8 Tdo 1246/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,3 tr. zákoník



8 Tdo 1246/2015-40

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněného P. F. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 To 140/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 103/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 8 T 103/2013, byl obviněný P. F. uznán vinným v bodech 1) a 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 3) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Proti označenému rozsudku, jeho výrokům o vině a trestu, podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 To 140/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině, obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že z pozice plné moci k zastupování uvedené společnosti vydané B. B., jednatelem společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., se sídlem V.,

1) dne 23. 8. 2010 objednal u společnosti STAVMONTA, spol. s r. o., se sídlem P., H., službu závoz naftou pro vozidla na stavbě v P. na J., přičemž při objednání služby zatajil špatnou ekonomickou situaci společnosti B & Farkas Invest s. r. o., kdy věděl, že společnost nebude schopna objednanou službu uhradit, přesto dne 25. 8. 2010 tímto způsobem odebral 550 l motorové nafty v celkové částce 17.034 Kč, kterou neuhradil,

2) dne 6. 10. 2010 objednal u společnosti STAVMONTA, spol. s r. o., se sídlem P., H., službu přepravu zeminy ze staveniště P.-R., ul. P., na skládku zeminy D., přičemž při objednání služby rovněž zatajil špatnou ekonomickou situaci společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., kdy věděl, že společnost nebude schopna objednanou službu uhradit, na základě přijaté objednávky vykonala společnost STAVMONTA, spol. s r. o., práci v celkové hodnotě 331.181 Kč, která jí nebyla uhrazena,

3) dne 13. 6. 2011 objednal u společnosti R. M. Nákladní autodoprava a zemní práce, se sídlem S., N. Ž., služby nákladního vozidla Tatra 815 a bagru CAT 432, na stavbě P. N. L., přičemž při objednání služby rovněž zatajil špatnou ekonomickou situaci společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., kdy věděl, že společnost nebude schopna objednanou službu uhradit, na základě přijaté objednávky vykonala společnost R. M. Nákladní autodoprava a zemní práce, práci v celkové hodnotě 682.172 Kč, která jí nebyla uhrazena,

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že již v srpnu 2010 věděl, že společnost B & Farkas Invest, s. r. o., má neuhrazené dluhy, na bankovních účtech nemá žádné finanční prostředky, nemá žádný majetek, společnost má více věřitelů, peněžité závazky po splatnosti s prodlením delším než 30 dnů, není schopna plnit své závazky a souhrn závazků vysoce převyšuje souhrn majetku společnosti, čímž společnost naplnila všechny znaky předluženosti a je v úpadku dle § 3 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., a finanční situaci společnosti obchodním partnerům zamlčel.

Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 T 103/2013, byl spoluobviněný B. B. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž trestní věc obviněného P. F., stíhaného pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, byla podle § 221 odst. 1 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 10 To 424/2014, byl citovaný rozsudek ve výroku, jímž byla trestní věc obviněného P. F. vrácena státnímu zástupci k došetření, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 To 140/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že nalézací soud již při prvním projednání věci provedl všechny dostupné a k objasnění případu nezbytné důkazy. Byl přesvědčen, že napadený rozsudek krajského soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém základu, a v důsledku toho na nesprávném právním posouzení. Nalézací soud věc nejprve vrátil státnímu zástupci k došetření, protože podle něj výsledky hlavního líčení ukázaly na podstatnou změnu okolností a k objasnění věci bylo třeba dalšího šetření. Odvolací soud, který jeho rozhodnutí posléze zrušil, konstatoval, že jednání obviněného spočívající ve vyvádění finančních prostředků z majetku společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., na soukromý účet jeho manželky je jiným skutkem, než pro který je trestní řízení vedeno. S ohledem na to je zřejmé, že i kdyby bylo prokázáno, že platby, jež byly namísto na účet společnosti připsány na účet jeho manželky, dosáhly ve sledovaném období téměř dvojnásobku toho, co bylo vůči společnosti uplatněno soudně, nebylo by možné na tomto skutkovém základu postavit rozhodnutí o vině za trestný čin podvodu. Není možné, aby byl uznán vinným na podkladě týchž skutkových zjištění, která při prvním projednání věci ke konstatování viny nepostačovala. Není možné, aby nalézací soud, který jej uznal vinným, převzal odůvodnění rozhodnutí, kterým věc předtím vrátil státnímu zástupci k došetření.

Zopakoval svoji obhajobu, že v situaci, kdy společnost neměla dostatek finančních prostředků, hradil hotovostní platby ze svého, a aby tyto své vklady následně získal, nechával si platby od odběratelů poukazovat na účet své manželky. Manželčin účet zvolil proto, že se jednalo o rodinné finance a nerozlišoval, zda použije účet svůj či její. Peníze vkládal do společnosti opětovně, proto se celkově přijatá částka může zdát vysoká.

Měl za to, že mu nebyl prokázán úmysl. Nalézací soud na straně jedné úmysl nepřímý dovodil, na straně druhé o úmyslu vyjádřil pochyby. Soud uvedl, že je třeba korigovat úvahu, že hospodářská situace společnosti nebyla dobrá; vzal-li v potaz platby přijaté na účet manželky obviněného, společnost fungovala dobře a měla zakázky. Odvolací soud konstatoval, že je nemyslitelné, aby obviněný nevěděl o nezaplacených fakturách, o tom, že na účtu společnosti nejsou prostředky a že společnost nemá žádný majetek. Nejen tedy, že se názory soudů na ekonomickou situaci společnosti různí, ekonomická situace společnosti je navíc otázkou odbornou, která musí být řešena na podkladě znaleckého posudku, k čemuž v posuzované trestní věci nedošlo. Zdůraznil, že tvrzení B. B., jednatele společnosti, že o závazcích společnosti neměl přehled, je liché. Jednatel společnosti, a nikoli obviněný, byl tím, kdo věděl o ekonomické situaci společnosti, kdo o ní vědět mohl a měl. Dne 20. 1. 2012 podepsal B. B. uznání závazku R. M., o čemž obviněný neměl tušení. Nadto vedl účetnictví společnosti a měl přístup do její datové schránky. Jeho jednání nemůže být obviněnému k tíži.

Brojil proti výši způsobené škody, jejíž spolehlivé zjištění je nezbytné pro stanovení správné právní kvalifikace a adekvátního trestu. Ze strany R. M. sice byly předloženy faktury, ty však nepředstavují právní titul, z něhož by vznikl nárok na zaplacení. Stejně tak nebyla prokázána výše škody, která měla vzniknout společnosti STAVMONTA, spol. s r. o. Pokud jde o R. M., předeslal, že objednávku učinil B. B., a dále uvedl, že zakázka byla realizována v období, kdy společnost B & Farkas Invest, s. r. o., získala zakázku od společnosti LATINA, a. s. Vzhledem k tomu, že společnost LATINA, a. s., společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., za provedenou zakázku nezaplatila, B & Farkas Invest, s. r. o., se dostala do druhotné platební neschopnosti. R. M. ze stavby následně odešel a sjednané dílo nedokončil, B & Farkas Invest, s. r. o., proto musela sehnat jiného subdodavatele. Jelikož dílo nebylo řádně zhotoveno, nemohla být fakturována celá částka. Výše fakturace nadto neodpovídá provedeným pracím. Co se týče společnosti STAVMONTA, spol. s r. o., objednávka přepravy zeminy sice proběhla, ale vzhledem k tomu, že STAVMONTA, spol. s r. o., neměla volná auta a B & Farkas Invest, s. r. o., se nacházela v časové tísni, přepravu provedl P. Š., kterému bylo zaplaceno v hotovosti.

Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 To 140/2015, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 8 T 103/2013, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že zpochybňuje-li obviněný vznik majetkového prospěchu a škody a poukazuje-li na nedostatečná skutková zjištění s tím, že za vzniklý stav není odpovědný, protože podle jeho názoru nebyl proveden žádný důkaz, který by ho usvědčoval, uplatňuje námitky, které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze; v tomto rozsahu je dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř. Poznamenala, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku, že nebyla naplněna především subjektivní stránka trestného činu podvodu. Podle ní však skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku poskytují spolehlivý podklad pro naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu, poprvé v právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podruhé s právní kvalifikací podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Akcentovala, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním zboží, prací nebo služeb v rámci podnikání subjektu, za které tento nehodlá zaplatit nebo počítá s tím, že nebude schopen zaplatit, se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době objednání zboží, prací nebo služeb jednal v takovémto úmyslu, kterým uvádí dodavatele v omyl, aby se k jeho škodě obohatil sám, anebo obohatil jiného. Při posuzování takového podvodu je třeba po subjektivní stránce především zjišťovat okolnosti uzavření každého obchodního případu, kdy určující v této souvislosti je posouzení ekonomické mobility společnosti, jejímž jménem pachatel jedná. Směrodatné tedy je, v jaké ekonomické situaci byla společnost v rozhodné době, tj. v době, kdy byly objednány dodávky prací a služeb od dodavatelů, kteří za ně nedostali zaplaceno, v porovnání s tím, zda měla obchodní společnost, za kterou pachatel jednal, možnost v ujednané době splatnosti své závazky uhradit, včetně toho, jak reagoval na upomínky dodavatelů po splatnosti faktur apod. Ke správnému objasnění existence či neexistence úmyslného zavinění obviněného tedy bylo především zapotřebí zkoumat otázku ekonomického stavu společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., za kterou jednal na základě plné moci, a to v období od srpna 2010 do června 2011, tj. reálnou schopnost společnosti dostát uzavíraným závazkům v termínech splatnosti vystavovaných faktur, a současně posoudit, zda obviněný tyto skutečnosti znal a zda případně věděl již v době uzavírání závazků, že ve stanovených termínech nebude pro nedostatek finančních prostředků schopen příslušné částky zaplatit, a že tedy předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Měla za to, že tyto skutečnosti se soudům podařilo prokázat. Byl to právě obviněný, kdo zajišťoval obchodní vedení společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., a měl na starosti její účetní doklady. Obviněný jednal o zakázkách, vystavoval faktury a měl přehled o úhradách z prostředků společnosti. Jestliže již v srpnu 2010 naplňovala společnost všechny znaky předluženosti a byla v úpadku, je jednoznačné, že uvedl v omyl její dodavatele, tj. společnost STAVMONTA, spol. s r. o., a společnost R. M. Nákladní autodoprava a zemní práce, pokud u nich objednal práce a služby. S ohledem na nepříznivou ekonomickou situaci B & Farkas Invest, s. r. o., musel počítat s tím, že za tyto nebude schopna zaplatit. Nic na tom nemění ani fakt, že odkláněl finanční prostředky společnosti na soukromý účet své ženy, a řešil tak svoji finanční situaci. Uvedené nemá zásadní význam, poněvadž zjištění, z jakého důvodu byla společnost ve špatné ekonomické situaci, není pro posouzení trestnosti jeho jednání zásadní. Tato okolnost pouze posiluje závěr o úmyslném zavinění, neboť pokud odkláněl finanční prostředky společnosti na soukromý účet své ženy, musel počítat s tím, že společnost nebude mít finanční prostředky na úhradu svých závazků.

Dále uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, nýbrž v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Přesto konstatovala, že odvolací soud obviněnému trest zmírnil, přičemž přihlédl k časovému odstupu od spáchání trestné činnosti, avšak i k jiným skutečnostem, např. ke způsobené škodě a k nezdravému podnikatelskému prostředí.

Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi svědků B. B. (č. listu 377 a 378), P. P. (č. listu 380 a 381), L. L. (č. listu 381 a 382), R. M. (č. listu 382 a 383) a M. G. (č. listu 393 a 394), ve spojení s listinnými důkazy, zejména plnou mocí ze dne 29. 12. 2008 (č. listu 234), objednávkami, plnicími lístky či záznamy o provozu vozidla nákladní dopravy a souvisejícími fakturami (č. listu 58, 59, 60; 61, 62-68, 69, 70-87, 88; 110, 111-118), výzvami k úhradě (č. listu 89 a 92), dohodou o uznání závazku ze dne 20. 1. 2012 (č. listu 119), zprávou Raiffeisenbank (č. listu 171), usneseními o nařízení exekuce a exekučním příkazem (č. listu 180, 182 a 181), rozhodnutími Okresního soudu v Kolíně (č. listu 282-318) aj.

Pro úplnost lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 až 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významnými otázky, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž zpochybňuje závěr, že jeho jednáním byla způsobena škoda specifikovaná ve výroku o vině, a dále namítá, že se jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině nedopustil úmyslně.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem větší škodu, spáchá trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku; způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč; značnou škodou škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší a značné škodě je postačující, zavinil-li je pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.

Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl či zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu, resp. značnou škodu. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného přečinu a zločinu. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.

Podvodné jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že z pozice plné moci k zastupování společnosti B & Farkas Invest, s. r. o., objednával u obchodních partnerů služby, přestože s ohledem na špatnou ekonomickou situaci společnosti, o níž se před nimi nezmínil, věděl, že za ně nebude schopna zaplatit.

Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného nese charakteristické rysy přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný, ačkoliv nebyl jednatelem B & Farkas Invest, s. r. o., na základě plné moci ze dne 29. 12. 2008 společnost zastupoval a jejím jménem jednal. Byl to on, a nikoliv svědek B. B., t. č. jediný společník a jednatel působící spíše v terénu při samotné realizaci, kdo sháněl zakázky, vyřizoval objednávky, komunikoval s obchodními partnery a měl přehled o ekonomické situaci společnosti. Jestliže s vědomím, že společnost má neuhrazené dluhy, na bankovních účtech nemá žádné finanční prostředky, nemá žádný majetek, má více věřitelů a peněžité závazky po splatnosti s prodlením delším než 30 dnů, jež není schopna plnit a jež vysoce převyšují souhrn jejího majetku, u dodavatelů STAVMONTA, spol. s r. o., a R. M. Nákladní autodoprava a zemní práce objednal služby, o nichž navíc se zřetelem na svou dosavadní zkušenost v obchodní branži musel předpokládat, že budou finančně velmi nákladné, je zjevné, že vůči dodavatelům předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Předstíral, že společnost, kterou zastupoval, je solventní a za objednané služby zaplatí. Současně tím, že se dodavatelům o špatné ekonomické situaci společnosti při objednání služeb nikterak nezmínil, zamlčel skutečnosti, jež byly pro jejich rozhodnutí objednávku akceptovat a k plnění dohodnutých služeb přistoupit významné. V důsledku jeho jednání došlo ke škodě na majetku těchto dodavatelů a k obohacení B & Farkas Invest, s. r. o., která za poskytnutá plnění nezaplatila.

Pokud jde o výši způsobené škody, závěr soudů, že v bodech 1) a 2) způsobil na cizím majetku větší škodu a v bodě 3) značnou škodu, je správný. Škoda ve výši 348.215 Kč, tj. 17.034 Kč + 331.181 Kč [ad body 1) a 2)], odpovídá větší škodě; škoda ve výši 682.172 Kč [ad bod 3)] odpovídá značné škodě. V řízení bylo prokázáno, že dne 23. 8. 2010 objednal u společnosti STAVMONTA, spol. s r. o., závoz naftou na stavbu na J. (č. listu 58) a že uvedená společnost na základě této objednávky plnila, když dne 25. 8. 2010 dodala 550 l nafty (č. listu 59) v celkové částce 17.034 Kč (č. listu 60). Bylo prokázáno, že dne 6. 10. 2010 objednal u této společnosti nákladní auta na přepravu zeminy ze staveniště P. R. na skládku D. (č. listu 61) a že společnost na základě této objednávky plnila a přepravu v celkové ceně 331.181 Kč (č. listu 69 a 88) vykonala (č. listu 62-68, 70-87). Že přepravu provedl někdo jiný, je tudíž vyloučeno. Stejně tak bylo prokázáno, že dne 13. 6. 2011 objednal u společnosti R. M. Nákladní autodoprava a zemní práce vozidlo Tatra 815 a bagr CAT 432 na stavbu bytového komplexu v N. L. (č. listu 110) a že společnost na základě této objednávky vykonala práce v celkové hodnotě 682.172 Kč (č. listu 111-118). Byť je pod posledně zmíněnou objednávkou podepsán B. B., nelze přehlédnout, že zakázky sjednával obviněný, a to telefonicky, předtím, než došlo k písemnému vyhotovení objednávky. Písemné vyhotovení objednávky bylo pouhým potvrzením předtím sjednaného. V konkrétním případě navíc R. M. vypověděl, že nepodepsanou objednávku mu zaslal obviněný e-mailem a že si ji spolu s neuhrazenými fakturami nechal dodatečně potvrdit B. B. (č. listu 383); jeho výpověď je zcela v souladu s výpovědí B. B. (č. listu 377 a 388). K námitce, že nemohla být fakturována celá částka, jelikož dílo nebylo řádně zhotoveno, lze pouze poznamenat, že fakturace odpovídá provedeným pracím. R. M. uvedl, že ke každé faktuře náležel výkaz práce u stroje, potvrzený B. B., a tzv. stazka (záznam o provozu vozidla) pro nákladní auto, jmenovaným rovněž potvrzená (č. listu 382).

Jednání, jehož se dopustil, bylo jednáním úmyslným, přičemž nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, správně vyvodil, že tak učinil minimálně v úmyslu nepřímém. Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v nepřímém úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pokud obviněný s vědomím insolventnosti společnosti, kterou zastupoval, objednal jejím jménem služby, je zjevné, že věděl, že může způsobit porušení zájmu na ochraně cizího majetku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, smířen. Znal ekonomickou situaci společnosti, byl obeznámen s tím, že společnost nemá majetek a má neuhrazené dluhy. Přistoupil-li za této situace k objednávkám pohonných hmot, přepravy zeminy a služeb nákladního vozidla a bagru, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že za ně dodavatelům nebude zaplaceno, že jim bude způsobena škoda a společnost, kterou zastupoval, se obohatí. Jak správně akcentovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, závěr o úmyslném zavinění, posiluje skutečnost, že finanční prostředky společnosti odkláněl na soukromý účet své manželky. Pro úplnost lze poznamenat, že pochybnosti nalézacího soudu se netýkaly toho, zda bylo jednání obviněného úmyslné, nýbrž toho, zda bylo spácháno v úmyslu přímém či nepřímém (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Obviněný ovšem nic takového nenamítá. V dovolání toliko cituje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž mu trest odnětí svobody uložený nalézacím soudem zmírnil, a dále uvádí, že výše škody jako nezbytný předpoklad pro stanovení správné právní kvalifikace a výše trestu nebyla v řízení prokázána. Nic dalšího v souvislosti s výrokem o trestu nezmiňuje. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že trest uložený odvolacím soudem označil za nepřiměřeně přísný. Jak bylo výše naznačeno, obviněný, aniž by to dále komentoval, citoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který z důvodu, že trest uložený nalézacím soudem shledal nepřiměřeně přísným, výrok o trestu zrušil a sám v tomto směru nově rozhodl.

Ze všech těchto skutečností je zjevné, že dovolací soud se případným naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohl zabývat, poněvadž obviněný ve vztahu k němu neuplatnil žádnou relevantní výtku.

Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu