8 Tdo 1236/2006
0
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1236/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2007 o dovolání obviněných I. H. a T. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 92/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .

Odůvodnění:



Již rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 40 T 2/2004, bylo celkem sedm obviněných uznáno vinnými,

a to obviněný I. H. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body I. V.), obviněný O. H. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body I. V.) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod VII.), obviněný I. H. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (bod V.), obviněný M. J. účastenstvím formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body II., III., IV. a V.), obviněný J. J. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body II. a V.), obviněný M. S. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body III., IV. a V.), trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod VIII.) a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. (bod IX.) , a obviněný T. M. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (bod V.).

Podle tehdejšího zjištění krajského soudu se jednotliví obvinění dopustili prvních pěti skutků (body I. V., které budou dále popsány, neboť jen ty mají určitou souvislost s útoky dovolateli napadenými) tím, že

I. obvinění O. H. a I. H.

dne 18. 6. 2002 v době kolem 01.20 hodin v prostoru silnice před křižovatkou, za použití napříč přes vozovku na můstku postaveného osobního motorového vozidla Škoda Favorit, majitele Ing. D. P., přinutili řidiče nákladního motorového vozidla kamionu Liaz, s návěsem zn. Orličan Kogel, majitele firmy B. a spol., spol. s r. o., s nákladem 7,8 t vepřového masa v hodnotě 371.942,- Kč, A. Z., k zastavení vozidla, a poté pod pohrůžkou krátkou střelnou zbraní k vystoupení z kabiny vozidla, svázali mu obě ruce lepící páskou a přinutili k ulehnutí do zavazadlového prostoru vozidla Škoda Favorit, a současně s nákladem zboží v nákladním vozidle odjeli směrem na V. až do obce I. n. H., kde v důsledku technické závady motoru nákladního vozidla museli toto i s nákladem dne 18. 6. 2002 kolem 01.50 hodin odstavit. Po celou dobu poškozeného A. Z. ponechali a vozili v zavazadlovém prostoru, a to až do 02.45 hodin dne 18. 6. 2002, kdy jej u obce U., propustili a přitom mu nastříkali do očí slzotvorný prostředek a skopli ho do příkopu, v důsledku čehož utrpěl drobné poranění. V rámci tohoto jednání A. Z. odcizili tři kusy řetízků ze žlutého kovu s přívěsky ve tvaru destiček, 2 kusy náramku ze žlutého kovu, mobilní telefon zn. Alcatel, v hodnotě 2.546,- Kč, pánskou peněženkou s občanským a řidičským průkazem, kartu pojištěnce, finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč, firemní mobilní telefon zn. Nokia 5110, v hodnotě 5.125,- Kč, peněženku s poukázkami na odběr 800 litrů nafty v hodnotě 16.000,- Kč, čímž způsobili poškozené společnosti B. a spol., spol. s r. o., škodu ve výši nejméně 393.067,- Kč a A. Z. škodu ve výši nejméně 5.546,- Kč,

II. obvinění I. H., M. J., O. H. a J. J.

obviněný M. J. několik dnů před 18. 7. 2002 začal organizovat loupežné přepadení kamionu s cukrem jedoucího z cukrovaru; za tímto účelem posílal obviněného I. H. a O. H., aby sledovali, kdy kamiony z cukrovaru vyjíždějí. Poté obviněný M. J. stanovil termín přepadení a dne 18. 7. 2002 v době kolem 0.02 hodin obvinění I. H. a O. H. na silnici ve směru na P., po předchozí domluvě zastavili osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Mondeo, majitele obviněného I. H., kolmo v pravém jízdním pruhu, čímž donutili řidiče kamionu značky Mercedes Benz, s přívěsem, majitele společnosti C. V., a. s., s nákladem 16.754 kg cukru a 28 palet EUR v hodnotě 303.866,- Kč, J. B., k zastavení, a následně za pomoci krátké střelné zbraně jej přinutili k opuštění kabiny vozidla značky Ford Mondeo, ve kterém jej vozili až do 07.00 hodin, kdy poškozeného propustili v prostoru B. V. u S., kdy před tím mu stříkli do obličeje slzotvorný prostředek. Odcizené nákladní vozidlo bylo obviněným O. H. za pomoci obviněného J. J. odvezeno i se zbožím do objektu bývalého cukrovaru u U. H., kde obviněný J. J. domluvil odbyt a později odstaveno na parkovišti, kde bylo nalezeno dne 21. 7. 2002, přičemž z kamionu odcizili zboží, mobilní telefon zn. Ericsson, paletový vozík, technický průkaz k vozidlu s kartou pojištění, karty CCS, osobní doklady řidiče kamionu, peněženku s částkou 250,- Kč, kreditní kartu Č. s., pomocí které z bankovního automatu z účtu poškozeného J. B. ještě téhož dne vybrali ve S. částku 15.000,- Kč, kreditní kartu Č. p., klíče od bytu a další osobní průkazy, čímž způsobili poškozené společnosti C. V., a. s., škodu ve výši nejméně 303.866,- Kč a poškozenému J. B. škodu ve výši nejméně 15.250,- Kč,

III. obvinění I. H., O. H., M. J. a M. S.

několik dní před 23. 8. 2002 obviněný M. J. zorganizoval přepadení kamionu vezoucího pneumatiky z B. O., za tím účelem posílal obviněné I. H., O. H. a M. S., aby pozorovali odjezdy kamionů z B. C., spol. s r. o., poté, co obviněný M. J. stanovil termín loupežného přepadení, obvinění I. H., O. H. a M. S. dne 23. 8. 2002 kolem 21.30 hodin na místní komunikaci vedoucí z firmy D. T. T. myčky nákladních vozidel v k. ú. M., v blízkosti silnice pro motorová vozidla vedoucí z B. směrem na R. u B., po předchozí domluvě za použití osobního motorového vozidla tovární značky Ford Mondeo, řízeného jeho majitelem obviněným H., předstírajícího zmatkování a tím vytvoření překážky, přinutili řidiče nákladního motorového vozidla kamion tovární značky Renault Magnum E Tech 440, s přívěsem typu Hangler, společnosti C. S., s. r. o., s nákladem 13 tun pneumatik různých rozměrů a značek na osobní a nákladní vozidla a traktory, R. K., k zastavení, a poté pod výhrůžkou krátkou střelnou zbraní k vystoupení z kabiny, načež mu stříkli do obličeje slzotvornou látku a uložili jej do zavazadlového prostoru osobního motorového vozidla, kde byl poškozený nucen setrvat až do 05.00 hodin dne 24. 8. 2002, kdy jej propustili v lesním prostoru u silnice vedoucí na obec K., přičemž mezi tím nákladní vozidlo odvezli a náklad odcizili. Následně kolem 06.30 hodin téhož dne bylo nákladní vozidlo odstaveno neznámými osobami na parkovišti před firmou L., kde bylo dne 31. 8. 2002 nalezeno, přičemž z kabiny vozidla odcizili služební peněženku s částkou 60,- EUR, služební mobilní telefon zn. NOKIA 6110, čímž způsobili poškozenému C. S., s. r. o., škodu nejméně ve výši 1.851,- Kč a dále zde odcizili 2 kusy slevových karet na čerpání pohonných hmot, osobní doklady poškozeného R. K., spořitelní karty, telefonní karty, pánskou koženou peněženku s 190,- EUR, pánskou koženou bundu, rifle, plátěné kalhoty, tričko, sportovní obuv zn. Reebok, sandály, zelenou cestovní tašku, klíče od vozidla zn. Škoda, klíče od domu, čímž R. K. způsobili celkovou škodu ve výši 5.861,50 Kč a poškozenému B. C., spol. s r. o., škodu na odcizeném zboží v celkové výši 1.369.221,60 Kč,

IV. obvinění I. H., O. H., M. J. a M. S.

několik dnů před 6. 10. 2002 zorganizoval obviněný M. J. přepadení kamionu vezoucího počítačové komponenty ze společnosti F. C., s. r. o., za tímto účelem posílal obviněné I. H., O. H. a M. S., aby sledovali vozidla, která ze společnosti F. C., s. r. o., vyjíždějí; obviněný M. J. stanovil datum přepadení a obvinění I. H., O. H. a M. S. dne 6. 10. 2002 kolem 22.00 hodin na silnici, po předchozí domluvě, přinutili za použití osobního motorového vozidla tov. zn. Austin Maestro, jako překážky postavené napříč na silnici, řidiče nákladního motorového vozidla kamionu zn. DAF, s návěsem, majitele společnosti majitele firmy A., spol. s r. o., zajišťujícího dopravu zboží pro společnost F. C., s. r. o., s nákladem počítačových komponentů v hodnotě 6.088.513,- Kč, J. C., ke snížení rychlosti vozidla a následně pod pohrůžkou brokovnicí s uříznutou hlavní k zastavení a opuštění kabiny vozidla, přičemž mu stříkli do obličeje slzotvornou látku a přinutili jej k nastoupení do zavazadlového prostoru osobního motorového vozidla, kde jej takto vozili až do 05.00 hodin dne 7. 10. 2002, kdy jej vyložili na silnici ve směru na obec P., když mu předtím nastříkali do zavazadlového prostoru slzotvorný prostředek, přičemž mezi tím nákladní vozidlo odvezli, zboží odcizili a obviněný M. J. zajistil jeho odbyt a následně nákladní vozidlo odstavili dne 7. 10. 2002 kolem 04.00 hodin před závodem firmy O. v O., kdy tímto jednáním způsobili na odcizeném zboží poškozené společnosti F. C., s. r. o., škodu ve výši 6.088.513,- Kč, poškozené společnosti A., spol. s r. o., odcizením finančních prostředků ve výši 550,- EUR, 14.000,- Kč a mobilního telefonu zn. Nokia 3110 škodu ve výši nejméně 30.678,70 Kč, a poškozenému J. C. odcizením občanského průkazu a dalších osobních průkazů, jakož i finanční hotovosti a mobilního telefonu zn. Nokia 3210 škodu ve výši nejméně 2.000,- Kč,

V. obvinění I. H., O. H., I. H., M. J., J. J., M. S. a T. M.

od přesně nezjištěné doby listopadu roku 2002 obvinění H. a M. začali organizovat realizaci loupežného přepadení nákladního vozidla s nákladem, kdy obviněný T. M. předal obviněnému I. H. informace k vytipovanému místu, době, vozidlu a jeho nákladu a poté dne 9. 12. 2002 společně provedli vytipování předpokládané trasy nákladního vozidla, přičemž si stanovili konkrétní místo k provedení přepadení nákladního vozidla, a to mezi obcemi P. Č. a P. u železničního přejezdu, kdy tyto informace následně I. H. předal M. J., včetně charakteristiky hodnoty nákladu, kdy tento se k vlastní realizaci přepadení dále spojil dne 9. 12. 2002 s obviněnými I. H., O. H., J. J. a M. S., kterým (tj. H., H., J. a S.) slíbil odměnu 100.000,- Kč a současně stanovil termín na den 10. 12. 2002 tak, aby byli všichni v P. P. v 17.00 hodin, kdy na základě této dohody dne 10. 12. 2002 v 11.00 hodin se setkávají obvinění M. S., I. H. a O. H. v obci B., v restauraci, kde nastupují do osobního motorového vozidla tov. zn. Ford Mondeo, odjíždějí s ním do P. a současně se tímto směrem vydávají obvinění M. J. a J. J. osobním motorovým vozidlem tov. zn. Mercedes Benz, a obviněný H. osobním motorovým vozidlem Audi A6, kdy po příjezdu do P. zde obviněný I. H. projíždí společně s obviněným J. J. vytipovanou trasu směrem na obec P. s určením místa plánovaného přepadení, přičemž v době kolem 17.00 hodin v obci Ř. obvinění I. H., O. H. a M. S. odcizují SPZ z osobního vozidla Škoda Favorit ke škodě firmy G., spol. s r. o., kterou předělávají na jimi používané vozidlo Ford Mondeo; obviněný J. J. poté ukázal obviněnému O. H. trasu, po které by se vytipované vozidlo mělo pohybovat; po 18.00 hodině se přesouvají obvinění I. H., O. H. a M. S. vozidlem Ford Mondeo na parkoviště, ze kterého je výhled na objekt firmy E., do skladového prostoru firmy A., přičemž jsou v neustálém telefonickém kontaktu s obviněným J. a ten s obviněným I. H., kdy kolem 18.30 hodin po výjezdu nákladního vozidla tov.zn. IVECO Euro Cargo 75 E 14, řízeného J. B., v té době vezoucího náklad komponentů a periferie výpočetní techniky v hodnotě 6.897.622,- Kč; obvinění I. H., O. H. a M. S. vozidlem Ford Mondeo, v úmyslu nákladní vozidlo v předem vytipovaném úseku silnice přepadnout a náklad odcizit, sledují po silnici směrem k obci P., a to až do doby nedaleko od vytipovaného místa k přepadení u železničního přejezdu, kdy od útoku upouští pouze z důvodu výskytu osobního vozidla tov. zn. Opel Vectra přesně nezjištěné RZ, které je obviněným O. H. vyhodnoceno jako podezřelé a za opakovaného telefonického spojení s obviněným M. J. a obviněným I. H. je od přepadení upuštěno.

Za to tehdy byli jednotliví obvinění odsouzeni k trestům odnětí svobody (někteří jako trestům úhrnným), a to obviněný I. H. v trvání dvanácti a půl roku, obviněný O. H. v trvání dvanácti roků, obviněný I. H. v trvání jedenácti roků, obviněný M. J. v trvání třinácti roků, obviněný J. J. v trvání deseti a půl roku, obviněný M. S. v trvání dvanácti roků a obviněný T. M. v trvání jedenácti roků. Pro výkon uložených trestů byli obvinění I. H., O. H., M. J. a M. S. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, zatímco obvinění I. H., J. J. a T. M. do věznice s ostrahou. Obviněným I. H., O. H. a M. S. byly podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uloženy také tresty propadnutí věcí (konkrétně vyjmenovaných). Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud rovněž rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věcí (také konkrétně vyjmenovaných).

Zmíněným rozsudkem krajský soud rovněž podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné I. H. a T. M. obžaloby pro skutek, jehož se podle obžaloby měli dopustit spolu s obviněnými I. H., O. H., M. J. a M. S. skutkem popsaným výše pod bodem III. jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Konečně krajský soud zmíněným rozsudkem rozhodl o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým obviněným (ve vztahu k dovolatelům I. H. a T. M. pouze podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Č. p., a. s., poškozeného J. B., a poškozenou F. C., s. r. o., s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).

Proti tomuto původnímu rozsudku podalo všech sedm obviněných odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 To 110/2004, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných ve výroku o vině pod body I. V., dále ve výroku o trestech, ve výroku o ochranném opatření a ve výroku o náhradě škody (vyjma výroku, kterým byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána Č. p., a. s., se svým nárokem na náhradu škody, vzneseným vůči obviněným I. H. a T. M., na řízení ve věcech občanskoprávních). Odvolací soud současně znovu rozhodl tak, že obviněného I. H. uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (spáchaného jednáním pod body I. IV.), obviněného O. H. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (body I. IV.), obviněného M. J. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (pod bodem II., III., IV.), obviněného J. J. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to jako pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (bod II.), a obviněného M. S. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (body III. a IV.). [V této souvislosti je vhodné poznamenat, že odvolací soud jednání obviněných ve všech uvedených bodech popsal ve shodě se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně; z důvodu stručnosti proto stačí odkázat na popis skutků již výše zmíněných.]

Odvolací soud za to uložil: obviněnému I. H. za uvedený trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem VI. nedotčen, trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, obviněnému O. H. za výše uvedený trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem VII. nedotčen, trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, obviněnému M. J. trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, obviněnému J. J. trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a obviněnému M. S. za uvedený trestný čin a za trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body VIII. a IX. nedotčen, trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku. Pro výkon uložených trestů zařadil obviněné I. H., O. H., M. J. a M. S. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a obviněného J. J. do věznice s ostrahou. Současně pak obviněným I. H., O. H. a M. S. uložil i tresty propadnutí věci ve stejném rozsahu, jak to učinil již soud prvého stupně, přičemž opětovně rozhodl i o náhradě škody.

Dalším výrokem pak Vrchní soud v Olomouci podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ve zbývající části soudu prvého stupně (ohledně útoku popsaného pod bodem V. výroku tehdy napadeného rozsudku, tedy i stran dovolatelů I. H. a T. M.). V tomto směru odvolací soud dal soudu prvého stupně pokyny, v jakém směru je třeba dokazování doplnit a jaké rozpory v provedených důkazech je třeba odstranit.

V navazujícím řízení Krajský soud v Brně doplnil dokazování a dne 16. 6. 2005 vyhlásil pod sp. zn. 40 T 2/2004 dovoláním rovněž napadený rozsudek, jímž nejprve podle § 37a tr. zák. částečně zrušil výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ohledně obviněných I. H., J. J. a M. S., a to ve výroku o vině pod body I. IV., ve výrocích o trestech uložených těmto obviněným a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k těmto obviněným.

Soud prvního stupně poté rozhodl o vině jak tří jmenovaných obviněných, tak i obviněných I. H., M. J. a T. M. (o vině obviněného O. H. znovu nerozhodoval, neboť jeho trestní stíhání pro skutek popsaný výše pod bodem V. zastavil vzhledem k tomu, že tomuto obviněnému byl uložen Krajským soudem v Praze ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 T 23/2004, souhrnný trest právě ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 40 T 2/2004, a navazujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 To 110/2004).

Jelikož krajský soud vědom si vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku (§ 37a tr. zák.) převzal do výroku nového rozsudku ta skutková zjištění, která učinil již v původním odsuzujícím rozsudku (a která pak pojal do svého rozsudku v bodech I. IV. i Vrchní soud v Olomouci), není na tomto místě zapotřebí znovu je citovat. Obdobně není nezbytně nutné podrobně zmiňovat skutek popsaný pod bodem V., neboť i ten je již rozveden výše; je však třeba upozornit, že ve vztahu k obviněnému J. J. v novém popisu skutku absentuje původní zjištění, že obviněný M. J. slíbil odměnu 100.000,- Kč za účast na loupeži i tomuto obviněnému.

Krajský soud popsané jednání jednotlivých obviněných právně posoudil ve shodě s původním odsuzujícím rozsudkem, tedy u obviněného I. H. jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body I. V.), u dovolatele I. H. jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (bod V.), u obviněného M. J. jako účastenství formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body II., III., IV. a V.), u obviněného J. J. jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaný ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body II. a V.), u obviněného M. S. jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (body III., IV. a V.) a v případě druhého dovolatele T. M. jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (bod V.).

Při takto kvalifikovaném jednání byli obvinění odsouzeni:

I. H. za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2004, č. j. 40 T 2/2004-4531, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 To 110/2004, podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 37a tr. zák. k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku,

I. H. podle § 234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků,

M. J. podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků,

J. J. podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku,

M. S. za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187a odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2004, č. j. 40 T 2/2004-4531, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 To 110/2004, podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 37a tr. zák. k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků,

T. M. podle § 234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků.

Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli obvinění I. H., M. J. a M. S. zařazeni pro výkon uložených trestů do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli obvinění I. H., J. J. a T. M. zařazeni pro výkon uložených trestů do věznice s ostrahou.

Obviněným I. H. a M. S. byly podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. znovu uloženy také tresty propadnutí věcí (konkrétně vyjmenovaných). Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud rovněž rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věcí (také konkrétně vyjmenovaných) I. H.,7 I. H. a M. S.

V neposlední řadě krajský soud rozhodl o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým obviněným (ve vztahu k dovolatelům I. H. a T. M. podle § 229 odst. 3 tr. ř. per analogiam odkázal poškozenou Č. p., a. s., poškozeného J. B. a poškozenou F. C., s. r. o., s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).

Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce (ten pouze ohledně obviněného J. J.) a obvinění I. H., I. H., J. J. a T. M. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 92/2005, všechna podaná dovolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podali obvinění I. H., J. J. a T. M. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Zatímco stran dovolání obviněného J. J. Nejvyšší soud shledal, že musí být projednáno ve veřejném zasedání, ohledně dovolání dalších dvou dovolatelů dospěl k závěru, že lze o nich rozhodnout v neveřejném zasedání. V dalším textu tohoto rozhodnutí proto již bude zaměřena pozornost jen na jejich dovolání.

Obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. P. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.

K prvnímu z uvedených dovolacích důvodů obviněný uvedl, že základní podmínkou výroku o vině ve vztahu k určité osobě je nezaměnitelné a jasné ztotožnění této osoby s pachatelem toho kterého skutku. K identifikaci jeho osoby jako údajného pachatele však došlo na základě znaleckého posudku PhDr. S. z oboru kriminalistika odvětví kriminalistická audioexpertíza, a to ještě jen v aproximativní podobě. V souvislosti s tím poukázal na kontradiktorní závěry obsažené na str. 25-26 usnesení odvolacího soudu, kde je na jedné straně popisován nezákonný a účelový postup orgánů přípravného řízení při přibírání této znalkyně a na druhé straně se konstatuje, že audioexpertíza je obor výlučně odvislý od subjektivního vnímání a důkaz nepřezkoumatelný za stejných podmínek. Jak sám odvolací soud uzavřel, takový znalecký posudek nemůže být důkazem, na němž by bylo možno vybudovat bezpečné závěry o vině v případě, že by šlo o usvědčující důkaz osamocený a nepodporovaný důkazem jiným.

Pokud jde o tzv. jiné důkazy, zdůraznil odvolací soud výpovědi obviněných O. H. a M. J.; k nim však má dovolatel zásadní výhrady už proto, že tito v žádné ze svých výpovědích o něm nehovoří. Uvádí-li odvolací soud, že výpovědi těchto obviněných korespondují s obsahem a časy telefonních hovorů včetně rozdělení úloh jednotlivých osob, pak ve vztahu k němu (dovolateli) nelze tento závěr absolutně učinit. Nebyl-li mluvčí při telefonních hovorech spolehlivě určen, jde o pochybení nikoli procesního rázu, ale hmotně právního, kdy jde o určení konkrétní osoby, která je následně označena za obviněného. Zásadní roli v daném případě navíc hraje i lokalizace telefonních hovorů, která je nezpochybnitelná, neboť je prováděna provozovatelem mobilní telefonní sítě. Pokud by soudy pečlivě hodnotily tuto důležitou skutečnost, musely by dospět k závěru, že objektivně ani nemohl provést žádné tipovaní trasy řidiče B. z P. do U. dne 9. 12. 2002.

Za nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení dovolatel považoval subsumování jednání popsaného v bodě V. pod ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Je přesvědčen, že naplnění uvedených kvalifikovaných znaků nebylo spolehlivě zjištěno a pochybnosti ohledně ceny či hodnoty nákladu údajně vytipovaného vozidla jsou tak závažné, že spadají pod hodnocení v podobě in dubio pro reo . Oba soudy absolutně ignorovaly důkazy v podobě tachokotoučku, znaleckého posudku k němu, protokolu o sledování osob, atd. Přitom pečlivé posouzení těchto důkazů má zásadní význam pro závěr, zda obvinění I. H., M. S. a O. H. jeli skutečně za vozidlem Iveco Euro Cargo, s nákladem v hodnotě 6.897.622,- Kč, nebo za vozidlem Iveco Daily nezjištěné SPZ či RZ. Přitom na údajné hodnotě nákladu je postavena právní kvalifikace i podle odst. 3 § 234 tr. zák.

V této souvislosti dovolatel I. H. zdůraznil, že z hlediska hmotně právního posouzení je zjištění výše škody naprosto základní skutečnost, která by měla být spolehlivě zjištěna. Nelze proto akceptovat bagatelizující právní názor odvolacího soudu vztahující se k eventuelnímu srozumění pachatelů s cenou a obsahem nákladu, stejně jako závěr o eventuelním úmyslu toho kterého z obviněných, neboť např. vozidlo Iveco Daily by ztěží mohlo pojmout náklad o hodnotě převyšující 5 mil. Kč. K představě o hodnotě přepravovaného nákladu se jako jediný vyjádřil obviněný M. J. a vyslovil jakýsi odhad 3 4 mil. Kč. Tím spíš další obvinění nemohli mít představu o ještě vyšší hodnotě údajně přepravovaného nákladu, což by odůvodňovalo naprosto jiné posuzování skutku např. ve smyslu § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spatřoval dovolatel v tom, že uložené ochranné opatření spočívající v zabránit věci (jednoho kusu zelené kukly s otvory) jde naprosto mimo posuzovaný případ a je nezákonné. V daném případě by totiž uložení takového ochranného opatření musela vyžadovat bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obecný zájem. Takový zájem si prý nelze představit, neboť kuklu používal v minulosti nesčetněkrát při rybaření jako ochranu proti komárům.

V závěru podaného dovolání obviněný I. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný T. M. dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. L. T. vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzením skutku.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že nemůže souhlasit se závěry odvolacího soudu, neboť po doplnění dokazování nalézacím soudem se v rozhodnutí objevily ještě větší nesrovnalosti a pochybnosti než v rozhodnutí původním. Zásadní výhrady vznesl především k důkazům pořízeným na základě záznamů telekomunikačního provozu. Přesto, že nebylo prokázáno, že osoba hovořící na srovnávacím zvukovém záznamu je skutečně on, odvolací soud se ztotožnil s nesprávnými závěry nalézacího soudu. Přitom tyto závěry týkající se provedených odposlechů jsou ničím nepodloženými hypotézami nemajícími oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel vznesl výhrady i k časovým údajům vztahujícím se k předmětnému skutku, především k rozporům mezi časovými údaji obsaženými v tachografickém kotoučku vozidla IVECO, záznamu o sledování a na fotografiích poskytnutých společností A. C., s. r. o. Tyto důkazy navzájem nekorespondují a nelze jednoznačně určit, jaké vozidlo mělo být sledováno a přepadeno. Hodnocení těchto důkazů nalézacím soudem odvolatel považuje za provedené v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Stejný náhled dovolatel vyslovil i ohledně hodnocení důkazů svědeckých výpovědí policistů provádějících sledování, kteří neprokázali, jaká vozidla byla sledována. Žádným způsobem se ani nepodařilo dokázat, že se dovolatel osobně pohyboval v místě údajně plánovaného přepadení, neboť při sledovací akci byl zachycen pohyb vozidla Škoda Octavia, ale nebylo zdokumentováno, že toto vozidlo užíval právě on. Pokud soudy přes uvedené rozpory hodnotily provedené důkazy způsobem v odůvodnění jejich rozhodnutí uvedeným, porušily zásadu in dubio pro reo.

Z rozporů týkajících se při prováděném dokazování typu vozidla, které mělo být obviněnými sledováno, dovolatel usoudil, že nemohla být přesně zjištěna ani výše škody, která připravovaným jednání obviněných měla být způsobena.

Dovolatel považoval za neúměrnou i výši trestu vzhledem k právní kvalifikaci jeho jednání. To zůstalo ve stadiu přípravy, přesto jej soudy zařadily pro výkon trestu do věznice s ostrahou, což považuje za nepřiměřené zejména vzhledem k ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák.

Ze všech těchto důvodů obviněný T. M. navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

K oběma podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Po stručném shrnutí obsahu podaných dovolání a jim předcházejícího řízení konstatoval, že argumentace obou dovolatelů nespecifikuje jedinou vadu, jež by spočívala v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva trestního, a soustředila se výlučně na výhrady procesní povahy. Vzhledem k tomu, že výhrady obou obviněných nejsou způsobilé naplnit nejen dovolateli uplatněný, ale ani žádný další ze zákonem stanovených důvodů, pro něž lze podat tento mimořádný opravný prostředek, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané obviněným T. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., zatímco dovolání podané obviněným I. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (u něho shledal relevantní námitku vztahující se k uloženému ochrannému opatření, kterou však nepovažoval za opodstatněnou), a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují obligatorní náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. j) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady obviněných, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněných jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obvinění se činu, jimiž byli uznáni vinnými, nedopustili.

Ve vztahu k uplatněným námitkám obou dovolatelů a s odkazem na výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního (případně druhého) stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Dovolání obviněného T. M. však tato obecná kritéria nesplňuje, jelikož brojí převážně proti provedeným důkazům (záznamům telekomunikačního provozu, časovým údajům obsaženým v tachografickém kotoučku vozidla IVECO, záznamu o sledování, fotografiím poskytnutých společností A. C., s. r. o., svědeckým výpovědím policistů provádějících sledování, apod.), způsobu jejich hodnocení (postup soudu považuje za odporující ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním (s nimi se neztotožnil, považuje je za nesprávná, má výhrady k typu vozidla, které mělo být přepadeno, k výši škody, která z jeho jednání měla hrozit, a tvrdí, že skutku, který je mu kladen za vinu, se nedopustil). Obviněný sice formálně poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neuplatnil takové vady rozhodnutí soudu druhého stupně, jež by spočívaly v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva trestního; své dovolání zaměřil výhradně proti procesnímu postupu, na jehož podkladě byly opatřeny ve věci použité důkazy. Obviněným uváděné výhrady proto nejsou způsobilé naplnit nejen dovolatelem uplatněný, ale ani žádný další ze zákonem stanovených důvodů, pro než lze dovolání podat.

Z pohledu uvedených východisek je patrné, že v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly uplatněny ani ty námitky obviněného I. H., v rámci nichž tvrdil, že soudy nezjistily skutkový stav věci pod bodem V. správně, neboť se náležitě nevypořádaly s námitkami uplatňovanými jednotlivými obviněnými v průběhu celého trestního řízení (např. k identifikaci jeho osoby jako údajného pachatele na základě znaleckého posudku PhDr. S., k výpovědím spoluobviněných O. H. a M. J., apod.), že neprovedly všechny důkazy, které byly navrhovány, nebo že za situace, kdy nebylo bez pochybností zjištěno vytipované nákladní vozidlo a v důsledku toho ani jednoznačně určena výše škody, nebylo možné aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že oba dovolatelé v tomto rozsahu uplatnili toliko námitky, jež jsou pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu soudy provedly dokazování, jak hodnotily provedené důkazy a jak na základě nich zjistily skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení; jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Prostřednictvím výše vymezených výhrad se oba dovolatelé primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se žádného trestného činu nedopustili, resp. že by jejich jednání mělo být právně kvalifikováno podle mírnějšího ustanovení trestního zákona. Protože námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však u žádného z dovolatelů ani o takovou situaci nejednalo.

K námitce uplatněné oběma dovolateli, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo, je třeba uvést, že také tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Pokud dovolatelé poukázali na údajné neshody v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, je třeba připomenout ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Za relevantní nelze považovat ani námitku dovolatele T. M., že soudy mu uložily příliš přísný trest, když nepostupovaly podle § 40 odst. 2 tr. zák. Ani takovou námitku totiž nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Ve vztahu k výroku o trestu zákon stanoví dva dovolací důvody v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Podle prvního z těchto důvodů lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, a tento trest mu byl uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v § 234 odst. 3 tr. zák. Námitka, že trest nebyl uložen podle § 40 odst. 2 tr. zák., tedy obsahově nenaplňuje dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle druhého z uvedených důvodů [§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Tento dovolací důvod však nijak nesouvisí s problematikou aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., tj. s mimořádným snížením trestu odnětí svobody.

Namítané nepoužití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o jiné hmotněprávní posouzení , protože nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Připustit dovolání z důvodu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že nebylo použito ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., by logicky zakládalo nutnost připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována jakákoli další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu, tedy např. i ustanovení o účelu trestu (§ 23 tr. zák.), o výměře trestu (§ 31 až § 34 tr. zák.), o úhrnném a souhrnném trestu (§ 35 až § 37 tr. zák.), o podmíněném odsouzení (§ 58, § 59 tr. zák.) atd., a to by bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Způsob, jímž zákonodárce vymezil dovolací důvody ve vztahu k rozhodování o trestu, vyjádřil přípustnost dovolání proti výroku o trestu jen tehdy, pokud byl uložen nepřípustný druh trestu nebo pokud byl uložen trest mimo sazbu nebo pokud trest vůbec nebyl uložen, protože bylo nesprávně upuštěno od potrestání, resp. od potrestání s dohledem.

Nejvyšší soud proto v řízení o dovolání nepřihlížel k těm námitkám obviněného T. M., které se týkaly otázky použití (resp. nepoužití) ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. při ukládání trestu (obdobně již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud musel dovolání obviněného T. M. odmítnout ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle téhož ustanovení by postupoval i v případě obviněného I. H., pokud by v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil pouze námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný I. H. ovšem v dovolání uplatnil další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který spatřoval v tom, že uložené ochranné opatření spočívající v zabrání věci (jednoho kusu zelené kukly s otvory) jde naprosto mimo posuzovaný případ a je nezákonné.

Takovou námitku lze považovat za relevantně uplatněnou, neboť podle citovaného ustanovení dovolání lze podat, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V této části však jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Soudy obou stupňů zjistily, že obviněný I. H. se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. Skutku popsaného pod bodem V. se dopustil společně s dalšími šesti spoluobviněnými, tedy jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Většina spoluobviněných byla uznána vinnými dalšími skutky zcela obdobného charakteru a podle zjištění soudů používali při loupežných útocích mimo jiné i obdobné kukly sloužící k zamaskování jejich obličejů a bránící jejich identifikaci. Nemůže být proto pochyb o tom, že ke stejnému účelu měla dovolateli k připravenému loupežnému přepadení vozidla s nákladem sloužit zelená kukla s otvory, byť ji třeba v minulosti používal i při rybaření jako ochranu před komáry. Soudy obou stupňů proto důvodně dospěly k závěru, že její zabrání vyžaduje ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bezpečnost lidí a majetku.

Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného I. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Rozhodnutí o obou podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a