8 Tdo 1269/2010
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.






8 Tdo 1269/2010



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání obviněného
mladistvého

tulipána *),
proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 1 Tmo 9/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, pod sp. zn. 35 Tm 4/2007, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého tulipána
o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 35 Tm 4/2007, uznal obviněného mladistvého tulipána (dále převážně jen mladistvý , příp. dovolatel ) vinným, že


v přesně nezjištěný den v měsíci srpnu 2006 v nočních hodinách ve svém tehdejším bydlišti v P., Z., v kuchyni bytu přistoupil k rozkládací sedací soupravě, na které spala nezletilá poškozená, jejíž věk mu byl znám, probudil ji, lehl si k ní a začal jí stahovat tepláky a kalhotky, poškozená nezletilá ho posílala pryč a když neuposlechl, utekla do rohu pokoje, obžalovaný mladistvý ji však za ruku znovu zatáhl na rozkládací sedací soupravu, položil ji na záda a i když ho poškozená nezletilá od sebe odstrkovala a kopala ho, položil jí ruku na ústa, aby nekřičela, druhou rukou jí stáhl tepláky a kalhotky pod kolena, poté si stáhl svoje krátké kalhoty rovněž ke kolenům, roztáhl poškozené nezletilé nohy, lehl si na ni, zasunul svůj pohlavní úd do jejího přirození a vykonal na ní soulož
.



Takto zjištěné jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a uložil mu za ně podle § 241 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 218/2003 Sb. ), souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. ve spojení s § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad mladistvým, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. za použití § 26 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců. Přitom současně zrušil výrok o trestním opatření ohledně tohoto mladistvého z rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 29. 8. 2008, č.j. 27 Tm 31/2008-90, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 14. 1. 2010, č.j. 27 Tm 31/2008-139, jakož i všechna další opatření na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 1 Tmo 9/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.


Mladistvý ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Iva Žižkovského proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.


Prvním z těchto dovolacích důvodů mladistvý brojil proti složení senátu Krajského soudu v Plzni, který podle jeho názoru nebyl řádně obsazen ve smyslu § 4 zák. č. 218/2003 Sb., jelikož přísedící senátu nejsou uvedeni v rozvrhu práce tohoto soudu jako přísedící přidělení do specializovaného senátu pro mladistvé.


V rámci druhého z uvedených dovolacích důvodů mladistvý uvedl, že napadená rozhodnutí zasahují do jeho základních práv, neboť dva různé senáty rozhodly na základě zcela odlišného hodnocení stejných důkazů naprosto odlišným způsobem, když po dvou zprošťujících rozsudcích a po třech a půl letech od údajného spáchání trestného činu senát Krajského soudu v Plzni bez jakýchkoli pochybností a bez provedení dalších důkazů rozhodl o jeho vině. Především v neprovedení jím navrhovaných důkazů, v nedodržení pravidla in dubio pro reo a v odnětí věci zákonnému soudci v důsledku postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. spatřoval porušení svých základních práv. Vyjádřil přesvědčení, že povinností nalézacího soudu je především provést veškeré dostupné důkazy za účelem náležitého objasnění skutku, tyto pak způsobem předpokládaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. řádným způsobem zhodnotit a na jejich základě dospět k jednoznačnému závěru o vině či nevině obviněného. Tyto principy spravedlivého procesu, zejména pak zásada presumpce neviny byly postupem Vrchního soudu v Praze, který opakovaně vrátil věc soudu prvního stupně, porušeny, jelikož tento odvolací soud zasahoval do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud mu opakovaně vytýkal jeho způsob hodnocení důkazů s poukazem na nelogičnost a neodůvodněnost jeho argumentace.


Dovolatel dále namítl, že soud neprovedl jím navrhované důkazy (např. prohlídku místa činu, z níž by bylo patrné, že v uvedených prostorách bylo provedení činu popsaným způsobem technicky nemožné, či použití detektoru lži, atd.), které by mohly potvrdit jeho verzi obhajoby.


V závěru svého podání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen Nejvyšší soud ), podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 35 Tm 4/2007-548 (
správně mělo být č.j.
), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 1 Tmo 9/2010, a podle §
265l
odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 1 Tmo 1/2009, který konstatoval, že z rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni zjistil, že u tohoto soudu je pro projednávání věcí mladistvých v prvním stupni určen i zastupující senát. Z tohoto důvodu jmenovaný odvolací soud po zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 35 Tm 4/2007, mohl věc podle § 262 tr. ř. přikázat k rozhodnutí v jiném složení senátu. Proto státní zástupkyně shledala dovolání mladistvého v této části zjevně neopodstatněným.



K námitkám dovolatele podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že postupem soudů nižších stupňů došlo k vybočení z mezí spravedlivého procesu, jelikož existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a relevantně provedenými důkazy na straně druhé. Měla za to, že z důkazů ve věci provedených nelze jednoznačně dovodit závěr o pachatelství mladistvého tak, jak učinily soudy obou stupňů. Ty závěr o vině mladistvého vystavěly na stěžejním důkazu, za který považovaly výpověď nezletilé poškozené, kterou ve světle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypracovaného znalkyní PhDr. K. M. pokládaly za pravdivou.


Státní zástupkyně zdůraznila, že podle názoru soudů jsou výpovědi nejbližších příbuzných mladistvého jeho matky D. D., jeho otce V. D., jeho sestry V. B. a jeho babičky J. Š. v přímém rozporu s tvrzeními rodičů poškozené nezletilé a její tety E. B. Obsah těchto důkazů však podle názoru státní zástupkyně nemohl skýtat prostor pro učiněná skutková zjištění. I proto vyslovila přesvědčení, že soudy provedené důkazy (zejména znalecký posudek a komplex výpovědí) hodnotily nekriticky a že v posuzované trestní věci nelze bagatelizovat ani skutečnosti, za nichž došlo k odhalení údajného znásilnění poškozené nezletilé. Na základě toho státní zástupkyně shledala, že v důsledku extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů nelze dospět k závěru, že právě mladistvý byl pachatelem předmětného skutku, neboť toto nebylo prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost.


Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 1 Tmo 9/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 35 Tm 4/2007, a aby Krajskému soudu v Plzni, soudu pro mládež, přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla toto rozhodnutí učinit v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné
[
§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
]
, bylo podáno osobou oprávněnou
[
§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
]
, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.


Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až
l
) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.


Důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.


Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).


Výhrady, o něž mladistvý existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo totiž o námitky směřující výhradně proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (např. argumentace, že
nebyly provedeny důkazy, které obviněný navrhoval, ... bylo znemožněno původnímu senátu hodnotit důkazy podle vlastního přesvědčení, ...
). Stejně tak prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu nemohl úspěšně vznášet výhrady vůči nesprávné aplikaci § 2 odst. 6 tr. ř., neboť citované ustanovení rovněž upravuje postup soudů při hodnocení důkazů, tedy otázky procesního, nikoli hmotněprávního charakteru.


Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že
... nebylo dodržováno pravidlo in dubio pro reo ...
a s ním související námitku porušení zásady presumpce neviny, neboť tyto námitky směřují rovněž výlučně do hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, který má procesní charakter.


Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.


Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).


Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, event. mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a relevantně provedenými důkazy na straně druhé, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.


Nejvyšší soud v tomto směru nesdílí shora zmíněné názory ani dovolatele, ani státní zástupkyně. Samotná skutečnost, že soudy naposledy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy odlišně od soudů rozhodujících před nimi a v důsledku toho učinily rozdílná skutková zjištění, nemůže vést k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, zvláště když z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že všechny provedené důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, jak odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Oba soudy nižších stupňů přesvědčivě vyložily, proč vzaly za základ svých skutkových zjištění usvědčující svědeckou výpověď nezletilé poškozené (podporovanou vypracovanými znaleckými posudky stran její obecné i specifické věrohodnosti), a proč naopak nevycházely z těch důkazů, které měly svědčit ve prospěch mladistvého (v podrobnostech stačí odkázat na strany 12 až 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na strany 8 až 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).


Jestliže by až dosud uvedené výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky mladistvého stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.


Dovolatel však v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil ještě (resp. primárně) dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
, podle něhož lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.


K této problematice je zapotřebí nejprve uvést (toliko stručně a jen v obecné rovině), že z
a případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují pouze odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, které představují zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích ). Tato situace by mohla nastat například tehdy, kdyby rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo když by byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců (nebo opačně), dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., apod.


Nejvyšší soud v této souvislosti již v minulosti judikoval (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 592/2004), že pojem
soud, který nebyl náležitě obsazen
, nelze redukovat jen na typické případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona o soudech a soudcích. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit to, že nikdo nebude (bez vážných, zákonem předvídaných důvodů) odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.


Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) však není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodů podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03). Za porušení práva na zákonného soudce není možno považovat ani postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. za předpokladu, že tento svůj postup a úvahy, které jej k němu vedly, řádně ve svém rozhodnutí odůvodní (to se v dané věci také stalo srov. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 1 Tmo 1/2009).


Jelikož v nyní posuzované trestní věci rozhodoval v prvním stupni krajský soud, je vhodné dodat, že podle § 30 odst. 1 zákona o soudech a soudcích se krajský soud skládá z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců. Odst. 2 téhož ustanovení upravuje rozhodovací činnost krajského soudu, kterou vykonávají senáty složené ze soudce a přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech, a předsedy senátu a dvou soudců v ostatních případech (v trestním řízení jako soudy odvolací). Předseda a místopředsedové krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu a státní správu okresních soudů, které patří do jeho obvodu, v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátů.


Podle § 31 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozhoduje krajský soud v senátech. Pro odvolací řízení podle jeho § 31 odst. 2 písm. b) platí, že se senát skládá z předsedy senátu a dvou soudců.
Předsedou senátu může být pouze soudce.


Podmínky, za nichž jsou jednotlivé věci, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení rozdělovány, se řídí rozvrhem práce, který vydává na období kalendářního roku předseda soudu a může jej v průběhu kalendářního roku změnit, jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (§ 41 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích). Podle § 42 odst. 1 tohoto zákona se v rozvrhu práce soudu zejména
a)
jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních,
b)
stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu,
c)
stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení,
d)
určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout,
e)
určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů. Z dikce odst. 2 téhož ustanovení plyne, že věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.


Dále je třeba uvést, že v dané trestní věci byla projednávána trestná činnost spáchaná mladistvým pachatelem, a proto podléhala jurisdikci specializovaných soudů pro mládež ve smyslu § 4 zák. č. 218/2003 Sb. (podle něho soudnictví v trestních věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají soudy pro mládež).


Soudem pro mládež se podle § 2 odst. 2 písm. d) citovaného zákona rozumí zvláštní senát anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu.


Nejvyšší soud si před rozhodnutím o dovolání mladistvého opatřil Rozvrh práce Krajského soudu v Plzni

pro dovoláním dotčený rok 2010 Spr 2670/2009 (jakož i pro roky 2008 a 2009, kdy bylo v prvním stupni v předmětné trestní věci taktéž rozhodováno Spr 2014/2007, Spr 2480/2008). Z něho zjistil, že pro trestní úsek (oddělení T) byli předsedy specializovaného senátu 35 Tm (působícího u jmenovaného krajského soudu jako soud pro mládež) shodně pro období let 2008 až 2010 JUDr. Iveta Zítková a její zástupce JUDr. Jan Špeta; zbývající dva členy senátu tvořili přísedící podle zvláštního seznamu. Pro zastupování je v těchto rozvrzích práce (opět totožně) stanoveno pravidlo, že
Do senátu 35 Tm bude zapisován pouze nápad věcí podle zák. č. 218/2003 Sb. o trestním soudnictví nad mládeží. Náhradním senátem pro vyřizování těchto věcí je senát 2 T s tím, že bude postupováno podle zásad platných pro zastupování
.


Jelikož v posuzované věci rozhodoval v hlavním líčení konaném dne 10. 2. 2010 u Krajského soudu v Plzni senát (soud pro mládež) 35 Tm složený z předsedy senátu JUDr. Jana Špety a přísedících Mgr. Michala Červenky a Bohdana Dolenského, Nejvyšší soud si vyžádal rovněž vyjádření místopředsedy pro trestní úsek Krajského soudu v Plzni a jmenovaného předsedy senátu. Ze zaslaných písemných zpráv zjistil, že Krajský soud v Plzni neměl a nemá zpracovaný seznam přísedících, kteří by byli určeni výhradně pro projednávání trestné činnosti mladistvých v rámci senátu soudu pro mládež ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zák. č. 218/2003 Sb. Tuto trestnou činnost tedy v zásadě projednávají přísedící, kteří jsou určeni k příslušnému předsedovi senátu projednávajícímu danou trestní věc. Přísedící Mgr. Michal Červenka je počínaje rokem 2001 do současnosti zařazen do senátu 2 T, jehož předsedou byl pro všechna relevantní období JUDr. Jan Špeta. Přísedící Bohdan Dolenský je od počátku svého mandátu zařazen do senátu 34 T (předseda JUDr. Milan Štejr), avšak v dané trestní věci byl povolán na základě písemného pokynu předsedy senátu 35 Tm JUDr. Jana Špety, neboť podle jeho sdělení
nebylo neobvyklé, že pana Bohdana Dolenského ze senátu 34 T povolával i na hlavní líčení konané senátem 2 T
.


Z těchto skutečností vyplývá, že ve věci projednávané před Krajským soudem v Plzni v hlavním líčení dne 10. 2. 2010 rozhodoval v souladu s rozvrhem práce jmenovaného soudu platným k tomuto datu senát 35 Tm, jemuž předsedal JUDr. Jan Špeta, který je též zastupujícím předsedou tohoto senátu a právě z tohoto titulu nastoupil na místo dříve v dané věci rozhodující předsedkyně senátu 35 Tm JUDr. Ivety Zítkové. Nadto z uvedeného rozvrhu práce je zřejmé, že také postup obsazení soudu pro mládež (pokud jde o přísedící) byl zcela v souladu s ustanovením § 30 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož předseda senátu kromě rozhodovací činnosti též organizuje a řídí činnost senátů. Lze tak dovodit, že mezi další (především organizační) činnosti předsedy senátu patří i určení toho, kterého z přísedících, zapsaných ve zvláštním seznamu vedeném příslušným soudem v souladu s rozvrhem práce a pravidly pro zastupování, povolá. [Pouze pro úplnost se jeví vhodným na tomto místě poznamenat, že podle daného rozvrhu práce je pro senát 35 Tm, jakož i pro senát 35 T (oba řízené předsedkyní JUDr. Ivetou Zítkovou, příp. JUDr. Janem Špetou) zastupujícím senátem senát 2 T, jehož předsedou je právě JUDr. Jan Špeta. Senát 35 T je pak zastupujícím senátem pro senát 34 T, jehož předsedou je JUDr. Milan Štejr (event. JUDr. Iveta Zítková), k němuž je podle rozvrhu práce přidělen mimo jiné i přísedící Bohdan Dolenský. Provázanost mezi jednotlivými (shora uvedenými) senáty je tudíž naprosto zřejmá, a proto i vzájemná zastupitelnost mezi jednotlivými přísedícími těchto senátů je v souladu se zákonem i předmětným rozvrhem práce.]


Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v projednávaném případě se nejednalo o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu pro mládež ad hoc, a nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící) a že by tak ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky mladistvého, které byly s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vzneseny, proto nejsou opodstatněné.


Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í
: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 30. března 2011


Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.