8 Tdo 1269/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 1269/2015-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání obviněného D. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 57/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 54/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. odmítá .
Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 T 54/2014, byl obviněný D. N. uznán vinným v bodě 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
ad 1) v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 v obci H. N., okres P., uzavřel ústní dohodu s poškozenými manželi V. P., a J. P. v níž se zavázal, že jako kameník opraví náhrobek na rodinném hrobě v obci S., okres P., a práci dokončí v měsíci říjnu 2011, následně od obou poškozených do své dispozice a péče převzal hrobové místo, a v místě jejich bydliště v H. N. převzal finanční hotovost ve výši 150.000 Kč na provedení sjednané zakázky, přes opakované urgence a s uváděním různých výmluv však sjednané práce řádně a včas neprovedl a nevrátil převzatou finanční částku, provedl pouze drobné práce v hodnotě 4.400 Kč, avšak v nevyhovujícím rozsahu a kvalitě, pro poškozené bez jakékoli hodnoty, oběma poškozeným tak svým podvodným jednáním způsobil škodu ve výši 150.000 Kč, přičemž s tímto zištným úmyslem se co nejvíce obohatit a práci řádně neprovést, jednal již od samého počátku při převzetí peněz,
ad 2) v přesně nezjištěné době v měsíci červenci 2013 v obci Ú., okres P., uzavřel ústní dohodu s poškozeným J. D. v níž se zavázal, že jako kameník opraví náhrobek na rodinném hrobě v obci Ú., okres P., a práci dokončí v měsíci srpnu 2013, následně od poškozeného do své dispozice a péče převzal hrobové místo a postupně na různých místech převzal finanční hotovost ve výši 30.000 Kč na provedení sjednané zakázky, přes opakované urgence a s uváděním různých výmluv však sjednané práce řádně a včas neprovedl a nevrátil převzatou finanční částku, provedl pouze drobné práce v hodnotě 13.200 Kč, avšak v nevyhovujícím rozsahu a kvalitě, pro poškozeného bez jakékoli hodnoty a současně si ve své dispozici ponechal a poškozenému nevrátil jeho žulový pomník v hodnotě 2.500 Kč pocházející z převzatého hrobového místa, poškozeným manželům J. D. a M. D., svým podvodným jednáním způsobil škodu ve výši 32.500 Kč, přičemž s tímto zištným úmyslem se co nejvíce obohatit a práci řádně neprovést, jednal již od samého počátku při převzetí peněz, když při jednání s J. D. uváděl, že se jmenuje J. v úmyslu poškozeného zmást, neboť osoba s tímto příjmením byla v okolí známa jako solidní kameník.

Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen tak, že za čin pod bodem 1) mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, s povinností podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil a možností nahradil způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 3 T 59/2013, jenž nabyl právní moci dne 5. 6. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za jednání v bodě 2) byl obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců, současně bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil a možností nahradil způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Kroměříži ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 2 T 230/2013, jenž nabyl právní moci dne 22. 1. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, aby obviněný zaplatil na náhradě škody poškozeným J. D., a M. D., částku 32.500 Kč. Poškozená V. P., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 57/2015, odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, učinil tak prostřednictvím obhájce a z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný shledával nesprávné hmotně právní posouzení v tom, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že skutková zjištění vyjádřená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají reálné důkazní situaci, která byla v rámci trestního řízení zjištěna, a dále že došlo k porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný soudům u činu pod bodem 1) vytknul, že nezohlednily, že šlo primárně o vztah obchodní, protože obviněný uzavřel s poškozenými ústně smlouvu o dílo, jehož realizaci započal, na jehož provedení obstaral a dovezl materiál, a provedl část prací, které však v důsledku vyhrocení vztahů s poškozenou V. P. nedokončil. Podle obviněného je tato jeho obhajoba potvrzována řadou svědků (J. N., P. S., M. P., R. Š., J. P., D. N.), avšak soudy tuto skutečnost nebraly na zřetel a při úvahách o zavinění nezohlednily přátelské vztahy mezi obviněným a zemřelým poškozeným P.. Soudům též vytkl, že se dostatečně nezabývaly tím, že materiál dodal na hrobové místo. S odkazem na ustanovení § 520 občanského zákoníku obviněný uvedl, že k prodlení dlužníka nedochází, pokud věřitel neposkytne součinnost k plnění dluhu, což podle něj bylo na straně poškozených naplněno, a proto soudy měly na základě těchto smluvních vztahů zvažovat soukromoprávní základ, jímž se uvedený čin vyznačuje, a v té souvislosti aplikovat zásadu ultima ratio.

Ke skutku v bodě 2) obviněný zdůraznil, že přestože ze skutkových zjištění vyplynulo, že poškozeného J. D. nezná, s tímto se nikdy nesetkal ani ho nekontaktoval, nepřevzal od něj žádnou zakázku, natož hotovost, a proto soudy dospěly zcela nesprávně k závěru, že se přečinu podvodu dopustil, a nebraly do úvahy, že ho poškozený nepravdivě osočil. Obviněný poukázal i na neexistenci jakéhokoli dokladu o předání peněz, což vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda se uvedený skutek vůbec stal, případně, že se jedná o přečin, a že ho spáchal právě obviněný. V daných souvislostech obviněný zdůraznil princip presumpce neviny, z nějž plyne pravidlo in dubio pro reo, a proto pro nedostatek usvědčujících důkazů vůči němu měly soudy rozhodnout v jeho prospěch. Soudy však tuto zásadu nerespektovaly a na skutkové rozpory, které se během dokazování v řízení objevily, řádně nereagovaly, v čemž obviněný shledává zásadní porušení pravidel spravedlivého procesu, která nebyla dodržena ani při odůvodňování napadených značně stručných rozhodnutí, z nichž rovněž není vina obviněného patrná. Ve vztahu k těmto nedostatkům obviněný zmínil i princip předvídatelnosti práva, jenž soudy v této věci taktéž nerespektovaly.

Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a sám aby rozhodl o jeho zproštění z celého rozsahu obžaloby.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno (§ 265h odst. 2 tr. ř.), do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu své písemné vyjádření nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tzn. v případech, kdy byl skutek tak, jak byl soudem zjištěn, nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Podle tohoto zákonného vymezení je patrné, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zásadně vytýkat vady právní povahy a obecně není možné jeho prostřednictvím přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadané rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumání právních otázek činí na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního, příp. druhého stupně, jenž nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

Výjimku z této zásady představuje jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Nejvyššímu soudu je proto umožněno v konkrétní projednávané věci přezkoumat skutkový stav věci, jen když zjistí takový extrémní nesoulad (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). V obecné rovině, když o uvedenou mimořádnou situaci nejde, platí, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení.

Obviněný v dovolání uplatnil dva okruhy námitek. Jednak vytýkal na podkladě učiněných skutkových zjištění nenaplnění znaků přečinů podvodů, jimž byl uznán vinným, pro nesprávné posouzení subjektivní stránky a nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, a jednak se domáhal použití zásady in dubio pro reo, a brojil proti tomu, jaké okolnosti soudy vzaly za základ svých rozhodnutí, s nimiž se neztotožnil, protože tvrdil, že nebyl pachatelem.

Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na shora vymezený zákonný rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly v souladu s ním uplatněny ty výhrady, jimiž obviněný tvrdil, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neboť nebylo u činu v bodě 1) prokázáno, že by od počátku chtěl poškozené uvést v omyl, naopak tvrdil, že to byli poškození, kteří s ním odmítali vejít do kontaktu. V bodě 2) se míjí s označeným dovolacím důvodem argumentace, jíž obviněný tvrdil, že není pravdou, že by poškozeného znal, že se s ním nikdy nesetkal a že od něj žádnou zakázku nepřevzal. Protože shora naznačená argumentace obviněného je vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby při pomíjení a znevěrohodňování důkazů jeho vinu prokazujících, uvedené námitky nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V takovém případě nebyl Nejvyšší soud povinen jejich správnost přezkoumávat, avšak i přesto jen pro úplnost na dotvrzení neexistence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, považuje za nutné zmínit, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, v procesu nevykazujícím žádné vady. Podle obsahu napadených rozhodnutí, především jejich odůvodnění porovnaných s obsahem připojeného materiálu, lze konstatovat, že učiněná skutková zjištění vzešla z pečlivě provedeného dokazování, jehož výsledky soudy podrobně rozvedly a rovněž vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, z nichž je patrné, na podkladě jakých okolností a důkazů své závěry učinily.

Lze jen ve stručnosti poukázat na to, že soud prvního stupně se v potřebném a požadovaném rozsahu dokazování soustředil na objasnění okolností, za nichž u činu pod bodem 1) došlo k uzavření ústní dohody s poškozenými manželi P., kteří obviněnému předali ve dvou částkách celkem 150.000 Kč, jakož i toho, že obviněný, ač převzal do své péče hrobové místo, podmínky ústní dohody nesplnil, neboť od počátku věděl, že práce nevykoná sjednaným způsobem. Soud pro tyto závěry vycházel z výslechu svědků ve věci vystupujících a provedl též důkaz příjmovým dokladem ze dne 29. 8. 2011 (č. l. 19) a odborným vyjádřením (č. l. 46 spisu), jímž byla zjištěna hodnota rozsahu obviněným skutečně provedených prací. Způsob, jakým soud tyto důkazy vyhodnotil, rozvedl na straně 10 odůvodnění napadeného rozsudku, kde vysvětlil, z jakých důvodů se opřel zejména o výpovědi V. P., J. P. a D. N. s tím, že provedené důkazy vyvracejí obhajobu obviněného, že to byli poškození, kteří mu neumožnili dílo provést, a potvrzují i závěr, že obviněný konal od počátku se zištným úmyslem co nejvíce se obohatit a práci řádně neprovést. Soud prvního stupně rovněž k činu pod bodem 2) provedl potřebné dokazování, neboť vyslechl J. D. a J. J. včetně jím zpracovaného odborného vyjádření (č. l. 46), a protože se obviněný vydával za J. J., soud provedl i důkaz rekognicí (č. l. 65 až 72 spisu), při níž poškozený J. D. poznal jako pachatele právě obviněného. Závěr, že obviněný byl pachatelem, soudy shledaly i z inzertního letáku zanechaného na hrobě patřícím poškozenému (viz č. l. 29, 38 spisu), na kterém je uvedeno telefonní číslo, které používal obviněný. Soud své rozhodnutí dále opřel i o důkazy prokazující špatné majetkové poměry obviněného (viz č. l. 117, 119 až 126 spisu), a že byl veden na úřadu práce, jakož i to, že ač v dřívější době vykonával živnost s předmětem podnikání výroba cementového zboží a umělého kamene, provozování této živnosti bylo ukončeno ke dni 30. 6. 2008 (srov. strany 9 až 11 rozsudku soudu prvního stupně). Se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně se ztotožnil také odvolací soud přezkoumávající z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, který uzavřel, že provedené důkazy byly soudem prvního stupně správně vyhodnoceny (strana 5 usnesení soudu druhého stupně). Soudy tak vyjasnily, z jakých důvodů obhajobě obviněného neuvěřily a proč naproti tomu považovaly za věrohodná tvrzení poškozených, a proto je jejich postup plně v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám obviněného o nedodržení práva na spravedlivý proces, jenž je limitem řádného a zákonného procesu s tím, že jeho porušení nelze shledávat v každé nezákonnosti, ale pouze u pochybení, která vedou za uvedených předpokladů k vině obviněného (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). V dané věci nepřicházelo do úvahy ani po rušení principu presumpce neviny, protože obviněnému byla vina prokázána, a ze stejných důvodů nemohlo být přikročeno k použití pravidla in dubio pro reo, protože v této věci nešlo o situaci, kdy by nebylo možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, když právě naopak, jak bylo soudy zjištěno, nejsou ve věci žádné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál a že pachatelem je obviněný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Soudy vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry srozumitelně, bez kardinálně logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, a ani nedošlo k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04).

Při zjištění správnosti soudy učiněných skutkových zjištěních jde v uvedené části dovolání o výhrady stojící mimo označený, ale i jakýkoliv jiný, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Ve vztahu k obviněným namítaným vadám u bodu 1) o nenaplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, Nejvyšší soud na podkladě soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů (nikoliv tedy podle verze předkládané obviněným) posuzoval správnost tohoto závěru a připomíná, že se tohoto přečinu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku větší škodu.

Uvedení v omyl je podle právní teorie jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a za omyl se považuje rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu výkladu srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb.).

K naplnění subjektivní stránky u tohoto trestného činu je zapotřebí úmysl, když vedle přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačuje i nepřímý úmysl, o nějž se podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

Z podnětu obviněným uplatněných námitek Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy v souladu s těmito obecnými zásadami posuzovaly jimi zjištěný skutkový stav věci, a proto je jen pro úplnost vhodné připomenout, že k subjektivní stránce v bodě 1) soud prvního stupně k podvodnému jednání obviněného shrnul na straně 11 přezkoumávaného rozsudku, že obviněný uvedený čin spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem plně ztotožnil, protože má oporu v provedeném dokazování, neboť soudy správně vyšly ze zjištění, že obviněný s poškozenými uzavřel ústní dohodu, že opraví náhrobek za situace, kdy k takové činnosti nebyl oprávněn, protože tuto živnostenskou činnost nemohl vůbec vykonávat, jelikož oprávnění k ní (výroba cementového zboží a umělého kamene) mu zaniklo ke dni 30. 6. 2008. Rovněž i další živnostenskou činnost spočívající ve výrobě, obchodu a službách, měl v daném období přerušenu. Obviněný tuto podstatnou skutečnost však poškozeným nesdělil, přesto od nich převzal částku 150.000 Kč (motivem byly velmi neutěšené majetkové poměry obviněného), ač věděl, že svým závazkům nemůže dostát. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný již na počátku předmětného smluvního ujednání, jak soudy správně shledaly, jednal se záměrem předmětný závazek nesplnit, a že jeho cílem bylo se toliko na úkor poškozených obohatit. Právě tato okolnost je dokreslována i tím, že kamenické práce neprovedl ani přesto, že jej poškození uháněli a provedení zaplacených prací se dožadovali, avšak zcela marně. Pokud obviněný vykonal drobné práce v hodnotě 4.400 Kč, nesvědčí to o jeho dobré vůli splnit své závazky, ale jde pouze o snahu navodit zdání dobrého úmyslu, přestože takový od počátku neměl. To vyplývá i z výpovědi svědků D. N. a J. P., kteří uvedli, že se obviněný na hřbitově nevyskytoval, neměl již po delší dobu žádné další obdobné zakázky, a poškozenému J. D., po urgenci na dokončení prací sdělil: že práce nedodělá, ať si najde někoho druhého (č. l. 182).

Ze všech uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a v souladu s nimi dospěl též k závěru, že bylo po všech stránkách potvrzeno, že obviněný jednal v bodě 2) v přímém úmyslu poškozeným způsobit škodu a sebe obohatit.

Soudy obou stupňů proto správně shledaly v jednání obviněného naplnění všech znaků formální stránky přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a Nejvyšší soud zkoumal, zda lze považovat za důvodné výhrady obviněného směřující k možnosti použití zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Při posouzení všech právních i skutkových okolností, jak jsou shora uvedeny, lze jen poznamenat, že obviněný se beztrestnosti na základě uvedené zásady domáhal s odůvodněním, že se v daném případě jednalo o občanskoprávní vztah, ve vztahu k němuž, v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, tvrdil, že poškození sami neměli zájem na tom, aby práce dokončil, a že ve smyslu § 520 občanského zákoníku nevyvinuli jako věřitelé potřebnou součinnost. Je třeba předeslat, že jde jen o snahu obviněného zakrýt svůj kriminální čin nepravě tvrzenými nedostatky, které však objektivně nenastaly. Takto obviněným vznesené výhrady nelze považovat za obvyklé občanskoprávní vztahy, za něž svůj čin obviněný vydával, ale je třeba v něm shledávat i po materiální stránce trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože od počátku věděl, že nemůže pro výše uvedené objektivní překážky svým závazkům řádně a včas dostát, ponechal si převzatou částku, čímž poškozeným způsobil škodu. Jde proto o trestný čin, který je společensky škodlivý, u něhož je nezbytné, aby byly použity trestní prostředky. Nemohlo tudíž dostačovat vypořádání pouze občanskoprávní cestou, např. žalobou na náhradu škody (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06).

Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem, a námitky obviněného jako celek posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněného tak podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu