8 Tdo 1256/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoník, § 283 odst. 1 tr. zákoník, § 171 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoník, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1256/2013-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání obviněného B. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 14 To 52/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 97/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného B. M. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 2 T 97/2011, uznal obviněného B. M. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným skutky, které právně kvalifikoval v bodě 1. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 5. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 6. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 7. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 8. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodech 9. až 11. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 12. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 13. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 14. jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku formou organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 15. jako přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Za jednání popsaná pod body 1. až 6. výroku rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Písku ve věci sp. zn. 2 T 21/2011, mu uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání šestnácti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Písku ve věci sp. zn. 2 T 21/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsané pod body 7. až 15. výroku rozsudku mu uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí uvedených na straně 9 rozsudku). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené M. L., na náhradě škody částku 12.852,-Kč.

Pro úplnost lze dodat, že soud současně obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku, č. j. ZT 327/2011-269, pro skutek spočívající v tom, že v období od ledna 2011 do měsíce září 2011 pod pohrůžkou fyzického napadání opakovaně přinutil poškozeného R. V., k postupnému vydání finanční hotovosti v různých částkách v celkové výši 100.000 Kč; dále obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku, č. j. ZT 154/2011-17, pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 4. 2011 kolem 17:15 hodin v P. po silnici k benzinové čerpací stanici Robin Oil řídil osobní automobil Škoda Felicie, majitele firma Karel Frolík, Autoservis, T. ulice, P., přestože mu byl jako neřidiči rozhodnutím Městského úřadu v Písku ze dne 21. 12. 2010, č. j. MUPI/2010/36658, do 21. 12. 2011 uložen zákaz řízení motorových vozidel, a pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 4. 2011 kolem 17:20 hodin v P. v areálu benzinové čerpací stanice Robin Oil na T. ulici bezdůvodně vyhrožoval L. R., L. S., T. V., a P. J., fyzickou likvidací, což podpořil výhrůžným postojem.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný B. M. a v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 14 To 52/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celé odsuzující části zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

1. dne 26. 09. 2010 v přesně nezjištěné době od 01:00 hodin do 02:00 hodin v prostoru před barem v Kulturním centru D. J. v N. ulici v P. nejméně před O. B., a T. K., přistoupil k poškozenému K. K., a přiložil mu ke krku nůž a vyhrožoval mu zlikvidováním rodiny, čímž v poškozeném K. K. vzbudil obavu o jeho zdraví a život a o zdraví a život členů jeho rodiny,

2. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2011 vyhrožoval prostřednictvím R. V., poškozenému B. R., tím, že poté, co mu jako obžalovanému vyprší podmíněný trest, tak že poškozeného B. R. odveze do lesa a tam ho bude fyzicky týrat, čímž v poškozeném B. R. vzbudil obavu o jeho zdraví i život, a v téže době vyhrožoval na V. n. v P. před kavárnou Soho poškozenému B. R., tím, že pokud mu nesloží píseň, tak že ho sejme a zabije mu štěně, které měl s sebou a poškozenému opakovaně vyhrožoval osobně i prostřednictvím sociální sítě Facebook, čímž v poškozeném B. R. vzbudil obavu o jeho zdraví a život, a poškozený z obavy proto obžalovanému píseň s názvem Život pro ni složil,

3. v přesně nezjištěné době v měsíci lednu 2011 v baru ,,7" v Ž. ulici v P. v prostorách určených pro veřejnost, poté, co si měla poškozená J. K., prohlížet fotografie profilu obžalovaného na sociální síti Facebook, nejméně před přítomnou T. P., chytil poškozenou J. K. rukama v oblasti ramen, silně ji přitiskl na bar a následně ji uchopil oběma rukama v oblasti krku a rukama ji začal škrtit takovým způsobem, že se poškozená J. K. začala dusit a přitom jí vyhrožoval tím, že pokud jej nenechá být, tak že ji zabije, čímž v poškozené J. K. vzbudil obavu o její zdraví a život,

4. v přesně nezjištěné době v prvním čtvrtletí roku 2011 okolo 18:00 hodin na přesně nezjištěném místě na silnici z P. na chatu Ž., okres P., v osobním automobilu Škoda Felicia, registrační značky, řízeném T. H., udeřil rukou poškozeného R. V. do zátylku a po zastavení vozidla na blíže neurčeném místě na této silnici nařídil T. H. a R. V., aby oba vystoupili a poté poškozeného R. V. napadal tak, že mu nejdříve vulgárně nadával a následně ho chytil za ucho a vyhrožoval mu, že mu ucho uřízne nožem, který držel v ruce, na uchu jej nožem zranil, a když se poškozený R. V. snažil bránit, tak jej obžalovaný opakovaně udeřil rukou do obličeje a kolenem do břicha, a poté obžalovaný poškozeného R. V. řízl nožem do ruky a v průběhu tohoto napadení obžalovaný poškozenému vyhrožoval tím, že tam vykrvácí, čímž v poškozeném R. V. vzbudil obavu o jeho zdraví a život, v napadání poškozeného ustal až když okolo projíždělo jiné motorové vozidlo, a následkem jednání obžalovaného bylo poškozenému R. V. způsobeno řezné zranění ruky, kdy poškozený ze strachu o své zdraví a život nevyhledal lékařské ošetření,

5. v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2011 v P. vyhrožoval poškozenému T. H., prostřednictvím SMS zpráv uříznutím hlavy a nohou, a dále mu vyhrožoval tím, že znásilní jeho sestru Š. H., kdy se poškozený na to bude muset dívat a obžalovaný ji pak zabije, a dále mu stejným způsobem vyhrožoval ohledně jeho matky S. H., poté, co mu řekl, že odjíždí pryč z P. za prací a tímto v poškozeném T. H. vzbudil obavu o svůj život a zdraví a o zdraví a život své sestry a matky,

6. v blíže nezjištěné době počátkem měsíce července 2011 požadoval po poškozeném T. K., aby si prostřednictvím blíže nezjištěné osoby vzal od nezjištěné úvěrové společnosti finanční půjčku ve výši 30.000 Kč, ze které měl poté dát B. M. částku ve výši 15.000 Kč, poškozený záměrně za účelem neschválení půjčky uvedl nepravdivé údaje, na základě čehož mu nebyla půjčka schválena, a z tohoto důvodu si jej B. M. telefonicky pozval do jeho bytu v H. ulici v P., kde jej před přítomným R. V., údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy fyzicky napadl a vyhrožoval mu tím, že pokud nezjistí správné údaje potřebné pro schválení půjčky, tak ho vždy, když ho potká, opětovně fyzicky napadne a ve svých výhrůžkách ohledně půjčky pokračoval následně v přesně nezjištěné době v kavárně Soho na V. n. v P. a tím v poškozeném T. K. vzbudil obavu o jeho zdraví a život,

7. v blíže nezjištěné době v měsíci červenci nebo srpnu 2011 v jeho bytě v H. ulici v P., před R. V., a další nezjištěnou osobou, fyzicky napadl údery otevřenou dlaní poškozeného K. K., čímž mu způsobil zranění nosu s krvácením a vyhrožoval mu uříznutím ucha, čímž v poškozeném K. K. vzbudil obavu o jeho zdraví a život,

8. v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 ve svém pronajatém bytě v H. ulici v P., poté, co k němu přišel poškozený R. V. na návštěvu, jej obžalovaný po příchodu vtáhl dovnitř do bytu, byt uzamkl a poškozeného R. V. fyzicky napadl údery a kopy do oblasti celého těla, následkem čehož si poškozený R. V. klekl a obžalovaný ho udeřil rukou, ve které držel boxer, do zadní části hlavy a chtěl po poškozeném, aby mu vysvětlil komunikaci na sociální síti Facebook mezi ním a J. F., a následně jej opět fyzicky napadl údery pěstí do obličeje, poté si vzal do ruky mačetu, přiložil ji poškozenému R. V. ke krku a opětovně mu vyhrožoval násilím a svým jednáním poškozenému způsobil otok v oblasti hlavy, kdy poškozený ze strachu o své zdraví a život nevyhledal lékařské ošetření,

9. dne 04. 08. 2011 v době od 18:00 hodin do 22:00 hodin ve svém pronajatém bytě v H. ulici v P., napadl poškozeného R. V. tím způsobem, že ho udeřil otevřenou dlaní do obličeje a vyhrožoval mu likvidací a zabitím, přičemž pokračoval v napadání poškozeného R. V. tím, že do něj kopal nohama, na kterých měl obuté těžké boty, kdy jej kopal do oblasti hlavy a celého těla, v čemž pokračoval i poté, co následkem napadání poškozený R. V. upadl na podlahu, a způsobil mu tak krvácivá zranění úst a nosu, poté krátce v napadání ustal a přikázal poškozenému R. V., aby se šel umýt do koupelny, kde ho opět fyzicky napadl a to tak, že jej udeřil násadou od koštěte do oblasti zad, kdy se násada koštěte zlomila, ale obžalovaný pokračoval v napadání zlomeným koncem násady, kterým ho opakovaně udeřil do oblasti hlavy a poté co mu násada vypadla z ruky, došel si pro samurajský meč - katanu, vytáhl ji z dřevěné pochvy a plochou částí čepele udeřil třikrát poškozeného R. V. do oblasti zad a ledvin, následně mu přiložil špičku katany na klíční kost a křičel na něj, že ho probodne, poté upustil katanu na zem a dřevěnou pochvou udeřil poškozeného do hlavy, čímž mu způsobil velkou fyzickou bolest, následně obžalovaný odešel do obývacího pokoje, kde napáskoval náboje do zásobníku pistole a poté poškozeného R. V. vytáhl z koupelny, mířil mu do obličeje pistolí stříbrné barvy, kterou držel v ruce a donutil poškozeného R. V., aby si klekl a otevřel ústa, strčil mu ústí hlavně pistole do úst a vyhrožoval mu smrtí a ustřelením hlavy proto, že moc mluví, poté mu vyndal pistoli z úst a pětkrát kopl klečícího poškozeného R. V. do břicha a opakovaně jej udeřil pistolí drženou v ruce do obličeje, kdy celému průběhu napadení byl přítomen dosud neustanovený muž vystupující jako syn obžalovaného B. M., kterému obžalovaný před poškozeným R. V. řekl, že poškozeného R. V. má zabít on, protože není plnoletý a dostane poloviční trest, a dále mezi sebou komunikovali maďarsky, kdy tuto komunikaci obžalovaný poškozenému R. V. překládal a poté poškozenému R. V. přikázal, aby klečel a líbal neustanovenému muži ruce, protože mu dal milost, a když chtěl poškozený R. V. byt opustit, tak mu obžalovaný nařídil, aby si sedl a byl zticha, přičemž v průběhu napadení v poškozeném R. V. obžalovaný vzbudil obavu, že své výhrůžky naplní a dále obavu o jeho zdraví a život, a proto ani nevyhledal lékařské ošetření,

10. dne 24. 08. 2011 v době okolo 16:00 hodin ve svém pronajatém bytě v H. ulici č.p. v P., fyzicky napadl poškozeného R. V., tím, že ho opakovaně udeřil otevřenou dlaní do obličeje, vulgárně mu nadával a vyhrožoval mu s nožem, který držel v ruce a poté se nožem rozmáchl proti poškozenému R. V. a bodnul ho do oblasti zad nad levou lopatku, čímž mu způsobil bodné poranění, poškozený začal silně krvácet a obžalovaný poškozeného donutil svléknout si zakrvácený oděv, který hodil do pytle a dále donutil poškozeného R. V., aby se osprchoval studenou vodou, aby tak zastavil krvácení a neustále mu vulgárně nadával a opakovaně jej udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje, po zastavení krvácení mu ránu přelepil náplastí, půjčil mu své oblečení a poté, co se toto oblečení zašpinilo krví, která opět vytékala z rány na zádech, poškozeného R. V. opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje a pustil jej z bytu až poté, co mu slíbil, že o napadení nikomu neřekne, čímž poškozenému R. V. způsobil bodné zranění zad, kdy poškozený ze strachu o své zdraví a život nevyhledal lékařské ošetření,

11. dne 30.08.2011 požadoval po poškozené M. L., částku 15.800 Kč, kterou mu měl odcizit její syn R. V., pod pohrůžkou, že pokud mu tyto peníze nevydá, tak nedá pokoj jejímu synovi, proto poškozená M. L. z obavy o svoje zdraví a život i o život svého syna, předala dne 31.08.2011 v místě svého bydliště částku 9.800 Kč O. S., kterého pro peníze obžalovaný B. M. poslal a dne 01. 09. 2011 zaslala zbylou částku 6.000 Kč na účet vedený na jméno B. M. u ČSOB, a. s.,

12. dne 30. 08. 2011 v přesně neustanovené restauraci v P. vulgárně vyhrožoval před J. F., poškozeným M. L., bytem P., a R. V., že až se R. V. objeví, že jej obžalovaný chytí, znásilní M. L., poškozený R. V. se na to bude dívat, pak jí uřízne hlavu, čímž v poškozené M. L., která se toto dozvěděla od J. F., vzbudil důvodnou obavu o její zdraví a život,

13. v době nejméně od měsíce června 2011 do měsíce srpna 2011 v P. a i jinde, po předchozím naplánování, opatřil drogu zvanou marihuana, tedy sušenou drť konopí setého (canabis sativa) R. V., a to vždy v množství nejméně po 100 gramech, vždy za částku 110 Kč za 1 gram, v celkovém množství nejméně 900 gramů marihuany, za účelem jejího prodeje, kdy na základě jeho pokynů R. V. nejprve marihuanu uschoval do sklepa domu v P., v H. ulici, kde B. M. bydlel, pak ji přenesl do bytu B. M. v témže domu, kde ji rozdělil na jednotlivé dávky po 1 gramu, a tyto dle pokynu B. M. následně prodával dalším osobám, nejméně za částku 200 Kč za 1 gram, čímž získal částku v celkové výši nejméně 180.000 Kč, kterou předal B. M., který část peněz užil na další nákup marihuany a zbytek použil pro svoji potřebu, přičemž konopí seté, které pokud není pěstováno a používáno výlučně k průmyslovým účelům, je vedeno v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhlášky č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.), a účinná látka konopí delta-9-tetrahydrocannabinol je uvedena v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhlášky č. 62/1989 Sb.),

14. v době od srpna 2010 do června 2011 a dále v době od prosince 2010 do března 2011 v P., okres P., po předchozí domluvě, převzal od R. V., v prvně jmenovaném období nejméně v 16-ti případech vždy částku 1.400 Kč, celkem 22.400 Kč, a ve druhém jmenovaném období nejméně v 16-ti případech vždy částku 3.500 Kč, celkem nejméně 56.000 Kč, tedy celkem částku ve výši 78.000 Kč, a to přes to, že si byl vědom, že tyto peníze R. V. získal v uvedeném období prodejem drogy marihuany .

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval v bodě 1. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 5. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 7. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 8. až 10. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 11. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 12. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 13. jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 formou organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 14. jako přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Za jednání popsané pod body 1. až 5. výroku rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Písku ve věci sp. zn. 2 T 21/2011, mu uložil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání šestnácti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Písku ve věci sp. zn. 2 T 21/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsané pod body 6. až 14. výroku rozsudku mu uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (v rozsahu uvedeném na stranách 8 - 9 rozsudku). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené M. L., na náhradě škody částku 12.852,-Kč.

Odvolací soud současně obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku č. j. ZT 154/2011-17 ze dne 11. 7. 2011 pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2010, v pronajatém bytě na A. n. v P., napadl poškozeného R. V., tím způsobem, že se jej pokusil seknout mačetou do nohy, kdy se však trefil jen do nohy stolu, za kterým poškozený R. V. seděl, a následně ho třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v čemž obžaloba spatřovala přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve zprošťující části odvolací soud ponechal napadený rozsudek nedotčen.

Dovolatel se ani s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Čechovského podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Obviněný předně namítl, že se trestné činnosti nedopustil a že oba soudy nižších stupňů nedostatečně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily, když tento z důvodu absence subjektivní i objektivní stránky nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Poukázal na to, že ačkoliv je osobou temperamentní, a také s ohledem na jeho zjev a slovní projev je možné, že někteří z poškozených z něj subjektivně mohli cítit strach, nelze z jeho dosavadního jednání usuzovat na to, že by kdy měl v úmyslu někomu vyhrožovat způsobem, jak je v rozhodnutí uvedeno. Naopak se skýtá otázka o existenci jakéhosi zvláštního společenského řádu uvnitř skupiny lidí v P., do níž patří zejména R. V., K. K., T. K., B. R., O. B., J. F. a další. Tito lidé mezi sebou komunikují zvláštním jazykem, aniž by pronesené invektivy a výhrůžky mysleli zcela vážně, a že v podstatě jde o jejich slang. Ačkoliv uvedené osoby jsou v P. známé jako problémové, většina z nich trénuje bojové sporty a někteří jsou trestaní, nebyl tento aspekt v napadeném rozhodnutí zvážen, natož reflektován. Nejeden z poškozených či svědků má sám násilnické sklony, a protože tvoří jednu skupinu, nelze čekat, že by se jej všichni báli tak, jak tvrdí. Podle jeho přesvědčení se jeví spíše pravděpodobným, že jim svou razancí nějakým způsobem překážel, a proto vyrukovali s jakýmkoliv dosavadním konfliktem, který s ním měli, a tento úmyslně zveličili se závěrem se jej zbavit, avšak nikoli ze strachu z jeho osoby.

V další části svého podání se dovolatel podrobně vyjádřil ke skutkům uvedeným pod body 1, 2, 3, 5, 6, 7, 11, 12, 13 a 14 výroku rozsudku soudu druhého stupně a zpochybnil jím učiněné skutkové závěry (poukazoval zejména na nevěrohodnost poškozených a svědků, a namítl, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána).

Nejzásadnější pochybení odvolacího soudu dovolatel shledal v postupu v případě skutku právně kvalifikovaného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kde zdůraznil, že musí být vždy hodnoceno, jak subjektivně újmu pociťuje ten, komu je vyhrožováno, a zda je výhrůžka způsobilá v této osobě vzbudit důvodnou obavu. To, že se nějaký konflikt odehrál, je velmi pravděpodobné, ovšem vzhledem k fyzickým a povahovým vlastnostem poškozeného a svědků je téměř jistě vyloučeno, že by tento konflikt měl intenzitu trestného činu. I pokud by bylo uvedené jednání prokázáno, jednalo by se sice o jednání společensky problematické, naplňující však maximálně znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Rovněž naplnění znaku výtržnost nelze spatřovat v tom, že posuzované jednání bylo spácháno na diskotéce, protože tím je naplněn jiný znak, a to znak na místě veřejnosti přístupném , jehož naplnění se musí opírat o povahu posuzovaného jednání samotného, a nikoli jen o okolnost, kde k tomu došlo. Totéž platí i o údajném vydírání, kdy intenzita a způsob provedení rozhodně nenaplňují skutkovou podstatu předmětného přečinu. Taktéž odůvodnění napadeného rozsudku dovolatel označil za zcela nedostatečné, když fakticky absentuje odůvodnění trestných činů, jichž se měl dopustit, v důsledku čehož je rozsudek nepřezkoumatelný a jedná se tak o pouhou spekulaci v neprospěch jeho osoby.

K bodům 1. a 7. napadeného rozsudku dovolatel zdůraznil, že soud opřel svůj závěr o jeho vině o údajně usvědčující výpovědi poškozeného K. K. a svědků O. B. a T. K., a namítl, že se tohoto jednání nedopustil, připustil pouze eventuální zpacifikování rušícího poškozeného K. K.. Současně upozornil, že není patrno, kdy přesně k předmětnému jednání došlo, jakož i na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích. Zmínil také, že poškozený sice vypověděl, že vůbec neviděl nůž, přesto tvrdil, že (obviněný) mu nůž držel pod krkem. Mimo to sám poškozený dodal, že nerozuměl, co mu (obviněný) říká. Shrnul, že nůž údajně spatřil pouze svědek O. B., a to pouze nejspíš a ze vzdálenosti 20 m, a výhrůžky neslyšel nikdo. K bodu 2. napadeného rozsudku uvedl, že jediný, kdo vyhrožoval poškozenému B. R. bez jeho vědomí a za jeho osobu, byl R. V. Pak ovšem nelze argumentovat, že poškozenému bylo vyhrožováno prostřednictvím jiné osoby, když R. V. neuváděl, že by ho k tomu nutil či nabádal. Nebyl tedy prokázán nejen jeho úmysl jakkoli vyhrožovat, ale ani jeho povědomí o tomto vyhrožování. Nadto je zcela mimo realitu tvrdit, že v afektu vyřčený výraz sejmu tě je mezi lidmi ovládajícími bojové sporty možno chápat jako vyhrůžku smrtí. V této souvislosti soudy nikterak nehodnotily, že poškozený je osobou trénovanou k pouličním bitkám, trénovaný zápasník. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak soud vůbec nezabýval trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož je rozhodnutí nepřezkoumatelné. K bodu 3. napadeného rozsudku dovolatel konstatoval, že je usvědčován pouze výpovědí poškozené J. K., která je však v rozporu s výpověďmi očitých svědkyň T. P. a M. H., přičemž s uvedenými rozpory se okresní soud nevypořádal. K bodu 5. napadeného rozsudku obviněný namítl, že jej usvědčují pouze výpovědi svědků R. V. a T. H., mezi nimiž existují rozpory, chybí zde však jeho motiv k předmětnému jednání, ani nebylo zváženo, proč R. V. nevyhledal lékařskou péči, naopak s ním i nadále bez problémů komunikoval, byť měl mít obavu o svůj život a zdraví. K bodu 6. napadeného rozsudku dovolatel uvedl, že sám poškozený T. K. v rámci hlavního líčení vypověděl, že se jednalo o půjčku, před jejímž uzavřením na něho nevyvíjel žádný nátlak, a že jeho úmysl poškozenému vyhrožovat či jej vydírat je nadto zcela vyloučen dalším oboustranně dobrovolným stýkáním se. K bodu 7. napadeného rozsudku dovolatel poukázal na to, že poškozený K. K. se vyjádřil v tom smyslu, že trestní oznámení na něj nepodal, protože si dali facky jako chlapi . K bodům 11. a 12. napadeného rozsudku dovolatel zdůraznil, že v těchto případech se jednalo opět o vlastní nezmocněné jednání poškozeného R. V., že on sám se žádného vyhrožování osobně nedopustil ani k tomu nikomu nedal pokyn a nemohl ovlivnit, co paní M. L. říkají jiné osoby. Je sice pravdou, že s ní komunikoval, rozhodně ji však nevydíral ani jí nevyhrožoval. Ze svědeckých výpovědí lze považovat za prokázané, že R. V. mu odcizil peníze, přičemž tento fakt vylučuje prvoplánové bezdůvodné vymožení peněz od M. L. To, že poškozená nejednala pod pohrůžkou, přitom dokládá i její vlastní výpověď z 29. 9. 2011, kdy o jakémsi vyhrožování hovořil pouze svědek J. F., který však toto při hlavním líčení popřel, a to i vůči matce R. V. Rovněž popis skutku v bodě 11. napadeného rozsudku podle obviněného jednak nesplňuje požadavky ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., jednak nedosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak není zřejmé, co z jeho jednání soud považoval za vydírání a co za vyhrožování. Dovolatel též popřel svou účast na jednání uvedeném v bodech 14. a 15. napadeného rozsudku, kdy uvedl, že to byl právě R. V., kdo se prodejem marihuany zabýval, když ani jeden ze svědků neměl o jeho údajné roli při distribuci marihuany ani potuchy do doby, než začal být sám R. V. trestně stíhán; souvislost je prý tedy zřejmá. Svědci byli právě R. V. informováni, že se bude konat soudní jednání či policejní výslech a zároveň jim bylo jmenovaným vysvětleno, že neprodával drogy sám o své vůli, ale že k tomu byl (obviněným) nucen. Žádný jiný důkaz usvědčující jej z uvedené trestné činnosti, než účelovou výpověď R. V., jenž je osobou nevěrohodnou, neexistuje.

V uvedené souvislosti obviněný ještě odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo, konkrétně na rozhodnutí ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. ÚS 533/05, a s ohledem na shora uvedené v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 3. 2013, č. j. 14 To 52/2013-413, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 18. 12. 2012, č. j. 2 T 97/2011-309, a přikázal soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k uplatněné argumentaci uvedl, že ač obviněný v úvodu deklaroval svoji vědomost o skutečnosti, že v dovolacím řízení je nutno respektovat skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně, přesto namítl, že se žádného trestného činu nedopustil, popřípadě, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. V obsáhlém odůvodnění svého podání se sice dovolatel vyjádřil k jednotlivým bodům napadeného rozsudku, avšak k jeho bodům 4., 8. až 10. žádné konkrétní námitky nevznesl. Státní zástupce konstatoval k bodům 1. a 7. rozsudku, že s jistou dávkou tolerance sice lze považovat za relevantní uplatněnou námitku, podle které výhrůžky vzhledem k osobám poškozených nebyly způsobilé u nich vzbudit důvodnou obavu, avšak tuto námitku nepovažuje za důvodnou, neboť ze strany obviněného šlo o výhrůžky značně intenzivní, kdy v bodě 1. poškozenému K. K. vyhrožoval zlikvidováním rodiny v situaci, kdy mu současně přiložil ke krku nůž, a v bodě 7. témuž poškozenému vyhrožoval uříznutím ucha za situace, kdy ho současně bil a způsobil mu krvácející zranění nosu. Tyto výhrůžky podpořené pohrůžkou zbraní, respektive přímým násilím, byly způsobilé vyvolat důvodnou obavu i u osoby, která je fyzicky zdatná a sama má sklony k agresivním projevům ke svému okolí. Obdobně u skutku pod bodem 2. rozsudku byly výhrůžky obviněného spočívající v pohrůžce odvezením poškozeného do odlehlého místa, kde bude fyzicky týrán, takového charakteru, že byly způsobilé vyvolat důvodnou obavu i u osoby, u které by s ohledem na její fyzické a psychické vlastnosti bylo možno předpokládat určitou odolnost proti slovní agresi.

Státní zástupce ve vztahu k bodu 3. rozsudku uvedl, že obviněný uvedl výlučně námitky skutkového charakteru, které neodpovídají formálně deklarovanému důvodu dovolání a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ohledně bodu 4. rozsudku odkázal na to, co uvedl ke skutku pod bodem 2., kdy obviněný vyhrožoval poškozenému T. H. usmrcením ( uříznutím hlavy ) a dále znásilněním a usmrcením jeho sestry a matky, na které se bude muset dívat. Šlo tedy o velmi razantní výhrůžky, které byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu i u osoby fyzicky zdatné a psychicky odolné. Navíc k naplnění znaku přečinu podle § 353 tr. zákoníku není nutné, aby důvodná obava u poškozeného skutečně vznikla, ale postačuje, aby vznik takové obavy byl reálný.

K bodu 6. rozsudku státní zástupce uvedl, že jednání obviněného vymezené v tzv. skutkové větě zcela nepochybně naplňuje znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť fyzickým násilím (bitím otevřenou dlaní do hlavy) a pohrůžkami dalšího fyzického napadání nutil poškozeného T. K., aby učinil kroky potřebné ke schválení půjčky od úvěrové společnosti, ze které měl následně částku 15.000,- Kč poskytnout právě obviněnému. Tím je sice vyloučeno, aby takové jednání mohlo být posuzováno pouze jako přestupek, ale současně upozornil, že odvolací soud nesprávně použil právní kvalifikaci i jako trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Je-li totiž pohrůžka usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou prostředkem vynucení určitého chování, nejde o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, ale jen o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (odkázal tu na rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. trest.). Státní zástupce ale zároveň upozornil, že na tuto vadu dovolatel nepoukázal, neboť jeho námitky jsou do značné míry formulovány jako námitky směřující proti odůvodnění soudního rozhodnutí, což je nepřípustné již vzhledem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. S ohledem na vysoce formalizovaný charakter dovolání proto nelze k této vadě rozhodnutí v dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce dodal, že to, co uvedl výše ve vztahu k bodu 6. rozsudku, v podstatě platí i ve vztahu k jeho bodu 11., když i v tomto případě byl skutek nesprávně právně posouzen jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v tomto případě však dovolání žádné konkrétní a kvalifikované námitky neobsahuje.

K bodu 12. rozsudku státní zástupce uvedl, že obviněný poškozené M. L. hrozil znásilněním a uříznutím hlavy, takže jeho jednání nepochybně vykazuje znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a dodal, že i v případě, pokud by dovolatelovo jednání pod body 6. a 11. rozsudku nebylo kvalifikováno jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, nemělo by to výraznější praktický dopad na jeho postavení. Za skutky pod body 6. až 14. výroku rozsudku byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody v sazbě dva až osm let plynoucí z právní kvalifikace trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž obviněnému byl uložen trest pouze mírně nad dolní hranicí trestní sazby.

K bodům 13. a 14. rozsudku státní zástupce ještě dodal, že dovolatel ve vztahu k nim vznesl výlučně námitky skutkového charakteru, které neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Své úvahy pak uzavřel tím, že námitky dovolatele zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Pokud u některých jednotlivých skutků mohou vznikat pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, pak dovolatel na možné vady rozhodnutí přes obsáhlost až rozvláčnost svého podání nepoukázal. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že dovoláním není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na toto zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku lze vytýkat též jiné, nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jim zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí a nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srovnej přiměřeně ustanovení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního (a event. druhého stupně) a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Převážná většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Bylo tomu tak zejména tehdy, pokud formulovanými výhradami napadal rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (konkrétně když namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil, že z provedených důkazů nevyplývá ani motiv jeho jednání, případně když tvrdil, že soudy nesprávně vyhodnotily obsah svědeckých výpovědí zejména K. K., O. B., T. K., R. V., B. R., J. K., T. P., T. H., J. F., M. L. a dalších, s nimiž polemizoval a jejichž věrohodnost zpochybňoval). Rovněž tak námitkami, že popis skutků neodpovídá provedenému dokazování, dovolatel ve svém podání napadal primárně správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Pokud jde o výhrady obviněného, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že oba soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však o takovouto situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Lze tak shrnout, že obviněným až dosud vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z obsahu podaného dovolání je však zjevné, že obviněný uplatnil s poukazem na citovaný důvod dovolání další námitky, které by jej mohly zakládat. Šlo především o tvrzení, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, jímž byl rovněž uznán vinným, neboť jeho výroky neměly výhrůžný charakter a nebyly tak objektivně způsobilé vyvolat u poškozených jakoukoli důvodnou obavu (to i s ohledem na osoby samotných poškozených), přičemž ani intenzita jeho jednání nebyla taková, aby se již jednalo o trestný čin (přečin), neboť nedosahovala nutné míry společenské škodlivosti. Za relevantně uplatněnou námitku lze s jistou mírou tolerance považovat i dovolatelovu argumentaci k bodům 6. a 11. rozsudku, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, co z jednání odsouzeného vlastně soud považoval za vydírání a co za vyhrožování . Z takovéto formulace dovolání lze dovodit, že v těchto bodech obviněný napadal nesprávné právní posouzení skutku. A jelikož takové námitky mají hmotně právní povahu, Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolání je v tomto ohledu opodstatněné.

K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Téhož přečinu podle odst. 2 písm. c) citovaného ustanovení se pak dopustí ten, kdo spáchá tento čin se zbraní .

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Při hodnocení otázky, zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba přihlédnout ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu a k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Důvodnou obavou se přitom rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Na druhé straně je třeba pečlivě hodnotit stupeň nebezpečnosti vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1187).

Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu vyžadováno úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně , jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 15 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu (přečinu) naplněny či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku. Právě z této právní věty výroku rozsudku o vině vyplývá, jak obviněný tímto svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu podle výše uvedeného ustanovení.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují. Nejvyšší soud proto shledal [s výjimkou bodů 6. a 11. napadeného rozsudku, které budou rozvedeny níže], že právní kvalifikace jednání obviněného tak, jak k ní dospěl soud druhého stupně, je přiléhavá a opodstatněná. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl soud druhého stupně veden, učinil-li závěr o tom, že jednání obviněného mělo výhrůžnou povahu a bylo takové intenzity, že mohlo na straně poškozených vzbudit důvodnou obavu o jejich zdraví a životy. Za situace, kdy soudy z mnoha svědeckých výpovědí měly za prokázané, že obviněný se vůči třetím osobám choval arogantně, agresivně, vystavoval na odiv svou sílu, prezentoval svoji kriminální minulost a v mnoha případech neváhal podpořit intenzitu svých výhrůžek užitím fyzického násilí, i s přihlédnutím k jeho vizáži a způsobu vystupování je nepochybné, že jeho výhrůžky konkretizované v příslušných bodech napadeného rozhodnutí byly způsobilé vzbudit v poškozených důvodné obavy o jejich život a zdraví. Takovým jednáním proto obviněný opakovaně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, popřípadě i odst. 2 písm. písm. c) tr. zákoníku. Tento závěr soudu je pak třeba hodnotit i v kontextu se závěry, vyplývajícími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, k osobě obviněného. Způsob jeho agresivního jednání popisovaný svědky totiž plně odpovídá jeho zjištěnému osobnostnímu profilu.

Uvedené závěry soudu druhého stupně Nejvyšší soud v plném rozsahu sdílí a v podrobnostech na ně odkazuje. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, event. i podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nebylo možné akceptovat.

Dále je zapotřebí (zase jen stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo spáchá takový čin se zbraní.

Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Čin je dokonán násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. trest.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné (srov. výše).

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku pak spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Citované ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost, zdraví, majetek nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).

Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v § 358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Na druhé straně každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. trest.).

Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska § 358 tr. zákoníku zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční dobu, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost); k tomu srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. trest.

K této části dovolacích námitek je rovněž zapotřebí uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).

Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (srov. k tomu např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2012 Sb. rozh. trest.).

Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany dovolatele nešlo jen o ojedinělé a nevážně míněné slovní projevy, které by bylo možné bagatelizovat a jejichž škodlivost by neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, případně odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm . c) tr. zákoníku . Naopak ze strany obviněného šlo o výhrůžky usmrcením, těžkou újmou na zdraví a jinou těžkou újmou způsobem, které mohly u poškozených vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, a též o to, že násilím, pohrůžkou násilím či jiné těžké újmy jiného nutil, aby něco konal nebo trpěl (v bodech 8. až 10. výroku rozsudku dokonce se zbraní). Jednáním obviněného došlo rovněž k hrubému narušení občanského soužití a veřejného pořádku, neboť mělo charakter zjevné svévole, bezohlednosti, když před více osobami, tedy veřejně, a navíc i na místě veřejnosti přístupném opakovaně fyzicky napadal jiné osoby, které hrubě urážel, a celé jednání doprovázel vulgárními a urážlivými výrazy (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů). Proto i Nejvyšší soud je přesvědčen, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů).

K poslední relevantně uplatněné dovolací námitce je zapotřebí zmínit, že soudy obou stupňů přehlédly, že u skutků pod body 6. a 11. napadeného rozsudku sice došlo ze strany obviněného k vyhrožování poškozeným takovým způsobem, že to u nich mohlo vzbudit důvodnou obavu, ale těmito výhrůžkami obviněný nutil (v bodě 6.) poškozeného T. K., aby učinil kroky potřebné ke schválení půjčky od úvěrové společnosti, ze které mu měl následně poskytnout 15.000,- Kč, a (v bodě 11.) požadoval po M. L., aby mu předala částku 15.800,- Kč, kterou mu měl odcizit její syn R. V.. Pohrůžky obviněného tak byly jen prostředkem k vynucení určitého chování. Za tohoto stavu věci však naplnil jen znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ale nikoliv přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. trest.). Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud jednání obviněného v uvedených bodech rozsudku kvalifikovaly jako souběh obou shora uvedených přečinů.

Tyto závěry by mohly nasvědčovat tomu, že dovolání obviněného je v bodech 6. a 11. napadeného rozsudku důvodné, což by mělo vést ke zrušení této části rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud je však při svém rozhodování v dovolacím řízení povinen také zvažovat, zda zjištěná vada napadeného rozhodnutí je tak podstatná, aby odůvodnila průlom do právní moci napadeného rozhodnutí. Odůvodněné je zrušení rozhodnutí v případech, lze-li důvodně očekávat, že v navazujícím řízení dojde k takové změně v posouzení věci, která se podstatným způsobem projeví v postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud v daných souvislostech zvažoval, zda by bylo možné reálně očekávat, že by řízení provedené po zrušení rozsudku odvolacího soudu vedlo k takové změně, která by měla za následek výrazně příznivější výsledek pro obviněného. Je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl uznán vinným jednáním, kterého by se nedopustil, ale pouze k právní kvalifikaci přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od šesti měsíců do čtyř let byla nepřesně přiřazena i kvalifikace přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku s výrazně nižší trestní sazbou (odnětí svobody až na jeden rok). Uvedené právní pochybení prakticky tak nemělo na obviněného žádný dopad a nemělo vliv ani na uložený trest. Obviněnému byl totiž za trestné činy pod body 5. až 14. napadeného rozsudku uložen v trestní sazbě § 175 odst. 2 tr. zákoníku (od dvou do osmi let) trest odnětí svobody v trvání tří let, tedy jen mírně nad spodní hranicí trestní sazby. Stalo se tak přesto, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán (v dřívější době ve S. r., když z posledního nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 19. 12. 2008, trestné činnosti se však dopouštěl i v následujících letech poté, co se přestěhoval do Č. r.). Obviněný páchal trestnou činnost po delší dobu, dopustil se více úmyslných trestných činů, vůči více osobám, a mnohdy jednal se značnou brutalitou. To jsou v souhrnu okolnosti, které svědčí pro závěr, že ani v případném novém řízení by nemohlo dojít, byť po úpravě právní kvalifikace v naznačeném směru, k uložení trestu v jiné (mírnější) výměře, než kterou zvolil odvolací soud v napadeném rozsudku.

Z hlediska právního významu uvedené problematiky je pak třeba uvést, že byla již judikaturně řešena (srov. již shora citované rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. trest.).

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť praxí soudů byla vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a

Vypracoval:
JUDr. Drahomír D r á p a l