodářském stavu společnosti E , s. r. o. Soud prvního stupně nevysvětlil, z čeho vyvozoval povinnost obviněného P. V. zajišťovat zájemce o spalovny, když z obsahu kupních smluv uzavřených mezi jeho společností a společností E , s. r. o., taková povinnost explicitně nevyplývá. Přesvědčivé není ani upozornění na to, že obviněný P. V. použil finanční prostředky - po vyplacení provize - dílem na provoz a investice do své společnosti, dílem nezjištěným způsobem a že neprojevil snahu získané prostředky uhradit, poněvadž se s novými společníky E , s. r. o., nedohodl. Použil-li obviněný P. V. peněžní prostředky představující kupní cenu ve prospěch svého podnikání (a to vyvráceno nebylo), aniž by výsledkem takového počinu byla konkrétně výroba 25 ks spaloven, nelze v jeho jednání spatřovat nic závadného; obviněný byl oprávněn zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných plateb, neboť ji nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků podnikatele (k tomu přiměřeně např. č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). V jeho neprospěch není možné hodnotit ani jeho neochotu peněžní prostředky vrátit pro neshodu s novými společníky E , s. r. o., odůvodňoval-li ji nejen svou povinností (ale i svým právem) jednat ve smyslu uzavřených kupních smluv. Stejně tak nelze přitakat názoru odvolacího soudu, že vlastnická práva tohoto obviněného byla omezena smluvním závazkem vůči E , s. r. o., tak, aby disponoval potřebnými peněžními prostředky k výrobě sjednaného počtu spaloven (strana 8). Obviněný jistě nemusel disponovat potřebnými peněžními prostředky, bylo však nutné, aby byl objektivně způsobilý dostát svému závazku dodat za sjednaných podmínek předmět kupní smlouvy - spalovny.

Ve vztahu k obviněnému P. V. proto na soudu prvního stupně bude, aby svoji pozornost zaměřil především na obsah dohody mezi obviněnými, na jeho znalosti stavu hospodářských výsledků, podnikatelských aktivit společnosti E , s. r. o., a teprve poté aby zvažoval, zda a v jaké podobě se obviněný trestného činu podvodu či některé z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na tomto trestném činu dopustil, a příslušný závěr patřičně odůvodnil.

Nejvyšší soud si je vědom nestandardní situace při projednávání této trestní věci, avšak doba, jež uplynula od spáchání činu, délka řízení ani kontroverzní výsledky dosavadního rozhodování nemohou znamenat rezignaci na požadavek přesvědčivosti a správnosti rozhodnutí o vině obou obviněných.

Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nemohl relevantně přihlédnout k těm námitkám obviněných, jejichž prostřednictvím vytkli, že procesním postupem odvolacího soudu, který podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Je zřejmé, že v ustanovení § 262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka z této zásady a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, lze učinit výjimečně a takový postup je třeba omezit jen na důležité důvody, které nutno pečlivě a přesvědčivě odůvodnit (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 112/98). Odvolací soud v usnesení ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 6 To 11/03, vyložil, jaké důvody jej k rozhodnutí ve smyslu § 262 tr. ř. vedly a svoje závěry patřičně odůvodnil konkrétním odkazem na povahu a opakování vad, jež vytknul. Nelze proto konstatovat, že by tak bezdůvodně obviněné odňal jejich zákonnému soudci v rozporu s čl. 38 Listiny, a že by tak ve svých důsledcích jednal proti zásadám, jež jsou vlastní požadavkům kladeným na spravedlivý proces.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný P. V.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný P. V. namítl, že ve výroku rozsudku není uvedeno ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., ač byl odsouzen za trestný čin spáchaný ve spolupachatelství.

K tomu dovolací soud poznamenává, že spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není žádnou samostatnou formou trestného činu, což se projevuje jednak tím, že není zmíněno v ustanovení § 89 odst. 1 tr. zák., a jednak tím, že v ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Proto není nutné ve výroku o vině ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Nedostatek výslovného údaje o spolupachatelství ani nedostatek citace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. tedy není vadou rozsudku (k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 146/98 aj.). V této části je proto dovolání obviněného P. V. zjevně neopodstatněné, neboť v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí a není ani neúplný ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný P. V.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný argumentoval, že ač rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně v posouzení trestnosti jeho činu podle novelizovaného ustanovení trestního zákona, jde svou podstatou a významem o rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, přičemž už rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo učiněno jako důsledek vázanosti právním názorem odvolacího soudu, spočívalo na důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku , byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. , tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě nejednalo. Lze připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v poměrech obviněného jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, ve skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných P. V. i P. S. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze coby odvolacího soudu zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodl jako soud prvního stupně. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková