8 Tdo 1249/2007
Datum rozhodnutí: 21.11.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1249/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 8 To 30/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 11/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 15 T 11/2006, byl obviněný L. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že dne 25. 6. 2005 kolem 02:00 hod. ve S. v areálu zámeckého parku, v průběhu zde se konajících folklorních slavností, po předchozí slovní potyčce D. P., a T. H., fyzicky napadl poškozeného D. P., a to tak, že nejprve do něj strčil, poškozený D. P. upadl na zem, přičemž v době, kdy se poškozený P. snažil vstát, kopl jej obžalovaný nohou do oblasti levého spánku, v důsledku čehož poškozený utrpěl výraznou nedoslýchavost levého ucha s poškozením sluchového nervu, s akutní ztrátou sluchu na 42,8 %, kterou se léčbou podařilo zlepšit na hodnotu 21,4 %, puklinu šupiny levé spánkové kosti, otřes mozku, větší hematom a oděrka 2x2 cm v oblasti levého spánku a podlitinu horní stěny levého zvukovodu, přičemž v důsledku toho byl poškozený hospitalizován v Nemocnici K., oddělení ORL, od 27. 6. 2005 do 12. 7. 2005 s tím, že pracovní neschopnost by trvala nejméně do 10. 8. 2005, kdy útokem na oblast spánku a temene mohlo být poškozenému způsobeno závažnější poranění až život ohrožující .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. učinil i výrok o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 8 To 30/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. A. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný vyvozoval z toho, že ačkoliv se z účasti na veřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2007 omluvil z důvodu nemoci, veřejné zasedání se přesto konalo. Odvolací soud prý neměl jednat v jeho nepřítomnosti a veřejné zasedání měl odročit na jiný termín. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení § 202 odst. 2 písm. b) tr. ř. V té souvislosti poukázal i na ustanovení § 238 tr. ř. a zdůraznil, že jako obviněný nebyl žádným z orgánů činných v trestním řízení vyslechnut o skutku, který je předmětem obžaloby.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že nesouhlasí se zvolenou právní kvalifikací jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Domníval se, že zjištěný skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebo podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Namítal rovněž, že v žádné části rozhodnutí soudů obou stupňů se neuvádí nic o právní kvalifikaci těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák.; tvrdil proto, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jen jako uvedený mírnější trestný čin, zvláště když bez pochybností nelze dovodit ani jeho úmysl způsobit jinému těžkou újmu na zdraví.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že v rámci jednání před odvolacím soudem nedošlo k věcnému přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002 T 396. Rovněž namítl, že v řízení rozhodnutí odvolacího soudu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené argumenty dovolatel navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení odvolacího soudu, jakož i vadné řízení mu předcházející a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu také tento rozsudek, jakož i vadné řízení jemu předcházející a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že obviněný v přípravném řízení stejně jako v řízení před soudem prvního stupně využil svého práva k věci nevypovídat (hlavní líčení bylo navíc konáno v přítomnosti obviněného a bylo mu umožněno se k věci vyjádřit). Tuto skutečnost ve svém rozhodnutí zmínil také odvolací soud se závěrem, že nebyla porušena zásada kontradiktornosti a ústnosti trestního řízení. Obviněný byl včas a řádně o veřejném zasedání vyrozuměn a lhůta pěti dnů k přípravě byla u něho zachována (obhájce obviněného jeho nepřítomnost omluvil s tím, že je nemocen; potřebné doklady ani nepředložil a o odročení veřejného zasedání nepožádal). V daném případě nepřicházela v úvahu ani aplikace § 263 odst. 4 tr. ř., neboť v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Postup odvolacího soudu je proto plně akceptovatelný.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněný opřel dovolání o obě varianty tohoto dovolacího důvodu, ačkoliv pro první z nich nebyly splněny zákonné podmínky. Co se týká druhé varianty, obviněný uvedl, že v době rozhodování odvolacího soudu trpělo rozhodnutí vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ani tuto námitku však státní zástupkyně nepovažovala za důvodnou.

Námitku obviněného uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně považovala za způsobilou naplnit tento dovolací důvod. Obviněnému však nepřisvědčila v tom, že popis skutku postrádá uvedení subjektivní stránky trestného činu. Skutkové věty výroku rozsudku totiž jasně vystihují, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Se závěry soudů obou stupňů, že ze strany obviněného se přinejmenším jednalo o srozumění s tím, že kopnutím poškozeného do hlavy v oblasti levého spánku může být způsobena těžká újma na zdraví, vyslovila souhlas.

Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest

[§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený

v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněného byly v předcházejícím řízení dány dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě uplatnil relevantně. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda námitky vztahující se k uvedeným důvodům dovolání jsou relevantní či nikoliv.

O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnosti obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.

Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005 a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004).

Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci. Ve spisu je na č. l. 127 založena dodejka, z níž je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 3. 4. 2007 v 11.00 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), který mu byl doručen do vlastních rukou dne 16. 3. 2007. Obviněný tedy nebyl k veřejnému zasedání předvolán, z čehož lze usuzovat na to, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn (pětidenní lhůta k přípravě byla u něho zachována). V textu vyrozumění byl mimo jiné poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Pokud se obviněný za této situace k veřejnému zasedání nedostavil, prostřednictvím svého obhájce se z jeho účasti z důvodu nemoci omluvil (byť potvrzení od lékaře o tomto tvrzení soudu nedoložil) a o odročení veřejného zasedání nežádal, pak soudu druhého stupně nic nebránilo, aby věc projednal.

Postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný se z účasti u veřejného zasedání pouze omluvil, o jeho odročení nežádal a odvolacímu soudu ani výslovně nesdělil, že na své osobní účasti při veřejném zasedání trvá. Uvedenou dovolací námitku obviněného proto Nejvyšší soud považoval za neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které by důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že soudy chybně právně posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž nesouhlasil zejména s právní kvalifikací skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a tvrdil, že jeho jednání naplňuje maximálně skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, příp. i odst. 2 písm. c) tr. zák.; v souvislosti s použitou právní kvalifikací poukazoval na chybějící subjektivní stránku a tvrdil, že se odvolací soud nezabýval posouzením jeho jednání ani ve smyslu § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Z hlediska napadeného usnesení a podaného dovolání je proto významná otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. je správná a zákonná (další použitou právní kvalifikací jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jednak obviněný ji v podaném dovolání nikterak nezpochybňoval a jednak taková případná povinnost pro něho nevyplývala ani z ustanovení § 265i odst. 3 věty druhé tr. ř.).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k těžké újmě na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k jeho dokonání nedošlo. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. naplňují. Proto ani v tomto směru uplatněné námitky obviněného nemohly obstát.

V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví

a) zmrzačení,

b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,

c) ochromení údu,

d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

e) poškození důležitého orgánu,

f) zohyzdění,

g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,

h) mučivé útrapy nebo

ch) delší dobu trvající porucha zdraví.

Jsou-li tato ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání. Ta záležela v tom, že obviněný po předchozí slovní potyčce D. P., , a T. H., , fyzicky napadl poškozeného D. P., a to tak, že nejprve do něj strčil, poškozený upadl na zem, přičemž v době, kdy se poškozený snažil vstát, kopl jej nohou do oblasti levého spánku, v důsledku čehož poškozený utrpěl výraznou nedoslýchavost levého ucha s poškozením sluchového nervu, s akutní ztrátou sluchu na 42,8 %, kterou se léčbou podařilo zlepšit na hodnotu 21,4 %, puklinu šupiny levé spánkové kosti, otřes mozku, větší hematom a oděrka 2x2 cm v oblasti levého spánku a podlitinu horní stěny levého zvukovodu, přičemž v důsledku toho byl poškozený hospitalizován od 27. 6. 2005 do 12. 7. 2005 s tím, že pracovní neschopnost by trvala nejméně do 10. 8. 2005, kdy útokem na oblast spánku a temene mohlo být poškozenému způsobeno závažnější poranění až život ohrožující .

Vzhledem k takto popsanému skutkovému ději neobstojí námitky obviněného, že soud jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval a že mu nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Jestliže totiž obviněný fyzicky útočil na tělesnou integritu poškozeného tak, že jej kopl nohou do oblasti levého spánku, musel vědět, že takovým razantním útokem na zmíněnou část hlavy poškozeného mu může způsobit velmi závažná zranění přímo ohrožující jeho život. O intenzitě útoku obviněného svědčí rozsah a charakter zranění, která poškozený utrpěl, zejména puklina šupiny levé spánkové kosti a otřes mozku (a s tím spojenou výraznou nedoslýchavost levého ucha s poškozením sluchového nervu). Z toho MUDr. K. S., soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dovodil (a soudy obou stupňů se s jeho závěrem identifikovaly), že při takovém útoku se jevila poměrně reálná možnost, že poškozený utrpí ještě závažnější zranění (krvácení mezi obaly mozkové, zejména tvrdou plenu mozkovou, či zhmoždění mozku), což by bylo považováno za poškození důležitého orgánu ve smyslu § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. (soud prvního stupně sice toto ustanovení necitoval vůbec a soud druhého stupně nepřesně, to však na podstatě věci nic nemění).

V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že soudy se blíže nezabývaly ani možností posouzení následků způsobených na zdraví poškozeného z hlediska ustanovení § 89 odst. 7 písm. d) tr. zák., tedy otázkou, zda u něho nedošlo k podstatnému oslabení funkce smyslového ústrojí s ohledem na zjištění o výrazné nedoslýchavosti levého ucha s poškozením sluchového nervu a o přetrvávajícím snížení sluchu u tohoto ucha.

Se závěrem o závažnosti zranění, které poškozenému v důsledku zjištěného útoku obviněného přímo hrozilo, bezprostředně souvisí i správný závěr soudů obou stupňů, že po subjektivní stránce se obviněný popsaného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., protože musel vědět, že způsobem, jakým vedl útok na tělesnou integritu poškozeného, mu může způsobit závažná zranění hlavy bezprostředně ohrožující jeho život, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Pakliže za této situace soudy obou stupňů právně kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. (vedle trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.), Nejvyšší soud se musel s jejich závěrem ztotožnit. S právní kvalifikací jen jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, příp. i odst. 2 písm. c) tr. zák., které se obviněný v podaném dovolání domáhal, rozhodně nelze vystačit. Relevantně uplatněným námitkám obviněného dovolací soud nemohl přisvědčit.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).

V Brně dne 21. listopadu 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a