8 Tdo 1247/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1247/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 14/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 T 14/2013, uznal obviněného M. F. (dále jen obviněný ) vinným, že:

dne 22. 9. 2012 v době mezi 02,15 a 02,30 hodin v místnosti s hracími automaty v Tipsport baru v H., v R. p. T., okres P., v přítomnosti většího počtu osob, po předchozím sporu a vzájemném fyzickém napadení s poškozeným T. N., a poté, co poškozený odešel do prostoru baru, se za ním rozběhl a zavíracím nožem o délce čepele 9 cm, přinejmenším v úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví, energicky, střední silou mu zasadil 4 bodné rány do oblasti hrudníku, levé kyčle a levého stehna a tím mu způsobil dvě bodnořezné rány hrudníku při spodních žebrech vpravo, nepronikající do dutiny hrudní, bodnou ránu levé kyčle a bodnou ránu zadní strany levého stehna, přičemž rány si vyžádaly chirurgickou revizi a poškozeného omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu čtyř až pěti týdnů a hrozilo zasažení důležitých orgánů uložených v hrudní a břišní dutině s možností vzniku vážné poruchy zdraví ve smyslu těžké újmy na zdraví, a poté při následné potyčce popsaným zavíracím nožem opět energicky, střední silou opakovaně bodl poškozeného F. P., který se snažil zabránit mu v pokračování útoku a způsobil mu tři bodné rány levého stehna pronikající do hloubky 3 - 4 cm, v důsledku kterých byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů a bezprostředně mu hrozilo poškození stehenní tepny a nervů s možností vzniku vážné poruchy zdraví ve smyslu těžké újmy na zdraví .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to zavíracího nože o délce čepele 9 cm. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Praha 3, Orlická 4/2020 odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (ten tak učinil v neprospěch obviněného) odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.

S takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) neztotožnil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

Nejvyšší státní zástupce především namítl, že oba soudy nižších stupňů v daném případě při úvahách o trestu nedostatečně přihlédly ke všem okolnostem případu a nedůvodně použily ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, v důsledku čehož obviněnému uložily trest odnětí svobody hluboko pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Dovolatel sice konstatoval, že obviněný má v místě svého bydliště vcelku dobrou pověst, ani v zaměstnání nejsou k jeho pracovní morálce negativní připomínky a v minulosti byl pouze v jednom případě postaven před soud, nicméně podle jeho mínění okolnosti provedení činu, stejně jako poměry pachatele postup ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku dostatečně neodůvodňovaly. Jakkoliv uvedená zjištění lze jednoznačně označit za polehčující okolnosti, rozhodně je nelze ve srovnání s jinými případy trestných činů spáchaných dosud netrestanými osobami hodnotit jako tak významné, aby bylo možno pouze s odkazem na dosavadní bezúhonnost obviněného přikročit při ukládání trestu k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku (v tomto směru odkázal na ustálenou judikaturu, například na rozhodnutí č. 21/1970, č. 14/1965 a č. 24/1966-III Sb. rozh. trest.). Jak dále poznamenal, v posuzovaném případě se na straně obviněného nejedná o takové významné okolnosti, které by bylo možno stavět na roveň vážnému onemocnění, závislosti mnohočlenné rodiny na jeho výdělku či stavu snížené příčetnosti, případně jiným skutečnostem, které jsou skutečně mimořádné a pro které ani při závažném násilném útoku proti zdraví dvou osob se zbraní by neměl být ukládán trest odnětí svobody v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Připomněl rovněž, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu ve výjimečných případech, které se vymykají z určitého standardu okolností spáchání trestného jednání, osoby pachatele, a je dále zjevné, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné. Takové okolnosti podle jeho přesvědčení v dané věci přítomny nebyly. Rovněž tak osobní a rodinné poměry obviněného nepředstavují žádné mimořádné okolnosti, které by mohly ovlivnit posouzení otázky trestu a jeho výše. Lze toliko připustit přítomnost polehčujících okolností ve smyslu § 41 odst. 1 písm. o) tr. zákoníku, ale ani tato okolnost nijak nevybočuje z obvyklého rámce.

S odkazem na aktuální judikaturu dovolatel dále konstatoval, že aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje kumulativní spojení splnění tří podmínek, jejichž naplnění však odvolací soud nijak blíže nespecifikoval a naopak v rozporu se svým závěrem o možnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na okolnosti případu v odůvodnění svého usnesení výslovně upozornil na vysokou nebezpečnost jednání obviněného v situaci, kdy předchozí konflikt již pominul, na opakované rány útočným nožem vedené proti lokalitě, kde se nachází životně důležité orgány, a že k daleko závažnějším následkům nedošlo pouze díky náhodě. Poukázal také na nelogičnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud na jedné straně jednání obviněného označil za velmi nebezpečné, kdy pouze náhodou nedošlo k podstatně závažnějším následkům na zdraví, a na straně druhé ve stejném jednání spatřuje mimořádné okolnosti případu s tím, že se jednalo toliko o pokus trestného činu a tuto okolnost hodnotí v intencích § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že v posuzovaném případě nebyla splněna základní podmínka, a to výjimečné okolnosti případu. I když zásadním způsobem převažují významné polehčující okolnosti, ani prokazatelně zjištěné určité pozitivní poznatky k osobě obviněného, týkající se jeho dosavadní bezúhonnosti a řádného života v době po činu, nelze hodnotit jako poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. o) tr. zákoníku. Protože podmínky pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny, byl u obviněného s ohledem na okolnosti případu i osobu pachatele namístě postih trestem odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby. Jestliže tak soudy obou stupňů neučinily, zakládá to zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce, který se důvodně uložení takového trestu domáhal, byl naplněn důvod dovolání podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 T 14/2013, a rovněž případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V návaznosti na shora uvedené je třeba konstatovat, že pokud dovolatel namítl, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tak takové námitce uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bezezbytku neodpovídá. Nejvyšším státním zástupcem uplatněné námitky jsou však podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265 b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Z tohoto pohledu a s touto výhradou Nejvyšší soud považoval námitky nejvyššího státního zástupce za relevantně uplatněné, byť je tento dovolatel ve svém podání nepřesně podřadil pod jiný dovolací důvod.

Nejvyšší soud však zároveň shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265 b) odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutné předně poznamenat, že Nejvyššímu soudu přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným rozsudkem bylo důvodně rozhodnuto o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1 tr. zákoníku jako okolnosti případu nebo poměry pachatele . Nepřísluší mu zkoumat rozsah tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto ohledu již jde o otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně spodní hranicí sazby a na druhé straně limitem snížení podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Řešení této otázky proto nespadá do rámce tohoto dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud z těchto důvodů soustředil svou pozornost na posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody v trvání maximálně dvou roků a pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na který je stanovena trestní sazba odnětí svobody od pěti let do dvanácti let. Jestliže mu byl napadeným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří roků, jde nesporně o trest vyměřený pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Takový trest mu byl uložen za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici sazby tímto zákonem stanovené . Při takovém snížení trestu odnětí svobody nelze uložit trest pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let.

K uvedené problematice je dále zapotřebí uvést, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to: a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že: b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody - a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že: c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně , což znamená, že musí být splněny zároveň . Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska zároveň. Vždy ovšem bude stačit splnění alespoň jednoho z nich.

Okolnostmi případu z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zejména všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 5/1966 Sb. rozh. trest.). Okolnostmi případu ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují . Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možnosti nápravy pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele mnohdy vyplývají z okolností rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek.

Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele , které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.

Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Při posuzování splnění této zákonné podmínky je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti) může a musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru stanovená v trestním zákoníku (§ 39), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§ 41 a 42). Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele mu byl uložen též jiný přípustný druh trestu (§ 53 odst. 1) nebo i ochranné opatření (§ 98) vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

I když trestní zákoník zdůrazňuje nápravu pachatele jako neopomenutelné hledisko při úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nelze zcela ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti , která zde má význam zejména z důvodu, že trest odnětí svobody, především je-li nepodmíněný, se ukládá v závažnějších případech (viz též omezení podle § 55 odst. 2 tr. zákoníku), kde jde o trestní postih pro společnost škodlivějších trestných činů.

Soudy obou stupňů odůvodnily svůj postup při ukládání trestu za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku sice stručně, ale v zásadě výstižně. Konkrétně soud prvního stupně na str. 10 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že hodnotil jednak shora uvedené polehčující okolnosti a všechny osobní, rodinné a majetkové poměry obžalovaného, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry . K tomu odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dodal, že zvážil dosavadní bezúhonnost obviněného a jím u veřejného zasedání předloženou listinu, která byla nadepsána jako záruka města R. p. T. Tu sice nemohl přijmout jako záruku ve smyslu § 6 tr. ř., ale bral ji jako snahu tohoto města (resp. jeho zaměstnavatele) podat kladnou zprávu o obviněném. K okolnostem případu pak odvolací soud doplnil, že se jednalo z hlediska zločinu ublížení na zdraví toliko o pokus, kterému navíc předcházel vzájemný fyzický konflikt obviněného s poškozeným, na jehož vzniku měl určitý podíl i poškozený, a že sám obviněný byl i v průběhu konfliktu drobně zraněn. Ani jeden z aktérů konfliktu však nebude mít po zranění trvalé následky.

Nejvyšší soud k těmto úvahám obou soudů nižších stupňů, s nimiž se v zásadě ztotožnil, dodává, že při posuzování poměrů pachatele bylo namístě přihlédnout i k tomu, že obviněný, který je otcem pěti dětí, se netěší dobrému zdraví (srov. lékařskou zprávu založenou na č. l. 239 spisu, podle níž má mj. čtyřnásobný bypass).

Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě u obviněného byly splněny zákonem požadované podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a to vzhledem k místu spáchání trestného činu (herna s hracími automaty) a době jeho spáchání (pozdní noční hodiny, kdy bylo v herně jen minimum zákazníků). Účastníci konfliktu i další přítomní byli v podnapilém stavu, vlastnímu útoku obviněného předcházel vzájemný fyzický konflikt obviněného s poškozeným. Jednání obviněného zůstalo jen ve stádiu pokusu a nikdo z poškozených nebude mít po zranění trvalé následky. Obviněný má ve svém bydlišti celkem dobrou pověst a v zaměstnání nejsou k jeho pracovní morálce negativní připomínky. V rejstříku trestů má sice jeden záznam, ale jde o odsouzení staršího data (z roku 1996). Z listiny, kterou obviněný předložil u veřejného zasedání, vyplývá nejen jeho kladné hodnocení od jeho zaměstnavatele, ale i jeho snaha po nápravě, jakož i to, že jeho osud není zaměstnavateli lhostejný. Za tohoto stavu s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu obviněného a jeho rodinné situaci lze souhlasit s názorem obou soudů nižších instancí, že jsou dány takové okolnosti případu i poměry pachatele, které svědčí pro to, že použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené (5 až 12 let trestu odnětí svobody) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Soudy obou stupňů tak nepochybily, pokud obviněnému uložily trest odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

K části uplatněné argumentace nejvyššího státního zástupce, v níž vytkl, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení sice upozornil na vysokou nebezpečnost jednání obviněného v situaci, kdy předchozí konflikt již pominul, a na opakované rány útočným nožem vedené proti lokalitě, kde se nachází životně důležité orgány, a že k daleko závažnějším následkům nedošlo pouze díky náhodě, ale přesto shledal podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud podotýká, že právě těmito okolnostmi soud druhého stupně odůvodnil uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal