8 Tdo 1267/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. ř., § 158c tr. ř.



8 Tdo 1267/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 267/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 35/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 9 T 35/2008, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že společně s spoluobviněným V. Ch., po předchozí dohodě se společným záměrem nabízet zájemcům ke koupi za dohodnutou procentuální část nominální hodnoty padělané bankovky měny EURO, které J. K. pro tyto účely obstaral,
1. dne 20. 7. 2006 J. K. předal V. Ch. jednu padělanou bankovku v nominální hodnotě 500 Euro, který ji po předchozí opakované nabídce dne 21. 7. 2006 ve 12.00 hodin v P., v ulici V C., v provozovně B. C., předal pracovníku Policie České republiky vystupujícímu pod jménem J. P. při plnění jeho služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku předstíraného převodu věci, jako vzorek pro následně zamýšlený výměnný obchod s větším množstvím padělaných EURO za pravá EURO, přičemž platný devizový kurz České národní banky téhož dne činil 1 EURO: 28,415 Kč, tedy 500 EURO odpovídalo celkové hodnotě 14.207,50 Kč,
2. dne 16. 9. 2006 v návaznosti na předchozí transakci J. K. předal V. Ch. celkem 17 ks padělaných bankovek EURO v nominálních hodnotách 500 EURO, který je dne 17. 9. 2006 v 16.00 hodin opět v P., ulici V C., v garážích provozovny B. C. prodal pracovníku Policie Rakouské republiky vystupujícímu pod jménem P. doprovázenému pracovníkem Policie České republiky vystupujícím pod jménem J. P. při plnění jejich služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku předstíraného převodu věci za částku pravých 2.600 EURO v celkové hodnotě 74.074,- Kč, přičemž platný devizový kurz České národní banky téhož dne činil 1 EURO: 28,49 Kč, tedy celková hodnota 8.500 EURO (17 x 500) odpovídala hodnotě 242.165,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. K. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců nepodmíněně, a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. za použití § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. Ch.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 267/2009, rozhodl o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně státním zástupcem v neprospěch obviněných a oběma obviněnými tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek u obou obviněných ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr zák. za použití § 143 tr. zák. obviněného J. K. podle § 140 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o trestu spoluobviněného V. Ch.

Odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Pomališe dovolání pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, protože subjektivní stránka tohoto trestného činu je zpochybněna aktivní rolí agentů Policie České republiky a agenta Policie Rakouské republiky.

K této výhradě obviněný konstatoval, že účast policie vedoucí k dokonání trestného činu měla očividný charakter provokace spočívající ve vyvolání úmyslu spáchat trestný čin. Nebýt iniciativy policie, ke spáchání trestného činu by nedošlo, protože obviněný nedisponoval zdrojem padělaných peněz a jeho výroky o možnosti získání velkého množství padělaných peněz byly dány jeho subjektivním přesvědčením o plnění úkolu v rámci provokace policie. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se jeho obhajobou v tomto duchu uplatněnou nezabýval, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, podle kterého je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti.

Na základě shora uvedených důvodů v závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) vydal zprošťující rozsudek, kterým zároveň zruší napadené rozhodnutí, anebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu v jiném složení senátu k novému posouzení a zavázal soud právním názorem věc zprostit s ohledem na skutečnost, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Současně podal obviněný návrh na odklad nástupu výkonu trestu.

K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil také státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy, když zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což však se v posuzované věci nestalo. I když obviněný v dovolání zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje pro nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tento svůj argument primárně opíral o tvrzení napadající správnost učiněných skutkových zjištění. Obviněným popsané námitky se podle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen při existenci zákonného dovolacího důvodu je možný přezkum dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Na podkladě citovaného ustanovení je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní tj., že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S odkazem na uvedený dovolací důvod tudíž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Kromě těchto pravidel je rovněž vhodné zdůraznit, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, ale je potřeba, aby byl takový důvod podložen konkrétními výhradami směřujícími proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci, neboť skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami tak, jak vyžaduje ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný především vytýkal, že postup policejních orgánů, které se do předmětné trestné činnosti zapojily, byl toliko provokací obviněných k činu, pro nějž byli uznáni vinnými, a že jednání, které obviněný J. K. v rámci tohoto činu uskutečnil, vyplývalo z jeho předchozí vlastní spolupráce s policejními orgány. Tyto důvody obviněného vedly k závěru, že se nemohl dopustit trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, protože jej nenaplnil po subjektivní stránce.

K takto vzneseným výhradám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ve skutkových zjištěních v bodech 1. a 2. se podává mimo jiné, že po vzájemné dohodě se záměrem nabízet zájemcům padělané bankovky EURO, dovolatel spoluobviněnému předal nejprve vzorek padělané bankovky, tento ji po předchozí opakované nabídce předal pracovníku Policie České republiky vystupujícímu pod jménem J. P. při plnění jeho služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku předstíraného převodu věci, jako vzorek pro následně zamýšlený výměnný obchod s větším množstvím padělaných EURO za pravá EURO, a následně předal spoluobviněnému celkem 17 ks padělaných bankovek EURO, který je následně prodal pracovníku Policie Rakouské republiky vystupujícímu pod jménem P. doprovázenému pracovníkem Policie České republiky vystupujícím pod jménem J. P. při plnění jejich služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku předstíraného převodu věci.

Podle takto popsaného skutkového děje je zřejmé, že jeho součástí je i zjištění o tom, že policisté jednali v rámci operativně pátracího prostředku předstíraného převodu věci ve smyslu ustanovení § 158c odst. 1 tr. ř., podle něhož jde o předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci, jež jsou uvedeny v bodech a) až d). Z povahy tohoto úkonu plyne, že zákon pověřeným policejním orgánům umožňuje předstírání právního úkonu, tedy simulování takových zdánlivě skutečných okolností, které však jsou ze strany policejních orgánů na jedné straně takového právního vztahu domněle navozovány. V případě tohoto ustanovení jde o průlom do zásady právní jistoty, která zaručuje, že právní úkon je činěn po právu, tedy svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Jde o dovolený zásah státu v zájmu odhalení, prověřování nebo prokázání úmyslného trestného činu, který bezprostředně souvisí s tímto převodem.

Se zřetelem na obviněným uplatněnou výhradu je s ohledem na výše uvedené patrné, že v případě předstíraného převodu jde o procesní otázku, a tudíž je nutné uvést, že podle charakteru argumentace předestřené dovolatelem, jeho námitky v této části nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka obviněného o tom, že nešlo o předstíraný převod, ale o provokaci, by mohla být výhradou pouze proti nedostatkům v zákonném procesním postupu ve smyslu § 158c tr. ř. Takový argument není pod označený dovolací důvod ze všech shora uvedených důvodů podřaditelný (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Nejvyšší soud též na základě obsahu podaného dovolání považuje za nutné uvést, že obviněný nesprávnost při postupu policie v rámci předstíraného převodu nezaložil na vytýkání okolností objektivně zjištěných event. dokazováním prokázaných, ale toliko na podkladě své vlastní verze obhajoby, že byl sám vtažen do činnosti jiného agenta, a v důsledku toho vycházel i jednal na podkladě jím tvrzených instrukcí i v tomto případě. Obviněný tak svou aktivitu v činu, který mu je kladen za vinu, stavěl do zcela jiných skutkových souvislostí, tudíž veden těmito vlastními tvrzeními, dovozoval, že není možné u něj shledávat naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu.

Takto vyjádřené námitky obviněného rovněž nelze považovat za výhrady právní povahy, neboť obviněný jimi brojí proti provedenému dokazování, jež bylo v řízení před soudem prvního stupně zaměřeno na objasnění právě těchto obviněným uváděných okolností, jež soud v rámci svého rozsudku dostatečně zhodnotil a své postupy a úvahy vysvětlil (viz zejména str. 5). Obdobně i odvolací soud, jenž se s obhajobou obviněného zaměřenou stejným směrem v napadeném rozsudku zabýval, učinil závěr (str. 13 odůvodnění), že výpověďmi svědka M. Č. a policistů bylo jednoznačně vyvráceno tvrzení obviněného J. K., že o prodeji padělků jej požádal policista M. Č. . Odvolací soud rovněž v jiných částech svého rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých dalších úvah a skutečností shledal skutková zjištění učiněná soudy prvního stupně správnými.

V popisu skutkového děje je vlastní aktivita a vůle čin spáchat ve všech jeho důsledcích u obou obviněných patrná, a je zřejmá již z návěty, podle níž obvinění po předchozí dohodě se společným záměrem nabízet zájemcům ke koupi za dohodnutou procentuální část nominální hodnoty padělané bankovky EURO, které pro tyto účely J. K. obstaral . Uvedené skutkové zjištění svědčí o tom, že obviněný J. K. zcela jen ze své vůle a podle svého mínění jednal tak, že zajistil padělané bankovky proto, aby je na základě další dohodnuté spolupráce se spoluobviněným V. Ch. následně zájemcům nabízeli, což realizovali způsobem, jak je v další části skutkových zjištění pod bodem 1. a 2. popsáno.

Nejvyšší soud v této souvislosti s odkazem na rozhodnutí obou soudů a na spisový materiál považuje za nutné shrnout a současně i zdůraznit, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že ze strany policejních orgánů se nejednalo o provokaci ani jiné iniciování trestného činu, když ty postupovaly v souvislosti se zákonnými podmínkami. Nebylo zjištěno, že by policejní orgány jako orgány státu naváděly obviněného ke spáchání trestné činnosti nebo posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli jinou formou pomáhaly. Jednání státních orgánů (Policie ČR) se nestalo součástí skutkového děje, tj. celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá. Nešlo tak o zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, a tudíž se nejednalo o takový postup policejních orgánů, který by vybočoval z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001).

S ohledem na všechny tyto nyní rozvedené právní závěry a úvahy, které jsou v souladu s obsahem napadených rozhodnutí, na něž lze pro stručnost odkázat, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkami uplatněnými v tomto mimořádném opravném prostředku nebyl materiálně, tj. ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová