8 Tdo 1245/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1245/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl dne 27. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové v právní věci nezletilého J. B., zastoupeného opatrovníkem JUDr. M. J., advokátem se sídlem Advokátní kanceláře ve Ž. n. S., vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou jako soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Rod 6/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 11/2004, t a k t o:

I. Dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou se o d m í t á.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou podalo Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou jako soudu pro mládež, v právní věci nezletilého J. B., návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále jen zák. č. 218/2003 Sb.], a to dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. Tento návrh odůvodnilo tím, že Policejní rada Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování ve Ž. n. S. usnesením ze dne 23. 12. 2003 pod ČTS: ORZR-670/KPV-OOK-2003 podle § 159a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odložil trestní věc nezletilého J. B., pro čin jinak trestný nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a čin jinak trestný šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť trestní stíhání je nepřípustné z důvodu nedostatku věku nezletilého. Předmětných činů se měl dopustit tím, že koncem měsíce května 2003 v zahrádkářské kolonii v k. ú. N. M. n. M. za účelem získání marihuany zasel dvě semena konopí setého, z nichž vzešla rostlina a v měsíci září 2003 usušil dvě palice této rostliny, ze které získal marihuanu a dne 9. 9. 2003 za prodejnou O. v N. M. n. M. takto získanou marihuanu kouřil společně s nezletilými F. H., J. K., V. S. a F. S., jejichž věk znal, přičemž konopí seté patří mezi omamné látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o omamných látkách a obsahuje látku tetrahydrokanabinol, který patří mezi psychotropní látky . Vzhledem k tomu, že se nezletilý dopustil činu jinak trestného, přičemž jeho chování před spácháním činu vykazovalo nedostatky, a vyrůstá v rodině, ohledně níž existují pochybnosti, zda rodiče zaručují řádné a účinné výchovné působení na dítě, považovalo státní zastupitelství za potřebné přistoupit k takovému opatření, které nezletilého povede k životu v souladu se zákonem, za něž označil dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou jako soud pro mládež tento návrh okresního státního zastupitelství rozsudkem ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 1 Rod 6/2004, zamítl.

Citovaný rozsudek napadlo Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně jako soud pro mládež, rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 11/2004, jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a jednak rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud rozvedl, že shledal správným právní názor vyslovený soudem prvního stupně, že pokud došlo ke spáchání skutku nezletilým v říjnu 2003, stalo se tak před účinností zák. č. 218/2003 Sb. a použití tohoto zákona, jehož účinnost nastala až dne 1. 1. 2004, by znamenalo porušení zásady nepřípustnosti zpětného působení zákona a tím i porušení základních práv nezletilého. Podrobněji odvolací soud konstatoval, že podstatou problému v této trestní věci je vyřešení otázky použití zákona č. 218/2003 Sb. ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti. V této souvislosti rozvedl úvahy o pravé a nepravé zpětné účinnosti a poukázal na zákaz pravé zpětné účinnosti. Shledal, že nepřichází do úvahy ani retroaktivita nepravá. Vyjádřil, že hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení § 16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za nutné považoval posouzení, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jak na něj zákon mohl reagovat. Vycházel přitom z ustanovení § 86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003, podle něhož spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu. Soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem. V návaznosti na tyto skutečnosti odvolací soud poukázal na ustanovení § 89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož, dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě podle § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., na základě něhož mu může uložit jako opatření a) dohled probačního úředníka, b) zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a nebo c) ochrannou výchovu. Oproti tomu výchovná opatření podle § 43 odst. 1 zák. č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 94/1963 Sb.), může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte. Zákon o rodině tudíž uložení výchovného opatření nespojuje s podmínkou spáchání činu jinak trestného. Jediným opatřením, jež bylo možné uložit i do účinnosti zák. č. 218/2003 Sb., je ochranná výchova, kterou lze uložit podle současné právní úpravy na základě zákona č. 218/2003 Sb. (§ 93 odst. 2, 3 cit. zák.) a zůstala i ve vztahu k úpravě podle zákona o rodině nezměněna pouze v takových případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně [dítě spáchalo čin, na nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok věku a je mladší patnácti let (§ 93 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.)]. V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť nezletilý se nedopustil činu, za který by zvláštní část trestního zákona dovolovala uložení výjimečného trestu. Odvolací soud na základě těchto úvah shledal, že ani nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou novou úpravu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou včas dovolání zaměřené proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a to z důvodů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vzhledem k okolnostem, o něž dovolání opírá, má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, neboť v projednávaném případě aplikací zák. č. 218/2003 Sb. jde o přípustnou nepravou retroaktivitu, přičemž nový právní předpis se týká stejného institutu, a to dohledu. Dovolatel naznačil, že pokud bylo Okresním státním zastupitelstvím ve Žďáře nad Sázavou navrhováno za čin jinak trestný, který nezletilý spáchal přede dnem 1. 1. 2004, uložení dohledu probačního úředníka, jednalo se o aplikaci ustanovení, které již existovalo před účinností zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy, neboť v té době podle zákona o rodině mohlo být soudem za tento čin jinak trestný a další jeho kázeňské přestupky zahájeno občanskoprávní řízení a následně stanoven podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 94/1963 Sb. dohled. Tedy jde o jeden a týž právní institut, který je stanoven nebo uložen soudem, je vykonáván obdobným nebo stejným způsobem, kdy jediné rozlišení spočívá v tom, že v jednom případě je prováděn probační a mediační službou a v ostatních případech především orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Z tohoto důvodu, pokud byla určitá věc nezletilého pravomocně skončena rozhodnutím policejního orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 2 tr. ř. z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. a toto rozhodnutí bylo doručeno státnímu zastupitelství nebo nabylo právní moci po 1. 1. 2004, ačkoliv se skutek stal před tímto datem, bylo státní zastupitelství ze zákona povinno podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podat bezodkladně návrh na zahájení řízení. Za této situace bylo kontraproduktivní podávat též návrh na zahájení řízení podle § 35 odst. 1 písm. b) o. s. ř. na uložení výchovného opatření podle § 43 odst. 1 zák. o rodině. Zmínil též nesprávnost poučení, pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně účastníky nepoučil o dovolání, když uvedl, že proti jeho rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný, v čemž spatřuje pochybení formální povahy, neboť proti usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 214a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dovolání v daném případě vyloučeno. Státní zastupitelství jako účastník řízení je legitimováno podle § 240 odst. 1 o. s. ř. k podání dovolání, čímž mu nesprávným poučením ve svém rozhodnutí odvolací soud odejmul realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává.

V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na základě podaného dovolání napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 zákona č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení, je zde nerozhodná.

Nejprve je nutné pro úplnost poznamenat, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§ 96 zák. č. 218/2003 Sb.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Dovolatel v dané věci napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Významné přitom je, že právní postavení státního zastupitelství ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let a skutku, jehož se mělo dopustit, bylo oběma soudy vymezeno (z materiálního hlediska) shodně. Protože nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), mohla by být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; což je tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem pro závěr, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je situace, kdy řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení věci založeno. Zásadní právní význam má současně rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval právní otázkou, zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, pokud nejde o čin, na nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2004, a to jmenovitě s ohledem na možnost ukládání dohledu probačního úředníka. Dospěl přitom k závěru, že jediným opatřením, které bylo možno uložit i do účinnosti zák. č. 218/2003 Sb., je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v § 93 odst. 2, 3 tohoto zákona a je evidentní, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně. O takovou situaci se však v posuzované věci podle názoru krajského soudu nejednalo.

Soud druhého stupně tak v zásadě argumentoval shodně jako Nejvyšší soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1231/2004, usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1232/2004, usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1206/2004, a další). Dovolací soud se v těchto věcech vedle jiných otázek procesního charakteru zabýval i možným způsobem řešení v té době stále otevřené otázky použití zákona č. 218/2003 Sb. ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti.

Zatímco ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud řešil uvedenou otázku pouze v obecné rovině, neboť se zřetelem k ustanovenému výsledku dovolacího řízení bylo nepřípadné se zabývat důvodností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v rozsudku ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 751/2005, se s touto otázkou vypořádal z věcného hlediska a nezpochybnitelným způsobem. V jeho odůvodnění řešil především problematiku pravé a nepravé zpětné účinnosti a její dopad na projednávané otázky, vzhledem k tomu, že zákon č. 218/2003 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení. V této souvislosti zdůraznil, že hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení § 16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace posuzoval, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na ně. Vycházel z dikce ustanovení § 86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003, z něhož dovodil, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených a tuto právní úpravu porovnal s ustanovením § 89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. a v návaznosti na něj i s ustanovením § 93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.

Při aplikaci těchto obecných úvah Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 751/2005 vyslovil, že je nutné vycházet z toho, že činu jinak trestného se nezletilý měl dopustit před účinností zák. č. 218/2003 Sb., aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy (ať už obligatorní či fakultativní). Protože nezletilému nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle § 93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle § 43 zákona č. 94/1963 Sb.), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.

Je tak zřejmé, že citovaným rozhodnutím byla výše uvedená právní otázka Nejvyšším soudem vyřešena naprosto jednoznačně.

Nejvyšší soud tyto skutečnosti řešil jako předběžnou otázku a dospěl k závěru, že v projednávané právní věci nezletilého J. B. napadený rozsudek odvolacího soudu již nemůže být považován za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; obligatorní podmínka předpokládaná v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž nebyla splněna.

Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů uzavřel, že v dané věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež není přípustné, a proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. s odkazem na ustanovení § 218 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§ 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu § 95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v § 93 odst. 1 tohoto zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová