8 Tdo 1246/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1246/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci nezletilé M. R., zastoupené opatrovníkem Mgr. J. Ch., advokátkou, se sídlem Advokátní kanceláře v N. M. n. M., vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Rod 25/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 Rodo 5/2005, t a k t o :

I. Dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou se o d m í t á .



II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou podalo v právní věci nezletilé M. R. dne 22. 7. 2004 u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále převážně jen zák. č. 218/2003 Sb. ], a to dohledu probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Návrh odůvodnilo tím, že nezletilá se dopustila činu jinak trestného, přičemž protiprávnosti svého jednání si byla vědoma. Usnesením Policejního orgánu, Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR ve Ž. n. S., ze dne 14. 6. 2004, ČTS: ORZR 240/KPV OOK 2004, bylo trestní stíhání nezletilé M. R. pro čin jinak trestný nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a čin jinak trestný šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za podmínek § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo, neboť jde o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná a trestní stíhání je nepřípustné.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, soudu pro mládež, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 1 Rod 25/2004, byl návrh Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. zamítnut (bod I.). Tímtéž rozsudkem soud rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů při výkonu funkce opatrovníka ustanovenému opatrovníkovi Mgr. J. Ch. (bod II.). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že zák. č. 218/2003 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2004, avšak ke skutku, který měl zakládat uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, došlo v průběhu roku 2003, tj. před jeho účinností. Proto dospěl k závěru, že návrh státního zastupitelství na uložení opatření podle zák. č. 218/2003 Sb. je třeba (při respektování zásady nepřípustnosti zpětného působení trestního zákona) považovat za porušení základních práv nezletilé.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadlo Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou odvoláním. Krajský soud v Brně, soud pro mládež, usnesením ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 Rodo 5/2005, napadené rozhodnutí potvrdil (bod I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (body II. a III.) a o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za promeškaný čas za poskytnutí právních služeb při výkonu funkce opatrovníka v odvolacím řízení advokátce Mgr. J. Ch. (bod IV.).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací námitky státního zastupitelství nemohly obstát. Podrobně vyložil, že činu jinak trestného se nezletilá M. R. dopustila před účinností zák. č. 218/2003 Sb., aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy (ať už obligatorní či fakultativní). Protože nezletilé nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k její nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle § 93 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 218/2003 Sb. (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle § 43 zák. č. 94/1963 Sb.), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.

Proti usnesení odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou včas dovolání, jež směřovalo proti výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu státního zastupitelství na uložení opatření dohledu probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. Podle státního zastupitelství je dovolání přípustné s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jelikož odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a lze mít za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (dovolatel v této souvislosti poukázal na údajně nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné).

S odkazem na důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel namítl, že pokud soudy obou stupňů naznačily, že řízení ve věcech dětí mladších patnácti let a ustanovení § 90 a násl. zák. č. 218/2003 Sb. nelze aplikovat na činy jinak trestné spáchané před 1. 1. 2004, pak přehlédly, že právní teorie i praxe činí rozdíl mezi pravou (nepovolenou) a nepravou (povolenou) retroaktivitou. Poukázal na ustanovení § 43 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen zák. o rodině ), podle kterého soud mohl ještě před účinností zák. č. 218/2003 Sb., vyžadoval-li to zájem dítěte, stanovit nad nezletilou dohled. Podle přesvědčení státního zastupitelství se v případě stanovení dohledu podle § 43 odst. 2 zák. o rodině (jenž vykonává orgán sociálně právní ochrany dětí) a dohledu podle § 90 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. (který zajišťuje Mediační a probační služba České republiky) jedná o stejný právní institut, neboť o jeho uložení rozhoduje soud a je vykonáván stejným, resp. obdobným způsobem (rozlišení v subjektu, který jej vykonává, je prý nepodstatné). Z těchto důvodů se dovolatel domníval, že užití nepravé retroaktivity v daném případě nemůže způsobit podstatný zásah do práv a svobod osoby mladší patnácti let (jakož i jejích zákonných zástupců), a stejně tak nelze hovořit ani o narušení principů právní jistoty a předvídatelnosti.

Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou v závěru podaného dovolání navrhlo, aby dovolací soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 zák. č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání přípustné není, je zde nerozhodná.

Je vhodné připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§ 96 zák. č. 218/2003 Sb.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V daných souvislostech byla významná především otázka, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.

Pojem věc sama je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.

Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v obecné rovině v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 1 věta první o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§ 152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Podle § 176 odst. 1 o. s. ř. ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle § 176 odst. 2 o. s. ř. se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.

Podle § 93 odst. 8 zák. č. 218/2003 Sb. o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem. Tím citované ustanovení rozšiřuje výčet těch věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé ve věci samé rozhoduje rozsudkem (§ 176 odst. 1 o. s. ř.).

V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zák. č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.

Dovolatel v dané věci napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Významné přitom je, že právní postavení státního zastupitelství ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let a skutku, jehož se mělo dopustit, bylo oběma soudy vymezeno (z materiálního hlediska) shodně. Protože nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), mohla by být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ta zde nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí splnění této podmínky).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Takto předjímaný dovolací přezkum je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu námitek tomuto důvodu podřaditelných lze pak posuzovat otázku, zda jde o dovolání zásadního právního významu, resp. zda dovolání je přípustné.

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval právní otázkou, zda lze zák. č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2004, a to jmenovitě s ohledem na možnost ukládání dohledu probačního úředníka. Dospěl přitom k závěru, že jediným opatřením, které bylo možno uložit i do účinnosti zák. č. 218/2003 Sb., je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v § 93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je evidentní, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně. O takovou situaci se však v posuzované věci podle názoru krajského soudu nejednalo.

Soud druhého stupně tak v zásadě převzal argumentaci použitou v minulosti Nejvyšším soudem v několika jeho rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1231/2004, usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1232/2004, usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1206/2004, a další). Dovolací soud v těchto věcech sice především shledal, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř., v důsledku čehož bez jednání dovoláním napadená usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně se však zabýval (z hlediska instruktivnosti jeho rozhodnutí) možným způsobem řešení v té době stále otevřené otázky použití zák. č. 218/2003 Sb. ve vztahu k činům jinak trestným, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti.

Zatímco ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud řešil uvedenou otázku pouze v obecné rovině, neboť se zřetelem k ustanovenému výsledku dovolacího řízení bylo nepřípadné zabývat se důvodností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v rozsudku ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 751/2005, se s touto otázkou vypořádal z věcného hlediska a nezpochybnitelným způsobem.

V jeho odůvodnění především konstatoval, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Zákon č. 218/2003 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let).

Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.

Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (k tomu viz rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citovaného rozsudku sp. zn. 8 Tdo 751/2005 se dále podává, že při posuzování dané problematiky bylo především třeba se vypořádat s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí zák. č. 218/2003 Sb. a možnými zákonem předvídanými způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností zák. č. 218/2003 Sb. (jinak řečeno nároky vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti; odhlédnout nebylo možné ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí zák. č. 218/2003 Sb.

Hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení § 16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace pak bylo třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zák. č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na ně.

Podle § 86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.

Podle § 89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 tohoto zákona.

Podle § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.

Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte (§ 43 odst. 1 tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě zák. č. 218/2003 Sb. je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.

Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže, je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v § 93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je zjevné, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - § 93 odst. 2 citovaného zákona).

Při aplikaci těchto obecných úvah na konkrétní situaci Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 751/2005 vyslovil, že je nutné vycházet z toho, že činu jinak trestného se nezletilý(á) měl(a) dopustit před účinností zák. č. 218/2003 Sb., aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy (ať už obligatorní či fakultativní). Protože nezletilé(mu) nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho(jí) nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle § 93 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 218/2003 Sb. (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle § 43 zákona č. 94/1963 Sb.), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.

Stejné závěry Nejvyšší soud učinil i v dalších obdobných věcech (srov. rozsudek ze dne 7. 7. 2005 sp. zn. 8 Tdo 822/2005, usnesení ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 8 Tdo 977/2005, 8 Tdo 979/2005 a 8 Tdo 980/2005, či usnesení ze dne 7. 9. 2005 sp. zn. 8 Tdo978/2005).

Je tak zřejmé, že citovanými rozsudky byla výše uvedená právní otázka vyřešena naprosto jednoznačně. V projednávané právní věci proto napadené usnesení odvolacího soudu již nemůže být považováno za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; obligatorní podmínka předpokládaná v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž není splněna.

Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů uzavřel, že v dané věci dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně není přípustné. Za správné a zákonné je proto třeba považovat i poučení, které je v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsaženo.

Podalo-li za této situace Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou proti usnesení odvolacího soudu dovolání, Nejvyšší soud je musel odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. s odkazem na ustanovení § 218 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§ 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu § 95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v § 93 odst. 1 tohoto zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a