8 Tdo 1249/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1249/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání obviněného V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 5 To 260/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 98/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 5 T 98/2002, uznán vinným, že

1) od přesně nezjištěné doby roku 1998 do 21. 5. 2001 na různých místech, různým osobám prodával a zdarma poskytoval k dalšímu užívání ve větším rozsahu návykovou látku pervitin s obsahem psychotropní látky methamphetaminu, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, a to:

P. B. v nezjištěném období letních měsíců roku 2000 do prosince 2000 nejméně v 10-ti případech, prodal nejméně 10 gramů za částku nejméně 7.000,- Kč,

J. B. v nezjištěném období roku 1998 1999 poskytl bezúplatně přesně nezjištěné množství,

J. H. v období roku 1998 až květnu 2001 nejméně ve 20-ti případech poskytl i prodal nejméně 50 gramů za nejméně 20.000,- Kč,

I. H. v období roku 2000 nejméně ve 3 případech bezúplatně poskytl přesně nezjištěné množství,

M. H. v období roku 2001 nejméně v 5-ti případech bezúplatně poskytl přesně nezjištěné množství,

Š. J. v období července až srpna 2000 nejméně ve dvou případech, prodal nezjištěné množství za nejméně 1.000,- Kč,

L. M. v období roku 2000, poskytl bezúplatně i prodal v nejméně 4 případech přesně nezjištěné množství za nejméně 700,- Kč,

J. N. od poloviny roku 1999 do konce roku 2000 nejméně v 10-ti případech prodal nejméně 20 gramů za nejméně 15.000,- Kč,

J. N. v roce 2000 nejméně ve 40-ti případech prodal nejméně 35 gramů za nejméně 25.000,- Kč,

E. S. v období května 2000 do května 2001 v nezjištěných případech prodal i bezúplatně předal nejméně 28 gramů za nejméně 20.000,- Kč,

V. Š. v nejméně 10-ti případech prodal nejméně 10 gramů za přesně nezjištěnou cenu,

2) od přesně nezjištěné doby do 21. 5. 2001 přechovával v pronajaté garáži předměty určené k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky, a to láhev s kyselinou chlorovodíkovou, která je uvedena v příloze č. 11 jako pomocná látka zařazená do tabulky 2 dle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami dle zákona č. 167/1998 Sb., dále 1 kus modré nádoby o obsahu 2 kg fosforu červeného a nejméně 41 gramů látky prokainu, jíž se užívá ve směsích omamných a psychotropních látek jako ředící látka,

3) přesně nezjištěného dne měsíce února 2001 v pronajaté garáži převzal od dosud neustanovené pachatele za částku 1.000,- Kč defibrilační přístroj značky Defigard 2000, a dva kusy gelu o obsahu 500 gramů v celkové hodnotě 61.673,- Kč, ačkoli se následně dověděl, že tento přístroj pochází z trestné činnosti, ponechal si jej k užívání a nevrátil jej, kdy tento přístroj byl dne 10. 2. 2001 odcizen ze sanitního vozu,

4) od přesně nezjištěné doby do 21. 5. 2001 v pronajaté garáži neoprávněně přechovával 48 kusů nábojů ráže 6,35 mm a podomácku, pro střelbu upravenou plynovou pistoli značky BBM model 345 auto, původní ráže 8 mm, která byla v rozporu se zákonem č. 228/1995 Sb., předělána na palnou zbraň ve smyslu zákona, a to na ráži 6,35 mm, přesto že není držitelem příslušného oprávnění k držení střelné zbraně,

5) v přesně nezjištěné době do 21. 5. 2001 na blíže nezjištěném místě si dosud nezjištěným způsobem opatřil osobní doklady znějící na jméno Ing. R. P., a to občanský průkaz, řidičský průkaz, jež opatřil posléze svou podobenkou v úmyslu tyto doklady dále užívat jako pravé, a dále osvědčení o technickém průkazu, do něhož se stejným úmyslem vepsal RZ svého vozidla .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., v bodě 2) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., v bodě 3) jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 4) jednak jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 5) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Za to jej odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále soud obviněnému uložil podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. trest propadnutí v rozsudku vyjmenovaných věcí a podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku na náhradu škody.

O odvolání obviněného, které směřovalo pouze do výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a do výroku o trestu odnětí svobody, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 5 To 260/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. H., vymezil jej důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že jím napadá výroky o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný brojil zejména proti provedení výslechů svědků J. N., J. N. a E. S. jakožto utajených svědků; domníval se, že pro takový postup neexistoval zákonný důvod. Za nesprávné pokládal, že uvedení svědci nebyli v hlavním líčení vyslechnuti, a vyjádřil obavu z jejich ovlivnění ze strany policie, neboť se jedná o problematické osoby. Podle jeho názoru byl v tomto bodě uznán vinným toliko na základě výpovědi těchto svědků, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu (o jaký nález se mělo jednat konkrétně, obviněný neuvedl), neboť tímto způsobem nebylo zajištěno jeho právo na řádný proces. Popřel, že by těmto osobám prodal drogy, a poukázal na údajné nesrovnalosti v soudy zjištěném (podle jeho názoru velmi vysokém) množství pervitinu, které od něho měli jmenovaní odebrat. Uvedené pochybení soudů mělo ve svém důsledku ovlivnit i jejich závěry stran jeho viny a trestu, protože množství pervitinu, které podle skutkových zjištění těmto osobám poskytl, představovalo téměř polovinu celkového množství, které předal nebo prodal ostatním osobám uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně.

V další části dovolání obviněný vznesl námitky ke skutku popsanému pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku a konstatoval, že příslušný defibrilační přístroj nevrátil jen z toho důvodu, že zapomněl, že jej měl uskladněný v garáži. Podle jeho přesvědčení nebylo ve vztahu k tomuto skutku prokázáno jeho úmyslné zavinění.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 5 To 260/2006, a aby podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) v úvodu svého vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. poukázala na to, že obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním zaměřeným do výroku o vině pouze pod bodem 1), jímž byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a do výroku o trestu. Tím omezil přezkumnou povinnost a zároveň právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek výhradně na výrok o vině pod bodem 1) tohoto rozsudku a na výrok o trestu, a v dovolání proto mohl uplatit své dovolací námitky pouze proti těmto výrokům, případně proti průběhu řízení, které jeho vydání předcházelo. Za těchto okolností není možné přezkoumávat výrok o vině trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž výrok o trestu lze přezkoumat pouze v návaznosti na výrok o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., to vše navíc pouze za předpokladu, že obviněným uplatněné námitky by byly subsumovatelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato podmínka však v daném případě splněna nebyla, neboť obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních.

Ze shora uvedených důvodů a s ohledem na to, že obviněný ve vztahu k citovanému důvodu dovolání uplatnil pouze výhrady, které mu neodpovídají, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v dané trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Z toho je patrno, že dovolání je přípustné tehdy, pokud dovolatel soudu druhého stupně vytkne, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý ze zákonem vymezených důvodů dovolání, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.

V posuzovaném případě obviněný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu odpovídajícím toliko (a výlučně) výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu odnětí svobody napadeného rozsudku; měl za to, že soudem prvního stupně provedené dokazování bylo neúplné, neboť v hlavním líčení nebyly vyslechnuty osoby, které v přípravném řízení vystupovali jako utajení svědci, tyto osoby označil za nevěrohodné a tvrdil, že uložený trest odnětí svobody je z důvodu jeho dosavadní bezúhonnosti nepřiměřeně přísný.



Právě rozsah a důvody citovaného odvolání vymezily podmínky odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Bylo tomu tak proto, že odvolací řízení spočívá podle § 254 odst. 1 tr. ř. na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. To znamená, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami uvedenými v § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.



Přitom současně platí, že podle § 254 odst. 2 tr. ř. jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř.



Zmíněné zásady pro rozhodovací činnost odvolacího soudu bylo nutno zmínit proto, že jsou významné i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Dovolatel(tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) totiž může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, a to z hlediska ustanovení § 254 odst. 1 až 3 tr. ř. V tomto rozsahu se totiž jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).



Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného směřovalo v projednávaném případě pouze do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o trestu odnětí svobody rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nebyl dán důvod k postupu odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř. (a zároveň nešlo ani o případ upravený ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř.), byla tím přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) limitována výhradně na předmětné výroky a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu a za situace, kdy obviněný v dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (a to ani povahou uplatněné argumentace), mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky výhradně proti těmto výrokům, tj. výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu odnětí svobody, případně proti průběhu řízení, které jim předcházelo.



Obviněný však své dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a ač v jeho úvodu výslovně uvedl, že jej zaměřil proti všem výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, v dalším obsahu tohoto podání brojil toliko proti správnosti výroků o vině pod body 1) a 3) rozsudku soudu prvního stupně. Namítl přitom, že nebyl důvod pro výslech vyjmenovaných svědků v režimu utajení podle § 55 odst. 2 tr. ř., nesouhlasil se soudem zjištěným množstvím drogy, které měl těmto osobám poskytnout [skutek pod bodem 1)], a tvrdil, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění [skutek pod bodem 3)].

Jinými slovy řečeno, pokud dovolatel napadl rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, které směřovalo výhradně proti výrokům o vině pod body 1) a 3) rozsudku soudu prvního stupně, je třeba z důvodů výše rozvedených uzavřít, že takové dovolání není v části, jíž brojil proti výroku o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, přípustné.



Pokud by obviněný uplatnil námitky pouze ve vztahu k výroku o vině popsanému pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustný.

Jak vyplývá z předchozího textu tohoto usnesení, obviněný současně uplatnil i námitky vztahující se k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k němuž je podané dovolání přípustné podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda dovolání bylo v této části podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, zda je podala osoba oprávněná a zda splňuje náležitosti obsahu podání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Jelikož shledal, že výše uvedené podmínky byly v této části dovolání splněny, přistoupil k posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Do kategorie námitek skutkových, resp. procesních, patří ta tvrzení obviněného, jestliže jednak namítl, že pro výslechy svědků J. N., J. N. a E. S. v režimu utajení podle § 55 odst. 2 tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, že soudy pochybily, pokud tyto osoby znovu nevyslechly v hlavním líčení a spokojily se s jejich výpověďmi z přípravného řízení, kde na ně mohl být činěn nátlak ze strany policie, nebo pokud popřel, že by těmto osobám prodal drogy, a poukázal na údajné nesrovnalosti v soudy zjištěném množství pervitinu, které od něho měly jmenovaní odebrat.

Takto formulované dovolací výhrady nemohly obstát, neboť z povahy vytýkaných vad je evidentní, že jsou z pohledu hmotně právního posouzení skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně zcela irelevantní a nevyhovují ani zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani ostatním důvodům dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř.

Stejný charakter má rovněž ta výhrada obviněného, vytkl-li, že soudy jej v tomto bodě uznaly vinným toliko na základě výpovědí výše jmenovaných svědků, z čehož dovozoval porušení svého práva na řádný proces (mimo jiné také pro rozpor s nálezem Ústavního soudu, jenž však obviněný nikterak neoznačil ani blíže nespecifikoval).

V návaznosti na tuto námitku Nejvyšší soud konstatoval, že právo obviněného na spravedlivý proces, tak jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto předpoklady přitom byly v posuzované věci naplněny, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soudy své závěry nevystavěly výlučně či v rozhodující míře na výpovědích výše jmenovaných utajených svědků, jak tvrdil obviněný. Soudy naopak vycházely rovněž z celé škály dalších důkazů, a to zejména z výpovědí ostatních slyšených svědků a listinných důkazů stran provedené domovní prohlídky, týkající se bytu, kde se obviněný zdržoval, a garáže. V rámci úvah o vině pak soudy zohlednily zejména období, po které se obviněný distribuce drog formou prodeje a darování dopouštěl, počet osob, jimž pervitin takto předával, a v potaz vzaly rovněž charakter psychotropní látky metamfetaminu jakožto stimulační drogy s rizikem, že po určité individuálně dlouhé době dochází prakticky u každého konzumenta k zásadním proměnám psychiky.

Protože Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů při provádění dokazování žádná pochybení, jichž se obviněný ve svém dovolání dovolával, uzavřel, že postupem soudů k porušení práva obviněného na řádný proces nedošlo a dále k této části námitek nepřihlížel.

Jelikož dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno podřadit pod uplatněný důvod dovolání a poněvadž námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se přisouzeného jednání dopustil právě obviněný, soudy obou stupňů přesvědčivě a transparentním způsobem odůvodnily.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a