8 Tdo 1263/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 146a odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1263/2015-26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 11 To 135/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 177/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 10 T 177/2014, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že

dne 5. 10. 2014 v době kolem 21.00 hodin v K. n. O., v ulici P., na chodníku před domem, v místě bydliště poškozené K. K., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou K. K., tak, že ji přesně nezjištěným způsobem prudce odstrčil, když ji zasáhl do oblasti dolní části hlavy až poškozená upadla na zem na chodník až na záda, čímž jí způsobil zranění spočívající v pohmoždění kývače hlavy a otřesu mozku, které si vyžádalo léčení po dobu pracovní neschopnosti od 6. 10. 2014 do 9. 11. 2014 klidovým režimem, analgetiky, krčním límcem a rehabilitací a v důsledku kterého byla poškozená citelně omezena v obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů bolestí hlavy, váznoucími pohyby hlavy, při práci na počítači, řízení vozidla a úklidu v bytě .

Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku (na rozdíl od návrhu na potrestání, který v něm spatřoval přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku) a uložil mu podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 40 sazeb ve výši 150 Kč denní sazby, tj. v celkové výši 6 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, škodu ve výši 494 Kč, a poškozené K. K., škodu ve výši 33 522 Kč (tuto poškozenou pak soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 11 To 135/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Moravce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a zároveň že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byly v předcházejícím řízení dány důvody k dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolatel v obsáhlém podání (v němž několikrát zopakoval argumenty již předtím uváděné) především ve vztahu k právní kvalifikaci namítl, že již soud prvního stupně pominul, že přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, a vyjádřil přesvědčení, že v daném případě tato forma jeho údajného zavinění nebyla naplněna (a to ani ve formě eventuálního úmyslu). Již v průběhu hlavního líčení se hájil tím, že poškozenou od sebe odstrčil v důsledku toho, že jej kousla do nosu, takže z jeho strany se jednalo pouze o reflexivní, mimovolní reakci na její předchozí jednání, a proto nemohl jednat úmyslně. V souvislosti s tím v další části svého podání znovu podrobně rozebral provedené důkazy, zpochybnil skutkové závěry soudů obou stupňů, které nepovažoval za učiněné v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poukázal na extrémní nepoměr jejich skutkových závěrů s přijatým právním hodnocením a zopakoval, z jakých konkrétních důvodů nemohlo být jeho jednání úmyslně zaviněné, nýbrž pouze zcela neplánované a instinktivní. Proto vyslovil přesvědčení, že s ohledem na podrobně specifikované argumenty chyběla v jeho jednání složka volní v rámci zavinění, čímž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.

V závěru svého podání obviněný rovněž poukázal na podle jeho mínění nedůvodné nevyužití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 7. 2015, č. j. 11 To 135/2015-150, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 2. 2015, č. j. 10 T 177/2014-129, zrušil, a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že pokud jde o dovolatelovy námitky týkající se právního posouzení skutku z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, resp. subjektivní stránky tohoto úmyslného přečinu, tak s ohledem na vymezení úmyslného zavinění ve formě tzv. nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku nelze v daném případě dovodit, že by obviněný v rámci svého jednání nebyl srozuměn a nevěděl, že může způsobit porušení zájmu chráněného citovaným ustanovením trestního zákoníku. K tomuto právnímu závěru v oblasti subjektivní stránky posuzovaného trestného činu proti zdraví lze oprávněně dospět obdobně jako v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na základě skutkových zjištění, plynoucích zejména z výpovědi svědků a lékařských zpráv, zajištěných k dokumentaci zranění poškozené K. K..

V další části svého vyjádření státní zástupce doslovně uvedl, že vzhledem k razanci úderu a použité síle ze strany obecně fyzicky zdatného obviněného vůči tělu poškozené toliko ženy, resp. dolní části její hlavy, lze dostatečným způsobem dovodit jak dostatečnou povědomost, tak i přítomnost vůle obviněného alespoň ve formě srozumění s reálnou možností vzniku následku, spočívajícího ve způsobení přinejmenším ublížení na zdraví poškozené. Soudy obou stupňů zohlednily napjatý vztah mezi obviněným a poškozenou, který trval i bezprostředně před projednávaným skutkem a zřejmě byl i jeho příčinou, a to výrazně ve prospěch obviněného v rámci mírnější právní kvalifikace pouze přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž uložený peněžitý trest obviněnému je více než výchovný. Vzhledem k vzniklému bolestivému zranění poškozené, vyžadující dlouhodobější pracovní neschopnost, na základě evidentního násilného napadení obviněným, nelze v daném případě v souladu se zákonem aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe či ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr., neboť projednávaný skutek vykazuje nikterak zanedbatelnou míru společenské škodlivosti.

Státní zástupce dále konstatoval, že argumenty obviněného uvedené v podaném dovolání byly již z větší části uplatněny v rámci jeho obhajoby v předchozím trestním řízení a trestní soudy se s nimi dostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, a dále že je zřejmé, že částečně nelze zdůvodnění podaného dovolání, spočívající v hodnocení skutkových zjištění, plynoucích zejména z výpovědí slyšených svědků a následně v provedených skutkových závěrech soudů obou stupňů, podřadit pod obviněným aplikovaný důvod k dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. pod žádný dovolací důvod uvedený v dotčeném ustanovení trestního řádu.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem a právním závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Vyjádření státního zástupce k podanému dovolání bylo zasláno na vědomí obhájci obviněného, který však ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu na argumenty v něm uvedené nereagoval.

Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .

Jestliže odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dále uplatněným dovolacím důvodem podle písm. g).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Takto vymezené principy je nutné respektovat i v rámci dovolání obviněného, který kromě výhrady proti nesprávnému posouzení jeho činu jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku vznesl námitky, které mají povahu skutkových námitek, neboť brojil proti tomu, o jaké důkazy soudy opřely své závěry a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě došly. Pokud však jde o zjištění skutkového stavu, jehož lze docílit soudy provedenými důkazy a jejich zákonným hodnocením, je právem i povinností především nalézacího soudu, aby hodnotil důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tento postup následně ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34). Je tedy patrné, že takové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Jak již bylo zmíněno výše, průlom do zásad vymezených zákonem v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice není obecně zákonem připuštěn, je však zcela výjimečně možný, a to pokud jsou ve věci učiněná skutková zjištění na straně jedné v extrémním nesouladu buď s právními závěry anebo s provedenými důkazy na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, event. provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel. Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu, extrémní nesoulad přichází do úvahy, jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo § 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

S ohledem na shora uvedené zásady lze proto shrnout, že ve vztahu ke skutkovým výhradám, jež obviněný v dovolání uplatnil, Nejvyššímu soudu při správnosti skutkových zjištění nic nebránilo v tom, aby pro své další úvahy týkající se právní námitky ohledně nesprávnosti použité právní kvalifikace, kterou obviněný učinil již v souladu s použitým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházel ze skutkových zjištění, jež jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána a v souvislosti s ním rozvedena i v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí obou soudů.

V návaznosti na to je vhodné dodat, že odůvodnění obou těchto rozhodnutí zejména v otázce použité právní kvalifikace skutečně mohla a měla být podrobnější, jak namítal dovolatel, současně je však třeba uvést, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Tím spíš ale bude uvedené otázce věnována pozornost dovolacím soudem v další části odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Ve shodě se státním zástupcem má Nejvyšší soud za jistý náznak hmotněprávní argumentace námitku obviněného, že přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, a vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, byť i tuto námitku ve své podstatě podmiňoval požadavkem na určitou změnu, resp. alespoň upřesnění učiněných skutkových zjištění.
Ačkoliv takovou námitku lze považovat s určitou mírou tolerance za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud shledal, že jde o výhradu zcela zjevně neopodstatněnou.

K řešené problematice je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) nejprve uvést, že přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu, v jejímž rámci připadá v úvahu řešit případy překročení mezí nutné obrany proti závažným útokům na zdraví.

Vzhledem k tomu, že podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku obviněný poškozené úmyslně způsobil ublížení na zdraví v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli tím, že ji po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl , tak, že ji přesně nezjištěným způsobem prudce odstrčil, když ji zasáhl do oblasti dolní části hlavy, až poškozená upadla na zem na chodník až na záda , bude další pozornost zaměřena jen, resp. především tímto směrem.

Objektem posuzovaného trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.

Trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku). Pro oba druhy úmyslu (přímý a nepřímý) je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je jen v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný.

Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k ublížení na zdraví jinému, ale na rozdíl od ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku pachatel jedná v silném rozrušení , jež z hlediska privilegovaného posuzování tohoto skutku musí pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli .

Silné rozrušení je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo příčinou silného rozrušení je pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Podrobnější výklad tohoto zákonného znaku je obsažen nejen v odborné literatuře (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1491 a násl., str. 1555), ale i v soudní judikatuře (srov. níže). Silné rozrušení pachatele v době činu , které odůvodňuje mírnější postih podle privilegované skutkové podstaty, musí mít charakter tzv. omluvitelného hnutí mysli, jímž se rozumí afektivní reakce pachatele na vysoce zátěžové podněty, která je sice reakcí nepřiměřenou, ale do jisté míry lidsky pochopitelnou. Jde o emocionální odezvu podmíněnou mimořádnými vnějšími okolnostmi, nikoli jeho osobnostními dispozicemi (např. jeho zvýšenou popudlivostí a agresivitou). Pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení a neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky stupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, vedou však ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (srov. rozhodnutí č. 14/21011 Sb. rozh. tr.).

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že právní větě odsuzujícího rozsudku skutková zjištění nalézacího soudu v zásadě odpovídají. Provedeným dokazováním tento soud zjistil, že (zkráceně) v předmětný večer v rámci slovní výměny a vzájemných vulgarit, poškozená kousla obviněného do nosu, na což on reagoval tak, že ji přesně nezjištěným způsobem prudce odstrčil, když ji zasáhl do oblasti dolní části hlavy, až poškozená upadla na zem na chodník až na záda .

Správnosti takového zjištění přisvědčil i soud druhého stupně, podle něhož se nalézací soud vypořádal se všemi námitkami obviněného a dospěl k jednoznačnému závěru, že to byl právě on, kdo v inkriminované době jinému úmyslně způsobil ublížení na zdraví, přičemž oproti podané obžalobě (správně mělo být proti podanému návrhu na potrestání ) toto jednání kvalifikoval pouze jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako jednání v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli. Soud prvního stupně podle něho postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná a úplná skutková zjištění, přičemž takto zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce v souladu se zákonem.

S takovým názorem se identifikoval i Nejvyšší soud jako soud dovolací. Oba soudy nižších stupňů nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednáním obviněného byla naplněna rovněž subjektivní stránka tohoto přečinu, a to ve formě úmyslu nepřímého. Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku totiž stačí, aby pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Při zvážení všech okolností posuzovaného případu nelze nijak dovodit skutečnost, že by obviněný nebyl srozuměn s možným následkem svého jednání v podobě újmy na zdraví na straně poškozené, a to zejména s ohledem na jeho výraznou fyzickou převahu (40 kg hmotnostního rozdílu), kterou vůči ní měl. Dovolatel se sice dále hájil tím, že jeho jednání nebylo jednáním volním, ale pouze reflexním odstrčením poškozené v okamžiku, kdy jej kousla do nosu. Tomuto tvrzení ovšem Nejvyšší soud rovněž přisvědčit nemohl. Jednak nemohl přehlédnout, že obviněný výše popsaným způsobem reagoval vůči poškozené v průběhu stále stupňovaného verbálního konfliktu, během něhož se při vzájemných hrubých urážkách dostali do těsného fyzického kontaktu, jednak soudy zjištěné kousnutí obviněného poškozenou do špičky nosu, jakkoliv mohlo být bolestivé, nebylo až tak razantní, pokud nevyžadovalo lékařské ošetření. Naproti tomu reakce obviněného byla nepřiměřená a poměrně intenzivní, jestliže vedla k nezanedbatelným zdravotním následkům, pro které poškozená byla více než jeden měsíc v pracovní neschopnosti, takže pouhému reflexnímu odstrčení poškozené rozhodně neodpovídala. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 7 Tz 310/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 15, C. H. Beck, Praha 2002, pod č. T 371.), podle kterého skutečnost, že obviněný posuzovaným jednáním reagoval na předchozí chování poškozeného, sama o sobě nijak nevylučuje úmysl způsobit poškozenému zranění, které má povahu ublížení na zdraví . V tomto případě právě neadekvátní reakci obviněného na popsané kousnutí poškozenou oba soudy nižších stupňů považovaly za jednání v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli, které pak odůvodnilo jimi použitou mírnější právní kvalifikaci projednávaného činu pouze podle privilegované skutkové podstaty uvedené v § 146a tr. zákoníku, a nikoliv její přísnější varianty podle § 146 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud nesouhlasil s dovolatelem ani v tom, že soudy nižších instancí v posuzovaném případě nesprávně neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe či princip ultima ratio.

K tomu je nutno uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).

Základním požadavkem umožňujícím aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio rovněž je, aby předmětné jednání neodpovídalo ani těm nejlehčím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že vyloučení trestní odpovědnosti dovolatele ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku není v posuzovaném případě namístě. V prvé řadě lze konstatovat, že jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, a to poměrně obvyklým způsobem. Jedná se tak spíše o typický případ takového jednání, jehož následky (tedy újma na zdraví, kterou poškozená utrpěla) nejsou nikterak zanedbatelné. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný byl již několikrát v minulosti přestupkově projednáván právě pro jednání obdobného charakteru, byť postižen byl pouze v jednom případě. Proto je i Nejvyšší soud přesvědčen, že (případné další) užití pouze prostředků práva správního by již nebylo dostatečné. V té nejobecnější rovině je závěrem nutné dodat, že jakékoliv násilné jednání (fyzicky vždy silnějšího) muže vůči ženě, a to i v případě, že ta jej svým nevhodným chováním sama vyprovokovala, nelze v žádném případě bagatelizovat již jen s ohledem na četnost, s jakou se takové případy v dnešní společnosti, zejména v partnerských vztazích, vyskytují.

Při aplikaci těchto předpokladů a východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů v zásadě nepochybily, pokud jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodně nerozhodly v neprospěch obviněného, neboť s ohledem na zjištěné okolnosti případu přicházela reálně v úvahu právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v rámci své činnosti posuzoval podané dovolání jen v rozsahu a z důvodů v něm uvedených (srov. § 265f odst. 1, 2 a § 265i odst. 3 tr. ř.), tzn. že svou pozornost nesměroval k možným námitkám stran charakteru a závažnosti zranění poškozené (srov. § 122 odst. 1 tr. zákoníku), příp. jednání v nutné obraně (srov. § 29 tr. zákoníku), neboť takové výhrady dovolatel nevznesl.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jako celek je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Jan Bláha předseda senátu